Miloslav Křížek – ředitel divize prodeje endoskopické techniky firmy FUJIFILM

03.11.2013 09:47 | Michaela Lejsková

 

Jaká je podle vás ideální příprava či profesní průprava pro člověka na řídící pozici?

Z mé vlastní zkušenosti mohu říct, že pro mě osobně byly pro další rozvoj důležité dvě firmy. Nejprve japonská firma OKI, ve které jsem pracoval 5 roků na pozici technického manažera. Byla to pro mě velká zkušenost, naučil jsem se tam samostatnosti a odpovědnosti za svá rozhodnutí. Měl jsem např. za úkol vyhledat v Čechách a na Slovensku firmy, které budou pro zařízení firmy OKI zajišťovat servis. Dvě firmy, které jsem tehdy doporučil, tuto činnost vykonávají dodnes a to ve firmě OKI již přes 15 let nepracuji. Druhá byla firma NOKIA. Ta se dnes sice potýká s problémy, ale v době, kdy jsem tam byl zaměstnaný jako manažer pro střední a východní Evropu, byla na svém vrcholu. Např. systém interních školení pro zaměstnance umožňoval plynulou návaznost jednotlivých modulů školení a tím neustálé zvyšování kvalifikace. Stalo se mi, že na jednom marketingovém školení v Londýně nám školitel, mimochodem přední anglický profesor, sdělil, že minulý týden na toto téma školil Billa Gatese. Firma NOKIA si v té době najímala ty nejlepší odborníky, kteří nám předávali nejaktuálnější informace ze svých oborů. Spolu s tím fungovala i rotace na jednotlivých pozicích v rámci různých oddělení ve firmě. To byla ta nejlepší škola a zároveň motivace pro další odborný růst.

 

Které profesní zkušenosti považujete ve své kariéře za stěžejní?

Za nejdůležitější považuji ochotu stále se učit novým věcem. Jsem vzděláním technik, ale když jsem začal pracovat v současném oboru, uvědomil jsem si, že bez základních znalostí z medicíny se s lékaři nedomluvím. Začal jsem si tedy po večerech studovat anatomický atlas a po nějaké době zjistil, že už lékařům rozumím, když používají odborné termíny, které mi do té doby nic neříkaly.

 

Ještě než došlo k fúzi, pracoval jste pro samostatnou společnost FUJINON, nyní FUJIFILM. Jaké zásadní změny jste zaznamenal?

V roce 2005 jsem se stal ředitelem firmy FUJINON. Tato firma byla dceřinou firmou firmy FUJIFILM. Měl jsem na starosti prodej endoskopické techniky v České republice a na Slovensku. V roce 2011 došlo k fúzi obou firem a od té doby mám na starost divizi, která se zabývá prodejem stejného portfolia, ale nově již pod značkou FUJIFILM. Přechod k firmě FUJIFILM pro mě znamenal i stěhování z pronajatých prostor do budovy, která firmě FUJIFILM patří. Došlo samozřejmě i k obměně mých japonských nadřízených, kteří ale i nadále sídlí v německém Düsseldorfu, kde se nachází evropská centrála firmy. Zatímco v minulosti můj nadřízený, viceprezident firmy FUJINON, častěji jezdil do Čech, nyní já více cestuji do Německa. Další změny spočívaly v přechodu na systémy a procesy firmy FUJIFILM. Takže změn bylo opravdu hodně.

 

V jakém směru máte ve své pozici potřebu rozvoje a kreativity?

Domnívám se, že člověk se musí rozvíjet neustále. Nesmí ustrnout, ale naopak se stále snažit přicházet s něčím novým. Jedině tak může uspět a posunout se dále.

 

Jak vypadá váš obvyklý pracovní den?

K mé práci patří schůzky se zákazníky. Tyto schůzky je potřeba v předstihu naplánovat a během jednoho dne je často nutné se v rámci České republiky a Slovenska přemístit i na velké vzdálenosti. Samozřejmostí je pak účast na lékařských kongresech doma i v zahraničí, kde na stánku naší firmy můžeme zákazníkům představit novinky v našem oboru. Často také zveme přední zahraniční odborníky, aby některé z nových metod předvedli formou live demonstrace na některém z lékařských pracovišť. Jako příklad mohu uvést prof. Yamamota, předního odborníka na léčbu a terapii tenkého střeva, kterého jsme před několika lety pozvali k live demonstraci do Fakultní nemocnice v Hradci Králové a jeho výkon jsme přes satelitní spojení přenášeli na lékařský kongres do Luhačovic. Lékaři mohli na dálku jeho práci nejen sledovat, ale rovněž mu klást své dotazy. Pro mě osobně to znamená, že jsem měl již možnost shlédnout mnoho lékařských vyšetření včetně terapeutických zákroků prováděných jak našimi, tak i předními zahraničními lékaři u nás i ve světě.

 

S kým dalším jste v úzkém pracovním kontaktu, a které další obory se vás nejblíže dotýkají?

V rámci endoskopické techniky jsem samozřejmě v kontaktu s lékaři, kteří tato vyšetření provádějí a to jak v nemocnicích, tak v soukromých ambulancích. Převážně se to týká oboru gastroenterologie a bronchoskopie. V případě nemocnic jsou to dále pracovníci z odborů zdravotnické techniky a managementu nemocnic.

 

Jaké se vám daří hospodařit s časem?

Když se občas dostanu do časového skluzu, vzpomenu si na školení Time Management, které jsem před mnoha lety absolvoval. Například při přípravě výběrových řízení, kterých se naše firma účastní, je termín odevzdání pevně dán, a proto je důležité si na začátku stanovit priority a dílčí termíny pro přípravu jednotlivých částí projektu.

 

Jak jste na počátku svého profesního života vnímal pojem kariéra?

Ve svém prvním zaměstnání jsem pracoval na pozici výzkumného pracovníka. To bylo ještě před rokem 1989 a o nějaké kariéře jsem tehdy určitě neuvažoval. Výsledky své práce jsem tehdy publikoval na odborných konferencích, ale samozřejmě jen v rámci států tehdejšího východního bloku. Na jedné konferenci v Budapešti moje práce zaujala amerického profesora, který tam také přednášel. Pozval mě na mezinárodní konferenci do Nashvillu. Náklady měla plně hradit americká strana a já dokonce obdržel letenku. Můj tehdejší šéf si mě pozval a řekl mi, jak si můžu vůbec troufat jet něco přednášet do USA, když mi není ani 30 roků. Nikam jsem tehdy nejel, ale můj příspěvek byl vybrán do sborníku konference a ten mi pořadatelé zaslali. To bylo na jaře 1989. Počátkem 90. let se otevřely nové možnosti, přešel jsem k japonské firmě OKI a uvědomil si, že mám před sebou mnohem větší možnosti osobního rozvoje.

 

Jaký význam má pro vás kariéra dnes? Cítíte rozdílný postoj?

Z dnešního pohledu mohu konstatovat, že do osobního rozvoje a tím i postupu v kariéře musí nejvíce přispět každý sám za sebe. Ten, kdo pouze čeká, jak věci dopadnou a nijak se sám nesnaží přispět svými nápady a výsledky k tomu, aby se něco mohlo udělat lépe, rychleji a podobně, se daleko nedostane.

 

Máte radu pro své začínající kolegy, jak dosáhnout nejlepšího úspěchu?

Samozřejmě platí, že být aktivní se vyplácí. Mohu uvést příklad jednoho ze svých zaměstnanců. V době, kdy jsme vystavovali na výstavě PRAGOMEDICA v Praze, na náš stánek kromě lékařů přicházela i řada studentů. Dva z nich se přišli zeptat, zda by pro nás nemohli pracovat jako brigádníci a nechali na sebe kontakt. Později jsme potřebovali na konferenci pomoc na stánku firmy a já se studentům ozval. Velmi ochotně se zapojili a pomáhali nám i v dalších aktivitách. Já tak měl možnost je sledovat po delší dobu, a když dokončili školu, nabídl jsem jednomu z nich místo ve firmě.

 

Jakou radu byste dal svému mladšímu já?

Nebát se i zdánlivě nemožných výzev a nevzdávat se. Pamatuji si, jak jsem ve firmě NOKIA měl na starosti část projektu v Turecku. Stalo se, že jsem nechal včas dopravit naši technologii do Istanbulu, aby mohla být instalována dle plánu. V Praze mě však zastihl telefonát našich techniků, že turečtí celníci bedny se zařízením otevřeli a pak je ponechali několik dní pod širým nebem svému osudu. Bohužel to bylo v době prudkých dešťů a zařízení se tak zcela zničilo. Pojišťovna nám sice škodu uhradila, ale od našeho zákazníka hrozilo velké penále pro nedodržení termínu instalace. Ihned jsem kontaktoval našeho subdodavatele v Norsku a informoval ho o tom, co se stalo. V termínu, který se původně zdál jako nereálný, nám po mém naléhání vyrobili nová zařízení a expresně letecky je dopravili na místo. Tentokrát už naši technici asistovali i u proclení zásilky a vše se stihlo v původním termínu.

 

Jakou inovaci v tomto oboru považujete za neúžasnější a proč?

V roce 2006 naše firma, jako první u nás, předvedla v motolské nemocnici v Praze metodu transnasální gastroskopie. Jedná se o vyšetření žaludku ultratenkou sondou, při kterém je sonda pacientovi do zažívacího traktu zavedena nikoliv ústy jako obvykle, ale nosním průduchem. Vyšetření tehdy předvedla japonská lékařka, která na naše pozvání přijela do Prahy. Dnes tuto metodu u nás nabízí asi 20 lékařských center. Vyšetření je mnohem šetrnější k pacientovi, lékař může po celou dobu zákroku s pacientem komunikovat a díky pouze lokální anestezii nosní sliznice může pacient např. hned po zákroku řídit motorové vozidlo. Jedním z předních odborníků na tuto metodu u nás je MUDr. Anna Jungwirthová ze Sanatoria sv. Anny – EGK s.r.o. v Praze. Ta o metodě spolu se svým manželem dokonce napsala knihu, která pro velký zájem vyšla i v anglickém vydání.

 

ím byste nejlépe mladé lidi motivoval pro váš obor, čím je může zaujmout?

S rozvojem vědy a techniky se rozšiřují možnosti vyšetřovacích metod v medicíně. Na obsluhu a nastavení dnes stále složitějších lékařských přístrojů jsou zapotřebí kvalifikovaní pracovníci. V současné době je možné tyto znalosti získat na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Absolventi studijního programu Biomedicínská a klinická technika získají nejen technické, ale i lékařské znalosti, což je velmi důležité. Mladí lidé tak mají možnost se dostat do kontaktu s posledními poznatky vědy a techniky. V roce 2013 uplynulo 30 let od vynálezu videoendoskopu, tedy zařízení, kterým lékař pozoruje obraz vnitřních orgánů lidského těla na monitoru. Předtím existovaly pouze fibroskopy, kde bylo možné takový obraz pozorovat jen pomocí okuláru. Ve vědě a technice je to relativně krátká doba, ale můžeme zde vidět velký rozvoj nových metod díky pokrokům při výzkumu a vývoji nových zobrazovacích a terapeutických zařízení.

 

Na řídící pozici jste se jistě setkal s řadou nelehkých úloh. Co vy sám považujete za nelehké úlohy?

Vzpomínám si, že jsme v 90. letech měli na veletrhu Invex v Brně ukázat první barevnou LED tiskárnu firmy OKI, která uměla tisknout 6 stran za minutu na jediný průchod papíru. To tehdy nikdo jiný neuměl. Požádal jsem o včasné zaslání vzorku tiskárny, ale jak už to tak bývá, dostali jsme ho večer před ranní premiérou na výstavě, navíc spojenou s tiskovou konferencí. Vzorek dorazil porouchaný a já ho s techniky přes noc zprovoznil. Tiskárna vzbudila velkou pozornost a byla tehdy oceněna prestižním Křišťálovým globem. Opět tedy platí – nikdy se nevzdávat předem.

 

Vaše práce vám umožnila doslova procestovat celý svět, což může znít atraktivně. Ale jaká je realita?

Je pravdou, že při mých služebních cestách jsem měl možnost navštívit velkou řadu zemí. U firmy NOKIA jsem absolvoval až 100 letů ročně. Často se nejednalo o lety tam a zpět, ale odletěl jsem např. z Prahy do Düsseldorfu, z Düsseldorfu do Helsinek, z Helsinek do Londýna, z Londýna do Budapešti, z Budapešti do Istanbulu a teprve pak zpět do Prahy. Tady si teprve uvědomíte, kolik času, kromě vlastních jednání, musíte strávit na letištích, v taxících a na hotelech. Na to, abyste se při takové cestě ještě podívali na nějaké pamětihodnosti, většinou moc času nezbývá.

 

Ovšem cestování se vašeho života dotýká i soukromě, protože jako cestovatel rád fotografujete. Podle čeho si určujete cíle svých cest?

Učarovaly mi pouště, o kterých si řada lidí myslí, že jsou to jen pustiny, kde je písek a nic víc. Realita je však jiná. I uprostřed pouště můžete najít úžasná místa jako je oáza s artézským pramenem, solné jezero, kde se můžete vykoupat anebo skalní město s bizarními soutěskami a skalními kresbami a rytinami starými až 10 000 let. Tím, že se nacházíte v poušti mimo veškerou civilizaci, a tedy i mimo dosah mobilních telefonů a internetu, začnete i jinak uvažovat. Musíte se přizpůsobit místním podmínkám. Při pobytu na Sahaře jsem například používal šáš (tuarežský šátek). Je to asi 4 m dlouhý kus látky omotaný kolem celé hlavy, který vás dokonale ochrání před slunečními paprsky. Pokud začne foukat vítr s pískem, stačí ho jen přehrnout přes nos a ústa. První, čeho si na poušti všimnete, je úžasné a ničím nerušené ticho. A noci pod jasnou hvězdnou oblohou, kterou neruší žádná světla měst, jsou zkrátka nezapomenutelné.

 

Cestujete na lehko?

Na výpravy za dobrodružstvím cestuji jen s báglem na zádech, ve kterém mám ale vše potřebné od spacáku až po fotovýbavu. Velmi důležitý je ale plán cesty a vědět předem maximum informací z dostupných zdrojů o cílové lokalitě.

 

Kdy se vám stalo fotografování koníčkem a jaké kouzlo v něm spatřujete?

První fotoaparát jsem dostal v deseti letech. Byl to takový jednoduchý přístroj, ale focení mě chytlo a postupně jsem přecházel na dokonalejší značky a těch jsem postupně vystřídal celou řadu. Filmy a fotografie, tehdy samozřejmě černobílé, jsem si vyvolával sám doma ve fotokomoře v koupelně. Na fotografování je úžasné, že umožňuje zachytit okamžik, atmosféru anebo událost, které se už nemusí nikdy opakovat.

 

Co a proč se na svých fotografiích snažíte zachytit?

Nejčastějším tématem mých fotografií je krajina. Každá fotografie má přitom svůj příběh, který se snažím navodit již jejím názvem. Více podrobností pak mám možnost ke každé fotografii sdělit v katalogu, který k výstavám vydávám.

 

Jak dlouho trvalo, než jste uskutečnil svou první výstavu?

Každou výstavu je nutné plánovat asi s ročním předstihem. Je to dáno zejména plánem výstav jednotlivých galerií. Pokud se jedná o nový cyklus fotografií, je nutno počítat i se zpracováním předloh jednotlivých obrázků a výrobou velkoplošných panelů. V případě cyklu Expedice Sahara, který má 40 fotografií, tyto práce zabraly asi čtvrt roku.

 

Kde všude jste vystavoval?

V posledních čtyřech letech jsem měl sedm samostatných výstav v Praze, Brně a Liberci. Na příští rok plánuji dvě výstavy a to v Praze a ve Znojmě.

 

Jaké máte pocity z realizovaných výstav? Kam vás jejich realizace posunuly?

Nejvíce mě potěší odezvy návštěvníků mých výstav, ať už osobně, anebo v návštěvní knize. Stává se, že na výstavě padne nabídka na možnost další výstavy. Každý rok také vydávám vlastním nákladem kalendář s tematikou cyklů mých výstav. Čtyři z mých obrázků již také byly vydány jako pohlednice. Podle zpráv, které mám, se dobře prodávají a to je asi ta nejlepší odměna

 

Vzpomínáte na nějaký zvláštní příběh z vašich cest, který vás mohl sblížit s někým naprosto cizím, utkvěla vám taková situace v paměti?

Z mých cest mám množství různých zážitků, včetně např. zemětřesení v Turecku v roce 1999. Ale během výpravy na Saharu, při které jsme dvěma terénními vozy najeli přes 4 000 km, jsme jednou nocovali v naprosté pustině na hranici Alžíru a Libye. Hranici zde představuje jen čára na mapě. Rozdělali jsme jako obvykle z dovezeného dřeva oheň na čaj, když jsme náhle z dálky uslyšeli hluk a viděli se blížit světla dvou terénních vozů. Byli jsme v tu dobu opravdu mimo veškerou civilizaci, mimo jakékoliv komunikace, kde někoho potkat, natož v noci, je velmi neobvyklé. Auta dojela až k nám, vystoupili z nich Tuaregové s puškami, obstoupili nás a stále na nás mířili. Vše probíhalo v naprostém tichu a my nevěděli, co se bude dít. Je to přepadení, únos, nebo co… Pak se vše vysvětlilo, byli to pohraničníci (bez uniforem), kteří hlídají imigranty přicházející z centrální Afriky a mířící dále na sever a do Evropy. Popili s námi čaj a zase zmizeli ve tmě. Na takové okamžiky se nedá zapomenout…

Foto: Lenka Hatašová

 

Nejste nakonec nejraději doma? Jak vnímáte svoji vlast ve srovnání s jinými zeměmi?

Teprve když člověk procestuje kus světa, dovede náležitě ocenit, jaké krásy máme u nás doma. Často se stává, že kolem nich procházíme, aniž si je uvědomujeme. Já sám jsem takto objevil poutní cestu z Prahy do Hájku. Jedná se o téměř 300 let starou poutní cestu, kterou původně tvořilo 20 výklenkových kaplí. Do dnešní doby se jich zachovalo jen jedenáct a jsou postupně opravovány. Kaple této cesty fotím již několik let v různých ročních obdobích a chystám na toto téma výstavu.

 

Co vás v poslední době potěšilo či dokonce nadchlo?

Moje dcera Michala letos dokončila magisterské studium historie. Přál bych jí, aby se tomuto oboru, který ji velmi baví, mohla věnovat i v budoucnu.

 

Čtete rád? K jakým knihám se nejčastěji vracíte?

Čtu velmi rád již od mládí. Nejvíce knih jsem přečetl na vojně, kde na to byl čas. Byla to v průměru jedna kniha za týden a často se jednalo i o rozsáhlé severské ságy. K mým oblíbeným autorům patří Mika Waltari, Haruki Murakami anebo Arthur C. Clarke.

 

Co vás inspiruje v životních vizích?

Když jsem byl mladší, měl jsem ještě jednoho koníčka a to bylo dopisování si s osobnostmi, které ve svém životě něco dosáhly. Ve svém archivu tak mám dopisy od Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda, Thora Heyerdahla, Kurta Vonneguta, Arthura C. Clarka, Jacquese Cousteaua, Geralda Durrella, dalajlamy a mnoha dalších. Někteří z nich už nežijí, ale všichni z nich ve svém životě měli cíl, za kterým šli, a proto něčeho dosáhli. Takových lidí si velmi vážím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.com

Make up: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře