Ludvík K. Bohadlo – mistr zvuku a producent ve společnosti SLEEPWALKER


Ludvík Bohadlo
26.05.2020 09:16 | Michaela Košťálová

Ludvík K. Bohadlo má na starost kompletní zvukový servis pro filmovou a televizní výrobu. V oboru působí více než 15 let a od roku 2012 je spolumajitelem společnosti SLEEPWALKER, s. r. o. V mládí byla jeho snem kariéra hudebníka, později však nalezl trvalé místo ve zvukařině. Během života studoval několik oborů. Například Fakultu humanitních studií na Univerzitě Karlově v Praze či Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Vedle spolupráce na tuzemských i zahraničních projektech úzce kooperuje i s pražskou FAMU. Jeho předsevzetím je neustále se ve své profesi zlepšovat. K tomu mu pomáhají bohaté pracovní zkušenosti, přirozená zvídavost a z hlediska profese docela zajímavý rodinný původ.

Ludvík Bohadlo

foto: Michaela Dzurna

Zvukař. Taková profese je velmi pestrá, přestože je pro mnoho lidí takřka neviditelná…

Myslím, že jste to popsala téměř dokonale. Ono je to dáno z velké části z psychologického hlediska. Na vnímání určitého obrazu se musíte aktivně podílet zaměřením pohledu, kdežto zvuk proniká ke sluchovému ústrojí zcela samovolně. Z této skutečnosti vychází zažitá představa, že filmový či fotografický obraz je aktivní umělecký záměr, kdežto zvuk je jakýmsi automatickým přílepkem, který prakticky stačí jen technicky zaznamenat. Ve skutečnosti je zvuková stopa poměrně složitě vrstvená a plnohodnotně se podílí na dramatické stavbě audiovizuálního díla. Na druhou stranu jen těžko obstojí samostatně a je nezbytné ji vnímat v kontextu celku. Nejde ale o jadernou fyziku ani záchranu lidských životů – na špatný zvuk se neumírá, takže jistá forma sebereflexe je zcela na místě.

Zvuk přece jen dokresluje emoce. Myslím, že právě to dělá ve filmu hodně.

S tím bych souhlasil. Právě kvůli tomu je pro nás důležitá celková synergie s důrazem na příběh. Zvuk neděláme kvůli slávě, pro zábavu či pro peníze, ale snažíme se všechny tyto atributy optimálně skloubit, což se nám, myslím, úspěšně daří.

Je vaše současná profese mistra zvuku oborem, po kterém jste vždy toužil?

Podívám-li se zpět, myslím, že ve skutečnosti o můj vysněný obor šlo, i když jsem se k němu dostal až později. Rodiče byli profesionální artisté, má sestra hraje ve Státní opeře Praha na příčnou flétnu, přičemž všichni byli milovníci klasické hudby. Takže jsem v tom  vyrůstal a hudba (zvuk) měla zásadní, formující vliv. Jen jsem to poměrně dlouho nevnímal. Velkou část dětství jsem prožil v normalizační éře socialismu, kdy byly děti vedeny k tomu, být „strašně skromné“. Takže nějaké pomyšlení na práci ve filmovém zvuku bylo mimo rámec mých představ. Ani mě nenapadlo, že bych mohl něco takového studovat. Maturoval jsem záhy po revoluci (r. 1993) a naprosto netušil, co si v životě počít.

Nepřála si vaše rodina, aby z vás byl jednoho dne třeba hudebník?

To nevím. Jako dítě jsem byl díky sestřinu každodennímu cvičení klasické hudbě nedobrovolně dlouhodobě vystaven, a i přes vesměs negativní vztah se mi klasika vepsala do mysli. Jako dítě a teenagera mě zajímali Beatles, Velvet Underground, Plastic People, prostě klasický rock´n´roll a alternativní kultura. Masivní expozice klasické hudby však musela mít vliv, protože později, když mi bylo třicet, jsem nakonec zjistil, že nic jiného než klasiku neposlouchám. V šestnácti jsme se spolužáky založili první kapelu a tam vše začalo. Jako zpěvák jsem musel obsluhovat malý ozvučovací systém, abych byl vůbec v randálu kytar a bicích slyšet. Zkoušky a nápady bylo nutné nahrávat a produkovat ve studiu, což byla má práce. Celý ten zvukařsko-producentský systém mě začal více zajímat a od toho už byl jen krok začít se zvukem i živit.

Takže po dráze hudebníka jste zatoužil i vy.

Dlouhou dobu jsem chtěl hrát v kapele. Zpíval jsem v kapelách: Dítě v prášku, Prášek, Bajkonur a nakonec v Atari Terror. Posledně jmenovaná kapela byl asi náš nejúspěšnější počin s dodnes poměrně zvučným jménem v žánru moderního metalu. Takže ano, chtěl jsem být hudebníkem. Jenže práce u filmu je časově náročná a na hudbu jsem měl stále méně času, až mě kluci z kapely vyhodili. (smích) Tehdy jsem spadl do filmování naplno. Vyhazov z kapely mě mrzel, ale zpětně ho nemohu spoluhráčům vyčítat. Poslední dobou ale s kluky z Atari Terror spolupracujeme na zakázkových skladbách pro filmy, které u nás ve studiu postprodukujeme. Naposledy to bylo na Vlčí hymně k chystanému koprodukčnímu teenagerskému filmu Smečka, o kterém bude na podzim 2020 určitě slyšet.

Ludvík Bohadlo

foto: Michaela Dzurna

Tak trochu jsme naťukli i vaše studia. Kterému oboru jste se věnoval?

Studia jsou u mne záležitost komplikovanější. Když jsem byl ve věku vhodném pro studování, tak jsem nestudoval a věnoval se kapele, živil se prodejem hudebních nástrojů, ozvučovací a studiové techniky. Nicméně vedle toho mne celý život zajímala historie a cestování. Především historie náboženství. S mou ženou totiž hodně cestujeme a navštěvujeme převážně sakrální památky. Ty jsou nejlepším dokumentem rozmanitých kultur a jejich dob. Jednu dobu jsem si ale říkal, že už mám filmu moc a přihlásil jsem se na Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Studium je to až eklekticky pestré (sociologie, psychologie, ekonomie, historie) a začalo mě bavit. Najednou pak s překvapením zjistíte, že poznatky ze společenských věd se dají skvěle využít i ve zcela odlišných oborech. Momentálně se věnuji i aktivitám, které jsou často spíše manažerské, k čemuž jsou znalosti z UK užitečné.

Absolvoval jste i Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku.

Jde o jediné filmové vzdělání, které mám. Ale školu jsem nedokončil. Ze dvou důvodů. Za prvé mi bylo už dvacet devět, když jsem tam přišel, tudíž jsem se musel sám živit a brzy mi došly peníze na školné, ubytování i stravu. Druhá věc pak byla, že na „Filmovku“ zavolali jednoho dne z FAMU, že nutně potřebují sehnat asistenta zvuku na jejich natáčení. Já jsem byl na začátku abecedy, tak jim paní sekretářka jednoduše doporučila mne. Bylo to v prvním ročníku a ještě jsme žádné praktické zkušenosti se snímáním zvuku neměli, což mohl být problém. Na natáčení jsem se ale vydal a nakonec mohu říci, že „mikrofonění“ bylo jednou z těch věcí, které mi doopravdy šly. Stal jsem se plnohodnotným členem štábu absolventského filmu Marta režisérky Marty Novákové, který dokonce vstoupil i do kin. Šlo o její celovečerní debut. Nabídky pak chodily dále, až jsem se rozhodl dát přednost praxi před studii.

Takže vás osud na tu FAMU stejně zavedl.

Už mnoho let tam vedu každoroční seminář zaměřený právě na „mikrofonění“ a od loňského roku pomáháme i zahraničním studentům FAMU International s jejich filmovými cvičeními. Absolvování vysoké školy považuji jinak za velice důležité a například tu UK mám stále ještě „rozestudovanou“. Nicméně rád bych vše brzy uzavřel a dokončil.

Pracujete na různorodých typech projektů, je to tak?

Já bych svou práci rozdělil na několik různých oblastí. Jednak na české celovečerní hrané filmy pro kina, české televizní filmy, servisní zakázkovou výrobu, dokumenty a zahraniční koprodukce. Právě poslední zmiňované mě hodně baví. Spolupracujeme třeba s Pobaltím, Rakouskem, Slovenskem… Je to velmi zajímavé, protože tyto země jsou nám kulturně blízké, ale přitom málokterou známe do hloubky. Je příjemné odjet natáčet na dva měsíce třeba na lotyšský venkov, kde jste v místním štábu jediní Češi. Lotyši se hodně zajímají o vlastní historii, která je pohnutá, což zajímá zase mne, takže je to výtečná synergie. U velkých zahraničních projektů často funguje česká strana jako servisní organizace. Natočíte vše co nejlépe, ale tím vaše práce a zainteresovanost končí, protože postprodukce probíhá v zahraničí. Jsou to obvykle výpravné projekty s velkými rozpočty, kde pracujete pod velkým tlakem. Nejraději mám v tomto ohledu asi hongkongské produkce. A v poslední době byl opravdu velkým projektem seriál Freud pro Netflix. Měl premiéru 23. 3. 2020 a rozhodně stojí za vidění. Jezdím natáčet i dokumentární filmy do extrémních podmínek jako jsou velehory, polární oblasti, tropy a pouště nebo válečné konflikty. Sjezdil jsem tak všechny kontinenty kromě Antarktidy. Byl jsem třeba v Afghánistánu, Pákistánu, několika zemích Jižní Ameriky a Afriky, na Sibiři a zúčastnil jsem se i horolezecké výpravy na K2. Všechno to byly neuvěřitelné zážitky. Na podobných fyzicky náročných výpravách se mi často hodí můj rodinný background. Můj táta totiž byl artista a horolezec.

Ludvík Bohadlo

foto: Michaela Dzurna

Pracoval jste například i na sitcomu Comeback.

To byl jeden z televizních projektů. Postava Ozzáka Martina Dejdara je tak skutečná, že si ji s Martinem Dejdarem najednou vůbec nespojíte. On byl do své role natolik prorostlý, že pro nás ostatní z placu byl prostě Ozzákem. Často bylo velice těžké nesmát se při natáčení do ostrých záběrů a nezkazit je. Byl to první tuzemský sitcom založený na našich kulturních stereotypech a do značné míry snesl srovnání se světovou tvorbou stejného žánru. Dodnes je jedním z nejúspěšnějších pořadů TV Nova a podle mě si svůj úspěch zasloužil.

Kromě toho jste spolupracoval i na pořadu Soukromé pasti.

Je to sice více než deset let, ale myslím si, že oba tyto pořady (Comeback a Soukromé pasti) byly tím nejlepším, co v té době v televizi vzniklo. A v případě Soukromých pastí pak prvním závanem „quality TV“ v našich vodách. Soukromé pasti měly velice kvalitní scénáře a točilo se „filmovým“ způsobem – tzn. na jednu kameru. I když původně se začalo standardním televizním způsobem, tj. na dvě kamery, se zvukem smíchaným do dvou stop a záznamem po kabelu přímo do kamery. Takový způsob natáčení si už třeba dnešní studenti zvukové tvorby umí jen těžko představit. Doba šla hodně dopředu a takové workflow už se u hrané tvorby nepoužívá. Napojením po kabelu do kamer totiž omezujete jejich pohyblivost a navíc musíte mixovat zvuk ze dvou mikrofonů a čtyř mikroportů přímo na place do dvou stop, což je pro mistra zvuku extrémně náročné a pro zpracování zvuku v postprodukci problematické. Ač mně samotnému míchání do dvou stop zas tak nevadilo (dělal jsem později i daleko šílenější mixáže pro reality show americké MTV), rozhodl jsem se tenkrát „natlačit“ na projekt technologii externího vícestopého záznamu, která se používá dnes. Každý zdroj zvuku má svou vlastní stopu, kterou pak „nanečisto“ smícháte do mixu pro střižnu. Ve zvukové postprodukci pak mohou pracovat s každou stopou samostatně. Záznam zvuku je poté potřeba tzv. synchronizovat, tedy nasadit na obraz, což je úkon navíc, do kterého se tenkrát producentům nechtělo. Nicméně vícestopý záznam jsme nakonec prosadili a díky tomu se podařilo vnést i cosi jako „filmový zvuk“ do televize, což pak celému vyznění televizních filmů pomohlo. Všechny díly série byly velice povedené a se silným sdělením a filmovou řečí byly na TV Nova doslova zjevením. TV Nova si pak nechala projekt „odejít“ do České televize, kde pokračoval neméně úspěšně pod názvem Nevinné lži. Mezitím se významně změnila i obrazová technologie a díky použití kamer s velkými, tedy super 35 snímači, dostal výsledný obraz ještě filmovější look. Síla sdělení zůstala. Na obě série moc rád vzpomínám.

Ludvík Bohadlo

foto: Michaela Dzurna

Jedním z vašich posledních filmů byl film Ministerstvo lásky z roku 2016?

To byl chorvatsko-český koprodukční film, typický příklad mé oblíbené spolupráce, kdy jsme jeli natočit zvuk do Chorvatska a v Praze ho pak postprodukovali. Žánrově to byla do jisté míry typická chorvatská komedie s krásnými lokacemi vyprahlého středomořského vnitrozemí. Přestože jsou Chorvaté o něco horkokrevnější než Češi, bylo pro nás natáčení velice příjemné díky minimální jazykové bariéře.

Kromě natáčení kontaktního zvuku na place jsme s mým společníkem vystavěli i zvuková postprodukční studia, která disponují i vlastní filmovou míchací halou, takže jsme schopni nabídnout kompletní zvukový servis od natáčení po DCP mix do kina. Některé filmy se u nás třeba „jen“ míchají. Koncem loňského roku jsme tak dokončili lotyšský velkofilm Blizzard of Souls (Dvēselu putenis), což byl nejúspěšnější lotyšský film jejich novodobé historie, který překonal v návštěvnosti i Avatar a Titanic. Dalším úspěšným počinem byl mix dokumentárního filmu V síti režisérů Víta Klusáka a Barbory Chalupové, kterého se v naší míchací hale ujal kolega Lukáš Ujčík. Úplně poslední film, na kterém jsem osobně pracoval, je opět lotyšský snímek City on the River (Pilsāta pi upis) renomovaného režiséra Viestura Kairishe. Je to krásný milostný příběh na pozadí druhé světové války. Hlavní postavu ztvárnil neherec, student chemie s darem přirozeného herectví. Celý štáb byl lidsky i profesně fantastický a zejména pak spolupráce s kameramanem Gintsem Berzinsem připomínala doby natáčení na filmovou surovinu. City on the River stojí na pomezí komerce a umění a v lotyšských kinech slaví od ledna 2020 nemalé úspěchy.

SLEEPWALKER. Tak se jmenuje firma, kterou jste založil v roce 2012. Povězte nám o ní něco.

Firmu jsme založili po letech spolupráce s kolegou Janem Paulem jako dva 50% společníci. Já se starám především o každodenní provoz firmy, koordinaci zakázek, mám hodně manažerskou pozici. Ta práce mě velmi baví. Jen musím říci, že je místy pohlcující časově i psychicky. Někdy si strašně přeji, abych byl jen spolumajitel a o provoz se staral někdo jiný. Není ale snadné najít někoho, kdo bude mít hluboké zvukařské znalosti a zasvětí svůj talent produkci. Takže je to na mně. (smích)

Máte do budoucna nějaký sen, který byste chtěl ve své profesi ještě realizovat?

Nemám úplně jasný cíl, co konkrétně bych chtěl ještě realizovat, ale rozhodně chci dál prohlubovat své zkušenosti, neustrnout na místě mentálně ani technologicky. Baví mě pracovat se studenty, předávat jim zkušenosti a inspirovat se jejich touhou po vědomostech a energií. Jinak bych chtěl ještě jednou vyjet dokumentovat opravdu velkou, nejlépe vědeckou expedici. Třeba do Antarktidy nebo Amazonie apod. Tedy půl roku v pustině bez pravidelného spojení, bez telefonu, internetu, jen občas poslat nějaké zprávy přes satelit, jako když jsme byli na K2. Vyčistíte si hlavu, přemýšlíte o mnoha věcech a ještě se věnujete práci, kterou máte rádi. Navíc vše v polních podmínkách, takže si představuji, že bych si tam vzal nějaké přenosné studijko na reportáže. Vše jednoduché, praktické. To by se mi líbilo.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Michaela Dzurna

Vytvořeno ve spolupráci:

Prostory: hotel Grandium Prague www.grandium-hotel.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Ludvík Bohadlo
Ludvík Bohadlo
Ludvík Bohadlo
Ludvík Bohadlo
Ludvík Bohadlo

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové
Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové

30.11.2020 | Talentovanou herečku si můžeme nověji pamatovat například z několika epizod seriálu Zkáza Dejvického ...


Frank Jícha – herec, tanečník, hudebník
Frank Jícha – herec, tanečník, hudebník

15.11.2020 | Je tak trochu přírodním úkazem. Pochází z česko-americké umělecké rodiny. Jeho profesní směr ...


Magda Fusková - manažerka, agentka, produkční od Hollywoodu až po Evropu
Magda Fusková - manažerka, agentka, produkční od Hollywoodu až po Evropu

02.11.2020 | Je mladá, sportovně založená, velmi pracovitá. Působí v Česku a také v USA. Před časem založila ...


MgA. Petra Kosková – herečka, muzikálová zpěvačka a tanečnice
MgA. Petra Kosková – herečka, muzikálová zpěvačka a tanečnice

03.09.2020 | Petra Kosková je v současné době jednou z nadějných posil české hudebně dramatické scény. ...


Anna Kotlíková – herečka, zpěvačka a hudebnice
Anna Kotlíková – herečka, zpěvačka a hudebnice

05.05.2020 | Známá seriálová a divadelní herečka Anna Kotlíková má za sebou ve svých dvaceti pěti letech ...