Zuzana Slavíková - herečka


Zuzana Slavíková
Zuzana Slavíková, foto: Zbyněk Maděryč
26.11.2010 19:28 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Lidi brečí nebo se smějí bez spousty efektů, jen silou výkonů herců a hry samé." Zuzana Slavíková

 

 

 

 

 

Nejedna malá holčička si přeje být herečkou. Toto přání Zuzana Slavíková jako malá vůbec neměla. A přesto dnes perfektně ovládá umění, jak dostat diváka do hry! Obsazuje hlavní role divadelních představení jak v Praze, tak v Brně. Centrem dění paní Slavíkové je dnes především divadlo, dabing a rodina.

Zuzana Slavíková

Foto: Zbyněk Maděryč

 

Jak vypadají zkoušky v Mahenově divadle pro „přespolní“?

Úplně normálně, akorát musíte ráno dřív vstát. Zezačátku jsem pokaždé dojížděla, ke konci mi to vyšlo tak pěkně dohromady i s divadlem v Praze, že jsem mohla v Brně zůstat. Ale byly i náročné dny, třeba když jsem měla ráno  zkoušku v Brně, pak jsem jela do Prahy na představení a hned po něm se zase vracela na noc do Brna. Ale tak koneckonců jezdí spousta lidí a nemusí jít o herce. Většinou to není tak hrozné, protože teď v poslední době toho sice bylo víc, ale jinak jsem jezdila do Brna asi čtyřikrát do měsíce.

 

Už se na vás přijeli příbuzní podívat?

Rodina? Ne, kdepak, proč by měli? (smích) I když vlastně  maminka byla. Můj muž má hodně práce a beztak mě zná jako své boty. Ne, moment! Jsem hrozná, vždyť muž mě viděl na druhé premiéře. A děti do divadla moc netahám, aby si moc nezvykaly.

 

Nestojíte o to, aby se držely rodinné tradice?

Ne, můj otec (herec Oldřich Slavík – pozn. red.) měl kdysi stejný názor. Moc se mu to nevyšlo. Já jsem jako malá nechtěla být herečka, všechno vyplynulo tak nějak samo. Prostředí divadla je ale pro malé dítě lákavé. Mé dceři se líbí, že jsou v divadle kostýmy, že se herečka namaluje, že je z ní princezna. Ale pravda, co vlastně divadlo je, jí uniká. Když budou děti chtít, tak se k herectví stejně asi dostanou, ale není potřeba to zbytečně podporovat.

 

Vybíráte si mimo své stálé angažmá role podle toho, jak se vám líbí nebo nelíbí?

Záleží i na tom, o jakou hru jde, kdo budou mí spolupracovníci... Může se stát, že hra sama je zajímavá, ale zjistíte, že s lidmi, se kterými byste musela spolupracovat, byste si nerozuměla. Ale důležité jsou také časové důvody.

 

Co je vám nejmilejší hrát?

Jak u čeho. Když je hra historická, můžete si ještě o postavě zjistit něco mimo a udělat si vlastní názor. Když je naopak hra moderní nebo s neznámými charaktery, potřebujete navést.

 

Jak to vypadá, když se připravujete na roli, máte nějaké vlastní rituály?

Všechno nasávám postupně na zkouškách v divadle. Samozřejmě před tím si text přeříkám, ale doma si leda po večerech si zopakuji monolog. Většinou je u nás rachot a na učení nemám klid. Navíc text role je spojený i s určitými pohyby.

 

A dovedla byste tedy váš part odříkat, i kdybyste jen seděla u stolu?

přemýšlí Asi ano, určitě. Ale moje paměť je taková, že do týdne po závěrečném představení se mi z hlavy všechno vykouří.

 

To nezní, jako že byste byla nějak zvlášť spjatá se svou rolí.

To se bavíme jen o samotném textu. Ale je pravda, že role pro mne končí oponou na konci večera. Divadlo domů netahám, zbláznila bych se.

 

Nebavíte se doma o práci?

Trochu ano, ale spíš že mě někdo vytočil, nebo že byli naopak bezva lidé na představení. Ale tím to hasne, doma je doma a práce je práce. Doma jsou jiné starosti, děti, škola...

 

Liší se nějak zkoušení na seriálovou roli oproti rolím divadelním?

Televizní role se nezkouší, ale rovnou se točí. Přijdete a zkoušíte jen hned před záběrem, je to úplně jiný systém.

 

A co vás baví víc?

Jsem divadelní herečka, divadlo je pro mne základ. Ale práce v televizi, v dabingu nebo v rozhlase je pro mne radost.

 

Nevadí vám, že za nadabovaným hlasem nejste vidět?

Ne, ani mi to nevadí v rozhlase. Rozhlas mám vůbec moc ráda.

 

Mluví se do mikrofonu jinak než na pódiu?

Určitě. Interpretační pravda musí být na konci stejná, ale prostředky jsou jiné. V rádiu nemůžete třeba řvát jako na jevišti, kde vás naopak musí lidé slyšet i ve třetím pořadí.

Zuzana Slavíková, foto: Zbyněk Maděryč

Foto: Zbyněk Maděryč

 

Může se stát, že vaše snaha v divadle prostě nevyjde?

Můžete se snažit jak chcete, ale pak to divák nemusí pochopit nebo se mu vaše provedení nemusí líbit.

 

Poznáte to?

Diváci jsou pokaždé jiní, odezvu z hlediště vidíte.

 

A je to tím, že chodí obecenstvo vždy v jiném složení, nebo děláte něco jinak vy?

Nevím. Od toho je to divadlo – teď a tady, něco jako živý organismus. Nikdy nevíte dopředu, jak představení dopadne. Ale je pravda, že když začnou lidé reagovat od začátku, celé představení se nakopne a hraje se hned radostněji, aniž by si to člověk uvědomil. A naopak, když není z hlediště žádná odezva, hned si říkáte, co je špatně, jsou unavení? V tom je ale krása divadla!

 

Vnímáte rozdíl i v tom, jak se vám která role hraje?

Jsou role, které máte raději, i role, které vyloženě ráda nemáte. Nikdy to nedovedu říct dopředu. Může se stát, že chystáme skvělou hru, ale něco se během zkoušení stane, nebo si k ní uděláte špatný vztah. Platí to i naopak, když si nakonec zamilujete hru, která vypadala všelijak. Ale lidem se líbí, vám také, uvědomíte si, že jste se pletla. Je to nevyzpytatelné.

 

Míváte trému?

Vždycky. Je jedno, jestli jde o malou nebo velkou roli. Nic se proti tomu dělat nedá, jen se s tím smířit, žádné rozdýchávání se nebo představování si někoho na záchodě mi nepomáhá.

 

Umíte improvizovat?

Nerada, nerada...

 

Bývají dny, kdy se vám do práce nechce?

No jistě, zvláště v zimě. Ale vstávání není to nejhorší. Spíš když jsem odpoledne doma a mám pak vyrazit na večerní představení, venku je hnusně. Nejvíc pak obdivuji samotné diváky. Místo aby seděli pěkně v teple doma, jdou do nečasu ven, aby se na nás mohli koukat, ženy s sebou tahají lodičky na přezutí. To je nádhera.

 

Jste nějak v kontaktu s fanoušky? Třeba přes váš profil na Facebooku?

Já mám nějaký Facebook?

 

Nevíte to?

Ne, já se s počítačem vůbec nekamarádím. Zvládnu tak mail, ale jinak počítač vnímám jako žrouta času, dokonce i když se používá k práci. A co ten Facebook?

 

Shromažďují se na něm vaši obdivovatelé, máte v profilu datum narození, fotky z nejrůznějších rolí...

Nepovídejte, to je vtipné! Já bych si sama takovou reklamu nikdy nedělala, přijde mi to laciné, ale tohle je dobré. Proto si třeba nikdy nebudu psát o práci.

 

To se ale snadno vykládá, když k vám vždycky tak nějak sama připlave.

To mi manžel říkal taky: „Ty vlastně nic dělat nechceš, a přesto ti všechno vyjde.“ Ale já nemám ani svého agenta.

 

A je pravda, že nikdy netoužíte po nějaké konkrétní roli?

Ano. Ale to je právě moje štěstí, dostávám krásné role, o něž se přitom nemusím drát.

 

Jak vnímáte konkurenci mezi brněnskými divadly?

Mezi herci myslím nikdy rivalita nebyla. Brno je v dobrém slova smyslu malé město, divadel je tady pár a každé jinak zaměřené. Nechápu, proč by si měla překážet.

 

Máte nějakou představu o tom, jak se třeba dnes k divadlům a herecké produkci staví brněnští studenti Janáčkovy akademie múzických umění?

Ach, studenti JAMU! Za to, co teď tady řeknu, mě budou všichni nenávidět. Ale od revoluce je u nás nenávist vůči velkým kamenným divadlům uměle živená, jediná správná jsou malá alternativní divadla.

 

Opravdu?

Podle mne ano, říkám to takhle otevřeně, ukamenujte mne. Je to podle mne velká chyba.

 

O co jde?

Já jsem ze staré školy. Kantoři nás hnali jak do kamenných, tak do alternativních divadel. Viděli jsme všechna představení a znali jsme všechny herce. Jenže jsem před několika lety zažila brněnské studenty herectví, jak v maskérně říkali: „Jé, tu babu znám.“ Byla to kolegyně, která je v tom divadle třicet let! Je to ostudné, trapné, profackovala bych je. Ale asi to není jen jejich vina, něco je někde špatně.

 

A co by to mohlo být?

Mockrát se ukázalo, že z velkého divadla je jednodušší přejít do menšího, hrát na malý prostor nebo ubrat můžete vždycky. Ale kdo je zvyklý na malý prostor, ten velkou scénu prostě neutáhne. Ve škole nám říkali: „Zprznit se můžeš vždycky, ale napřed se nauč pořádně řemeslo.“ Obávám se, že dneska je největší avantgarda udělat představení úplně normálně.

 

Jak vypadá normální představení?

Lidi brečí nebo se smějí bez spousty efektů, jen silou výkonů herců a hry samé. Dnes jsou už i velká divadla celkem experimentální a já si nejsem jistá, že je to správně. Do velkého divadla jdou lidé proto, že tam chtějí vidět velké divadlo. A do malého divadla jdou, když chtějí vidět moderní drsné věci, které se nehodí mezi zlaté portály. Vzájemné shazování se je jen znakem naší malosti a omezenosti a za tím si stojím, tečka.

 

Takže myslíte, že nějaká drsnější konkurence mezi divadly je zbytečná?

Nemohu zase říct „vezměte se všichni za ruce a mějte se rádi“, ale podle mne má v sobě každý žánr něco zvláštního a přitažlivého. Je zbytečné se hádat, co z toho je nejlepší. Člověk si musí být vědom toho, co umí, a nesmí shazovat ostatní. Je to tak jednoduché! Studenti sice nadávají, ale podívat se do toho divadla nejdou a ochuzují se tak. Ti nejmoudřejší lidé kolem nás nikdy nekritizují, protože jsou skromní.

                                               

Vždycky jste si tohle myslela?

Jasně že ne, jako každý docházím ke spoustě věcem až s přibývajícím věkem. Když jsem vyšla ze školy, byla jsem také velmi kategorická a starší kolegové jen pokyvovali hlavou, že mě to jednou přejde. A už je to tady! Tedy ne úplně, ale snažím se na spoustu věcí dívat s nadhledem.

 

Udržujete se nějak hlas a vzhled?

No, moc na sebe nedbám. Cvičit bych měla, ale já o tom hodně mluvím a skutek utek. Syn mi říká: „Matko, starej se trochu o sebe, lidé tě občas poznají, tak nemůžeš chodit pořád v teplákách.“ Já na to ale kašlu.

 

Poznávají vás lidé na ulici?

Asi občas ano. Ale abych kvůli tomu o hodinu dřív vstávala. Do civilu se nelíčím skoro vůbec a navíc nenávidím převlékání. V tomhle je moje zaměstnání prostě nanic. Jen si to představte. Ráno vstanete, převlečete se z pyžama do civilu. Jdete na zkoušku a převlečete se do zkušebního. Pak zpátky do civilu, nedejbože jdete točit. Tam se převlečete do kostýmu a když se točí různé obrazy, tak klidně vícekrát. Pak zase v civilu odjedete do divadla, kde na sebe navlečete další kostým a po konci představení opět civil. Dojedete domů a skončíte v pyžamu. Vždyť to je úchylné!

 

Dvoje převlékání byste si ušetřila, kdybyste nespala v pyžamu.

Já už to řeším tak, že v těch teplákách a triku, které nosím doma, nasednu do auta a jedu rovnou do divadla.

 

Pro spoustu holčiček zní takové převlékání jako splněný sen.

No ale je to strašné. Ještě si k tomu přidejte, že bych se měla stejným způsobem líčit. Mně se samozřejmě líbí, když se o sebe ženy starají. Jen na to sama nemám energii a raději si ráno přispím.

 

Často zmiňujete, kdo má jaké znamení horoskopu. Přikládáte tomu v osobním životě nějaký význam?

Tak asi jako každá ženská. (smích) Věřím, že nějaká síla mezi námi je. Jednou mi jeden léčitel pomohl s krční páteří, když všechno ostatní selhalo. Ale horoskopy nečtu a na šťastné a nešťastné dny nevěřím. Dlouho jsem si chtěla nechat udělat astrologický horoskop na děti, abych si třeba mohla říct, na co si jednou s nimi dát pozor. Ale žádného astrologa neznám a teď už jsou děti velké a beztak jsme to všechno prošvihli. Ale o budoucnosti bych nic vědět nechtěla, jsem fatalista a co se má stát, to se stane.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Autor článku: Lucie Vaškeová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Make up: Alexandra Dejdarová

Produkce: Michaela Lejsková

Poděkování: Národní divadlo Brno, divadlo Reduta

Zdroj: Profashion 4/2010

Zuzana Slavíková
Zuzana Slavíková s fotografem Zbyňkem Maděryčem
Zuzana Slavíková, foto: Zbyněk Maděryč

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové
Zdeňka Žádníková-Volencová – herečka, zakladatelka Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové

30.11.2020 | Talentovanou herečku si můžeme nověji pamatovat například z několika epizod seriálu Zkáza Dejvického ...


Frank Jícha – herec, tanečník, hudebník
Frank Jícha – herec, tanečník, hudebník

15.11.2020 | Je tak trochu přírodním úkazem. Pochází z česko-americké umělecké rodiny. Jeho profesní směr ...


Magda Fusková - manažerka, agentka, produkční od Hollywoodu až po Evropu
Magda Fusková - manažerka, agentka, produkční od Hollywoodu až po Evropu

02.11.2020 | Je mladá, sportovně založená, velmi pracovitá. Působí v Česku a také v USA. Před časem založila ...


MgA. Petra Kosková – herečka, muzikálová zpěvačka a tanečnice
MgA. Petra Kosková – herečka, muzikálová zpěvačka a tanečnice

03.09.2020 | Petra Kosková je v současné době jednou z nadějných posil české hudebně dramatické scény. ...


Ludvík K. Bohadlo – mistr zvuku a producent ve společnosti SLEEPWALKER
Ludvík K. Bohadlo – mistr zvuku a producent ve společnosti SLEEPWALKER

26.05.2020 | Ludvík K. Bohadlo má na starost kompletní zvukový servis pro filmovou a televizní výrobu. V oboru ...