Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha


Petr Chromčák
12.03.2018 12:35 | Eva Procházková

Vystudoval dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, získal stipendium na Internationale Bachakademie ve Stuttgartu. V průběhu kariéry spolupracoval s mnoha orchestry zvučných jmen, nastudoval na tři desítky oper, účastnil se prestižních hudebních festivalů u nás i v zahraničí. Lákají ho i multižánrové projekty, v nichž se spojuje pop, rock nebo jazz s klasickým symfonickým tělesem, s nimiž sklízí u diváků a posluchačů velké úspěchy. Spolupracuje s Českou televizí i Českým rozhlasem. V roce 2013 za svůj přínos evropské kultuře získal Evropskou cenu za uměleckou a kulturní činnost, kterou uděluje Evropská unie umění, a v roce 2015 byl za zásluhy o propagaci hudby ve světě oceněn Cenou za mír Fondem podpory, rozvoje a propagace myšlenek míru.

Petr Chromčák

foto: Alexandr Onishenko

Prozradíte něco o svém hudebním zázemí?

Moji rodiče pocházejí z velmi chudých poměrů a já jsem široko daleko jediný profesionální hudebník. Oba ale rádi poslouchali po večerech klasickou hudbu, a jakmile zazněly první tóny, už jsem prý utíkal pro vařečku, abych mohl dirigovat do rytmu. Maminka mi už v „prenatálním stádiu“ zpívávala árie z Rusalky, proto snad patří tato opera k mým nejoblíbenějším. Táta si přál, abych se stal jako on knězem, maminka ze mě chtěla mít zubaře. Ale můj hudební talent, který jsem dostal od Boha, je přiměl dopřát mi hudební vzdělání. Když mi bylo šest let, koupili mi klavír.

Proč jste studia dirigování upřednostnil před hudebním nástrojem?

Moje cesta za vytouženým snem, tedy studiem hry na varhany, byla komplikovaná. Jako syn kazatele Církve bratrské jsem neměl šanci přihlásit se na umělecký obor, takže jsem po gymnáziu zvolil Vysoké učení technické v Brně, obor lékařské přístroje. Ale už v průběhu studia jsem jako zpěvák uspěl v konkurzu do Brněnského akademického sboru. Tenkrát tam dirigovali Lubomír Mátl, nejlepší sbormistr v republice, a Petr Altrichter, který proslul později jako šéfdirigent Filharmonie Brno. Úplně mě fascinovali, rozhodl jsem se, že budu dirigentem. Stal jsem se sbormistrem Mužského pěveckého sboru Kyjov, v jehož repertoáru byly především lidové písně, a postupně jsem s ním nacvičil i náročnější skladby Janáčka či Förstera.

Vzpomenete na svůj první koncert, který jste oddirigoval?

Na to se nedá zapomenout. V roce 1977 jsem uspořádal vánoční koncert, Rybovu mši v jednom husitském kostele v Kyjově. Pozval jsem své přátele a známé hudebníky a byl to velký úspěch. Jako vystudovaný inženýr jsem poté vyhrál konkurz na 2. sbormistra Vojenského uměleckého souboru v Táboře, a odtud už vedla moje cesta na Janáčkovu akademii múzických umění, obor dirigování. Ale ani na varhany, na které jsem hrával u nás v modlitebně, jsem nikdy nezanevřel.

Co musí dirigent umět navíc proti hráči na hudební nástroj, aby mohl obstát?

Každého hráče, který svůj nástroj rozezvučí do krásné podoby, si nesmírně vážím. Dirigent musí rozumět problematice všech nástrojů, aby nevyžadoval něco neuskutečnitelného. Určitě by měl být dobrým psychologem a rozpoznat nejvhodnější postup při práci s konkrétním orchestrem. Velmi důležitá je přirozená autorita a hlavně pevný interpretační názor získaný hlubokou znalostí partitury.

Petr Chromčák

foto: Alexandr Onishenko

Jaká skladba je pro dirigenta vrcholem?

Pro mne je pomyslným vrcholem každá nadcházející skladba či koncert. Nemluvím ale o obtížnosti, ta je jen „o hlavě“.

Zkoušíte si doma dirigovat nanečisto? Jak dlouho vám trvá seznámit se s novou skladbou?

Jako začátečník jsem si doma opravdu dirigoval. Dnes už mám gesta tak zažitá, že na ně nemusím myslet a „jde to samo“, to je stejné jako třeba při řízení auta. Studium nové skladby závisí na její délce: studium opery kolem tří týdnů, symfonie týden, předehry den. Většinou skladbu studuji dopředu a pak se k ní vracím, protože pokaždé nacházím nové věci, které jsem předtím neviděl.

Dirigenta mají lidé spojeného s určitým vnějším vzhledem, s oblečením. Vystoupil jste někdy v něčem extravagantním?

Koncerty klasické hudby mám vždy spojené s frakem, a to je pro mě neměnné, ať už diriguji v Berlíně nebo v Kotěhůlkách. Vnímám to jako úctu k autorům i k divákům, nelíbí se mi, když dirigent vystupuje jen v černé košili či obleku. Jiné je to, když diriguji různá spojení klasické hudby s rockem, popem, jazzem. Když jsem dirigoval v Obecním domě v Praze Rockquiem na motivy Mozartova Requiem, sehnal jsem si takovou košili, jakou nosil Mozart.

Vaše společná vystoupení s rockovými kapelami nebo třeba jazzový repertoár v podání symfonického orchestru mohou být za trochu extravagantní považována. Co vás na tom nejvíc baví a jak reaguje publikum?

Jsem moc rád, že se tato spojení uskutečňují a dochází k propojení a přibližování těchto stylů. Vždyť přece existuje jen dobrá a špatná hudba, ať je to jakýkoliv žánr. Po 20 letech dirigování klasické hudby je to pro mne fantastické odreagování, například Rockquiem, Elvis Presley na Hawaii, Barbra Streisand, Ella Fitzgerald, či KEKS slaví 35 let. Mohu se úplně „odvázat“ a publikum to miluje.

Klasická hudba a populární hudba. Proč je spojení těchto žánrů málo běžné a proč vy se o to pokoušíte?

V průběhu života se mi dostalo do rukou několik LP desek či CD zachycujících spojení nejlepších hudebních skupin s filharmoniemi, byl to ohromný zážitek. Nevymyslel jsem to, ale bavilo mě to a jsem rád, že jsem si to mohl zkusit. A navíc je to krásná nenásilná forma, jak přibližovat mladým lidem klasickou hudbu, když škola, bohužel, v tomto směru totálně zklamala.

Petr Chromčák

foto: Richard Palkovic

Míváte před vystoupením trému?

Na začátku kariéry je nervózní každý dirigent, ale postupem času tréma ustupuje. Vzpomínám, jak jsem jako student 2. ročníku JAMU poprvé předstoupil před 80členný orchestr. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, kam se dřív koukat, na co se zaměřit. Chce to čas. Dnes se na každý koncert těším a užívám si ho, jak to jen jde. I kdyby mi bylo sebehůř, na pódiu nikdo nepozná, že jsem nemocný. Jsem v tu chvíli v jiném světě, úplně „mimo“. Kdybych to mohl vyjádřit sportovní terminologií – jsem v euforii. Jediný malér, který může dirigenta potkat, je „prošvihnout“ představení. To je potom hodně drahé, naštěstí se mi to nikdy nestalo.

Vaším současným domovským orchestrem je Česká komorní filharmonie Praha, mimořádně úspěšná i v zahraničí, především v Německu. Co je největší předností vašeho souboru?

Česká komorní filharmonie Praha je zvláštní už svým nástrojovým obsazením, které se liší od klasických obsazení. Přestože jde o komorní obsazení, troufáme si hrát skladby, určené pro velký orchestr, samozřejmě v úpravách šitých „na míru“. Pod mým vedením jsme natočili pro anglickou firmu ALTO tři CD se skladbami autorů 18. století, které jsem našel v hudebních archivech. Uvedli jsme je i na obnovené premiéře na koncertech.

Máte v paměti nějaké své mimořádně úspěšné vystoupení?

Před několika lety mi v neděli večer volal ředitel Jihočeské komorní filharmonie, že jim onemocněl dirigent a právě začínají zkoušky na čtvrteční koncert ve Vídni, složený ze skladeb soudobých rakouských skladatelů. Prosil mě, zda bych se dirigování takhle narychlo ujal. Jednalo se o flétnové koncerty, doprovázené špičkovými flétnisty z Rakouska, mimo jiné účinkoval i sólo flétnista Vídeňských filharmoniků. Nabídku jsem přijal, koncert dopadl výborně. Největší poctou pro mě byla gratulace sólistů, kteří za mnou po koncertě přišli.

Získal jste mnohá ocenění – který umělecký počin máte ve svém pomyslném osobním žebříčku nejvýš?

Snad bych mohl vypíchnout pozvání dirigovat turné po Německu a Belgii se skladbou Carmina Burana, kterého se mi dostalo před 18 lety. Od té doby každoročně dokážu svým pojetím této skladby vyprodat takové sály, jako je sál Berlínské filharmonie, Hamburské filharmonie či Bozar v Bruselu.

Petr Chromčák

foto: Martin Synek

Řídil jste mnoho hudebních těles, může si dirigent stoupnout před neznámý orchestr a dirigovat?

Za těch 30 let praxe mohu s čistým svědomím říci, že orchestr během deseti minut pozná, kdo před ním stojí a platí to i naopak. Když vás pozvou hostovat k cizímu orchestru, máte většinou tak dvě až tři zkoušky na nastudování koncertu. Podle mne je práce dirigenta z 80 % záležitostí psychologie a zbytek záležitostí techniky. Vždycky se snažím orchestr inspirovat, jít na jeho maximum. Jeden můj profesor říkával, že mám dar vytáhnout z nich i to, co v nich není…

Může naopak špatný dirigent pokazit vystoupení výbornému orchestru?

Nemůže, protože výborný orchestr si špatného dirigenta nevšímá…

Měl jste nějaké vzory? A naopak, pomohl jste vy sám některým začínajícím dirigentům?

Mým vzorem byli vždy Leonard Bernstein a Herbert von Karajan. Jejich nahrávky jsem denně poslouchal, byli mi velkou inspirací. Když jsem žil v Českých Budějovicích a stal se šéfdirigentem budějovické opery, učil jsem zároveň na zdejší konzervatoři. Mimo jiné jsem pomohl vychovat dva výborné žáky – Davida Švece a Martina Pešíka, oba se v současné době výborně prosazují a já z toho mám velkou radost.

Vracíte se někdy do míst svého dětství, do Kyjova?

Vracím se tam rád, po Kyjově se mi často zasteskne. I když už tam nikdo z mé rodiny nežije, mám tam spoustu přátel a spolužáků. V roce 2017 jsem dostal Cenu starosty města Kyjova a ke svým 60. narozeninám oddirigoval Mou vlast. Mnoho pamětníků ještě vzpomíná, jak jsem coby mladíček vedl zdejší Mužský pěvecký sbor, zvou mě na koncerty, „hýčkají“ si mě. V Kyjově se cítím „jako doma“.

archiv Moravske filharmonie

archiv Moravske filharmonie

Procestoval jste celý svět. Existuje země, kde jste ještě nedirigoval, a dirigovat byste chtěl?

Měl jsem naplánované koncertní turné po Latinské Americe, bohužel kvůli politické situaci v některých zemích (Argentina, Peru), z toho nakonec sešlo. Mrzí mě to, ale zatím to nevzdávám, třeba k tomu ještě dojde.

Máte i nějaké nehudební koníčky, kterým se věnujete? Jste praktický člověk, nebo je hudba celým vaším životem?

I díky tomu, že jsem původně vystudoval technickou školu, dokázal jsem si v bytě či na chatě udělat kompletní elektrorozvody. Táta mě naučil používat kladívko, sekyru, cirkulárku, hoblovku i míchačku. Protože jsem se několikrát stěhoval, předělával byty i zveleboval chaty, moc se mi to v životě hodilo. Mezi mé koníčky patří živý kůň, kterého jsem koupil mladší dceři a na kterém si rád zajezdím, sjezdové lyžování a tenis.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Chromčák
Petr Chromčák
Petr Chromčák
Petr Chromčák
archiv Moravske filharmonie

Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Petr Nouzovský – violoncellista
Petr Nouzovský – violoncellista

18.10.2017 | Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. ...


Petr Malásek - pianista a hudební skladatel
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel

31.03.2016 | Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba ...


David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec
David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 | „Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ ...


Honza Jareš - zpěvák a klavírista
Honza Jareš - zpěvák a klavírista

26.02.2016 | Na české scéně je několik výjimečných umělců a Honza Jareš se krok po kroku dostává mezi ...


Dalibor Janda - zpěvák, skladatel
Dalibor Janda - zpěvák, skladatel

17.02.2016 | Přestože zpívat začal velmi brzy, do povědomí lidí se dostal až ve svých třiceti letech. Píseň ...











Komentáře na Facebooku