Petr Malásek - pianista a hudební skladatel


Petr Malásek, foto: Robert Vano
31.03.2016 07:07 | Eva Procházková

Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba klasická, populární, ani filmová či scénická, jeho největší hudební láskou je ale jazz. Jako autor složil hudbu ke dvěma stovkám filmů, televizních či divadelních inscenací, jako klavírista vystupuje v jazzových klubech se svými kamarády ze skupiny František Kop Quartet. V komorních recitálech i na koncertech ve sportovních halách doprovází Lucii Bílou či Martu Kubišovou. Dva roky také působil jako pedagog na konzervatoři, z časových důvodů ale tuto práci opustil. „Nemám rád stereotypy, baví mě improvizovat,“ říká Petr Malásek, jenž je synem slavného klavíristy a skladatele Jiřího Maláska.

Petr Malásek, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Kdy jste si poprvé všiml klavíru?

Odjakživa byl běžnou součástí naší domácnosti, vnímal jsem ho stejně, jako stůl či skříň. Občas jsem uhodil do kláves, ale nějaké hudební geny ve mně nejspíš byly, protože ta melodie dávala smysl. Měl jsem velmi romantické dětství, bydleli jsme za Prahou, uprostřed lesů. Učil jsem se pohybovat v přírodě, lézt po stromech. Vánoční svátky jsme trávili na horách v chatě Českého hudebního fondu v Krkonoších, kam se sjížděli muzikanti z celé republiky. Tam si mě všiml profesor Pavlík z teplické konzervatoře a domluvil se s rodiči, že mě naučí základům hry na klavír. Byly mi čtyři roky.

Takže to nebyl tatínek, s kým jste začínal?

Táta na to neměl čas. Odjížděl brzy ráno, vracel se pozdě večer. Přestěhovali jsme se do Prahy, až když mi bylo šest let. Byla to pro mě velká změna, neměl jsem tam kamarády, ani babičku s dědou. A začal jsem chodit do hudebky. Pak už to šlo jedno za druhým. Po dokončení základní školy konzervatoř a po ní HAMU, obor skladba. Jako dítě jsem měl jiné plány, chtěl jsem být popelář, fotbalista… No, nakonec jsem skončil jako hudebník. (smích)

Byl jste při hře na klavír pilným žákem?

Zpočátku moc ne. Měl jsem sice přísnou paní učitelku, ale co se cvičení týče, byl jsem lenoch, jako asi každé dítě. Na mé hře to ale moc znát nebylo, asi jsem měl fakt nějaký talent, zvládal jsem to. Za to, co jsem se v té době naučil, vděčím především mamince, která se mnou trpělivě sedávala u piana. V té době už jsem docela úspěšně proplouval různými soutěžemi a říkal jsem si, že být muzikantem je pohodový život. Trémou jsem nikdy netrpěl a je to tak vlastně dodnes. Těším se, ale nijak mě to nesvazuje. Vždycky jsem měl takovou muzikantskou sebedůvěru.

Byla pro vás studia obtížná?

Byla to trochu schizofrenie. Studovala se klasická hudba, jenže já v té době už pošilhával trochu jinam. Psal jsem scénickou hudbu, hrál jsem jazz. Jezdil jsem s kapelami, stal jsem se externím členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu, tzv. TOČRu. Hráli v něm samí renomovaní hudebníci, byl jsem šťastný, že mě oslovili, když jim onemocněl pianista. Byla to pro mě skvělá příležitost.

Petr Malásek, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Zbýval vám vůbec čas na školu?

Své školní povinnosti jsem samozřejmě musel plnit, ve škole se o mých aktivitách vědělo a o to víc sledovali, jak si vedu, jak pracuji. Nic mi neodpustili, nic jsem nedostal zadarmo. Bylo to krušné, tvrdé a hodně náročné, ale zvládl jsem to, i za cenu probdělých nocí. Z té doby mám v sobě dril, naučil jsem se makat, a to se mi později velmi hodilo.

Zažil jste narážky na to, že jste „protekční dítě“? Jak jste se s tím vyrovnal?

Zažil a mrzelo mě to. Zdálo se mi to nespravedlivé, protože jsem nikdy žádné protekce nezneužil, táta by to ani nedovolil. Snažil jsem se dokázat světu, že něco umím, že na sobě pracuji. Když se mi něco povedlo, všichni to brali jako samozřejmost, když ne, odsoudili to jako neschopnost protekčního syna.

Snažil jste se být jiný než táta, odlišit se?

Po tátově smrti jsem dostal spoustu nabídek, abych pokračoval v jeho díle, abych se vydal stejným směrem. Vždy jsem to odmítal, chtěl jsem pracovat jinak, po svém. Udělal jsem jedinou výjimku. Když táta zemřel, měl nedokončenou desku. Byla by škoda, kdyby nevyšla, proto jsem nahrál pianový part do skladby, kterou zbývalo natočit. Nikdy jsem o tom nemluvil, věděli to jen tátovi spolupracovníci. Deska vyšla pod jeho jménem.

Vzpomenete si na nějakou důležitou otcovskou radu?

Vzpomínám na dvě. Táta vždycky říkával: „Chlapče, střez se „esmerald“ – dej si pozor na zpěvačky, tanečnice a herečky.“ Tou radou se sám řídil a jeho manželství bylo šťastné. Já jsem si herečku vzal. (manželkou Petra Maláska je herečka Dana Morávková – pozn. red.) Moje manželství je také šťastné, myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem v životě udělal… (smích) A k profesi? Když jsem se rozhodoval, zda pro život zvolit matematiku nebo hudbu, protože oboje mě bavilo, táta mě k hudbě nasměroval slovy, že jako hudebník budu mít jednodušší vojnu. To mě zlomilo…

Zabýváte se hudbou mnoha žánrů…

Ta šíře mě baví. Jeden den hrát v O2 aréně, druhý v klubu, třetí třeba v Konzerthausu ve Vídni. Několik let jsem se živil jako studiový muzikant. To jsme třeba celý den hráli zavření v nahrávacím studiu, střídaly se styly, zpěváci, skladatelé – bigbít, rokenrol, klasika, jazz… Vše muselo být čisté a dokonale zahrané. Svůj ideál jsem našel ve spojení jazzu a klasiky. Když na sobě člověk pracuje třeba v rámci jazzu, otevírá se mu tím hudební cesta kamkoliv. Je jen věcí zkušenosti, vkusu, způsobu hraní, kde trochu ubrat, aby z jazzu bylo rázem country, či něco jiného.

Jakými hudebními uskupeními jste v životě prošel?

Nikdy jsem neměl ambice na sólovou klavírní dráhu, těší mě spolupracovat s kamarády na nějakém společném projektu. V devatenácti letech jsem dostal nabídku do TOČRu, to bylo mé první angažmá. Poté jsme v roce 1985 založili s několika muzikanty studiovou skupinu Horká linka, která hraje dodnes, i když už dávno nejsem její součástí. Před dvaceti osmi lety vzniklo seskupení Jazz Press kvartet. V průběhu let se někteří hudebníci obměnili, ale já, bubeník Pavel „Bady“ Zbořil a saxofonista František Kop jsme zůstali dodnes. Dnes se skupina jmenuje František Kop Quartet, když vystupujeme v jazzových klubech, nebo Skupina Petra Maláska, když doprovázíme Lucii Bílou nebo Martu Kubišovou.

Co vás na hraní v klubech nejvíc baví?

Mám to tam rád, protože tam vzniká blízký kontakt s lidmi, je tam cítit jejich bezprostřední reakce. Scházejí se tam posluchači s velmi podobným hudebním vkusem, přicházejí za hudbou, nikoliv za námi. Bývají to často cizinci, kteří o nás nic nevědí a my je musíme „dostat“. Vlastně začínáme každý den znovu. Je to očistné a člověk tam nikdy nezpychne. Přicházíme si to užít, zahrát si s dobrými lidmi, tedy za zážitkem, nikoliv pro peníze, ty v jazzu nejsou…

Petr Malásek, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Jako klavírista potřebujete publikum, jako skladatel klid a samotu. Co je vám bližší?

Mně jde právě o tu kombinaci. Já jsem takový „introvertní extrovert“. Když jsem přes den zavřený v pokoji a něco skládám, jdu večer mezi lidi, za kamarády, a je mi fajn. Když jsem naopak dlouho mezi lidmi, jsem trochu nesvůj a vyhledávám samotu. Takže si to pěkně kombinuju, kompenzuju, a to mě moc baví. Jsou samozřejmě období, kdy je potřeba dokončit nějakou větší práci, takže jsem stoprocentní skladatel, pak zas přijde koncertní šňůra a já se stávám „na plný úvazek“ hráčem, řidičem, účetním, manažerem – co je potřeba. To je ten muzikantský život.

Kolik času musí zkušený klavírista věnovat cvičení?

Snažím se, aby to byla nejméně hodina denně, ale často víc. Mám svůj ustálený způsob. Začínám stupnicemi, etudami, pak přijde na řadu většinou Bach, poté jazz… Někdy mám méně času, někdy se mi do něčeho nechce, ale bývá to hodně podobné. Když mám něco prezentovat před lidmi, musím si být jistý, že to zvládnu zahrát dokonale. Říká se, že když člověk necvičí jeden den, pozná to jen on sám, když dva dny, pozná to manželka, a když týden, poznají to všichni. Často si místo knihy vezmu do ruky partituru, hudbu si pustím do sluchátek a učím se od „mistrů“. Mohu klidně poslouchat několikrát totéž, vždycky v tom najdu něco nového, je to takový hezký svět…

Jste jako skladatel schopen skládat hudbu na požádání, nebo jen když „máte náladu“?

Spousta věcí mě napadá třeba při jízdě na kole, při procházce, v autě. Hudba je abstraktní věc, nevymýšlím rovnou tóny, nejdřív je třeba promyslet koncepci, klíč k uchopení úkolu. U scénické hudby vidíte film a máte víc možností, jakou melodií ho doprovodit, kde jít s příběhem, kde jít proti němu. A potom, když už víte kudy, sednout ke klavíru a „vyplnit notami“ úseky děje, je už ta menší práce. Bylo by hezké skládat podle nálady, respektovat své pocity, ale většinou vám to termíny nedovolí, není na to čas. Časem jsem zjistil, že není nutné vždycky něco zažít, aby člověk mohl složit hezkou melodii.

Petr Malásek, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Skládání hudby k filmům je ve vaší skladatelské práci vaším „hlavním oborem“?

Zatím ano. Složil jsem hudbu už zhruba ke dvěma stovkám titulů – filmů či divadelních her. Je to tak 6–8 titulů ročně. Jsou režiséři, kteří mají o hudbě konkrétní představu, ale i takoví, kteří mi dávají naprostou volnost a vyberou si třeba ze dvou nabízených variant. Na moc dlouhé rozmýšlení to většinou není, když je natočený film, kompletní hudba musí být tak za 3 týdny hotová. Baví mě, že moje hudba má možnost film dotáhnout, dodat mu nový pohled, novou interpretaci, i když samozřejmě vím, že hudba zmizí spolu se zmizením filmu.

Používáte ke své práci počítač?

Jsem z takové „přelomové generace“, která v průběhu života zažila obrovský posun v informačních technologiích. Dnes už si nedovedu představit, že jsem si ve filmové střižně se stopkami v ruce zapisoval úseky filmu a musel si zapamatovat nálady, děj. Počítače tuhle práci náramně usnadňují, na druhou stranu je to jen stroj. Nápad, vizi, to za vás neudělá. Pomůže při rozepisování not, ale skládání hudby mi jde lépe s papírem, tužkou a gumou…

Máte jako interpret rád improvizaci, nebo se raději držíte přesných plánů?

Doprovázel jsem léta na klavír paní Hanu Hegerovou a ta mě improvizaci naučila. Měla svůj koncert perfektně postavený, byly tam jakési neměnné opěrné body, a všechno ostatní se mohlo měnit podle nálady, okolností. To bylo bezvadné, vlastně co koncert, to originál. Nové verze vznikají mnohdy i tím, že zpěváci něco zapomenou, přeskočí, a mou ctižádostí je zaimprovizovat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Vznikají nové, vtipné věci a někdy jsme byli sami překvapeni, kam to „došlo“.

Petr Malásek, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Co vás paní Hegerová ještě naučila?

Začínal jsem u ní, když mi bylo 26 let, nějaké zkušenosti už jsem měl. Přesto právě ona byla pro můj profesní život úplně zásadním člověkem, kterého jsem potkal. Naučila mě, jak se staví dramaturgie koncertu, aby lidé odcházeli nadšeni, naučila mě jednat s pořadateli, s technikou. Byla to pro mne velká škola a jsem vděčný, že jsem paní Hegerovou mohl zblízka pozorovat při práci. Byla dokonalý profesionál. Dodnes máme krásný vztah, a i když se rozhodla svou pěveckou kariéru ukončit, občas ji doma s kapelou „přepadneme“ a bývají to krásné a nezapomenutelné chvíle.

V současné době doprovázíte Lucii Bílou a Martu Kubišovou, což jsou dvě naprosto odlišné osobnosti. Není to pro vás komplikace?

Každá z nich je samozřejmě v civilu úplně jiná, ale jejich muzika je překvapivě podobná. Když zpívají šansony, je to pro mne téměř stejné. V komorních vystoupeních velký rozdíl mezi nimi není a vždycky je to krásný zážitek. Samozřejmě jiné je to u megakoncertů Lucie Bílé, kde se na přípravách podílí kolem tří set lidí, dokonale sehraných profesionálů, kde všechno musí perfektně „klapnout“. To je pro mě výjimečný pohled na projekt, kterých se běžně nezúčastňuji.

Petr Malásek, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Jdete svým úkolům naproti, vyhledáváte je, nebo spíše čekáte, až vás někdo osloví?

Úkolům jdete naproti tím, jak se vyrovnáte s úkolem předchozím. Když něco pokazíte, může se stát, že další nabídka už nepřijde. To si člověk musí dobře hlídat a to je také další pravidlo, které mě paní Hegerová naučila. Ať hraju v koncertním sále pro několik stovek diváků, či pro pár lidí v klubu, ať skládám hudbu k filmovému trháku nebo pro ochotníky, vždycky to dělám naplno, tak, jak nejlépe dovedu. Málokdy jsem se z nějakého úkolu omluvil a bylo mezi nimi i několik takových, u nichž vůbec nebylo jisté, jak to celé dopadne.

Vaše manželka je nejen herečkou, ale i choreografkou, potkali jste se pracovně při nějakém projektu, na který rádi vzpomínáte?

S manželkou jsme spolupracovali na několika divadelních představeních, nejraději vzpomínáme na baletní pohádku Čertoviny, kterou jsme spolu dělali pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Zkoušelo se v době, kdy byly synovi asi čtyři měsíce. Dana ho brávala s sebou do divadla, kde ho vždycky někdo povozil v kočárku, já jsem doma skládal hudbu. Říkali jsme si, jak by bylo krásné, kdyby se představení hrálo ještě v době, až syn povyroste a bude mít z toho rozum. Naše přání se splnilo, představení se hrálo ještě asi devět let a Péťa ho viděl mnohokrát.

Co vás ještě kromě hudby baví dělat ve volném čase?

Hudba není jen můj koníček, hudba je jedna z důležitých součástí mého života. Kromě ní tam patří i má rodina. Miluji čas strávený s nimi. Pořád jsme někde rozběhaní, takže když se sejdeme, užíváme si to. Snažíme se někam vyjet, něco zajímavého zažít. Jinak také rád chodím na houby, jezdím na kole, na motorce cestou necestou, ale moc času mi na to nezbývá, takže je to pro mě svátek.

Na co se v budoucnu těšíte?

Čím jsem starší, tím více se mé plány týkají mimo jiné klasické hudby, je to takový můj návrat do „hlubších vod“. Stála na začátku mé kariéry, pak jsem ji trochu opustil. Snad nedostatkem zkušeností, kvůli lákadlům, která mě čekají. Teď zjišťuji, že v těch jednodušších formách jsem už všechno řekl, začínám si stavět úkoly výš. Pokorně se vracím ke kořenům, k vážné hudbě. Mám rozpracovaný smyčcový kvartet, houslový koncert, věřím, že je dokončím a v budoucnu k nim ještě něco přidám.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-4-2015.html

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Malásek, foto: Robert Vano
Petr Malásek, foto: Robert Vano
Petr Malásek, foto: Robert Vano
Petr Malásek, foto: Robert Vano
Petr Malásek, foto: Robert Vano
Petr Malásek, foto: Robert Vano
Petr Malásek, foto: Robert Vano

Partneři

BANDI VAMOS - Pánské obleky


Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Petr Nouzovský – violoncellista
Petr Nouzovský – violoncellista

18.10.2017 | Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. ...


David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec
David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 | „Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ ...


Honza Jareš - zpěvák a klavírista
Honza Jareš - zpěvák a klavírista

26.02.2016 | Na české scéně je několik výjimečných umělců a Honza Jareš se krok po kroku dostává mezi ...


Dalibor Janda - zpěvák, skladatel
Dalibor Janda - zpěvák, skladatel

17.02.2016 | Přestože zpívat začal velmi brzy, do povědomí lidí se dostal až ve svých třiceti letech. Píseň ...


Lucie Králová – DJane, moderátorka, producentka
Lucie Králová – DJane, moderátorka, producentka

15.02.2016 | O dámě, která se prosadila v oblasti DJingu nejen v ČR, ale také v zahraničí, bylo řečeno: ...











Komentáře na Facebooku