Šárka Rezková – zpěvačka, představitelka americké country music

09.06.2025 13:53 | Michaela Košťálová

Narodila se v Mariánských Lázních, ale je jednou z nejvýraznějších představitelek stylu tzv. americké country music v Čechách. Mezi roky 1989 –1996 působila jako sólová zpěvačka skupiny Jiřího Hoška s názvem Newyjou. O rok později se vydala na vlastní sólovou dráhu a vydala několik desek. Mezi nejznámější patří například CD Borůvková (1997), Můžu chtít víc (2000), Sedmikrásná (2004) nebo Nos mě na rukou z roku 2012. Kromě zpěvu se sympatická umělkyně věnovala také gastronomii, konkrétně cukrářství, a střídavě žila v Čechách a Holandsku.

 

Kromě nádherné hudby mě na vás zaujala také informace o cukrářství. Jaký obor jste vlastně vystudovala před tím, než jste se v devadesátých letech vydala na cestu zpěvu?

Krátce jsem studovala na Ježkově konzervatoři, kde mě to ale nebavilo ani nenaplňovalo, a tak jsem raději odjela zpívat do zahraničí. Ještě před tím, to znamená hned po základní škole, jsem dělala potravinářskou školu a zmíněnou hotelovku, o které se občas někde píše, tu jsem pak studovala později, kdy už jsem byla maminkou na mateřské dovolené.

 

Opustila jste tedy dobrovolně konzervatoř? Takový krok se moc často nevidí…

Máte pravdu, ale já si zkrátka šla za svým.

 

Co vás tedy přivedlo zpět ke zpěvu jakožto profesi?

Myslím, že osud. Víte, já mám pocit, že snad ještě dříve, než jsem mluvila, jsem zpívala a zpěv pro mne byl odjakživa běžnou součástí života. Zkrátka přirozená věc. Už ve školce jsem chodívala do sborečku, totéž i později ve škole a velmi ráda jsem recitovala. Bylo mi tím pádem tak nějak jasné, že jednoho dne budu zpěvačka, ačkoliv jsem tehdy samozřejmě ani zdaleka ještě netušila, co všechno tato profese obnáší, a že není jen o vystupování v krásných šatech na pódiu a o líčidlech, ale i o pořádné dřině, odříkání a práci „za pódiem“, kterou řada lidí, kteří se hudbou neživí, nevidí.

 

Byla country hudba vždy vaším stylem, nebo jste se do něj spíše časem vyprofilovala?

Nebyla. Dostala jsem se k ní vlastně náhodou. Od osmnácti let jsem totiž jezdívala zpívat do zahraničí, což bylo například Německo, Holandsko, ale třeba i Belgie a pak to najednou přišlo. Nabídka od skupiny Newyjou, kde jsem se měla v rámci kapely stát sólistkou, což se také záhy stalo.

 

Popište nám, prosím, o čem všem country styl je…

Nevím, jestli to dovedu popsat, ale tzv. „ortodoxní country“ v Čechách, která se tu hraje, je například Michal Tučný a další podobní Fešáci. Já však dělám spíše takovou muziku, která je tak trochu na pomezí žánrů. Něco jako popík s country nástroji dohromady. Country hudba je ale v různých zemích různá, jiné to je stát od státu. Například Američané mají velmi rádi country, což je obecně znát. Já sama mám americkou country muziku velmi ráda, ale těšilo mě, když jsem mohla u některých zahraničních písniček zpívat české texty. Víte, Češi mají rádi české texty, a tak se tehdy pracovalo v češtině. Vždy v tom byl hodně silný slogan, takový, aby si lidé dílko snadno zapamatovali. Nicméně stejně jako v češtině jsem ráda tvořila některé věci i v angličtině.

 

Kdy a jak jste se seznámila s Jiřím Hoškem?

To bylo někdy v devadesátkách, přibližně mezi roky 1990/91. Šlo o šéfa našeho uskupení a já ho měla velmi ráda, i když jsem ho, jako tehdy hodně mladá holka, dost zlobila. Šlo o velkorysého člověka, který velice nerad kritizoval ostatní, a když jsem něco udělala špatně, často mě na tu chybu osobně neupozornil a raději požádal někoho jiného, aby napomenutí provedl za něj. Ano, tak hodný byl. Já ho však občas chytala za slovíčka, a když například opakovaně říkal, že žádný problém není nikdy černobílý, vždy jsem mu oponovala, že naopak, vše je buď bílé anebo černé. (smích) Dnes na ty roky vzpomínám s nostalgií. Přece jen jméno Jiřího Hoška patří mezi světové violoncellisty a country byla jen jeho záliba.

 

Skupina Newyjou. Povězte nám o skupině více…

Ve skupině jsme se věnovali moderní americké country a já se velmi snažila si místo sólistky zasloužit. Přesto jsem v ní nepůsobila vždy na 100 %, protože jsem zpívala s pauzami. První přišla s prvním synem, druhá s druhým synem a pak jsem se do kapely ještě znovu vracela. Chtěla jsem totiž mít vedle kariéry i větší rodinu a nebudu tvrdit, že rodina a zpěv v kapele jde dobře skloubit, protože nejde. A i když jste aktivní na obou místech života, zákonitě pak musíte vždy něco ošidit. Během působení v Newyjou jsem však natočila jednu desku nebo zajímavé CD v angličtině. A hlavně jsem se zde seznámila se svým manželem Jiřím Brabcem, což bylo zcela zásadní.

 

Název kapely je mimochodem vtipný… Jak vznikl?

Víte, že vlastně ani nevím? Původně se kapela měla jmenovat „Vyjou“, ale já do ní naskočila už, když nějakou tu dobu fungovala jako Newyjou a nikdy mě nenapadlo pátrat po historii jejího názvu. Budu se na to muset ještě někdy podívat. (smích)

 

Určitým zlomem ve vaší kariéře bylo CD Borůvková. Psal se rok 1997 a vás čekal velký úspěch. O čem toto album je, a proč se jmenuje, jak se jmenuje?

Název pochází od textu Borůvkové víno, což byl hit, který se v originále jmenoval Strawberry vine, tedy Jahodové víno. Nicméně Láďa Poštulka z toho udělal Borůvkové víno a současně i velký hit. Název se uchytil a už mi tak nějak zůstal „přišitý k tělu“. Vlastně si myslím, že mi zůstane až do důchodu. Nicméně každé popularity si velmi vážím. Mám totiž pocit, že tenkrát jsme si tu slávu museli opravdu vydřít. Dnes v době internetu a médií je svět hudby a popularity vlastně úplně o něčem jiném.

 

V roce 1997 jste vstoupila na sólovou dráhu. Jaké to bylo?

Já musím říci, že mi to především přišlo, zvlášť po reprezentační stránce, zcela přirozené. Nejsem totiž typ člověka, který by se na jedné straně trémoval, že musí dělat rozhovor, nebo se na druhé straně naopak snažil za každou cenu nějak před druhými vylepšit jen proto, aby ho někde obdivovalo o pár „sledovatelů“ víc. Ne, já považuji všechno to, co k sólové dráze patří, za součást profese. Dávám rozhovory, vystupuji, hovořím, ale když se zrovna něco nepovede, nehroutím se. Zkrátka, nijak to neprožívám.

 

Co všechno musí zpěvák (kromě talentu) umět a mít, aby se sólově uživil? Přece jen konkurence je vysoká…

Konkurence je v současné době vysoká, ale na druhou stranu tu s námi byla vždycky. Současný „kyber prostor“, jak já říkám, je však o trochu specifičtější tím, že se stává přímou součástí našich životů a obsahuje toho tolik, že leckdy ani nestačíte vnímat, kdo „jede“ a je populární a kdo už ne. Pro mě konkrétně je podobný styl života nepřehledný a jak říkám, za nás se to muselo všechno pěkně fyzicky „oddřít“ a jedno po druhém vybojovat. K natočení videa nebo písničky nestačil pouhý mobilní telefon, jak je tomu dnes… Navíc za každým sólovým zpěvákem je vždy mnoho jiné, na první pohled neviditelné práce, takže lze říci, že pro úspěch se hodí každému umělci vlastně úplně všechny možné talenty, které ovládá. (smích)

 

Mnoho lidí si pamatuje vaše slavné duety. S Naďou Urbánkovou, Karlem Černochem nebo Karlem Zichem...

Moc ráda jsem zpívala se všemi zmíněnými, ale přesto asi nejraději s Naďou Urbánkovou. Tam to totiž bylo o kamarádství. Moc ráda na ni vzpomínám a zrovna nedávno jsem účinkovala na Vzpomínkovém koncertě pro Naďu Urbánkovou, který byl velmi vydařený.

 

S kým jste ještě zpívala?

Třeba s Romanem Horkým z Kamelotu. Ale nejnověji například se svým nejstarším synem Gabrielem, který potřebuje PR, takže mu trošku pomáhám.

 

Vaši tři synové jsou také muzikanti?

Ne tak docela. Víte, kdybych se sama znovu narodila, zpěv jako životní dráhu bych si už nikdy nevybrala. Je to těžké a na vrcholu, jak se říká, „fouká“. I proto jsem všem svým synům vždy důrazně kladla na srdce, že na obživu musí mít jinou profesi než hudbu, tu ať mají jako koníčka, což se povedlo. Hudebně nadaní jsou všichni, ale živí se jinými obory.

 

S kým se vám zpívalo nejlépe?

Se všemi, které jste zmiňovala. Naďa Urbánková, Karel Černoch, Karel Zich, Roman Horký nebo třeba Jakub Smolík. S Karlem Zichem jsem nazpívala písničku Klíče k zázrakům, kterou vybral můj manžel Jiří Brabec. Dokonce je z toho i televizní písnička, kterou jsme tehdy s Karlem natočili v pořadu Country expres Praha-Nashville, který Jiří Brabec i moderoval.

 

Vaším manželem byl známý český hudebník Jiří Brabec. I on jistě ovlivnil vaši kariéru výrazně. Je to tak?

Samozřejmě, velmi zásadně. Znala jsem ho dlouho před tím, ale až on mi tu muziku dal tak nějak do vínku, abych tak řekla, což je nejlepší možný způsob. Miloval country, miloval Ameriku a byl velký profesionál. I proto mi bylo ctí, když se mnou chtěl pracovat profesionálně. „Víš, já bych tě mohl milovat sebevíc, ale kdybys nebyla dobrá ve zpívání, tak bych s tebou nikdy nepracoval,“ říkával. Pro mě to hodně znamenalo, protože jsem věděla, že mě bere nejen jako ženu, ale zvlášť i jako profesionální zpěvačku.

 

Během let jste vydala řadu alb. Které z nich je vaše nejoblíbenější nebo nejvzácnější?

Mám ráda album Můžu chtít víc, protože je na něm realizovaná řada mých vlastních nápadů, mnoho mé spolupráce. Velmi dobře se mi při té příležitosti spolupracovalo například s Jiřím Škorpíkem.

 

Vaším posledním albem je Nos mě na rukou z roku 2012. Je to tak?

Ano, texty dělala Hana Sorosová Vondráčková. Po smrti manžela jsem pak natočila Sedmikrásnou, ale tu jsem vytvořila vlastně jen proto, abych se ze všeho kolem nezbláznila. Manželova smrt pro mě byla nesmírně těžkou životní zkouškou a ne všechny „boje“ jsem zcela vyhrála, například ten s vlastním zdravím, o němž bude určitě řeč později. Jinak plánuji momentálně reedice Borůvkové na vinyl, tedy lépe řečeno, pracuji na tom. A chtěla bych dělat další desku. Jen mám trošku komplikaci, že v rádiích chtějí většinou mé staré věci, a tak prosazovat nové je pak paradoxně o trochu složitější.

 

Plánujte v současné době nějaké koncerty či vystoupení?

Koncertní vystoupení jsou vždy o dobrém týmu. Ale ano, plánuji na podzim koncert ke svým narozeninám a těším se na něj.

 

Již na počátku rozhovoru jsme zmínili gastronomii, cukrářství. Jak jste došla až k tomuto oboru?

Tak trochu zvláštně, protože šlo o můj další dětský sen. Sice jsem chtěla být odjakživa zpěvačkou, to ano, ale zároveň jsem toužila i po vlastní cukrárně. Přišlo mi to krásné, moc se mi to líbilo. Jenže až daleko později mi došlo, že v cukrářství vlastně jde o jednu z nejsložitěji udržovatelných oblastí gastronomie. Všechno zde musí být pořád čerstvé a perfektní, nic zkrátka neošidíte.

 

Máte ráda sladké?

Samozřejmě. Dokonce bych řekla, že na sladkém přímo ujíždím. Hodně mám v oblibě zmrzlinu, pak třeba zákusky větrníky, rolády, jednoduše vše co tzv. nedrhne v krku. (smích) Co mi ale naopak nechutná vůbec, jsou těžké máslové dorty, takové ty dřívější máslové recepty.

 

Měla jste i vlastní cukrárnu, že ano?

Měla, ale jen rok a to mezi léty 2008/2009. Stalo se tak na podnět bývalého přítele, který chtěl v něčem podnikat a já ho inspirovala právě cukrárnou. Měli jsme ji v Praze Strašnicích.

 

Střídavě jste také žila v Holandsku a Čechách.

V Holandsku jsem strávila celkem pět let a byla to léta krásná. Protože mi ale chodila práce z Čech, přejížděla jsem sem a tam, až nakonec, kvůli synovi, jsme se po čase zase vrátili zpět domů. Přesto šlo o výbornou zkušenost, synové díky tomu například výborně ovládají holandštinu.

 

Jaké je Holandsko? Čím vás nadchlo?

Mnoha směry. Nadchlo mě třeba vysokou kvalitou potravin. Tam, když si koupíte kuře, tak má doopravdy chuť jako kuře, a to přímo od babičky, jak se říká. Holanďané mají celkově větší disciplínu než Češi, ale třeba i než Němci. Mají vše krásně upravené, dbají o vzhled a kvalitu, charakterizuje je také zcela výstavní architektura, už hodně podobná Anglii.

 

Proč jste se rozhodla přesídlit zrovna tam a nikoliv třeba rovnou do Anglie?

Na podnět mé kamarádky, známé cukrářky Mirky van Gils Slavíkové, která tam žije a tak trochu mi vše zidealizovala. Ovšem, abych byla zcela upřímná, můj hlavní motiv byl jiný. Spíše jsem se jen snažila po manželově smrti od všeho utéct a žila jsem s takovou trochu naivní představou, že v jiné zemi se schovám. Před nemocí, kterou trpím, před tím, že už nechci žádné hypotéky, ani se honit za majetkem nebo penězi. Ale to samozřejmě není možné nikde, na což jsem brzy přišla.

 

Zmínila jste i zdraví. Co se stalo, pokud se mohu zeptat?

Po manželově sebevraždě se u mě rozjela afektivní bipolární porucha a k této diagnóze další problémy. A já prožívala příšerné stavy, které se zdravému člověku zkrátka dost dobře nedají vysvětlit. Je to doslova hrůza. Podle všeho to spustil prvotní šok, ale horší je, že se něčeho takového nejde stoprocentně zabavit, takže člověk na sobě musí o to více pracovat. Jenže to také vždy nejde, protože když nastoupí deprese, člověk je pak naprosto nehybný a nic mu nedává smysl, nejradši by doslova vyskočil z kůže, z těla, prostě pryč od svého těla, a nemůže nic dělat. Jsem ale ráda, že dnes už mi je mnohem lépe. Tím myslím, že prožívám stav euforie, a nebudu to nyní nazývat lékařským názvem. Jde však o období několika měsíců, kdy se to dá vydržet. Do toho se snažím stále zpívat, cvičím hlas, mám nějaká vystoupení a vše ostatní, co kolem této profese je.

 

Máte kromě zpěvu nějaké zájmy a koníčky?

Baví mě manuální práce jako třeba sekání zahrady u mé maminky, starání se o zahradu, a když to jde, třeba i peču. Borůvkové koláče! (smích) Mám ale v oblibě i všelijaké aranžování, ačkoliv mnoho dřívějších koníčků mě přestalo bavit právě po již zmíněné tragické události. Přesto, ať přemýšlím, jak přemýšlím, mým největším koníčkem je má profese. Takže hudba, zpěv a zase hudba. Jinak mám ráda sport, i když se na něj jen dívám.

 

Vaše přání (nejen) pro rok 2024?

Já bych si přála být především zdravá, a aby mé potíže pokud možno zmizely úplně. Přeji si nadále koncertovat, točit desky, protože právě muzika je velký lék. Jinak bych chtěla být bohatá, peníze osvobozují, ale to je asi přání každého z nás. Kdo by nechtěl, že?

 

Děkuji vám za rozhovor.

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv

Produkce: Michaela Köch

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře