Jitka Skalická – PR specialistka, konzultantka, autorka, redaktorka a editorka

14.12.2013 09:41 | Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak se podle vašeho názoru může zrodit tvůrce opravdu čtivých autorských prací?

Leccos se dá natrénovat, můžete si třeba vyrazit na kurz tvůrčího psaní, účastnit se různých literárních soutěží, ale to zásadní musí být v člověku. Pojí se tu schopnost empatie, prožívání a fantazie se schopností přetavit myšlenky do slov a vět, které budou dávat smysl. A budou psány čtivým jazykem – to se dá naučit. Myslím, že aby mohl člověk napsat nějaký zajímavý autorský text, musí mít „své“ prožité. Důležitý je totiž i nadhled a ten se moc nedá naučit. Člověk kráčeje životem prostě získává.

 

V čem je základ autorova průkopnictví? V čem by měl být dravý a v čem naopak zdrženlivější?

Dobrý autor musí hlavně psát a svou práci umět ukázat. Dnes je daleko snazší se prezentovat díky internetu. Na druhou stranu to udělají tisíce jiných lidí, takže tady by měl být dravý – kromě psaní aktivně hledat cesty, jak svou práci představit těm, se kterými by rád spolupracoval. Ať už je to vydavatel v případě knihy, nebo reklamní agentura či média, v případě dalších autorských textů. Chybět by mu ale neměla pokora a nadhled, s nimiž je třeba přijímat kritiku své práce.

 

Jak hodnotíte coby stratég aktuální situaci na mediálním trhu, ať už jde o periodika, či knihy? Jaká je nejlepší taktika, aby byl jejich prodej úspěšný?

Kdo bude znát odpověď na tuto otázku, vyhrál. (smích) Každopádně realita z českého trhu zatím ukazuje, že čím bulvárnější titulek, tím lépe, bohužel. Máme tu jen velmi málo médií, která mají skutečně dobrý, nebulvární autorský obsah. U knih je klíčový jednak prodejní kanál – nedostanete-li knihu do knihkupectví, neprodáte, a jednak a marketing – neuděláte-li ho, neprodáte.

 

Co vám v českých médiích chybí?

Pozitivní zpravodajství. V podstatě tu neexistuje. Lidé se se zvláštním masochismem pitvají v tom, co kdo udělal špatně a co zlého se stalo – pokud možno s co nejvíce šokujícím titulkem. Jako bychom měli nějaký blok číst pozitivní zprávy, vidět to dobré, inspirovat se. Tím netvrdím, že neexistuje nic špatného, jen toho prostě není tolik, kolik nám toho média předkládají. Tu sebedestrukci nechápu, já nemám potřebu číst o tom, jak je všechno špatně. Já hledám pozitiva a východiska z toho stavu „stojí-to-za-houby-nic-s-tím-nejde-udělat“.

 

Jak byste popsala váš vlastní styl psaní?

Šitý na míru. Záleží na zadání. Vždy si musíte být vědomi především toho, pro koho text píšete. Kdo bude tím koncovým příjemcem informace. Co mu tou informací chcete sdělit, co by si z ní měl odnést. A tomu je třeba podřídit styl – věcný, vysvětlující, popisující, emotivně laděný, provokující… Jednu informaci můžete popsat desetkrát jinak a pořád to bude ta stejná informace. Důležité je umět se vcítit do toho, kdo bude text číst, a psát to prostě pro něj.

 

Pracujete na volné noze – proč jste si vybrala zrovna tyto podmínky a proč není úplně pro každého vhodné být na volné noze?

Nikdy jsem si neuměla představit, že budu muset někde „být“ od tolika do tolika. Snažím se řídit si práci tak, abych ji mohla kombinovat s rodinou. Pracuji na více projektech, takže si mohu do jisté míry od jednoho odpočinout a pracovat na dalším, když nepřichází múza. Je to hodně otázka sebekázně a plánování práce – i když se vám nechce, musíte najít nějaký model, který bude fungovat. Určitě to není pro každého. Závisí to na charakteru profese – těžko bude na volné noze prodavačka v obchodě. Pak také na přístupu k práci jako takovém – kdo má rád „své jisté“, udělat práci a jít s čistou hlavou domů, pro toho to také není. A nakonec záleží na sebekázni.

 

Jaký je váš názor na nedoceňování autorů, tvůrců textů, dodržování etického kodexu v našich podmínkách a jaké s touto oblastí máte zkušenosti?

Žijeme v on-line světě, kde se vesele kopíruje a přebírá, neboli krade. V nepřeberném množství informací se bohužel etický kodex trochu ztrácí. Autoři jsou nedoceněni, tlak na cenu je velký. Záleží ale také hodně na samotném autorovi – jak si cení svoji práci, pod jakou hranici nepůjde. A pokud půjde, pak by to mělo být s vědomím, že mu to v budoucnu přinese nějaký výsledek. Celý svět se navíc přesouvá k obrazu. Neznamená to, že by text zmizel úplně, ale platí tu stoprocentně, že jednou vidět je lepší než stokrát číst. Lidé přijímají informace rychle a s jistou povrchností. Úkolem textařů budou kratší, výstižnější texty, titulky…

 

Co je podle vás základem čtivého a poutavého textu a jak jej můžeme laicky rozpoznat my sami?

To se nedá zevšeobecnit. Dva lidé se neshodnou na tom, jestli jsou text či kniha dobré, nebo špatné. Pro každého z nás je čtivost a poutavost v něčem jiném. Málokdy se povede napsat opravdu super knížku či text, který se líbí naprosto všem.

 

Jaké mediální kauzy vás nejvíce oslovují nebo vás v minulosti zajímaly a proč?

Nemám ráda mediální kauzy. Až příliš často se objevují v širších souvislostech. Třeba ve chvíli, kdy se ve společnosti děje něco zásadního, například se blíží volby či schvalování nějakého více či méně kontroverzního zákona. Přiznám se, že s bulvarizací, která pronikla i do – pro mě do té doby – seriózních médií, mám ke všem kauzám poměrně zdrženlivý postoj. A rozčiluje mne neprofesionalita v médiích, se kterou se doslova babrají v nepodstatných věcech a detailech, zatímco jim unikají jiné.

 

Jaké nejlepší PR jste kdy udělala a jste na to pyšná?

Nejvíc mě bavilo PR projektů, které v sobě skrývají hlubší smysl, primárně nekomerčnost. Typicky jsou to třeba výstavy malířů, z loňského roku bych zmínila výstavu obrazů akademického malíře Jana Tichého nebo projekt VLAK LUSTIG. Je oříšek najít tu správnou cestu, jak informace nabídnout, aby to zaujalo média všech typů, televizi, tisk, rozhlas i internet. Tím spíš, že média lační po těch negativech. Ale právě to hledání cestiček je pro mne výzva. (úsměv)

Foto: Lenka Hatašová

 

Byla jste jedna z tvůrkyň projektu ŽENY s.r.o. S jakou vizí jste jej vytvářela?

Vize byla jasná – chceme projekt, který bude podporovat české ženy. Nápadů jsme protočily mraky. A jestli to na začátku vypadalo, že to je nemožné, protože všechno už tu bylo či je, tak to je omyl. Protože vždycky je tu prostor. Jde jen o to dát mu tvar, nápad, podobu a vdechnout mu život. Jde to. Protože když se chce, všechno jde. Doslova a do písmene. A my jsme moc chtěly a chceme. (úsměv)

 

Jaká je nyní vaše pozice v projektu?

Od začátku jsem stála za sekcí Povídej, která v sobě sdružuje blogy a diskuse. Povídat si, sdílet… to je ženský fenomén. Fyzicky jsem „odešla“ z projektu ve chvíli, kdy bylo vše připravené a startoval. V té době jsme ještě finišovaly s Evou Vaškovou Čejkovou poslední úpravy na knize Úspěch měřím štěstím. Ale to už jsem měla zase jiný rodící se projekt – v pátek poslední úpravy v knize a na webu, v neděli jsem porodila dcerku.

 

Co si máme představit pod pojmem ambasador v projektu ŽENY s.r.o.?

Ambasadorka je žena, která si chce přivydělat. Ambasadorka je žena, která se chce naučit podnikat. Ambasadorka je žena, která má srdce na správném místě a chce kromě výdělku i pomáhat. Ambasadorka je patriotka! Ambasadorka touží ukázat ostatním, co české ženy dovedou. Ambasadorka má ráda krásné věci, rukodělnou kvalitu, nápady a originalitu, módu i krásu… Je to prostě ženská, jak se patří.

 

Dnes můžete hovořit o celkem velké komunitě členek, tedy primárně žen. O jaké poznatky se cítíte být obohacena?

Hlavně o to, že v ženských je neuvěřitelná energie, drive a chuť a vůle. Že je v nás spousta síly, kterou když upřeme na správnou věc, nemůžeme neuspět. Že spojením se ta síla násobí. Jedna starší žena mi říkala: „Vy to teď prostě máte všechno jiné. Kdeže my jsme si mohly plnit nějaké sny. Tenkrát to prostě nešlo, nedělalo se to tak. Ženská holt nesla ten svůj kříž.“ A mně bylo za ni a ty mraky jiných žen, které nesly svůj kříž a nestihly žít vlastní život, smutno. Mám radost, že dnes už i ty starší ženy vědí, že život za ně nežijí druzí. A že když si ony samy své sny nesplní, nikdo jiný to za ně neudělá.

 

Jaká témata jsou aktuální v sekci Povídej?

Co žena, to jiné téma. Co žena, to jiný pohled na svět. Co žena, to jiný příběh, jiné myšlenky ke sdílení. Každý blog je inspirace. Najdete tu vše – od mezilidských vztahů přes vzdělávání a kariéru a slaďování rodinného a pracovního života, přes blogy věnující se zdravé stravě a zdravému způsobu života. Také tu najdete blogy, které jdou pod kůži – jsou velmi osobní zpovědí dané ženy. Najdete tu blogy, u kterých se zasmějete, a blogy, u kterých vám potečou slzy. Probouzejí emoce. Inspirují ostatní. A to mě baví.

 

Co obnáší správcování této sekce?

Je to klasická editorská práce. Mohu být klidně na procházce s kočárkem a se spícím dítkem zkontrolovat stav textů přijatých do blogů, editovat je a případně rovnou publikovat, pokud není třeba úprava grafiky. Jsem v kontaktu se ženami, které píší, a pomáhám jim například s vyjádřením toho, co chtějí sdělit, pokud je to třeba.

 

Jak hodnotíte moderní způsob komunikace v rámci sociálních sítí?

K pozitivům – pro firmy je to neuvěřitelná příležitost k tomu, aby našly a poznaly své zákazníky (ty stálé i potenciální, spokojené i nespokojené) a uměly s nimi pracovat. Pokud něco chceme vědět, obvykle jdeme na net a hledáme zkušenosti ostatních. I proto vzniklo Testuj v rámci projektu Ženy s.r.o., ženy tu sdílí své zkušenosti s výrobky, službami. A teď ta negativa – půl života strávíme na síti a připojeni na mobil, což je strašné! Jde o to najít ten správný model, ve kterém vyvážíme on-line a reálný život. A i o to se snažíme v rámci ŽEN pořádáním reálných, živých akcí.

 

Jak se vám daří kloubit práci s rodičovstvím?

Daří, i když je to občas honička. S jedním potomkem se pracuje relativně parádně, se dvěma už je to o něco málo dramatičtější. Tajemství úspěchu je samozřejmě v organizaci. Time management je základ! Pak v dostupnosti babiček – jednu fantastickou máme, jen škoda, že nebydlí blíže, jezdí za námi z Moravy. A v dělbě péče o děti s partnerem. I tady mám obrovskou podporu. Zkrátka všechno jde, když se chce. Když nestihnu práci přes den, vrátím se k ní večer. Svou životní roli mám celkem jasnou – teď jsem hlavně máma.

 

V jakém směru jste sama sebe přesvědčila, že to jde, že děti nemusí znamenat velké omezení v práci?

Nepotřebovala jsem žádné přesvědčování. Buď děti chcete, nebo ne. Pokud je chcete, vždy si najdete cestu a způsob, jak všechno skloubit dohromady. My ženy máme bohužel tu nevýhodu, že nemůžeme posunout rodičovství třeba do padesátky, protože teď chci pracovat a dělat kariéru. Jsme omezeny svými biologickými možnostmi. Pokud ale vím, že chci mít ve svém životě děti a že si ten život bez nich neumím představit, musím tenhle fakt prostě přijmout. Obecně pokud člověk v životě přijme fakt, že jsou věci, které nezmění, ušetří si spoustu nervů a trápení.

 

Jak vás inspirují také jiné ženy - matky?

Kdysi jsem dělala rozhovor s několika ženami na mateřské dovolené do firemního magazínu společnosti Jungheinrich. Bylo to kouzelné setkání žen, z nichž některé se do práce nehrnuly vůbec, jiným práce chyběla trochu a dalším poměrně hodně. Jedna z žen, která odešla na dovolenou z manažerského postu, tehdy řekla: „Je to zkrátka o volbě. Když si to vezmu rozumově, tak kariéra se dá nastartovat klidně ve čtyřiceti a pořád máte 25 let na to něco pořádného dokázat.“ Souhlasím s ní. Věřím, že všechno má svůj čas. Práce i rodina.

 

Jaké omezení vlastně z vašeho pohledu děti pro pracující ženu přinášejí?

Omezení zní strašně. Pokud žena děti vnímá jako „omezení“, je to průšvih, který se dřív nebo později někde vrátí. To se ve mně ozvala matka. (smích) Ale vážně – pokud žena v životě děti chce, pak je bude mít a najde si cestu, jak obojí sladit. Pokud to tak ale nemá, u „paci paci“ si připadá jak totální idiot, brečí doma do polštáře a cítí fyzickou bolest z toho, že je „nevyužitá“, pak udělá nejlíp, když to bude řešit, najde chůvu, půjde do práce. Protože vůbec to nejlepší pro dítě je spokojená máma.

 

Může taková situace mít i nějaké přednosti – mít děti a současně pracovat?

Stoprocentně. Každá žena vám potvrdí, že s dětmi toho zvládne o hodně víc. Takže děti vlastně násobí naše schopnosti. Když stále – byť samozřejmě daleko méně – pracujete, udržujete mozek nejen v té mateřské bdělosti. A to je fajn pro vás i pro dítě. Práce je pro mě vlastně relax – přepnu, funguju, a když práci dokončím, cítím se fajn a strašně ráda se vracím k dětem. Dělat paci paci, zpívat písničky, číst knížky, jezdit s kočárkem. Pozoruju, jak mi rostou před očima, jak se mění, jak jsou den ode dne chytřejší. I jak mi dokážou brnkat na nervy a zároveň jediným svým úsměvem ve vteřině smazat jakékoliv křivdy. Vidím v nich sebe. A to si přece nemohu nechat ujít. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

ŽENY s.r.o. www.zenysro.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Foto: Lenka Hatašová

Partneři

Komentáře