Josef Klíma – novinář, spisovatel, televizní reportér


Josef Klíma, foto: Robert Vano
31.03.2015 16:17 | Eva Procházková

Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK, je považován za předního českého investigativního novináře. V roce 2006 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, v roce 2009 Cenu Jana Beneše. Za své scénáře obdržel cenu Elsa, která je určena na podporu české dramatické tvorby, je rovněž několikanásobným držitelem ceny TýTý za publicistiku. Stál u zrodu časopisu Reflex i pořadu Na vlastní oči – prvního investigativního televizního pořadu u nás. Napsal celkem třicet knih literatury faktu a detektivek. Je též autorem televizních scénářů, v poslední době to byl především úspěšný seriál Expozitura a tři díly seriálu ReportérkaV současnosti ho můžeme pravidelně vídat na TV Prima v pořadu Očima Josefa Klímy, ale i na besedách se studenty po celé republice. K jeho koníčkům patří otužování v řece Berounce…

Josef Klíma, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Věnujete se mnoha činnostem, má některá z nich přednost před ostatními?

Televizní reportérství. To umím asi nejlépe, to mě hodně baví. Dříve jsem byl reportér píšící, teď už se víc než dvacet let věnuji televizi. Ale zároveň dělám i to ostatní, všechny mé profese se různě proplétají. Zkoumám život a výsledky mají různé výstupy. Někdy je to televizní reportáž, někdy literatura faktu, jindy próza nebo písnička.

 

Píšete detektivky, reportáže, fejetony, skládáte texty k písním – ve svém díle jste drsný i romantický. Jaký jste v životě?

Jsem realista, který se občas dojme. Čím jsem starší, tím víc. Nad vnoučkem se dojímám víc, než jsem se kdy dojímal nad svými dětmi… Případy, které se na mě snášejí, ze mě někdy drsňáka dělají. Je to taková obrana proti hrůzám, které jsou kolem mě. Musím se hlídat, abych se nestal cynikem. Svému přístupu říkám „relativizace tragédie“ – automaticky porovnávám nešťastné příběhy lidí s těmi ještě horšími, jichž jsem byl někdy svědkem. Abych se dostal zpět k citlivosti, musím občas i někam odjet, schovat se, odpočinout si „od světa“.

 

Co formovalo váš profesní život? Měl jste nějaké vzory?

Byl jsem velký introvert, psal jsem si odmalička. Formoval mě můj táta svým nekompromisním citem pro spravedlnost, čestnost a vlastenectví. A také Ruda Křesťan, skvělý novinář, jemuž jsem v době studií, když jsem potřeboval praxi, drze zaklepal na dveře v Mladém světě. Ujal se mě a dal mi základní novinářskou průpravu.

 

Kdy jste poprvé vytvořil nějaké své „dílo“? Když se na ně podíváte, nacházíte v něm i dnes něco, co vás zaujme?

Občas je vytáhnu a čtu si v nich. Byla to dílka hodně naivní, ale vzhledem k mému tehdejšímu věku – bylo mi tak osm let – bych řekl, že nějaký talent tam byl znát. Odrážejí legračně můj tehdejší svět. Děj se odehrává většinou na kosmických lodích, a díky tomu, že jsem byl tenkrát vzorným pionýrem, zápletku tvoří střet lumpáren amerického hrdiny a jeho čestných protihráčů Čecha a Rusa. Už tehdy jsem směřoval k detektivnímu žánru.

 

Jaké bylo vaše první autorské setkání s televizí?

V osmdesátých letech, ještě za komunistů, zrealizovala televize mé dva scénáře. Vznikl film Skok o člověku, který zachytil z okna padající dítě, a to mu změnilo život, příběh podle skutečné události. Druhým byl Lepší prima den, příběh mladíka s leukémií, který se sblíží s lékařkou. Puberťáka hrál Filip Renč, který se za to dnes trochu stydí, lékařku Marta Vančurová. Vznikl velmi hezký film.

Josef Klíma, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Získal jste ceny literární, novinářské i divácké. Jak je vnímáte, jak si jich považujete?

Nejvíce si vážím Ceny Ferdinanda Peroutky, kterou uděluje sbor profesionálů. TýTý je pro mě velmi důležitá cena, protože upevňuje stabilitu pořadu, který dělám a který televize Prima vysílá. Je to pro mě vlastně v současnosti nejdůležitější cena, zvyšuje reputaci pořadu, na němž mi záleží. Je to i takový vzkaz diváků, že něco děláme dobře, a to samozřejmě potěší vždycky. Na cenách můj život nestojí, ale Cena Ferdinanda Peroutky mě zavázala i k tomu, že když ho prezident Zeman osočil z loajality k fašismu, považoval jsem za svou povinnost se mrtvého Peroutky veřejně zastat.

 

Jako novinář jste pomáhal zakládat Reflex, z něhož jste po čase rozčarován odešel. Jak to tenkrát bylo?

Zakládali jsme ho v roce 1990 a od samého začátku jsme věděli, že bude nejlepší. Byli jsme parta kamarádů novinářů, znali jsme se, většinou jsme byli na volné noze, protože jsme si nechtěli zadat s režimem. Byli jsme dost mladí na to, abychom měli elán založit investigativní časopis, který tu do té doby nebyl, a zároveň jsme všichni měli už nějaké zkušenosti. Hlavním hnacím motorem byl Petr Hájek, já jsem přispěl do úvodního čísla stěžejní reportáží o červených baretech a pak i dalšími. Petr přišel po jisté době s návrhem, že by noviny měly patřit novinářům, že bychom měli založit svou společnost. Což jsme také udělali – a Petr nás prodal. Celá generace novinářů mu to má dodnes za zlé a nemá ho ráda. Navíc jak postupně odcházíme do důchodu, zjišťujeme, že jsme tři roky nebyli nikde zaměstnaní a že za nás tento kazatel morálky neplatil ani pojištění.

 

Co jste potom dělal?

Můj tehdejší kolega Radek Bajgar mi zavolal, že se zakládá nová televizní stanice, ve které mu nabídli místo šéfa publicistiky. Vzal mě k sobě a spolu jsme vytvořili pořad Na vlastní oči.

 

Mnohé vaše televizní reportáže mají sílu něco změnit, nebo alespoň aktivizovat veřejnost, v lepším případě policii. Mají takovou moc i vaše novinové sloupky?

Psané slovo sílu má, ale ne takovou. Televizní zásah je okamžitý a v jednu chvíli. Zažil jsem dobu, kdy jsme něco odvysílali, pořad měl přes milion diváků, druhý den se o tom všichni bavili. Dnes už to také není takové, sledovanost rozdrobil internet i malé televizní stanice, ale stále je mediální dopad televize zřetelnější než třeba v novinách.

Josef Klíma, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Byl jste opakovaně na novinářských stážích v USA. Naučil jste se tam něco zásadního?

Trošku lépe jsem se naučil anglicky. (smích) Samozřejmě že mi to hodně dalo – velkou zkušenost, rozhled. Co se týká novinářské práce, ta je všude stejná, v tomto směru jsem tam nic nového a převratného nezískal.

 

Se svým kamarádem, fotografem Oldřichem Egemem, jste procestovali Asii, pobýval jste několik měsíců v buddhistickém klášteře. Získal jste tam nějaké ponaučení?

Ověřil jsem si, co buddhisté hlásají: „…ničí čin se neztrácí, zpět k svému pánu se vrací…“, neboli co vysíláte, to i dostáváte. A ještě jedna hezká myšlenka, kterou říkával Olda: „Každá situace je řešitelná.“ To jsem si opakoval mnohokrát, když jsem nevěděl, kudy kam. Když jsem bezradný, vždycky si na Oldu a jeho větu vzpomenu,. A dávám mu zapravdu, i když někdy dodávám: „Některé jen sebevraždou.“ (smích)

 

Přiměl vás k tomu, abyste se vydal cestou investigativní novinářské práce, nějaký osobní důvod?

Ani ne. Je to spíš dáno povahou. Zvídavostí, snahou přicházet věcem na kloub, odhalovat tajemství. A pokud má člověk i literární ambice, má potřebu to napsat, zveřejnit, sdělit ostatním. Chce to i trpělivost, pracovitost. Musíte projít mnoho slepých uliček, vyslechnout lži i nepodstatná svědectví, která nic zásadního nepřinesou. Je to spousta mravenčí práce, reportér je něco jako badatel, archivář. Není to taková romantika, jak se zdá z televizní obrazovky.

Josef Klíma, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Mohl byste porovnat pořady, na nichž jste se podílel? Tedy Na vlastní oči, Soukromá dramata, Očima Josefa Klímy.

Všechny vycházejí ze stejných principů. Formát je daný, vymysleli ho Američané. Zhruba hodinový pořad se třemi hlavními reportážemi. Jednou velkou, současnou, druhou se sociálním nebo zdravotním tématem, poslední bývá trochu odlehčená zajímavost, aby šli diváci v klidu spát… K tomu jsme teď přidali místo spojovacích textů takový pokus s vlastnostmi lidí, na něž vždy nastražíme nějakou nečekanou situaci. Rozdíl je vlastně především ve financích, nákladech a počtu lidí. Je nás méně, stojí nás to víc úsilí. Oproti veřejnoprávní televizi si v té komerční nemůžeme dovolit velké zásadní kauzy, na kterých je možné pracovat třeba půl roku. Ani bych to dnes ve svém věku už tak nechtěl. Za tu dobu my vytvoříme reportáží několikrát víc, pomůžeme daleko většímu počtu lidí. Jsem reportér, směřují ke mně nešťastníci s pocitem nespravedlnosti a je jich čím dál víc. Také diváky více zajímají příběhy konkrétních lidí.

 

Pořad Očima Josefa Klímy začala Prima vysílat vloni v lednu. Je to první pořad úplně váš?

Ano, jsem jeho hlavním garantem, dělám ho podle svého. Pracoval jsem s Radkem Johnem, potom s Jankem Kroupou, teď sám za sebe, ale spolupracovníci jsou také důležití, především Marcela Sobotková. Vlastně tak, jako mně kdysi pomáhal Ruda Křesťan, já jsem zasvěcoval do našeho řemesla dva mladé novináře – Janka Kroupu a Marcelu Sobotkovou. Oba se prosadili. Beze mne by pořad nebyl, bez Marcely by se zhroutil. Oba jsme jeho páteří.

 

Lidé se na vás často obracejí jako na svou poslední možnost domoci se spravedlnosti. Není to příliš zavazující, umíte si udržovat odstup?

Je to zavazující. Šel jsem teď tady za vámi se zmrzlinou v ruce, hned u dveří mě chytila paní a prosila o kontakt. Potřebuje pomoci a neví si rady. A tak je to pořád. Odstup si udržuji těžko, snažím se, ale někdy to prostě nejde. Když jsem odcházel z Novy z pořadu Na vlastní oči, měl jsem v mailu přes tři tisíce nových zpráv. Nikdy jsem je nepřečetl, to se prostě nedá zvládnout.

Josef Klíma, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Vzpomenete si na nějakou bizarní reportáž?

Kdysi jsme točili s jedním poustevníkem, byl trochu legrační. Žil na Strahově, prošel celý svět. Moc si přál, aby za ním zašel Václav Havel. A jak jsem se později dozvěděl, po odvysílání naší reportáže za ním opravdu zašel…

 

Podařilo se vám něco, na co jste hodně pyšný?

To bývají ty reportáže, které dotáhneme ke zdárnému konci, ale je pravda, že u většiny se to nepodaří. Vzpomínám si na příběh zneužívání šesti dětí (synů i dcer) otcem. Chtělo od nich hodně odvahy, aby se celou věc podařilo objasnit. Když byl pachatel odsouzen, viděl jsem na těch mladých lidech, jak se jim ulevilo, jak se jim podařilo vypořádat se s tím, co je celý život trápilo… Nedávno mi volala maminka kluka, který byl neprávem obviněn z vraždy. Díky naší reportáži se ozval nový svědek, který pomohl ke zproštění mladíkovy viny. Plakala mi štěstím do telefonu. To jsou chvíle, kdy víte, že má vaše práce smysl.

Měl jste někdy chuť od své práce odejít?

Mnohokrát. A také manželka mě k tomu mockrát nabádala. Když se věci nehýbají kupředu, když víte, že se spravedlnosti nemůžete dovolat, když jde o případy, do nichž jsou zapleteny děti. Takové bývají nejsmutnější.

 

Měl jste někdy při své práci kliku?

Měl. Párkrát se v pravý čas vynořilo něco nečekaného, co pomohlo případ posunout. Mít kliku patří k naší práci. Novinář musí být dokonale připraven, ale potřebuje i štěstí.

Josef Klíma, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Případ Kajínek nemohu ve svých otázkách vynechat. Myslíte, že budete mít možnost ještě do něj promluvit?

Doufám. Případ Kajínek je takovou vlajkovou lodí mých reportáží. Provází mě už patnáct let. Udělali jsme s Jankem Kroupou opravdu vše, co jsme mohli, a vím jistě, že jsou v něm závažné nejasnosti. Věříme, že se ještě objeví nějaký svědek, někdo, kdo promluví, kdo bude chtít ulevit svému svědomí, třeba na smrtelné posteli. Naděje umírá poslední.

 

Jaký máte vztah k romské problematice?

To bych mohl vyprávět celý den, odpověď by byla na celý rozhovor. Ale stručně: Svůj vztah k romské problematice jsem „přetavil“ do tří svých počinů. Nejprve to byl detektivní román Radikální řez, tenkrát nešly mé zkušenosti vydat jako reportáž, v minulém režimu se to nehodilo. Pak to byl film Nahota na prodej z doby, kdy se začaly objevovat romské gangy. Posledním mým „počinem“ k této problematice byla reportáž o romském exodu do Kanady. Byl jsem neprávem obviněn, že jsem ho vyvolal… Já jsem ho ale jen zaznamenal.

 

Je vaše záliba v hudbě únikem před drsnými skutečnostmi kolem vás?

Hudba mě bavila odmalinka. V sedmnácti jsem hrál v kapele, jejíž členové se dodnes hudbou živí. K stáru se k ní vracím jako k ventilu z mé profese. Před několika lety jsem se seznámil na jednom mejdanu se svými současnými spoluhráči. Zjistili jsme, že jsme stejně staří, že nás baví stejná hudba a že máme všichni nějaké své skladby v šuplíku. Tak jsme je vytáhli a dali jsme se dohromady. Je to Andy Seidl, kytarista a výborný zpěvák, který dříve hrával s Petrem Novákem, a Pavel Půta, kdysi známý folkař. Hrajeme takový folk-rock, všechno jsou to naše vlastní skladby, já k tomu hraju na piano. Máme i své CD Na vlastní uši, k mání je pouze na našich koncertech. Bývá tam pohoda. A víte, co mi taky pomáhá, když mám všeho dost? Jdu si u nás v Dobřichovicích zaplavat do Berounky.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

andel's Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

TV Prima www.iprima.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Josef Klíma, foto: Robert Vano
Josef Klíma, foto: Robert Vano
Josef Klíma, foto: Robert Vano
Josef Klíma, foto: Robert Vano
Josef Klíma, foto: Robert Vano
Josef Klíma, foto: Robert Vano

Partneři

Andel's Hotel Prague
Angelo Hotel Prague


Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Martina Hrubá – majitelka agentury SITL a Senior PR manager Trumpeter ČR
Martina Hrubá – majitelka agentury SITL a Senior PR manager Trumpeter ČR

19.07.2018 | Mohla být letuškou, možná i veterinářkou, ale práce v reklamním průmyslu ji zcela naplnila. ...


Jana Mrákotová – manažerka PR pro Prima FTV
Jana Mrákotová – manažerka PR pro Prima FTV

27.06.2018 | Sebevědomá žena, která už deset let působí v televizi Prima. Aktuálně se přesouvá z lifestylového ...


Johan Mádr a Ondřej Havel - moderátoři
Johan Mádr a Ondřej Havel - moderátoři

11.01.2018 | Moderátorská dvojice Johan Mádr a Ondřej Havel toho má za sebou i přes svůj věk poměrně hodně. ...


Petr Lipový – konzultant v oblasti vína, zakladatel online magazínu vineval
Petr Lipový – konzultant v oblasti vína, zakladatel online magazínu vineval

11.06.2017 | Víno je živý organizmus a stále se vyvíjí. Po otevření se potřebuje nadechnout, aby mohlo projevit ...


MVDr. Roman Vítek - koňský fyzioterapeut a stomatolog
MVDr. Roman Vítek - koňský fyzioterapeut a stomatolog

11.05.2017 | Třiapadesátiletý MVDr. ROMAN VÍTEK patří do úspěšné dostihové rodiny Vítkových. Jako jeden ...