Mgr. Martin Řezníček – novinář, moderátor, zpravodaj


Martin Řezníček
19.03.2019 07:54 | redakce

Na konci roku 2017 se po pěti letech vrátil ze Spojených států, kde působil jako zpravodaj České televize. Krátce poté se stal moderátorem Událostí a Událostí, komentářů, dvou stěžejních zpravodajských relací veřejnoprávní televize. Kromě toho má Martin Řezníček na starosti také koncept speciálních vysílání k různým výročím týkajících se České republiky. V rozhovoru vypráví o žurnalistice, vyrovnávání se s jejími nehezkými aspekty, o Americe a lásce k anglosaskému světu a o odmítnuté nabídce z USA.

Martin Řezníček

foto: Honza Kvarda

 

Scházíme se v budově České televize na Kavčích horách, kde vás dnes čeká moderování Událostí a Událostí, komentářů. Není to po pěti letech v pozici zpravodaje v USA příliš malá výzva?

To bych neřekl. Je to spíš výrazně jiný typ práce, kdy nepřicházím do styku s aktéry velkých příběhů tak často jako v USA. Práce v Praze kvůli tomu možná není tak komplexní, už nejsem redaktorem, produkčním a editorem v jednom. Nemusím přemýšlet, co natočím, kde to natočím, s kým budu mluvit, jestli je potřeba kvůli tomu někam letět a případně ihned zařizovat letenky, nemusím převracet v hlavě, jak téma co nejlépe představit českému divákovi. Na druhou stranu pro moderování, zejména pro pořad typu Události, komentáře je nutná daleko hlubší příprava. V mém případě včetně neustálého dohánění informačního deficitu vycházejícího z toho, že jsem tady pět let nežil. Mluvím například o detailních znalostech české politiky.

 

Jak vlastně vypadá váš běžný pracovní režim?

Česká televize se nedávno rozhodla silněji propojit dvě hlavní zpravodajské relace. Pro mě to znamená, že v den, kdy moderuji, mám na starosti dva pořady – Události a Události, komentáře. Když jsem v Událostech hlavní moderátor, připravuji menší zpravodajskou část pro Události, komentáře a naopak. Střídáme se celkem tři dvojice, což časově vychází zhruba na třetinu měsíce včetně víkendů. Já jsem však v České televizi ještě na pozici zástupce šéfredaktora pro projektové řízení. Mám na starosti některé dlouhodobější projekty, například loni práci na pořadech k osmičkovým výročím, nebo letos přípravy pokrytí dvacátého výročí vstupu České republiky do NATO. Takže v době, kdy nejsem v televizi kvůli moderaci, chodím do práce kvůli těmto projektům. Můj den začíná obvykle v devět ráno poradou, na které se hodnotí vysílání uplynulého dne a plánuje se den aktuální. Když nemusím být v práci kvůli moderování, odcházím kolem šesté. Ve dnech, kdy moderuji, se z České televize dostanu kolem půlnoci.

Martin Řezníček

foto: Honza Kvarda

 

Máte vůbec nějaké volno?

Moje rodina by řekla, že nemám žádné. Ale mám. A je rozhodně předpověditelnější než v USA, kde kdykoliv se cokoliv stalo, bez ohledu na to, jestli jsem předtím pracoval týden nebo měsíc v kuse, jestli jsem si naplánoval volno nebo víkend s rodinou, musel jsem naskočit zpátky před kameru. V USA jsem si vozil oblek a kravatu na každý rodinný výlet. Vzpomínám si, že ke konci mojí mise, to už rodina byla zpátky v Česku kvůli škole dětí, jsem pracoval tři měsíce v kuse bez jediného dne volna. To už jsem sám cítil, že se přetahuju a že to není dobré.

Martin Řezníček

fot:. Honza Kvarda

 

Novinařina je mimořádně stresová a riziková profese. Je například prokázáno, že novináři umírají v mladším věku právě kvůli velké míře stresu. Jak se srovnáváte se stresem?

Špatně. Zatím jsem nedokázal najít recept, jak vypnout. Můj problém je, že já jsem novinařinu nikdy nebral jako práci. A už vůbec ne jako práci od devíti do pěti. Vždycky mě zajímalo a zajímá, co se děje ve světě. Nepřestal bych číst a sledovat zprávy ani ve chvíli, kdy bych nebyl zpravodajem. Z toho důvodu je moje hranice mezi profesí a soukromím vratká. A velmi vratká byla zejména v USA, kde jsem měl svoji kancelář přímo v domě. Tam se rodinný a pracovní život slévaly dohromady úplně.

 

Při své práci vidíte hodně křivd, zla a bolesti. Nemáte z toho někdy úzkosti?

Permanentní stres je cena, kterou člověk platí za práci novináře. Úzkosti se u mě zatím neprojevily, ale kdo ví. Dosud jsem nenatáčel ve válečných zónách, kde by mi létaly kulky nad hlavou, tam je k úzkostem člověk asi náchylnější.

Martin Řezníček

foto: Honza Kvarda

Ale těžké momenty jste zažil. Jak si člověk v takových chvílích zachovává reportérský odstup?

To ano. Třeba když jsem pokrýval střelbu ve škole, na koncertě nebo hurikány, při kterých tisíce lidí přišly o všechno, co měli. To jsou ošklivé věci. Člověk si musí opakovat, že neplní roli kaplana, ale novináře, aby mohl příběh zpracovat co nejobjektivněji. To znamená nechat se do něj co nejméně vtáhnout emocionálně a co nejvíc obsahově. Každopádně když jsem točil v oblasti po řádění hurikánu a viděl jsem, že lidi nemají co pít, jak bych jim mohl nedat lahve s vodou? Nejsem aktivistický novinář, ale nejsem ani robot. Kromě toho soucit a lidskost podle mě nejdou proti novinařině.

 

Jak si vlastně hlídáte vyváženost?

Na ploše dvou minut, což je standardní délka reportáže pro českého diváka – a to v novinařině není nic krátkého – nejde dát prostor všem názorům. To bych se zbláznil já i diváci. Držím se tvrzení, že reportáž je v první řadě poukázání na nějaký jev, nikoliv snaha o jeho vyřešení. Kromě toho pro mě objektivita neznamená dát prostor straně A a straně B, protože těch stran může být C, D, E, F. Objektivita je pro mě spíš odstup. Snažím se téma do hloubky nastudovat a pochopit ho, mluvit s co největším počtem lidí, kteří k němu mají co říct, pak jakoby nad chvíli poodstoupit a teprve poté poslat svědectví dál – přijít s finálním příběhem, analýzou, zhodnocením. A pak mám za to, že vyváženost a nestrannost musí být především dlouhodobějšího rázu. V televizní novinařině nejde ohlídat úplně každé slovo a každou vteřinu, ale lze být konzistentně profesionální.

 

Jak si v tak obrovské zemi, jako jsou Spojené státy, člověk vybírá zpravodajská témata?

Upřímně, agendy je tolik, že si člověk spíš vybírá, co pokrývat nebude. V USA bylo každý den pět šest věcí, které by si zasloužily moji pozornost. Já měl výhodu, že jsem byl před odletem do USA pět let šéfem zahraniční rubriky. Věděl jsem, jaká témata je třeba zpracovat a jaká českého diváka zajímají. Zhruba dvě třetiny práce jsou dané čistě pozicí zpravodaje. To znamená informovat o dění v Bílém domě nebo v Kongresu a podobně. U menší části témat jsem měl volnou ruku. V těch jsem se snažil ukázat Ameriku z mnoha různých pohledů od architektury po společenské nebo kulturní fenomény. Bohužel pravda je, že od doby, co do Bílého domu nastoupil Donald Trump, se politika stala natolik dominantní, že na společenská témata, která by nebyla čistě suchým zpravodajstvím, zbývalo čím dál méně času.

 

Je nějaké téma, které vám v USA zůstalo, ale nestihl jste ho natočit?

Chtěl jsem udělat zhruba patnáctiminutový zpravodajský dokument o dění ve washingtonské čtvrti Georgetown během studené války. Je to místo, kde operovali agenti tajných služeb Sovětského svazu, značili si křídou poštovní schránky, aby věděli, že na ně čeká vzkaz a podobně. Už jsem k tomu měl i předjednané lidi, se kterými bych točil. Ale nikdy jsem se k reportáži nedostal, protože vždycky bylo něco zpravodajštějšího.

Martin Řezníček

foto: Honza Kvarda

A nějaké téma, které jste stihl a udělalo vám radost?

Určitě rozhovor s bývalým ministrem zahraničí Henry Kissingerem. Nikdy jsem nedoufal, že budu mít možnost s ním hovořit. Nakonec rozhovor zrealizovala Nadace knihovny Václava Havla. Často také vzpomínám na natáčení po hurikánech na Floridě, kdy se nám jako jednomu z prvních štábů podařilo dostat se až na floridské souostroví Keys. To v případě ČT není moc běžné, přednost mají velké televize, domácí štáby. Ale těžko vybrat jedinou událost. Zažil jsem toho hodně. A reportáže jsou takový můj katalog vzpomínek. Někdy mi stačí jenom přečíst si jejich text a hned je všechno živé, dění, vůně, tvary, zvuky...

 

Čím člověk začíná, když přijede do cizí země jako nový zahraniční zpravodaj?

Úředničinou. Ve Spojených státech jsem si musel nejprve dojít na tiskový odbor Ministerstva zahraničí, kde mi vydali průkaz novináře. Pak to jde ráz naráz: zařídit řidičák, pronajmout bydlení, přepsat elektriku, vodu... Jakmile člověk stihne základní věci, což trvá zhruba dva týdny, může se pustit do zpravodajské práce. Zákon schválnosti je, že v těch provozních dvou týdnech se většinou dějí nejzajímavější věci.

Martin Řezníček

foto: Honza Kvarda

 

Pracoval jste v BBC, byl jste pět let zpravodajem České televize z USA. Tíhl jste k anglosaskému světu odmalička?

Asi ano, i když spíš se to stalo... Na základní škole jsem se učil německy, angličtinu jsem si přibral ze zájmu jako okrajový jazyk. Chtěl jsem si tenkrát dopisovat s někým ze zahraničí, ale v hlubokém komunismu jsem moc nevěděl jak na to. Nakonec jsem napsal dopis, na adrese bylo uvedeno: Někdo, nějaká ulice, Londýn a poslal jsem ho poštou do Velké Británie. Asi za dva měsíce mi přišla odpověď od holky zhruba v mém věku, které dopis přinesla maminka z práce. Tak to vlastně začalo. Dopisovali jsme si, já se naučil anglicky. Když se otevřely hranice, vyjel jsem do Londýna a hodně se mi tam líbilo. Na střední jsem pak brigádničil v jednom podniku pro americké turisty. Najednou jsem do anglosaského světa patřil víc než do německého nebo do francouzského, přestože jejich jazyky jsem se taky učil.

Čím vám je anglosaský svět blízký?

Asi budu znít hrozně staromilsky, ale cítím z něj smysl pro fair play. V některých zemích je pořád platný, a to se mi líbí.

 

Jak jste se vlastně ocitl v BBC?

To přišlo ruku v ruce s angličtinou. Studoval jsem na univerzitě a tehdejší redakce hledala někoho, kdo by psal krátké zprávy. Zkusil jsem to, a nakonec zůstal v BBC jako redaktor až do roku 2006, než zavřeli českou sekci.

 

Nechtělo se vám do Londýna?

Tenkrát chtělo. Když končila BBC, zaťukal jsem na pár dveří v Londýně, ale když se nikdo neozýval, nechal jsem to být. Do toho přišla nabídka z České televize. A najednou bylo víceméně jasno.

Martin Řezníček

foto: Honza Kvarda

Dokážete si představit, že byste zůstal v USA jako novinář některé z tamějších televizí?

Jednu nabídku jsem dostal, což mě vážně potěšilo. Kdybych byl mladší a neměl rodinu, pravděpodobně bych ji zvažoval. V současné situaci to ale nedávalo smysl. Navíc je mi jasné, že bych v Americe začínal od píky. Nechci znít nabubřele, ale začátky s nekonečnými nočními, kdy se domů dostanete v deset ráno a tři hodiny zíráte do stropu, protože nemůžete usnout, to už mám za sebou. V ČT jsem díky svým zkušenostem v pozici, kdy mohu dělat věci podle svých představ a na úrovni, za kterou si stojím. A nejde zdaleka jen o postavení. Anglicky sice umím, ale jazyková znalost je pouze malá část práce novináře. Když točíte pro jiného než českého diváka, musíte se naladit na jeho kulturní kontext a mentalitu. Jinými slovy, stejnou událost v Brooklynu podá zpravodaj jinak českému divákovi a jinak americkému. Věřím, že až bych nabral zkušenosti, zvládnul bych informovat zajímavě i diváky v USA. Ale zabralo by to hodně času a energie, které už nemám tolik jako před patnácti lety a o které bych logicky obíral rodinu.

Zvažujete hodně, jestli pojedete jako zpravodaj ČT ještě někam jinam?

Ano, i když zatím je to bezpředmětné. Když jsem dostal nabídku odjet do USA, zvažoval jsem to se ženou, protože to znamenalo vytrhnout ji na pět let z její práce. Děti už jsme měli, ale na rozhodování byly ještě malé. Dnes je to jinak. Synovi a dceři je 12 a 11 let, takže na hlasování už bychom byli čtyři. Zahraniční zkušenost člověka obohatí a zdaleka nejde jen o jazyky. Na druhou stranu, na zabydlování a hlavně pak na loučení je i mnoho bolestného. Obzvlášť u dětí, které chodí do školy, mají kamarády... Stýská se jim. I mně se stýská.

Když se řekne USA, co se vám vybaví jako první?

Většinou to, že absolutně nejsem schopen vměstnat Spojené státy do jednoho slova. Je to země obrovská, krásná, ale taky daleko rozpolcenější a komplikovanější, než jsem si kdy myslel. A má tak úchvatnou přírodu! Třeba národní parky na západě, to je něco, co se nedá srovnat absolutně s ničím v Evropě ani jinde na světě.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Jana LeBlanc

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Honza Kvarda

Lokace: Salon Bellevue, Merlot d’Or www.merlot.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI, www.bandi.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Martin Řezníček
Martin Řezníček
Martin Řezníček
Martin Řezníček
Martin Řezníček
Martin Řezníček
Martin Řezníček
Martin Řezníček
Martin Řezníček
Martin Řezníček
Martin Řezníček

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Klára Dvořáková – autorka povídkového blogu Olívie Úžasná
Klára Dvořáková – autorka povídkového blogu Olívie Úžasná

26.03.2019 | Podívá se na člověka a vidí příběh. Na povídkovém blogu Olívie Úžasná už třetím rokem ...


Lucie van Koten – PR manažerka, bloggerka
Lucie van Koten – PR manažerka, bloggerka

05.11.2018 | V jednadvaceti letech se vdala za holandského vědce a odstěhovala se s ním do Itálie. Hodně cestovala, ...


Martina Hrubá – majitelka agentury SITL a Senior PR manager Trumpeter ČR
Martina Hrubá – majitelka agentury SITL a Senior PR manager Trumpeter ČR

19.07.2018 | Mohla být letuškou, možná i veterinářkou, ale práce v reklamním průmyslu ji zcela naplnila. ...


Jana Mrákotová – manažerka PR pro Prima FTV
Jana Mrákotová – manažerka PR pro Prima FTV

27.06.2018 | Sebevědomá žena, která už deset let působí v televizi Prima. Aktuálně se přesouvá z lifestylového ...


Johan Mádr a Ondřej Havel - moderátoři
Johan Mádr a Ondřej Havel - moderátoři

11.01.2018 | Moderátorská dvojice Johan Mádr a Ondřej Havel toho má za sebou i přes svůj věk poměrně hodně. ...