Petr Hejl, DiS. – zdravotnický záchranář


Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil
01.06.2017 12:01 | Lenka Žáčková

Mohl z něj být IT specialista, ale nakonec zvítězila práce, která si zaslouží obdiv. Petr Hejl je zdravotnický záchranář, který ke své práci přistupuje velmi zodpovědně a v současné době si bez ní svůj život nedokáže představit. Trápí ho však, že je záchranná služba často zneužívána, například opilci.

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

 

Co předcházelo tomu, než jste se stal záchranářem?

Vystudoval jsem Střední zdravotnickou školu v Olomouci. Sice jsem původně přemýšlel i o lékařské fakultě, ale nakonec jsem se rozhodl pro studium na vyšší odborné škole v Brně, obor zdravotnický záchranář. Po absolvování jsem chtěl začít pracovat „na akutním lůžku“, ale v Olomouci, v Brně a ani nikde jinde v blízkosti nebylo volné místo. Nakonec jsem nastoupil do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze jako zdravotnický záchranář, konkrétně na lůžkovém anesteziologicko-resuscitačním oddělení, takže ve výsledku jako sestra. Odtud jsem po nějaké době přešel do Brna na pooperační odd. JIP na klinice „Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie“. Po roce, když se uvolnilo místo na Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje v Brně, neváhal jsem a přihlásil se do výběrového řízení. Uspěl jsem a stal se záchranářem na výjezdové základně v Brně na nám. 28. října, nyní na Ponavě.

 

Proč zrovna záchranář, měl jste v někom vzor?

Vzor jsem v nikom neměl. Ale v dětství jsem bohužel bojoval s vážnou nemocí a strávil dlouhou dobu v nemocnici v Praze a stále si myslím, že mám co splácet. Z toho důvodu jsem si zvolil tento obor a mé nynější povolání.

 

Jaký byl váš první výjezd?

Svůj první výjezd si moc nepamatuji, a ani svého prvního pacienta. Když jsem ještě stážoval v Olomouci na záchranné službě, velice dobře si však pamatuji na šestnáctiletého klučinu, který zemřel při dopravní nehodě na dálnici. Při tomto výjezdu, a hlavně po něm, mi ještě dlouho běhal mráz po zádech. S takovými situacemi se nesetkáváme denně, přicházejí nečekaně a nelze se na ně předem připravit. V naší práci jsou určitě momenty, které jen tak z hlavy nevymažete, ani pokud jste ostřílený záchranář.

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

 

Ovlivnilo vás to? Zapřemýšlel jste nad tím, zda tuto práci chcete opravdu dělat? Jestli je to ten správný obor?

Ne, ba naopak mě to ještě více utvrdilo v tom, že je to přesně to, co chci v životě dělat.

 

Jaký byl váš nejdramatičtější výjezd?

Nejhorší je, že nikdy nevíte, na jaký výjezd vyrážíte. Lidé často špatně nahlásí informace o zdravotním stavu pacienta, dispečink tyto nahlášené údaje zpracuje a vyšle třeba posádku bez lékaře. A nakonec se zjistí, že by to měl být lékařský výjezd. Nikdy nemáte ani tušení, jak se bude situace vyvíjet. Nejtěžší výjezdy jsou k dětem, k těžkým dopravním nehodám, stavům bezvědomí a resuscitacím. Někdy je to velmi náročné a to i psychicky. Jako třeba v situaci, kdy dojde k úmrtí pacienta v rodinném kruhu a tuto smutnou zprávu oznamujeme rodině.

 

Jak se může stát, že někdo při volání na linku 155 špatně oznámí nebo popíše situaci?

Velkou roli hraje stres volajícího a taky neinformovanost lidí, jak se mají v takové situaci chovat. Někdy jde třeba o infarkt nebo cévní mozkovou příhodu, kdy opravdu rozhodují minuty, a volající nepřesně popíše stav pacienta anebo vytočí špatnou linku. Přepojováním se pak zbytečně ztrácí čas. A jindy zase zjistíme, že jsme byli voláni spíš jako taxík. Volající operátorce cíleně nahlásil horší zdravotní stav jen proto, abychom přijeli a odvezli naprosto banální případ do nemocnice. To nás vždycky naštve, protože pak se může stát, že budeme chybět tam, kde nás pacient opravdu potřebuje.

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

 

Co vás jako záchranáře v současné době nejvíce trápí?

To je vcelku těžká otázka. Nejvíce mě asi trápí, že občas někomu nemohu pomoct. Musím to vždy vzít a jít dál. A práci nechat v práci.

 

Máte nějakou metu, které byste chtěl dosáhnout?

Prozatím chci zůstat záchranářem. Toto byl můj cíl a tady jsem spokojen. Jinou metu zatím nemám. Moje motto je zachraňovat a pomáhat.

 

Jak vás záchranáře vnímají pacienti?

Často si myslí, že jsme lékaři. Ale je mezi námi velký rozdíl – jednak vědomostní, ale také finanční. (smích)

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

Někdy však lékaře musíte zastoupit, kdy?

Když jede vůz bez lékaře, tak v některých úkonech krátkodobě zastupujeme lékaře, ale to pouze do té doby, dokud lékař nedojede na místo. To se občas prostě stane. Často se setkáme s nějakou resuscitací, které bohužel předcházelo chybné nahlášení, nebo se stav pacienta náhle nepříznivě vyvinul. Může dojít k tomu, že přijedeme k pacientovi, který již opravdu umírá, a my tím pádem okamžitě zahajujeme resuscitaci. Na to jsme ale vyškoleni a v prvních minutách provádíme stejné úkony, jako by tam byl lékař.

 

Kdyby před vámi stála parta kluků, deváťáků, kteří se právě rozhodují, čím jednou budou, a vy byste měl být ten, kdo se před ně postaví a měl by je přesvědčit pro studium na zdravotnické škole, jak byste to udělal?

Asi bych je vedl k tomu, aby si uvědomili, že mohou někomu pomoci. Dá se říci, že denně pomáhají lidem a že mohou zachraňovat skutečné lidské životy. Nezbytnou podmínkou však je, že člověka ta práce musí bavit a naplňovat a musí být psychicky odolný.

 

Jaká je nezbytná kondička?

Fyzička musí být, protože když jezdíme bez lékaře, jezdíme ve dvou (řidič a záchranář), a pokud jde o něco vážnějšího, musíme utáhnout dva těžké batohy a ještě monitor-defibrilátor. Občas s tím vším šlapeme třeba až do pátého patra bez výtahu. Jindy zase snášíme pacienta dolů spolu se vším naším vybavením, což je opravdu náročné. Spolupracujeme i s hasiči, když jde o těžce obézní pacienty, protože jinak se transport pacienta nedá bezpečně (s ohledem na naše zdraví – záda máme jen jedna) zvládnout.

 

Jakou diagnózu úplně nenávidíte, nemáte rád?

Ebrieta a s tím často spojený úraz hlavy – ebrieta neboli opilost…

 

Už vás někdo při vaší službě napadl?

Mě ne, ale zaznamenáváme, především při výjezdech v centru Brna, víc konfliktů a napadení než dříve. Často jezdíme na akce před hospody, diskotéky, kde jsou lidé opilí a je jedno, zda jsou mladí, starší nebo senioři, všichni dokážou být notně agresivní, nespolupracují, a často musíme volat policii. V extrémních případech je někdy dokonce nutné použít i policejní pouta.

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

Jaký podíl ze sta výjezdů je zhruba k opilcům?

Ze sta jich může být zhruba jedna pětina. Během pátečních a sobotních nočních služeb dokonce ještě víc. Je to smutné, ale odpovídá to dnešní realitě. Často se jedná o opilé bezdomovce a případy označované jako „casus socialis“, tedy sociální případ. V Brně máme na vůz osm až deset výjezdů, někdy i více, a z toho dva, někdy i tři, jsou k opilcům nebo bezdomovcům.

 

Je to horší v létě, nebo v zimě?

Dřív jsme si všímali, že takových případů bylo nejvíc po výplatách, ale dnes už je to jedno – po výplatě i před výplatou, v pondělí, v sobotu i v neděli. Ráno, dopoledne, v poledne, i přes den. Už se nedá rozlišit, zda je léto, či zima. Na tom už vůbec nezáleží. Opilců je pořád víc, než bychom si přáli.

 

Profesní růst, kam byste chtěl jít dál?

Já si současnou pozici užívám a nabírám zkušenosti. Stále se musíme vzdělávat a seznamovat se s novými postupy, léky, s indikacemi. Někdy v budoucnu, když bude příležitost, by byla pro mě určitě zajímavá letecká záchranná služba. A taky bych se chtěl ještě vrátit ke studiu a pokračovat ve svém oboru na vysoké škole.

 

Kde byste chtěl být za deset let?

Určitě na záchranné službě, ale asi už ne v Brně, spíš někde na venkově. Buď v rámci Jihomoravského kraje, nebo v mém rodném Olomouckém kraji. Uvidíme.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil
Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil
Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil
Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Prof. MUDr. Jan Mareš, Ph.D. – neurolog
Prof. MUDr. Jan Mareš, Ph.D. – neurolog

24.06.2017 | Profesor Mareš působí jako lékař, zástupce přednosty Neurologické kliniky Fakultní nemocnice ...


PhDr. Jiří Brančík – primář psychologického oddělení VN Brno, podplukovník v.v.
PhDr. Jiří Brančík – primář psychologického oddělení VN Brno, podplukovník v.v.

03.10.2016 | Maturoval na znojemském gymnáziu a po zvážení nevalné finanční situace rodičů (red. pozn.: ...


MUDr. Daniel Hovorka – gastroenterolog
MUDr. Daniel Hovorka – gastroenterolog

17.08.2016 | Studium lékařství dokončil na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze v r. 2002, od r. ...


plk. Ing. Antonín Vodák – ředitel Vojenské nemocnice Brno
plk. Ing. Antonín Vodák – ředitel Vojenské nemocnice Brno

29.02.2016 | Voják z povolání, který se vypracoval až na pozici ředitele Vojenské nemocnice Brno, tedy jedné ...


Alena Klenot – propagátorka antiagingové medicíny a bioidentických hormonů
Alena Klenot – propagátorka antiagingové medicíny a bioidentických hormonů

21.10.2015 | Alena Klenot je energická, cílevědomá dáma, která žije střídavě v Miami, v Torontu a v Praze. ...











Komentáře na Facebooku