MUDr. Dagmar Zezulová – spoluzakladatelka organizace Děti patří domů, z.s.


Dagmar Zezulová
16.03.2020 10:01 | Michaela Košťálová

Dagmar Zezulová je spoluzakladatelkou organizace Děti patří domů, z. s., její odbornou garantkou, lektorkou a aktivní členkou valné hromady. Po absolutoriu gymnázia v Brně nastoupila v letech 1984–1990 studia Lékařské fakulty UJEP v Brně, obor Všeobecné lékařství. Již v mládí se u ní rozvinulo hluboké pochopení pro nelehké životní osudy dětí bez domova. V roce 1997 se stala pěstounkou a do rodiny, ke dvěma vlastním synům, přijali spolu s manželem ještě další čtyři děti. Od roku 2003 vedla blog o problematice pěstounské péče pro server Rodina, jehož posbíraný obsah z let 2003–2006 následně vyšel v souborné publikaci Domov je místo, odkud tě nevyhodí. Později se v r. 2008 stala spoluzakladatelkou nestátní neziskové organizace Děti patří domů, o.s. (od r. 2015 z. s.). V organizaci pracuje jako odborný metodik respitní péče a odborný garant pro poskytování krizové intervence. V roce 2012 vydala pokračování publikace Domov je místo, odkud tě nevyhodí, ani když vyrosteš a knihu Pěstounská péče a adopce. V roce 2015 připravila publikaci Kruh mladých. Za skvělé výkony týmu Děti patří domů, z. s. a příběh jejího klíčového pracovníka Lukáše Daniše získala organizace v lednu roku 2020 prestižní cenu Zlatý banán.

Dagmar Zezulová

Dagmar Zezulová, foto: archiv

 

Vaše profese je nejen zvláštní, ale především prospěšná. Celý život bojujete za děti, které měly v životě méně štěstí než ostatní. Jaký je to pocit?

O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Pro mě jde o součást mého života, mého „já“. Co se týká profese, tak mojí hlavní profesí je stále medicína. Práce v organizaci Děti patří domů, stejně jako pěstounství, jenom doplňují moji osobnost.

Který obor jste na medicíně vystudovala?

Vystudovala jsem Všeobecné lékařství na Lékařské fakultě v Brně. Původně jsem si obor zvolila, protože jsem se chtěla věnovat genetice, ale během studií jsem nápad rychle opustila. Medicína pro mě získala úplně nový rozměr. Do té doby jsem si díky mládí a naivitě neuvědomovala, že lidé mohou být opravdu hodně nemocní a že lékaři jsou tu proto, aby jim nejen pomáhali, ale hlavně dodávali sílu. Že život se nedá na chvíli zastavit a počkat, až budete moct žít dál, ale musíte ho žít i v té nemoci.

Z vašeho životopisu je cítit, že zápal pro pomoc, především opuštěným dětem, jste v sobě objevila v mládí. Co vás konkrétně ovlivnilo?

Myslím, že s určitou citlivostí k osudům opuštěných dětí se člověk už musí narodit. Zbytek jenom zapadá jako kamínky do mozaiky. Například spolužák, kterému zemřela maminka a on zůstal s tátou a dvěma bratry. Chodila jsem ho doučovat. Nebo holka, od které si všichni odsedali, protože chodila ve špinavém oblečení. Jednoho dne nepřišla do školy, protože ji odvezla sociálka do děcáku… To všechno byly osudy, které nějakým způsobem formovaly můj zájem o tyto děti.

Měla jste v mládí sen o jiné budoucí profesi, než kterou zastáváte dnes?

Ano, chtěla jsem být spisovatelkou. (smích)

V roce 1997 jste se spolu s manželem stali pěstouny. Jak náročné to bylo rozhodnutí?

Rozhodnutí samozřejmě nepadlo rychle a hned, potřebovali jsme se v té myšlence ukotvit, ale náročné to nebylo. Věděli jsme, že touto cestou jít chceme, potřebovali jsme jenom čas na to, abychom připravili podmínky, rodinu, okolí.

Kolik dětí jste přijali a proč?

Děti k nám přicházely postupně a všechny čtyři byly už větší. V tom jsme měli jasno od začátku. Věděli jsme, že o malé děti je mnohem větší zájem, a proto jsme byli rozhodnutí, že chceme dát šanci větším dětem. To s sebou přinášelo i výhody (alespoň jsme si to mysleli), že se s nimi snadněji domluvíme, že budeme parťáci atd. Nakonec se ukázalo, že i tyto větší děti potřebovaly hlavně mámu a tátu, žádné další kamarády, a mluvit se bály, aby něco nepokazily.

Jak k této problematice přistupují vaši dva synové? Jsou z velké rodiny. Plánují i oni jít ve vašich šlépějích?

Naši synové přijali pěstounské děti s otevřeností a širokým srdcem. Všichni dohromady tvoří dodnes jednu velkou partu. O tom, jestli budou chtít být pěstouny, spolu nemluvíme. Myslím, že pokud k tomu jednou dospějí, určitě nám to včas řeknou.

Dagmar Zezulová

Dagmar Zezulová, foto: archiv

V čem vás ovlivnilo psaní blogu pro server Rodina? Zkušenosti, které si zde lidé ohledně pěstounské péče vyměňovali, musely být přínosné i emotivní.

Díky Rodině jsem získala spoustu nových přátel, s některými máme velmi pevné vztahy dodnes. Díky Rodině vzniklo také občanské sdružení Děti patří domů. S ostatními spoluzakladateli jsem se seznámila právě tam.

Kdy přišla myšlenka na založení organizace Děti patří domů, o. s. (nebo z. s.)?

Myšlenka vznikala postupně od r. 2006 a prošla několika vývojovými stadii. Nejprve jsme založili občanské sdružení, ale protože nový občanský zákoník nic takového nezná, museli jsme změnit právní formu na zapsaný spolek.

První impuls, který dal dohromady pár angažovaných lidí, byl případ utýrané Moničky Kafkové – holčičky, kterou psychicky nemocná matka chtěla dát k adopci, ale nakonec si to rozmyslela, a tak jí byla dcera soudně vrácena z kojeneckého ústavu zpět. Během dvou měsíců byla holčička nalezena mrtvá, a to přesto, že nad rodinou byl nařízen dohled. Nikdo nepochybil – povinnost návštěv sociální pracovnice byla stanovena tuším 1x za tři měsíce, což ale životu holčičky nestačilo. Tehdy jsme se zamýšleli nad tím, jak je možné, že adoptivní rodiče a pěstouni procházejí přípravou, aby znali projevy citové deprivace, aby rozuměli projevům dětí, které jsou od narození v kojeneckém ústavu, aby dokázali naplnit jejich potřeby, ale matce, která je de facto ve stejné situaci (holčička byla rok a půl v ústavní výchově), nikdo aktivně nepomáhá? Nikdo ji nepřipravuje na to, že děvčátko k ní nebude mít žádný vztah, že bude mít projevy deprivovaného a traumatizovaného dítěte. Možná se té tragédii dalo zabránit. Proto jsme tehdy na začátku přemýšleli, jak tomu pomoci, kde jsou trhliny v systému. Jako smysluplné nám připadalo začít pracovat na přerušení bludného kruhu ústavní výchovy právě rozvojem hostitelské péče, i když jde pouze o jednu z mnoha cest. Dnes už víme, že jedna neziskovka nemůže vyřešit nahromaděné problémy společnosti, ale může být kolečkem v systému, který směřuje ke společnému cíli.

 

Jaké reakce jste zaznamenala na obsah vašich knih?

Knihy jsou kus mého života, poděkování dětem, radost z toho, že jsme se našli. Ještě dnes dostávám zprávy ve znění „přečetla jsem vaši knihu jedním dechem, je úžasně dojemná“, nebo „smála jsem se od začátku do konce”, popřípadě „nemohla jsem se od ní odtrhnout“. To mi samozřejmě dělá radost. Současně ale musím přiznat, že já sama své knihy nečtu. Vím totiž, že tady bych dnes použila jinou větu, támhle bych to celé přepsala, tohle bych raději vyškrtla a určitě bych pár kapitol připsala. Když jsem první vydání knížky Domov je místo, odkud tě nevyhodí poslala ke korektuře, napsala mi paní korektorka: „Dobrý den, paní Zezulová, sice vás vůbec neznám a nevím, kdo jste, ale už vím, JAKÁ jste. Vy nejste žádná spisovatelka, vy jste zapisovatelka života…“ Ten dopis byl poměrně dlouhý, ale mně v paměti zůstalo, že jsem „zapisovatelka života“. A vzpomněla jsem si na paní učitelku ve 3. třídě, které jsem se svěřila, že chci být spisovatelkou, a ona mi řekla: „Jestli chceš být spisovatelka, musíš si dobře všímat všeho kolem sebe. Nejvíce příběhů najdeš právě tam.” Já jsem tomu tenkrát nerozuměla, ale měla pravdu. Život je plný příběhů.

V současné době pracujete jako hlavní garantka a lektorka organizace Děti patří domů, z. s. S čím vším se zde setkáváte?

Moje práce spočívá především ve sbírání podnětů pro standardy naší práce, metodiky pro dílčí činnosti, přenášení zkušeností a dobré praxe do práce týmu, poradenství a řešení krizových situací. Jsem také realizátorkou některých projektů. V současnosti spolupracuji na projektu Hostitelské péče pro děti z dětských domovů.

Vzpomenete si na nějaký opravdu silný příběh?

Pro mě jsou silné skoro všechny příběhy, kterých se hlouběji dotýkám, ať jde o mé děti, nebo o příběhy, které potkávám v rámci svého profesního života. Z poslední doby je to taková zdánlivá maličkost. Chlapci, který k nám jezdil od dvanácti let na hostitelské návštěvy, se v listopadu narodil syn. Když jsem přišla po šestinedělí na návštěvu, řekla malému jeho maminka: „Podívej, babička přišla.” To pro mě bylo velice dojemné, protože hostitelská péče není forma náhradní rodinné péče, ale zjevně tento potenciál má – v očích této mladé rodiny mám jednou provždy nezastupitelné místo.

Co přesně znamená respitní péče?

Výraz „respitní“ je vypůjčen ze sociálních služeb, a znamená „odlehčovací“. Jde tedy o způsob, jak zajistit pěstounům odpočinek. Děti v pěstounských rodinách jsou často náročné, mají za sebou různá traumata a těžké osudy, bojují se svými strachy, jsou nedosycené a vyžadují velkou míru podpory. Pro pěstouny bývá obtížné najít pro tyto děti vhodný letní tábor či zájmový kroužek. Proto nabízíme letní a víkendové pobyty pro malou skupinu dětí, kde je odborně vyškolený personál, který rozumí potřebám pěstounských dětí a vytváří pro ně zajímavý program. Pro děti, které mají často nízké sebevědomí, jsou školsky neúspěšné a mívají nálepku „zlobivých“ dětí, je důležité, že mohou zažít úspěch, kamarádství, zájem.

Dagmar Zezulová

Dagmar Zezulová, foto: archiv

Za tzv. „zlobivé“ děti bývají často označovány i děti s ADHD či autismem. Obojí bývá spojováno převážně s chlapci. Jak se ADHD, autismus či Aspergerův syndrom projevuje u dívek?

Autismus je u chlapců 2x častější než u děvčat, ADHD dokonce 6x. Což neznamená, že se nemohou obě diagnózy u dívek objevit. K těm projevům – víte, každý člověk je jiný. Jestliže má někdo například Aspergerův syndrom, je to pořád především on sám, jenom má vývojovou poruchu. Tím chci říci, že u každého člověka jsou projevy jiné, bez ohledu na pohlaví. V zásadě ale je to tak, že dívky jsou od přírody více vybaveny potřebou sociálního kontaktu, proto je deficit v porozumění sociálnímu světu více stresuje, bývají úzkostné, mívají deprese. Autismus také bývá často spojen s mentální retardací, což také ovlivňuje míru uvědomování si své odlišnosti. Čím inteligentnější je dívka s autismem, tím více „žije na dluh“, protože touží zapadnout a stojí ji to velké úsilí.

V roce 2020 získala organizace Děti patří domů cenu Zlatý banán. Získat ji mohly od Asociace veřejně prospěšných organizací „neziskovky“ se Značkou spolehlivosti za příběh, který změnil život k lepšímu. Jaké to bylo?

Mě to především překvapilo, a samozřejmě nesmírně potěšilo. Mám radost za Lukáše Daniše, protože ho znám řadu let a vím, že to pro něho znamenalo velkou práci na sobě a svém osudu.

Máte ve své profesi nějaký vzor?

Vážím si mnoha lidí, ale nějaký konkrétní vzor, kterému bych se chtěla podobat, to asi nemám. Nejvíce se tomu blíží Torey Hayden, ale na tu paní já určitě nemám! (smích)

Jaký je váš výhled do budoucna. Existuje ještě něco, co byste chtěla realizovat?

Ano, určitě. Mám spoustu myšlenek, co by bylo vhodné realizovat. Péče o sociálně osiřelé děti je stále poměrně rigidní. Momentálně se podílím s kolegou Lukášem Danišem na přípravách k hostitelské péči. Myslím si, že by každé dítě, které vyrůstá v ústavní výchově, mělo mít možnost navázat přátelství s někým „za zdí“, protože jednou do toho světa bude muset vstoupit, a čím pevnější bude mít vzory, tím větší bude šance, že neskončí na sociálním dně.

Vaše poselství veřejnosti. Co bychom podle vás neměli v problematice dětí bez domova nikdy podcenit?

Že jsou naší součástí. Vždycky mě zaskočí, když lidé litují děti v dětských domovech a současně nadávají na bezdomovce. Přitom jsou to spojené nádoby, dnešní bezdomovci jsou velmi často bývalé děti z dětského domova. Ne hned po odchodu z DD, ale časem – protože nemají vzory, zázemí, sebevědomí ani motivaci.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv

Vytvořeno ve spolupráci s AVPO ČR

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Dagmar Zezulová
Dagmar Zezulová
Dagmar Zezulová


Tagy: nezisková organizace, neziskov

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Markéta Kalinová – ředitelka neziskové organizace JAHODA, z. ú.
Markéta Kalinová – ředitelka neziskové organizace JAHODA, z. ú.

24.04.2019 | Usměvavá akční žena, která před deseti lety vyměnila sféru byznysu za neziskový sektor. Ale ...


Zdeňka Frýbertová – ředitelka nadačního fondu
Zdeňka Frýbertová – ředitelka nadačního fondu

04.01.2019 | Nadační fond Zdeňky Frýbertové byl založen v dubnu roku 2017, ona sama se ale pomoci znevýhodněným ...


Monika Jindrová – ředitelka Asociace veřejně prospěšných organizací ČR
Monika Jindrová – ředitelka Asociace veřejně prospěšných organizací ČR

11.07.2018 | Monika Jindrová pracuje v neziskovém sektoru již léta. Spoluzaložila organizaci Orbi Pontes pomáhající ...


Vendula Svobodová Pizingerová - prezidentka nadačního fondu Kapka naděje
Vendula Svobodová Pizingerová - prezidentka nadačního fondu Kapka naděje

15.01.2018 | Vendula Svobodová Pizingerová už 17 let bojuje za lepší léčbu a život těžce nemocných dětí. ...


Klára Chábová - předsedkyně Mimo domov z.s.
Klára Chábová - předsedkyně Mimo domov z.s.

20.11.2016 | Každý rok opouští dětské domovy přibližně tisícovka mladých lidí, kteří odcházejí „do ...