o lidech vynikajících ve svých profesích

Veronika Hankocyová – profesionální motocyklová závodnice


Vernika Hankocyová
05.03.2018 11:18 | redakce

Krásná, vysoká, skromná i odvážná. Taková je Veronika Hankocyová. Sluší jí kombinéza i večerní šaty a když s vámi promlouvá, čiší z ní vyrovnanost a vášeň pro věc. Kdyby nepropadla závodění na motorce, byla by z ní profesionální hasička nebo velitelka pluku. Místo vysoké školy chtěla opravovat motorky, ale rodičům se její nápad nelíbil. Dnes jí rodina drží palce, ať na okruhu nebo na ostrově Man, kde jí čeká možná i nejtěžší závod světa. Zazářila také v dokumentu BBC Road Riders a s přítelem Michalem Dokoupilem už více než deset let tvoří jeden tým. Tým, pro který je rychlost a nebezpečná náročná trať výzvou, nikoli obavou.

Vernika Hankocyová

foto: Tino Kratochvil

 

Jela jste velké závody v Irsku jako jedna z mála žen. Kdy jste se rozhodla, že usednete na „dvě kola“?

Přesně ani nevím odkud to vzešlo, protože žádné motorkáře v rodině nemáme, mám dva bratry a jeden z nich nemá ani řidičák.  Zhruba od deseti let se mi moc líbily motorky a říkala jsem si, že bych na nich chtěla umět jezdit. Vždycky jsem byla soutěživá, typický beran, chtěla jsem být lepší než kluci. Přidala jsem se do spolku dobrovolných hasičů a tam všichni kluci jezdili na Jawách a na starých motorkách, uměli si je opravovat a mně se to vážně líbilo a chtěla jsem to umět taky. Tedy zhruba od svých deseti, dvanácti let jsem si šla za tím, že budu mít svoji motorku. Tu první jsem si pořídila úplně tajně v šestnácti letech.

 

A mechanicky vám to šlo, byla jste zručná?

Právě že mi to šlo a technika mě vůbec vždycky hodně zajímala a bavila. Maturovala jsem z chemie a bavila mě fyzika, tudíž mi technická stránka byla blízká. Opravdu mě to bavilo -umět to opravit, když něco nefunguje a rozumět tomu. Hlavně ve věku patnáct šestnáct let jsem z toho měla takový ten dobrý pocit zadostiučinění, že něco podobného umím.

Jaká byla podpora u kluků, kamarádů, fandili vám?

Kluci mi strašně moc fandili, právě kamarádi ze sboru dobrovolných hasičů mě naučili jezdit na motorce. Ani jsem ještě z motorky nedosáhla na zem, takže mě učili v takové slepé ulici, kde mě poslali a řekli, že musím zvládnout se sama otočit, protože tam nebude nikdo, kdo by mě podržel. Musela jsem vyjet, otočila jsem se a na konci mě chytali.

Vernika Hankocyová

foto: Tino Kratochvil

Kam směřovala vaše škola nebo vaše zaměstnání, byly v tom motorky?

Chodila jsem na víceleté gymnázium, v té době jsem propadla motorkám a zároveň se otvíral obor mechanik jednostopých vozidel. Doma jsem říkala, že bych to chtěla zkusit, což vůbec neprošlo.  Přece z gymnázia, kde jsem se učila francouzštinu a angličtinu, nepůjdu dělat mechanika. Prý až dokončím gymnázium, bych to mohla jít studovat jako další střední školu. Takže jsem dostudovala gymnázium a pak přišla otázka kam dál. Stále mne bavily motorky, ale zároveň jsem stále chtěla být velký hasič, takže jsem chtěla jít na fakultu bezpečnostního inženýrství do Ostravy. Jelikož rodiče neměli dostatek financí na to, abych studovala v Ostravě, tak jsem si měla vybrat nějakou vysokou školu v Brně. Nakonec jsem si vybrala studium chemie na Masarykově univerzitě, ale potom mě to trochu mrzelo, že jsem nestudovala na mechanika a tato moje „kariéra“ šla poněkud stranou, i když jsem si paradoxně začala jako mechanik přivydělávat.

 

To bylo po vysoké škole?

Vysokou školu jsem nedokončila, protože jsem měla úraz a ležela jsem dlouho v nemocnici. Návrat byl těžší, takže jsem dokončila dva roky a šla jsem rovnou do práce, jak jinak než k motorkám.

 

Kdy jste vyjela na motorce na váš první závod?

To už hodně dlouho, v roce 2005. Tehdy mi pomohla parta motorkářů, závodníků jako je Saša Vysloužil a Martin Veselý. Měla jsem svou starou motorku z roku 1977 - Suzuki, která spadala do určité kategorie veteránských závodů a oni to jezdili a nabídli mi, že bych s nimi mohla jet závody. Říkala jsem, že jsem nikdy žádné závody na okruhu nejela, neměla jsem to vyzkoušené. Ale moje bojovnost vyhrála a řekla jsem, když to zvládnou oni, tak to zvládnu taky. Takže jsme vyrazili, vyřídili mi jednorázovou licenci, se vším mi pomohli - s odvozem motorky, s přípravou, aby splňovala technické parametry. Přijeli jsme na závody, na Slovensko, byl první trénink a hned v prvním kole jsem spadla, asi v pátém kole znovu na tom stejném místě, naštěstí se mi nic nestalo. V tu chvíli mi ale spadl hřebínek a řekla jsem si, že to nebude žádná legrace. Do závodů jsem nastupovala s tím, že jsem před tím běžela asi desetkrát na toaletu, ale zároveň mě závodění chytlo a zjistila jsem, že to je přesně ten adrenalin a ta parta kolem, kterou potřebuji.

 

A jak se změnil váš život po tomto prvním závodě?

Byl to takový paradox, protože tohle byl roadracingový závod mezi domy, po silnici. Tím, že jsem z Brna, jsem měla blízko k brněnskému okruhu. Ježdění na okruhu je finančně náročné, nicméně jsem měla příležitost jet amatérský Czech Endurance Cup, který se v té době rozjížděl, šlo o šestihodinové a čtyřhodinové závody. Na těchto závodech jsem poznala svého současného přítele, jsme spolu už 11 let. Živit dva závodníky je finančně náročné, takže ta první vlaštovka v roce 2005 zase odlétla a já jsem sedla zpátky na motorku až v roce 2010. Ale celých pět let jsem si za tím pořád šla a podporovala jsem Michala.

 

V čem byl start v roce 2010 jiný?

Michal už závodil dlouho, měl svou závodnickou kariéru. Snažila jsem se ho podporovat a v té době jsem ještě pracovala pro televizi – pro pořad 102 oktanů, jako moderátorka, takže jsem k závodům pořád měla blízko, i když z druhé pozice. S mikrofonem v ruce, s kamerou, ale pořád jsem byla strašně naštvaná, že nejsem v kombinéze, že nepatřím mezi závodníky. Takže jsem si říkala, že je na čase, abych s tím něco udělala. V té době jsme poznala svého dalšího kamaráda, který jezdil 125ccm, byl to Martin Turna. Ten mi říkal, že není problém se svézt na jeho 125, vzala jsem to jako výzvu, takže jsem řekla: jasný, jdeme do toho. Tak jsem v roce 2010 jela svůj první závod na Slovensku na dvoutaktní 125, se kterou jsem neměla vůbec zkušenost. Bylo to úplně nové řazení a nové zacházení s motorkou. Nicméně závod se povedl, všichni mě chválili. Řekla jsem si, že to je ta cesta, kterou chci jít, motorku jsem si od něj koupila za 30.000 a začala jsem závodit. Samozřejmě na motorce bylo hodně práce a spousta dalších investic, ale pomáhal mi Michal i celá parta. Kamarádka mi začala dělat mechanika, takže jsme spolu jezdily po závodech, byly jsme taková rarita, že i kdybych dojížděla poslední, tak se na nás chodili všichni dívat jako na výkladní skříň.

 

Dávají si motorkáři nějakou přezdívku nebo jméno pro motorku?

Té úplně první jsem nijak neříkala. Nedávám motorkám jména. Ale moje první 125 se jmenovala Papouch, z toho důvodu, že na ní byla každá kapota použita z jiné motorky, a byla strašně barevná – měla žlutej pás, červenej, stříbrnej, zelenej.

Vernika Hankocyová

foto: Tino Kratochvil

 

Co si myslíte, že by vás oslovilo, kdyby se nepodařily motorky? Máte ještě nějaký koníček?

Asi bych zůstala u hasičů nebo jsem chtěla jít na vojenskou školu. Vždycky jsem chtěla dělat něco, co je společensky uznávané.  Často jsem k těmto lidem vzhlížela a chtěla jsem být ve společnosti přínosná.

 

Maminka vám fandí, musela jste se někdy obhajovat?

Rodiče asi tušili, že jsem si v šestnácti koupila motorku, ale neodvážila jsem se jim to říct, až v 18 letech jsem jim to poprvé naservírovala. V roce 2006 jsem je pozvala na okruhové závody. Nemohli najít brněnský okruh, já už stála na startu a najednou jsem viděla, jak přibíhá celá moje rodina, máma slzy jako hrachy a celá nervózní, ale závod se povedl a viděla jsem, jak je na mně pyšná. Táta má o mě pořád strach, fandí, ale moc to neprojevuje a je na něm vidět, že trpí.

 

Jaký byl v Irsku váš nejsilnější pocit?

Úplně na začátku to byl fakt, že vůbec můžu startovat. Bylo to pro mě úplně nepředstavitelné, jelikož tam kromě Michala nikdo nejezdil. Vím, jak tam jsou velmi náročné tratě, je to neporovnatelné s tratěmi u nás. Mají takový zvláštní přístup, například nechají na silnici kravské lejno, nikdo to neuklidí. U nás se velmi dbá na úklid tratě, takže už jenom to, že jsem tam startovala byl pocit zadostiučinění, že jsem něco dokázala. Pak jsem občas nějaký závod vyhrála, což vygradovalo v roce 2016, kdy jsem dojela v Top Ten na Ulster Grand Prix, což je nejrychlejší závod na světě. Když jsem dojela mezi tou špičkou, už všichni říkali, že to je fakt super a já najednou pocítila, že to nedělám špatně a to byl úžasný pocit.

 

Cítila jste se někdy blízko smrti?

Samozřejmě že se bojím a dostala jsem se do pár takových situací. Zároveň jsem ale dostala pár rad jako například, když si myslíš, že už nemůžeš zatočit, tak zatoč.  Nikdy nedělej to, že zůstaneš na brzdách. Já mám naštěstí takovou vlastnost, že zachovávám chladnou hlavu v průšvihových situacích.  Zaplať pánbůh se mi zatím nějaký větší průšvih nestal a doufám, že nikdy nestane.

 

Máte strach o přítele?

Stále zachovávám chladnou hlavu. Jednou jsme spolu jeli závod a on měl nehodu, když jsem projížděla okolo, viděla jsem, že zvedá hlavu a ruku, takže jsem v klidu zajela do depa. V momentě, kdy všichni panikaří, já zachovávám klid a panikařím až potom.

Vernika Hankocyová

foto: Tino Kratochvil

 

Je čas na nějaké doplňkové sporty?

Ano, hlavně v rámci tréninku, který je obrovsky fyzicky náročný. Pokud totiž není někdo fyzicky zkušený, stačí třeba jen 15 minut jízdy na okruhu a člověk je úplně splavený a zničený. Trénujeme jízdou na kole, chodíme do posilovny a cvičíme stabilizační cviky. Musíte mít sílu v nohách, sílu ve středu těla i sílu v rukách, hlavně v předloktí.

 

Kolik váží vaše motorky?

Od 170 do 210 kilogramů. V těch rychlostech s nimi člověk musí opravdu hodně fyzicky pracovat.

 

Jak ovlivňuje tréninky počasí?

Jezdí se na vodě i na suchu, případně může být i něco mezi. Na všechny tři varianty jsou speciální gumy. Jsou gumy na sucho, pak jsou intermedia, ale ty se moc nepoužívají, když trochu zamrholí, používáme mokré gumy, takže záleží na tom, jaká je vyhlídka na počasí. Ale stejně musíte mít dobrý cit na brzdu a na plyn a vědět, co si ještě můžete dovolit. Mě strašně baví jezdit na vodě, i když to všichni nenávidí, ale pro mě je to výzva. Zjistila jsem, že zajíždím hodně podobné časy jak na vodě, tak na suchu, takže je vidět, že mám obrovské rezervy, které bych mohla ještě popustit při jízdě na suchu - ale asi jsem ještě nedospěla k tomu, abych to tam dokázala takzvaně „poslat“.

Vernika Hankocyová

foto: Tino Kratochvil

 

Jaká jste žena v domácnosti?

Vařím, uklízím. Dříve mě to nebavilo, ale když se mi potom párkrát něco podařilo, tak mě to baví. Když už jsem se konečně naučila taková ta klasická jídla jako omáčky apod., tak je jíst nesmíme. Nesmíme nabírat, takže na koprovku se smetanou si musíme nechat zajít chuť. Ale snažím se tyto jídla vytvářet alespoň v nějaké zdravější variantě.

 

Máte nějaký volný čas?

V létě ne, volný čas máme spíše v zimě, kdy bychom se rádi věnovali zimním sportům, ale raději spíše šetříme peníze a síly. Co nestihneme na domě udělat přes léto, tak se snažíme dokončit v zimě.

 

Kdybyste s motorkou mohla cestovat bez ohledu na finance, kam byste se podívala, pokud byste si chtěla užít klid a kam byste vyjela za adrenalinem?

Určitě bych se vydala na nějakou cestu, která by byla výzvou. Zvolila bych nějaké cestovní Enduro a vyrazila bych na nějakou dálku. Nebo bych jela do Ameriky na ROUTE 66, na tu bych si pořídila nějakého choppera.

Máte nějakou oblíbenou značku motorky?

Začínala jsem na Suzuki a většinou to na čem začínáte zůstane oblíbené. Takže jsem tuto značku dlouho preferovala, a měla jsem i přezdívku Suzuki. Dnes už to tolik neřeším a mám ráda všechny značky. Více se zaměřuju na ty japonské, co dělají motorky do závodů. Teď mám Yamahu, dlouho jsem závodila na Kawasaki a je mi to celkem jedno, hlavně že to funguje.

Vernika Hankocyová

foto: Tino Kratochvil

 

Co se týče zaměstnání, děláte obchodního zástupce v drogerii?

12 let jsem prodávala motorky a k drogerii jsem se dostala úplně náhodou, pan majitel pan Novák (Novak International), který žije v Anglii a je naším dlouholetým sponzorem, mi tu práci nabídl. Jsem tam krátce a s prací se seznamuju, ale jsem ráda, že si po dlouhé době mohu zkusit něco nového. Protože, když jsem motorky prodávala a koukala jsem na ně celý den, tak jsem neměla chuť si už na ně sednout. Jinak už druhým rokem dělám instruktora pro nováčky hlavně na brněnském okruhu.

 

Jaká je kolem vás parta, třeba kamarádi z dětství?

Tím, že jsem se odstěhovala do Prahy, tak díky sociálním sítím se někteří staří přátele navrátili a napíšeme si, ale nemáme se prostor potkávat. Nicméně ze závodů mám pár skalních přátel, kdy už začínáme druhé desetiletí. Ale moc pravých přátel v depu nemám, asi tak pět lidí.

 

A co kultura?

Chodíváme do divadla, máme kamaráda v divadle Na zábradlí, který nás občas pozve. Na kino vůbec není čas. Baví mě památky a chodit do muzea, spíše tedy zajdeme do technického muzea. Mám ráda hrady a zámky a takové to cestování po památkách. Ráda chodím a objevuji.

Vernika Hankocyová

foto: Tino Kratochvil

 

Váš tým se jmenuje INDIRacing?

Tým jsme já a Michal (Indi), takže se založení datuje do r. 2007, kdy jsme spolu začali závodit. My dva jsme jezdci, potom máme mechanika a mechaničku a dalšími členy jsou třeba fotografové.

 

Co je cílem Veroniky?

Tvrdím, že jsem pořád začátečník a nic neumím, ale už to asi úplně pravda nebude. Hodně mě baví předávat zkušenosti úplným začátečníkům. Byla bych ráda, kdybych v předávání zkušeností mohla pokračovat, protože jednou musíte se závoděním přestat, to není sport, který můžete dělat do nekonečna. Je mi 32 let.

 

Co by měl mít motorkář za vlastnosti?

Musíte umět výborně předvídat, nespoléhat se na to, že budou ostatní vědět, co mají dělat. Stále musíte předvídat dění na silnici, protože nikdy nevíte, co ostatní udělají. Musíte se pořád soustředit. Musíte fyzicky motorku zvládat. Znám spoustu lidí, kteří strašně chtěli jezdit na motorce, ale mají problém s tím všechno zkoordinovat a může z toho vzniknout třeba nějaká nehoda.

 

Co říkáte na Motosalon, chcete mu něco popřát?

Je to jediná výstava, kterou tady v Čechách uznávám a moc se na něj těším a těším se do Brna, protože je to moje rodné město. Těším se, že se tam potkáme s fanoušky, že tam odprezentujeme naše motorky na stánku YACCO, že se tam potkám s kamarády i s rodinou. Je to taková první akce, která nám odstartovává sezonu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: redakce

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci s BBV www.bbv.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2018.html

Produkce: Dita Brančková, Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Vernika Hankocyová
Vernika Hankocyová
Vernika Hankocyová
Vernika Hankocyová
Vernika Hankocyová
Vernika Hankocyová
Vernika Hankocyová

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Petr Fuksa - propagátor a trenér pétanque
Petr Fuksa - propagátor a trenér pétanque

01.10.2018 | Ve svých dvaceti osmi letech se poprvé seznámil s hrou zvanou pétanque. Výzvou byla iniciativa přátel ...


Pavel Trčala – sportovec, majitel sportovní firmy
Pavel Trčala – sportovec, majitel sportovní firmy

20.09.2018 | Narodil se v Brně, vystudoval ekonomii ve Washingtonu, kde také začal svou pracovní kariéru ve ...


Mgr. Alena Pokorná, Ph.D. – lektorka na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity Brno
Mgr. Alena Pokorná, Ph.D. – lektorka na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity Brno

14.05.2018 | Sportu se věnuje od raného dětství, od r. 2008 pracuje jako lektorka v Centru univerzitního sportu ...


Petr Krajča - šéf motocyklové divize BMW Motorrad
Petr Krajča - šéf motocyklové divize BMW Motorrad

04.04.2018 | Charismatický člověk, který se vám dívá přímo do očí a ve chvíli, kdy hovoří o motorkách, ...


Pepa Sršeň Šiler – kaskadér, streetfighter a motocyklista
Pepa Sršeň Šiler – kaskadér, streetfighter a motocyklista

07.03.2018 | Patron brněnského veletrhu MOTOSALON, držitel mnoha světových rekordů, s image rebela, který umí ...






120x600-1-1534769835.png
120x600-1-1534769558.png