Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér

18.06.2015 10:48 | Eva Procházková

Docent Jan Burian vystudoval režii na pražské DAMU. Jako režisér prošel několika divadly – pracoval v Brně, Olomouci, ve Vinohradském divadle v Praze, v Plzni. Režíroval inscenace světových klasiků, ale i současná česká i světová dramatická díla, věnoval se též operní režii. V roce 1989 se stal šéfem plzeňské činohry a v roce 1995 ředitelem Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Také jeho zásluhou stojí od loňského roku v Plzni budova Nového divadla. V létě roku 2013 byl během tří dnů jmenován, odvolán a znovu jmenován ředitelem Národního divadla v Praze, což vyvolalo velkou pozornost a nevoli laické i odborné veřejnosti. Na naší první scéně zahájil koncepční změny, které by měly vést k větší otevřenosti a konkurenceschopnosti Národního divadla. Docent Jan Burian je členem výboru Asociace profesionálních divadel České republiky, ředitelem Mezinárodního festivalu Divadlo, členem výboru organizace Opera Evropa a členem umělecké rady Slovenského národního divadla v Bratislavě. Kromě toho se již více než dvacet let věnuje pedagogické práci na DAMU, kde vede katedru činoherního divadla. Docentem byl jmenován v roce 2004.

Kdy vás poprvé napadlo věnovat se jiným než uměleckým záležitostem divadla?

Vyplynulo to úplně přirozeně. Jsem vystudovaný režisér, což je umělecká profese. Její nedílnou součást tvoří i organizační a produkční schopnosti. Když jsem se stal šéfem činohry v Plzni, musel jsem se začít věnovat organizování práce pro druhé, smlouvám, výplatám… V devadesátých letech jsme se to všichni učili za pochodu, plynule, postupně. A je to trochu dáno i povahou – od mládí jsem se snažil něco řídit, zařizovat…

Dá se zároveň režírovat a řídit divadlo?

Dá se to, a dokonce je to i docela obvyklé. Režisér je v kontaktu se souborem i aparátem divadla – od výroby, přes provoz, zajištění zkoušek, dekorací… Je to spíš otázka časových možností, v menším divadle se to dá skloubit, ve velkém je to obtížnější. Naposledy jsem režíroval před dvěma lety v Plzni Toscu. Od té doby, co jsem se stal ředitelem Národního divadla, bych na to neměl vůbec čas. Trochu se mi stýská, ale až to bude možné, určitě bych se rád režie nějakého představení zase ujal.

Mimo jiné jste se režijně podílel i na několika hrách Václava Havla, jeho Pokoušení jste nastudoval v r. 1990 v československé premiéře. Jaký k nim máte vztah?

Mám jeho druh humoru velmi rád, je mi poměrně blízké i jeho divadelní myšlení. Mnoho lidí nevědělo, co si pod pojmem „absurdní drama“ představit. Hlavně ti mladší, kteří nemohou pamatovat inscenace šedesátých let. Sám Havel řekl, že to nejsou žádné „vylomeniny“, ale stylizované pohledy na reálný život. Myslím, že Havel jako dramatik měl smůlu v tom, že ho většina lidí jako dramatika poznala až v době, kdy už byl velmi oblíbeným prezidentem, a tím bylo jejich vnímání trochu ovlivněné…

Máte zkušenosti s režií činohry i opery, v čem je z režijního pohledu zásadní rozdíl? Co je pro režiséra obtížnější?

Divadlo má jeden základ. Každý žánr, ale i konkrétní hra však vyžaduje jinou míru stylizace. Jinak je to u frašky, jinak u Hamleta či Strýčka Váni. Zrovna tak velký rozdíl je třeba mezi Prodanou nevěstou a Madame Butterfly. Obecně u opery je výhodou, že hudba je hotová, tedy intonace, tempo i rytmus jsou předem dané. U činohry se tempo a rytmus teprve hledají. Na druhou stranu vyhraněná míra stylizace v opeře, fyzická náročnost zpěvu – tam je obtížnější dosáhnout pravdivosti, uvěřitelnosti hereckého projevu.

Která inscenace byla pro vás zatím nejobtížnější?

Každá inscenace je jiná a vždycky se začíná od nuly. Žádný předešlý úspěch nezaručí úspěch příští. Vždycky se zdá nejnáročnější ta, kterou právě děláte, ty ostatní jsou už hotové. (smích) Zkouší se šest až osm týdnů a vždycky se chvilku zdá, že to jde výborně, a chvilku, že to nejde vůbec. Režisér musí být dobrým psychologem i pedagogem, je to hodně o mezilidských vztazích.

Jak vzpomínáte na své působení v Plzni?

Plzeňské divadlo, to je můj divadelní domov, protože jsem tam v různých pozicích prožil nejvíce let. Plzeň je známá i tím, že je tam většina lidí opravdu ráda a netouží příliš odejít do Prahy. Má skvělou atmosféru a divácké zázemí. Samozřejmě i tam byly různé obtíže, ale já mám stále velkou radost z toho, že se tam podařilo postavit nové divadlo, a to je výjimečná událost. V Plzni stojí divadla dvě, to první bylo vybudováno v roce 1902. Nové divadlo se tedy v Plzni staví méně často než jednou za sto let. (smích) Stálo to velké úsilí a já se vždycky, když jedu kolem, dívám a přemýšlím, jak se v něm bude umělcům žít, jak si povede v budoucnu…

Váš nástup do funkce ředitele Národního divadla v Praze je takovým „samostatným“ příběhem. Byl jste jmenován, odvolán a znovu jmenován, a to vše v průběhu tří dnů. Jakou zkušenost jste si z té situace odnesl?

Přišlo mi to absurdní. Mockrát se asi nestalo, aby někdo poté, co vyhrál výběrové řízení a půl roku se na novou funkci připravoval, přišel poprvé do práce a hned byl odvolán. Nechci se ohlížet, ale stalo se to velkou neuvážlivostí tehdejšího ministra kultury, který byl navíc ve vládě bez důvěry parlamentu.

Následovaly výpovědi umělců…

A nejen jich. Rozruchů kolem Národního divadla už bylo v té chvíli příliš mnoho, lidé toho měli dost. Byl to další důkaz toho, že systém správy kulturních institucí u nás je nastavený špatně a nefunkčně. Není možné, aby byl během minuty odvolán ředitel jakékoliv instituce bez udání důvodu. U mě se to stalo mimořádně „divoce“, ale pokud nebude systém stabilizován, o což se ze všech sil snažíme, bude se to stávat i dalším. Z herců nakonec protestně odešli „jen“ Richard Krajčo a Miroslav Donutil, je jich velká škoda.

Jaká je koncepce, s níž jste do Národního divadla přišel?

Původně mělo Národní divadlo činohru, balet a operu v jedné budově. Dnes máme dva operní soubory, činohru, balet a Laternu magiku ve čtyřech budovách. Řídit divadlo systémem víceúčelového regionálního divadla, kdy ředitel za všechno odpovídá, to tady nejde. Takováto velká organizace musí mít úplně jiný systém řízení. Aby bylo Národní divadlo konkurenceschopné a mohlo být reprezentativní scénou, schopnou porovnání se zahraničím, potřebuje zásadní změny.

Jaké?

Především potřebujeme finanční podporu, zejména v oblasti mezd. Potřebujeme dlouhodobý koncept v oblasti investic. Pro představu: naše sklady jsou z roku 1906 a provozní zázemí Národního divadla je na tom hodně špatně. Musí se změnit i řízení jak uvnitř divadla, tak jeho právní postavení. Z úspěšných příkladů v zahraničí víme, že lze divadlo transformovat na více společností sdružených v jedné instituci, s opravdovou odpovědností. V současnosti je to tak, že soubory jsou autonomní, rozhodují téměř o všem, ale za všechno vlastně odpovídá ředitel. Takhle to nemůže fungovat. Pravomoci uměleckých ředitelů souborů musí být jasně vymezeny a vyváženy přímou odpovědností. Další důležitou změnou by měla být změna legislativy pro kulturní instituce. Aby zmizely bariéry, které nám nedovolují hospodařit, což vede k velké neefektivnosti a alibismu. Není užitečné, aby nám stát předepisoval například náklady na platy. Brání nám lépe odměňovat zaměstnance, pokud jsme ekonomicky úspěšní.

Máte podporu ostatních kolegů, ředitelů divadel?

Všech třicet ředitelů českých a moravských velkých divadel soudí, že toto je jediná správná cesta. Vláda se zavázala jak zvýšit finance pro kulturu, tak přijmout zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře. Všechno jde ale pomaleji, než jsem předpokládal, naštěstí vím, že je to tak vždycky, i když se tím nechci utěšovat. Je to ohromná práce, která se musí dělat za provozu, postupně, krok za krokem.

Co je hlavní náplní práce ředitele Národního divadla?

Jak který den. Ředitel by měl dělat hlavně kulturní politiku, rozhodovat o strategických věcech. O rozpočtu, investicích, základní personální věci. Reprezentuje Národní divadlo, vyjednává s politiky, veřejností.

Máte i právo veta při rozhodování o jednotlivých inscenacích?

Teoreticky ano, ale s uměleckými šéfy jsme vždycky našli společný postoj. Jsem velkým nepřítelem cenzury a přítelem dialogu, dobře vím, že můj názor nemusí být vždy ten nejsprávnější. O úspěchu inscenace vždy nakonec rozhodují diváci.

Uskutečňovat vaše vize znamená přijímat i nepopulární opatření, za něž býváte kritizován. Jak to snášíte?

Ředitel nemůže být všemi zaměstnanci oblíben, k jeho povinnostem patří i nelehká rozhodnutí, řeším i nepříjemné věci a musím to umět. Snažím se rozhodovat s chladnou hlavou, o mnoha věcech se radím, některé personální otázky mají v pravomoci umělečtí ředitelé. Spíše kontroluji a snažím se, aby jejich rozhodnutí byla podložena správnými argumenty. Strategické otázky rozvoje Národního divadla projednává i poradní orgán ministra kultury, Garanční rada. Zasedají v ní renomovaní odborníci, kterým důvěřuji.

Chystáte nějaké rekonstrukce?

Budovy jsou ve vlastnictví státu, takže na něm leží hlavní rozhodnutí, zda je ponechat tak, či opravovat. Vloni jsme vytvořili investiční plán na dvacet let, v němž jsme popsali, co je třeba opravit, vybudovat. První akcí bude rekonstrukce Státní opery, která začne v létě 2016, chystá se rekonstrukce provozního zázemí v areálu kostela Sv. Anny, připravujeme architektonickou soutěž na rekonstrukci interiéru Nové scény. Doufejme, že nás čeká co nejvíce rekonstrukcí, Národní divadlo si je zaslouží.

foto: Národní divadlo Praha

Kdy se vámi plánované změny mohou projevit?

Věřím, že diváci už si něčeho všimli. Velmi dobré ohlasy má šíře a pestrost našeho repertoáru, objevilo se více premiér, neobvyklé tituly, novinky, současná díla. Podařilo se nám vylepšit např. prodej vstupenek a další věci, z toho máme radost. Národní divadlo je více vidět. Ale hodně je toho ještě před námi. Je to všechno dlouhodobá záležitost. Rok a půl bude trvat legislativní proces, dalších pět let než se nový systém ustálí. Zároveň s tím se nám, doufám, podaří produkovat zajímavé inscenace, máme připravené mezinárodní kooperace v opeře, postupně se mění šéfové činohry a baletu, jistě i oni přijdou s novou energií, která bude vidět.

Chodíváte i na představení jiných divadel?

Rád, pokud to stihnu. Někdy je to i má pracovní povinnost, ale stále mě to baví. Ze zahraničních mám nejraději divadlo britské a ruské, jsou to takové dvě extrémní polohy evropského typu divadla. Věcné, zábavné, žánrově přesné divadlo britské a hluboce emotivní, na nás někdy až téměř patetické divadlo ruské. K ruskému umění mám vztah, moje maminka má ruské předky, já sám jsem se narodil v Moskvě, ale pobyl jsem tam jen první tři týdny svého života… V zahraničí chodím rád i na operu, protože tam nás čeká nejvíc práce, tam je situace asi nejzanedbanější. A tak čerpám inspiraci, zjišťuji, jak to funguje jinde, jakou mají praxi.

foto: Národní divadlo Praha

Máte nějaké předky nebo potomky s uměleckými sklony?

Moji rodiče byli ekonomové, ale táta byl vynikající muzikant a maminka milovala operu, takže mě, jako dítě, neodvedla napoprvé do divadla na loutkovou pohádku, ale rovnou do opery na Lišku Bystroušku. (smích) My jsme taková divadelní rodina – manželka se věnuje pohybové výchově herců, mladší dcera studuje režii a starší divadelní manažerství.

Vy sám se věnujete i pedagogické práci na DAMU, co vás na tom nejvíc baví?

Že jsem ve styku s mladými, začínajícími umělci, kteří jsou plni ideálů a nadšení. To mi dodává energii a neustále mi to připomíná mé vlastní začátky u divadla. Je to pro mě hodně důležité, v té každodenní rutině by člověk někdy mohl ztratit motivaci, pozapomenout, proč to vlastně dělá…

Pane docente, dovolte mi závěrečnou otázku. Až budete z Národního divadla odcházet, jak by mělo vypadat, abyste je opouštěl spokojený, s pocitem, že jste splnil svůj cíl?

Žádné lidské dílo není nikdy ideální. Přál bych si, aby se Národní divadlo změnilo ve čtyři právnické osoby v jedné „firmě“, aby každý za své divadlo odpovídal do všech důsledků, zastřešující organizace by se pak věnovala jen nejzásadnějším otázkám. Je to těžký úkol, ale podle mě jediná šance, jak Národní divadlo otevřít světu, budoucnosti. To je i hlavní důvod, proč jsem tu, proč se nevěnuji režii. I v ostatních divadlech cítí, že podmínky je třeba změnit. Doufám, že se nám to spolu s kolegy podaří prosadit, to je cíl, ke kterému směřujeme.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: ND Jakub Fulín

Vytvořeno ve spolupráci s Národním divadlem Praha www.narodni-divadlo.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře