Jiří Škorpík - hudební skladatel


Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
13.01.2015 07:31 | Petra Kuncová

Jiří Škorpík vnímá hudbu jako svůj vnitřní svět, který ho naplňuje štěstím a dává mu svobodu. Jeho prvním nástrojem bylo violoncello, klavír a flétna, ale postupně studoval několik oborů, které mu nyní pomáhají v profesní realizaci. Aktivně se věnuje komponování, aranžování, studiové práci, nahrávání i živému vystupování a do každé této činnosti se ze sebe snaží dát maximum, protože si přeje, aby jeho jméno bylo spojováno s krásnou hudbou a kvalitou.

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Kde se ve vás vzala touha začít se věnovat hudbě?

To bohužel netuším, asi geny. Všichni u nás v rodině tíhli k hudbě, ovšem jen dědeček byl „profesionál“.

 

Volba směřování tedy byla asi jasná. Jako nástroj při studiu na konzervatoři jste si zvolil klarinet. Proč právě tento nástroj?

Zvolil jsem si ho v osmi letech, po dvouletém učení flétničky v LŠU Španělská u pana učitele Slavíka. Protože můj tatínek hrál na klarinet, volba byla nasnadě. Pak přišla na stejné škole úžasná průprava u Oty Bretšnajdera, kterému vděčím za mnohé.

 

Nezůstal jste ovšem jen u tohoto nástroje, dále mohu jmenovat například klavír a saxofon. Co vás k nim přivedlo?

Vedla mne k tomu radost i povinnost. Na konzervatoři byl klavír obligátní nástroj a saxofon příbuzný.

 

Jaký nástroj je pro vás tedy nejzásadnější?

Všechny. Pokud mám ale něco upřednostnit, tak klavír a hlas. Klavír z důvodu tvorby harmonie, a tak dále. A hlas, protože je to pro mne kromě klarinetu nejlepší nástroj k přenosu všech emocí.

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Na který nástroj je podle vás nejtěžší se naučit hrát a čím je to dané?

Jak pro koho. Asi na každý, má-li to k něčemu vypadat! Pro mne byl a je nejtěžší klavír… Čím je to dané? U mě je to dané počtem kláves, dvěma řádky not, kdy levá ruka hraje v basovém klíči, a vysokým procentem, kdy mám možnost se dotknout vedlejší klávesy. (smích)

 

V jaké fázi si podle vás může člověk říci, že umí opravdu hrát?

V žádné. Pokud je trošku soudný a pokorný, tak rozhodně nikdy. Bohužel já osobně nepatřím mezi opravdové virtuózy a dnes bych si přál větší přísnost a důslednost rodičů i profesorů a samozřejmě svou píli.

 

Kromě toho všeho zpíváte. Co vám dává zpěv?

Zpěv mne naplňuje štěstím a dává mi svobodu vyjadřování. Nejvíc však miluji vícehlasý či sborový zpěv.

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Dá se podle vás zpěv naučit, nebo to bez nadání zkrátka nejde?

Zpěv se naučit nejde, lze si jen osvojit techniku zpěvu. Zpěv bez nadání se nedá poslouchat a je to ta nejhorší kombinace.

 

Jak pečujete o svůj hlas?

Měl bych pečovat, ale bohužel nyní snad jen tím, že se snažím zbytečně často nehovořit hlouposti. (smích)

 

Více než dvanáct let jste pracoval jako dvorní aranžér Karla Svobody, jak na tuto část své kariéry vzpomínáte?

S radostí, ale i bolestí v srdci. Bolestí, která nikdy nepřejde. Karel byl takový můj „táta v branži“ a bohužel, jak to bývá… Když jsem mohl, nenaslouchal jsem s větší pokorou a nepřistupoval jsem k tomu s pokorou. Teď, když bych rád naslouchal, už tady není… Spolupráce s Karlem Svobodou mi dala mnoho po profesní i lidské stránce a jsem za to velmi vděčný. A vděčný jsem samozřejmě i několika lidem, kteří mě doporučili. Za mým působením v Jevanech stál Jiří Svoboda – bratr Karla, který mne mnohému z aranžérského oboru učil, Egon Kulhánek a Richard Hes – tehdejší producenti muzikálu Dracula, Ivan Korený – Karlův dvorní kytarista a Jiří Procházka – tehdejší pravá ruka a duše studia ElektroVox. Byl to jeden z mých snů – spolupracovat s Karlem Svobodou, učit se, dělat filmovou hudbu. Bylo to úžasné období, které se bohužel nikdy nevrátí. Není dne, kdybych si na něj nevzpomněl, či s ním v duchu nemluvil.

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Které dílo, jež vzniklo v té době, pro vás bylo nejzásadnější a proč?

Určitě to byl Dracula, tím to všechno začalo, a „smutný“ Golem, který byl posledním dílem, na kterém jsem měl tu čest s Karlem spolupracovat. Bylo to dílo, které po lidské i profesní stránce Karla zranilo. A také to byl jeden z mých posledních projektů ve studiu ElektroVox Jevany.

 

Jak byste popsal práci hudebního aranžéra?

Hudební aranžér dává stejně tak tvář skladatelově melodii, jako filmovému obrazu, či duši básníkovu textu. Aranžér může melodii povznést, či zabít. Může dát i nový rozměr melodii, na kterou lidé málem zapomněli.

 

Hudbu ve velkém i skládáte. Jak u vás vypadá proces skládání hudby?

Ve velkém, to asi ne, ale díky Zdeňku Zelenkovi a Filipu Renčovi mi bylo dopřáno několik krásných filmových příležitostí a pár melodií mne už v životě napadlo. Proces se ale opravdu velmi těžko popisuje…

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Můžete skládat okamžitě, nebo musíte čekat na inspiraci?

Určitě musíte mít inspiraci, ale naštěstí mě zatím neopouští a mohu komponovat, kdykoliv položím ruce na klaviaturu. Ale díky vnitřní autocenzuře mám plný koš nápadů, které nepovažuji za dobré. Doufám s pokorou, že mi tento stav ještě dlouho vydrží.

 

Nedávno měl premiéru váš autorský muzikál Antoinetta – královna Francie. Jak byste popsal tvorbu tohoto muzikálu?

Antoinetta Jiřího Hubače a Pavla Vrby mi mnoho dala, ale i vzala. Rodila se dlouho a v bolestech, ale vznikla a jsem za to rád. Je to prozatím největší projekt, ke kterému jsem byl přizván a doufám, že nebyl tím posledním. Spolupracovala na něm spousta lidí: Tomáš Hubač, Marie Vrbová, František Šterbák, Carli Jefferson, Patrick Fridrichovský, Radek Balaš, Josef Jelínek, Ondra Zicha, Petr Hloušek, David Bohuňovský a další… Některé jsem snad ani nepotkal!!! Zároveň spousta skvělých hudebníků, zvukařů, techniků, herců, zpěváků a umělců… Je to opravdu pořádně velký tým, a to celé pod záštitou Musical Production.

 

Co pro vás tento muzikál znamená?

Je to splnění dalšího velkého snu. Znamená pro mne mnoho, protože jsem mohl spolupracovat na něčem větším s Pavlem Vrbou. Bohužel se premiéry nedočkal, takže dokončení beru i jako splnění slibu někomu, kdo mi byl častým a kvalitním rádcem a velikou oporou. Znamená pro mne mnoho, ale jak to tak bývá, když vám na něčem hodně záleží, najdou se i lidé, kteří vám ten vnitřní nádherný pocit „opepří“. Nicméně Antoinettu miluji…

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Co je na přípravě muzikálu to nejtěžší?

Domnívám se, že nejtěžší je vydržet tlak jak profesní, tak i ten lidský. Vydržet sám se sebou, se svou hudbou, svojí představou, udržet si pevné zdraví, neztratit domácí podporu, udržet si přátele a dokončit dílo i přes různá úskalí, která práce v kolektivu a časovém presu určitě představuje. Tedy, nejtěžší je muzikál dokončit a dobrat se ve zdraví premiéry.

 

Jaké jsou tedy největší komplikace z hlediska spolupráce s kolektivem?

Nejtěžší je se nezbláznit, když vám někdo dává najevo svou nadřazenost a vaši nezkušenost. Je to velmi náročné, a bohužel u nás se často hudba považuje za méně důležitý podkres, který se tady střihne, támhle zopakuje a „jen tak se to tam dá“.

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Jak to podle vás vnímají diváci?

Myslím, že bohužel je větší skupina diváků, které jde víc o kostýmy, bulvární aférky aktérů či scénu, než posluchačů, kteří by vnímali hudbu jako dominantu muzikálu. Vždyť, jak vždy říkal Karel Svoboda na Golemovi: „Muzikál je přeci od slova muzika a ta je tedy nejdůležitější… Všechny další složky mají podpořit její náladu a představu.“

 

Co vás vůbec vedlo k takto rozsáhlému projektu?

Vedl mě k tomu další z mých snů. Když jsem jako první muzikály viděl West Side Story, Fantoma opery, Cat’s a měl tu čest vést doprovodnou kapelu taneční skupiny UNO v programu Musical Fever, cítil jsem, že bych moc rád jednou něco napsal. Spolupráce s Karlem mne k tomuto snu velmi přiblížila. Samozřejmě ale také různé další okolnosti a hlavně Pavel Vrba, který při mě stál a věřil mně i mé hudbě. Na závěr to byl bezesporu hlavně zájem producentky Emy Krahulíkové uvést náš muzikál v život, a názor jejího manžela, který scénář, verše i mou hudbu podpořil. Nebýt jeho důvěry, nevím, nevím, zda by se Antoinetta v divadle Hybernia uvedla.

 

V tomto případě jste komponoval hudbu na hotové texty. Je náročné pracovat takto „opačně“?

Je to náročné, ale často i motivující. Navíc, v okamžiku kdy máte v ruce text básníka a přítele, který už tu s vámi není, je to také veliká zodpovědnost za celé dílo, za výsledek představení i za představitele rolí.

 

Nakolik jste ovlivňoval obsazení jednotlivých rolí?

Řekl bych, že méně než jsem chtěl, více než jsem v daný okamžik mohl a vůči mému dalšímu možnému působení v branži měl. Musím ale přiznat, že někteří protagonisté, kterým jsem při výběru moc nevěřil, mne svým výkonem a přístupem velmi nadchli. Stále dokola jsem poslouchal, jak musím dělat kompromisy, ale dnes vím, že bude-li nějaké příště, tvůrčí tým jako celek by je naopak v mnoha případech dělat neměl. Pokud se vám něco nebude zdát už v rámci příprav, budete vždy vědět, že to mohlo být jinak a lépe. Moc doufám, že se Antoinetta zapsala do srdcí všech zúčastněných a rád bych věřil, že také do srdcí a mysli posluchačů i diváků.

 

Podle čeho poznáte ve své práci fázi, ve které si opravdu můžete říct: „Ano, teď je to hotové a jsem spokojený?“

Neznám tuto fázi, protože mám rád věci vypiplané. Bohužel termín je často neúprosným koncem představ a nastolí velké „hotovo“, ač by člověk rád ještě pracoval a dolaďoval. Nejvíc mne ale všeobecně rozčiluje, když mi bere čas na dokončení neschopnost, neprofesionalita, či liknavost ostatních. Neschopnost jednat na rovinu mě ale asi zraňuje nejvíc a to platí jak pro branži, tak pro život. Sebekriticky tedy přiznávám, že pro mě fungování v branži dík mé povaze není jednoduché, naprosto spokojený nejsem právě často a hotovo vlastně ani neznám.

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Měl jste před premiérou obavy z kritiků? Jak se vůbec s kritikou vyrovnáváte?

Vyrovnávám se s kritikou asi jako každý. Velmi těžko, pokud je od lidí, kteří oboru nerozumějí, či trpí nedostatkem talentu a kritikou si ukájejí své ego. Myslím, že měl-li jsem před premiérou obavy, tak to bylo úplně z něčeho jiného než z kritiků, kterých těch moudrých a opravdových je v Čechách pomálu. Opravdu tvrdá kritika přišla vlastně jen od „kolegů od vedle“, ale to už je život a jejich problém. Kritiku, je-li opodstatněná, vkusná, inteligentní a má-li styl, považuji za posun v životě a motivaci pro další práci.

 

Hodně lidí vás na Antoinettě zklamalo?

Pro mě jsou lidé velmi důležití a snažím se je ze všech sil vnímat, neztrácet, nezklamávat… Když se to nezdaří, bolí mě to a není mi do zpěvu. Dá se říct, že ti, od kterých jsem očekával velkou podporu a soudržnost, mi nakonec bohužel nablízku nebyli. Zklamalo mě to, ale zároveň se tím v mém životě otevřel prostor pro nová poznání, nové vztahy a jim se ulevilo ode mě a můžou jít cestou, kterou bych já s nimi nešel.

 

Kromě muzikálů děláte i hudbu k seriálům a filmům. V čem se tato práce liší od té na muzikálech?

Muzikál je jako opera, cyklus cyklů, obsahuje velké množství scénické hudby… Domnívám se, že se ale práce tak úplně neliší. Tedy alespoň pro mě ne. Hudba je hudba.

 

Jste členem vokálního seskupení 4TET, co stálo za jeho založením?

Stála za ním velká důvěra Jiřího Korna a Jindřicha Hefnera v něco nového, v mou fantazii a mé schopnosti, podpořena společnou láskou ke sborovému zpěvu. Učeně řečeno…

 

Co vám tato spolupráce dává?

Tato spolupráce mi dávala i nadále dává pocit profesní svobody a takřka rodinné sounáležitosti. 4TET při mě vlastně vždy stál v dobrém i zlém. V dobách největších smutků, proher a depresí, ale i v dobách radosti a nadějí v lepší budoucnost.

 

Jakým způsobem upravujete písně pro 4TET a co podle vás stojí za tím, že 4TET už tak dlouho a tak úspěšně funguje?

Upravuji je, tak jak to cítím. A co stojí za úspěchem? Bezesporu je to radost, která z našich vystoupení čiší, tedy alespoň to tvrdí naši příznivci. Je to podle mne kvalitní spojení několika profesionálů, kteří svou práci dělají s chutí a pokorou, pak spojení jména Jiří Korn s něčím novým, nová hudební aranžmá, design, kostýmy a zajisté skvělá produkce, bez které to v dnešní době nejde.

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

S jakými největšími potížemi se takové seskupení potýká?

S potížemi? Tak jako v každém kolektivu se musí ustát všechny nálady, nenálady a problémy všech, které jdou zvládnout jen s vzájemnou tolerancí, úctou a přátelstvím. Potíží jsou pak „jen“ případné hlasové indispozice.

 

Podle čeho jste volili vizuální pojetí 4TETu?

Vizuál tvořili vlastně tři lidé: Marie Marková, Jan Bouška a Jiří. Myslím, že podle citu pro věc a zkušeností.

 

Pravidelně spolupracujete také s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Jak vznikla tato spolupráce a co vám dává?

Vznikla vlastně stejně náhodně, jako mé přátelství s Helenkou Štáchovou, se kterou jsem se dal dohromady na Expu 2010 v Šanghaji. Je to to nejkrásnější, tvořit pro děti a to za plné podpory Spejbla, Hurvínka, Máničky a celého divadla. Když pak vnímáte zájem a nadšení malých diváků, je to úžasný pocit. Navíc Divadlo S+H je pro mne oázou bezpečí, kde se nebojím všech a všeho, jako tomu je v české branži popové a muzikálové. Tady je to jiný svět. Tady to dýchá klidem, ochotou, profesionalitou, šarmem i moudrostí paní ředitelky.

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Čím se vlastně na hudebním poli cítíte být nejvíce?

Na hudebním poli se cítím být hudebníkem, který rád vymýšlí něco nového a člověkem, který nechce slepě jen stát v řadě a tleskat nekvalitě a neupřímnosti. Člověkem, který nechce dopustit, aby i nadále byla kvalita hudby pro producenty a široké masy takřka na posledním místě, a umělcem, který by rád držel kvalitu a nepolevoval.

 

Máte nějaký kariérní sen?

Myslím, že nejsem kariérista a mé sny jsou úplně obyčejné. Mým snem je, aby mé jméno bylo spojováno vždy s krásnou hudbou, kvalitou, rovinou, lidskostí a profesní poctivostí.

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Co vás první napadne, když se řekne hudba?

Hudba – můj vnitřní svět.

 

Jste mimořádně aktivní člověk, jak relaxujete?

Mimořádně aktivní? No, to asi ne. Díky mé úžasné paní se učím relaxovat a odpočívat v přírodě. Miluji procházky a výlety, jen se donutit vypnout telefon, udělat si čas a vyrazit. Nejlepší relax je ve společnosti kvalitních lidí, nebo v přírodě, klidu, tichu, v lese, na horách…

 

Dokážete se tedy od práce zcela oprostit? Máte někdy opravdovou dovolenou?

Už ano, ale neuměl jsem to. Bylo toho v tomto roce mnoho… 4TET koncerty a natáčení, Antoinetta – královna Francie v Hybernii, Jak s Máničkou šijí všichni čerti a další představení Divadla S+H, filmová hudba se Zdeňkem Zelenkou, InConcerto s Davidem Uličníkem, SMS* projekt s Jaroslavem Svěceným a Markétou Mátlovou, moderování předávání cen Anděl 2013 a další… Už jsem nemohl… Takže jsem se musel zastavit, nadechnout a odejít z Prahy, kde jsem už nedokázal fungovat. Nyní jsem měl dlouhou dovolenou, kterou už hlavně má hlava potřebovala jako sůl.

 

Jakou hudbu posloucháte ve svém volném čase?

Často žádnou, ale když už, tak hlavně klasickou, u které nemusím přemýšlet nad divnomelodií, děsnoharmonií či otočeným důrazem českého textu. Dále pak asi Peter Gabriel, Sting, Jamie Cullum, Josh Groban, Toto, James Taylor… Soundtracky, mluvené slovo a 4TET. (smích)

Jiří Škorpík, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Co byste si přál?

Přeji si, ať se lidé navzájem i sami k sobě chovají s větší slušností, pokorou a odpovědností. Ať tolik lidí „nahoře“ nekrade a nežvaní nesmysly a vrátí se doba, kdy čest a rukydání měly váhu. Ať se lidé opět naučí jednat na rovinu, ať je nejen u nás klidné žití a ať se nám volněji a svobodněji dýchá.

 

 Co plánujete do budoucna?

Plánuji se usadit v malé vesničce a žít klidný obyčejný život. Rád bych i nadále koncertoval, komponoval a aranžoval, dokud jsem zdráv a při síle. Plánuji se radovat z každého hezkého okamžiku, z každého prospěšného činu, z každého úsměvu na tváři milovaných, blízkých i přátel a z každého hezkého zážitku, který mi život přinese. Plánuji, ale vím, že nejvíc pro to všechno musím vždy udělat sám. Sám v sobě.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Kostýmy: Studio MarJan Marie Markové, Alenka Hřebejková, Jitka Kellerová

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group

Muzikál Antoinetta http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Antoinetta
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Jiří Škorpík, foto: Robert Vano
Antoinetta

Partneři

Antoinetta - královna Francie
Designehotel Elephant Praha
Hotel Grandior
LE - Hotels Group


Přidej komentář





Komentáře

Hana Šlapáková 13.01.2015 22:57:12
Čím je člověk starší tak ocení kvalitu a poctivost,kterou vycítíte při poslechu at je to muzikál či 4Tet.Z každé práce Jiřího Škorpíka je opravdu znát,že je to srdeční záležitost.Určitě si nedokáže ani představit,jakou radost lidem okolo sebe rozdává.Děkuji za to,že takový člověk je na této zemi.Hana


Kategorie
Příbuzné články
Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA
Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA

01.07.2016 | Narodila se ve Francii a svůj život spojila s tancem. Tanečnice, producentka, taneční pedagožka, ...


Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf
Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf

17.12.2015 | Je všestranným divadelním umělcem. Vystudoval Státní konzervatoř v Brně, obor hudebně dramatický. ...


Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér
Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér

18.06.2015 | Docent Jan Burian vystudoval režii na pražské DAMU. Jako režisér prošel několika divadly – pracoval ...


Michaela Žemličková - malířka
Michaela Žemličková - malířka

12.06.2015 | Michaela má klasické, krásné a poměrně tradiční jméno.  To, co dělá, je však velmi netradiční. ...


Jan Onder - učitel tance
Jan Onder - učitel tance

26.02.2015 | Rodák z Lokte vystudoval pedagogickou fakultu na Univerzitě v Ústí nad Labem. Tanec se stal velmi ...











Komentáře na Facebooku