PhDr. Radim Vondráček, Ph.D. – historik umění a ředitel UPM v Praze

11.07.2026 14:07 | Michaela Košťálová

V současné době vede již třetím rokem pražské Uměleckoprůmyslové muzeum a je specialistou na historii období přelomu 19. a 20. století. Pochází z Prahy a umění všeho druhu ho zajímalo odjakživa. Po absolutoriu gymnázia vystudoval filozofii a historii na pražské Univerzitě Karlově, po níž následovaly četné odborné stáže jako například Universität Wien (Institut für Kunstgeschichte) či Victoria & Albert Museum London v rámci programu EU Leonardo da Vinci. Roku 2022 uzavřel postgraduální doktorské studium na VŠUP v oboru Teorie a dějiny moderního a současného umění, od roku 1991 pak působí na půdě UPM čili pražského Uměleckoprůmyslového muzea.

Nedávno jsme se na půdě UPM setkali na tiskové konferenci k soutěži Design Správná hračka 2025, později zase u příležitosti slavnostní prezentace výstavy Francouzského meziválečného reklamního plakátu. Vídat ředitele věhlasného tuzemského muzea nejen při běžné práci v kanceláři, ale i takto pravidelně „v terénu,“ je sympatické. Baví vás přímý kontakt s lidmi, tedy jakási zpětná vazba?

Připadá mi to samozřejmé, že nejen na vernisážích, ale i na různých dalších akcích mohu slyšet názory na naši práci, někdy pochvalné, někdy kritické, a tato reflexe je pro mne určitě hodně důležitá a inspirující. Mám výhodu, že sídlo ředitelství zůstalo v historické budově UPM vedle Filozofické fakulty a Rudolfina, kde pořádáme většinu našich výstav. Převážná část odborných pracovníků má totiž své pracoviště v Centrálním depozitáři ve Stodůlkách, kam přijedou jen objednaní badatelé. Takže na rozdíl od těchto kolegů se s návštěvníky muzea setkávám každodenně.

Ředitelem UPM čili pražského Uměleckoprůmyslového muzea budete již třetím rokem, ale tato půda je vám ve skutečnosti známá již dlouhé roky. Kdy jste do UPM poprvé pracovně nastoupil?

Do muzea jsem přišel krátce po studiích na Filozofické fakultě v roce 1991 a z dnešního pohledu je to docela zábavný příběh, protože jsem tam původně nastoupil na „krátkodobou“ brigádu, abych si přivydělal v době, kdy jsme s manželkou čekali prvního potomka, dcerku, a každá koruna se tehdy hodila. Na fakultě jsem si tehdy všiml inzerátu na nástěnce, že v sousedním muzeu hledají brigádníka na revizi sbírky starých tisků. Tehdy jsem netušil, že se má brigáda trochu protáhne a že s muzeem spojím celý svůj profesní život...

Jaké pozice jste zde postupně zastával a čemu vás naučily?

Jak jsem již naznačil, začínal jsem v muzeu doslova „od píky“, nejprve ve sbírce užité grafiky a knih, kde jsem mohl při inventování a ukládání sbírek projít ohromně zajímavé fondy, třeba akvarely šlechtických interiérů, které jsme pak s kolegyní vystavili na zámku Kozel v roce 1993. Ve stejné době jsem dostal nabídku, abych spoluorganizoval velkou výstavu české avantgardy ve španělské Valencii. To mne hodně bavilo a muzejní práce mne tak plně pohltila. Zkušenosti jsem potom sbíral při velkých akcích, jako byly výstavy „Rudolf II. a Praha“ nebo „Sláva barokní Čechie“, a dostal jsem se brzy i k vlastním projektům, kde jsem se snažil propojovat uměnovědný pohled s kulturní historií či filozofickými tématy. Tyto mezioborové přístupy jsem mohl prosazovat i jako hlavní kurátor muzea (od roku 2009) a později ředitel sbírek a výzkumu. Tehdy jsem se začal více seznamovat s muzejním managementem, což trvá dodnes, v pozici ředitele se musíte denně něčemu novému učit.

 

Oborem studia jste historik umění. Mezi roky 2015–2022 jste absolvoval doktorské postgraduální studium na VŠUP (Vysoká škola Uměleckoprůmyslová v Praze) a vaší specializací je 19. a 20. století. Zeptám se, co konkrétně je vaše „domácí“ téma. Na jaké téma byl váš doktorát?

Důležitým momentem pro mou práci se na konci 90. let stala nabídka uspořádat velkou výstavu umění středoevropského biedermeieru v italské Padově. Toto téma, úzce související s mým zájmem o 19. století, mi umožnilo ukázat užité a volné umění v kontextu dobového myšlení, politiky, literatury a celého kulturního života a stalo se mi blízkým. Věnoval jsem se mu pak další řadu let, se završením výstavou na Pražském hradě roku 2008. Poté mne zajímala i raná moderna, zvláště secese jako sociální a umělecký reformní proud, který na biedermeier v mnohém navázal, a postupně užitá tvorba celého 20. století, hlavně když jsme se rozhodli vydat souborné dějiny designu v českých zemích (vyšly 2016). Doktorskou dizertací jsem se vrátil zpět do 19. století a vybral si téma úzce související s počátky uměleckoprůmyslového hnutí v rakouské monarchii kolem poloviny 19. století. Zabýval jsem se tam teoretickým dílem Rudolfa Eitelbergera (1817–1885), průkopníka tohoto hnutí a prvního ředitele Rakouského muzea umění a průmyslu ve Vídni, dnešního MAKu.

To je velice zajímavé téma a mohu potvrdit, že osobnost R. Eitelbergera patří dodnes mezi osobnosti, zmiňované při výuce budoucích historiků umění v metodologických předmětech. Takže kromě užitého umění máte podrobnější přesah i k obecné historické oblasti. O jaká témata se ještě zajímáte?

Přesně tak, vždy mě lákaly mezioborové přesahy, jak jsem již naznačil. Pokud bych měl zmínit ještě jednu takovou badatelskou oblast, potom by to byly dějiny pojmů, v němčině označované jako Begriffsgeschichte. Jde o propojení historické sémantiky, kulturních dějin a filozofie, která je ostatně jedním z vlivných současných proudů pojímána jako tvorba pojmů. Zabýval jsem se třeba genezí a sémantikou takových kulturněhistorických konceptů, jako je domov, soukromí, názornost (v souvislosti se vznikem obrazových knih 18. a 19. století) nebo pojem organického celku (v kontextu dějin ornamentu a architektury). Naposledy mne zaujala osvícenská teorie ruin, poměrně málo známé téma, k němuž jsem se dostal pod dojmem působivého cyklu fotografií Josefa Koudelky.

Hovoříme spolu přímo v budově UPM, kde nelze popřít tzv. „genius loci.“ Běžný návštěvník se může kochat ušlechtilou architekturou Josefa Schulze či aktuálními výstavami, za kterými primárně přišel, ale pro historika je každá podobná budova pomyslnou cestou v čase. Všímáme si totiž stále nových detailů, často doslova před očima vidíme naše dávné předchůdce - jak zde působili, kudy procházeli, co zde zažili… Alespoň já to tak cítím pokaždé. Máte to také tak?

Cestu časem podnikám už vstupem do ředitelského patra původními dveřmi z roku 1898, tedy z doby, kdy vznikla stavba nové muzejní budovy. V ředitelské pracovně zde působil již první ředitel muzea Karel Chytil, později profesor a zakladatel oboru dějin umění na pražské Filozofické fakultě. Spojuje nás zájem o rudolfínské umění, jehož byl Chytil jedním z objevitelů. Stejně tak mám v mnohém blízko k Františku A. Borovskému, kromě jiného díky společnému obdivu ke grafice a kresbám 19. století. A rovněž s dalšími řediteli, kteří zde zasedali, bych si asi dobře porozuměl. V předsálí ředitelské pracovny jsme umístili portrétní busty otců zakladatelů muzea v čele s Vojtěchem Lannou, mecenášem a podnikatelem. Jeho stopy nese budova na mnoha místech, včetně malovaného okna v mezipatře, s alegorií uměleckého řemesla a Lannovou dedikací. Stěžejní upomínkou na něj jsou pak samotné sbírky, do nichž věnoval velmi mnoho cenných darů.

Když se teď ještě vrátím malinko zpět, pak váš první vysokoškolský obor na UK byla filozofie a ne dějiny umění. Proč?

Bavily mě dějiny, nejen české, ale též starověké, a poměrně záhy jsem se dostal i k úryvkům z děl antických myslitelů, moc jsem jim nerozuměl a to mne na nich nejvíce přitahovalo. Na střední škole tento můj zájem zesílil a volba oboru filozofie a historie byla pro mne jasná. Naštěstí se tehdy tato kombinace na fakultě otevřela. Ovšem s dějinami umění to bylo složitější, počátkem 80. let se na tento obor v Praze noví studenti nepřijímali, tehdejší režim asi tuto profesi moc nepotřeboval a měl k ní nedůvěru.

Co vás posléze k teorii umění přivedlo? Proč studia na VŠUP?

Profesně jsem se k dějinám umění dostal až příchodem do muzea, avšak výtvarná díla a zvláště grafiku jsem měl v oblibě od mládí, ještě na gymnáziu jsem navštěvoval hodně výstav a obcházel pražské antikvariáty, což byl svět sám o sobě, ostrůvky pozitivní deviace, odlišné od uniformní šedi normalizace. To byla tehdy moje první škola dějin umění. V muzeu jsem se pak snažil zúročit své dosavadní školení a hledal zmíněná témata propojující umění s obecnější teorií. A od roku 2005 jsem také začal na VŠUP externě vyučovat obor teorie designu, což mne motivovalo pokračovat tímto směrem. Myslím, že téma mé dizertace dobře dokládá, jak blízko mohou mít k sobě dějiny umění a filozofie. Ukazuje se, že počátky vídeňské školy dějin umění i zájmu o umělecký průmysl ve střední Evropě jsou velmi úzce spjaty s filozofií německého idealismu, hlavně s hegelianismem, a Eitelbergerovo dílo je toho názorným příkladem.

Měl jste někdy, řekněme nějaký dětský profesní sen? Anebo vás umění lákalo odmalička?

V dětství jsem měl určitě řadu nejrůznějších zábav a koníčků, včetně umění a hry na klavír, ale o povolání v tomto směru jsem moc neuvažoval. Možná jsem chtěl být nejprve archeologem, nejraději podmořským, protože jsem miloval moře, anebo egyptologem či něčím podobným.

PhDr. Radim Vondráček, Ph.D

Pocházíte z Prahy, jste vystudovaný historik umění. Také na vás doslova na každém kroku městem „číhá“ historie?

Bydlím nedaleko obory Hvězda, takže tato oblast mne asi formovala, i když teprve později jsem se dozvídal, jaká skrytá tajemství jsou ztělesněna v té úžasné esoterické stavbě hvězdicovitého letohrádku, o němž kdysi napsal André Breton, že by postaven „z kamene mudrců“. A moji prarodiče pocházeli z Malé Strany, takže i k ní mám určitě blízký vztah, ke všem těm palácům a slavným rodům, jejichž osudy si zpřítomňujeme v této nádherné architektonické a historické encyklopedii. Možná není náhodou, že mám rád slavný cyklus rytin podle kreseb Johanna Josefa Dietzlera zobrazujících korunovační průvod Marie Terezie, jak roku 1743 prochází i pod okny malostranských domů.

Poměrně častokrát jsem v různých konverzacích použila příměr, že s historií je to podobné jako s jazyky. Říká se, že kolik jazyků znáte, tolikrát jste člověkem a já vždy doplňuji, že kolik historických období nastudujete, v tolika světech žijete. Souhlasíte s mou odvážnou myšlenkou?

Analogie historie a jazyka mne kdysi napadla v souvislosti s architekturou historismu 19. století, kdy se tehdejší tvůrci snažili vytvořit koherentní systém stylových prvků a pravidel, obdobný systému jazyka v lingvistice. Podobně jako je v jazykových překladech možné přecházet z jednoho jazyka do druhého, tak i umělci a architekti tehdy střídali různé styly (novogotický, novorenesanční a jiné), kombinovali je, osvojovali si jejich ornamentální „gramatiku“. Vlastně střídali různé světy, chcete-li, možná jako průkopníci stylové a životní plurality.

Historie může být pro laika na první pohled nuda, ale opak je pravdou. Každý, kdo zjistí, že před jeho vlastní maličkostí žil již bezpočet významných osobností, že naše vlastní doba je jen jednou z mnoha, že čas velmi výrazně mění nejen kulturu, zvyky, architekturu, ale i obyčejné lidské chování, musí užasnout. Co pro vás historie znamená? Jaké možnosti vám otevírá?

Myslím, že to je pro mne hodně niterné téma, často se dnes vracím k Hegelovým úvahám o dějinnosti člověka, o tom, že „čím jsme, jsme zároveň historicky“. Proto jsem se věnoval uměleckým a myšlenkovým proudům, které dobře věděly, že tradice je mocný a sílící proud, jenž nás obohacuje. Moderna si často myslela, že se může od minulosti odstřihnout a přinášet stále něco nového. Ale třeba v oblasti designu je krásně vidět, že naprostá většina forem je redesignem, na minulost navazuje a čerpá z toho, co nám odkázaly minulé generace. Stačí si postavit vedle sebe antickou číšku a lisovanou duritku z poloviny 20. století, a málem je zaměníte.

Vraťme se zpět k UPM. Během roku 2025 zde proběhlo několik zajímavých výstav, z nichž můžeme zmínit například téma Šperk & figura či Francouzský meziválečný plakát. Můžete nám prozradit, jaké expozice se plánuji na rok 2026?

Zmíněné výstavy potrvají v hlavní budově UPM až do března 2026, stejně jako výstava známého českého designérského studia Qubus. Po nich plánujeme dva větší jarní projekty – jeden bude věnován váze jako neobyčejnému artefaktu provázejícímu téměř celé kulturní dějiny lidstva a spojenému s řadou pozoruhodných symbolických významů (např. váza jako symbol tradice, života či řádu). Druhý se zaměří na fenomén chaty jako alternativního bydlení – přiblíží nejen jeho zajímavé historické ukázky, ale i širší mezinárodní kontext a hlavně aktuální oblibu a současné trendy.

To zní zajímavě. Avšak, zaslechla jsem i cosi o historických oděvech z řad šlechty a jejich služebnictva…

Ano, na podzim 2026 chystáme velikou a věřím, že přitažlivou prezentaci historické aristokratické garderoby ze sbírek UPM a z objektů Národního památkového ústavu. Poprvé budou k vidění některé naprosté unikáty oděvní módy 19. století, jako například nově restaurované plesové šaty z majetku knížat Schwarzenberků. Náročná oprava těchto skvostných šatů trvala přes dva roky a nyní budou vystaveny v původní kráse.

Návštěvníky by určitě měla lákat i samotná a velmi vydařená renovace budovy UPM. Po letech se otevřelo poslední patro, přibyl zcela nový vchod ve směru od budovy FF UK. Jak dlouho renovace trvala a co všechno se od počátku milénia změnilo?

Renovace probíhala souběžně s výstavbou nového Centrálního depozitáře v Praze 13, zahájili jsme ji v roce 2014 a opravenou budovu jsme představili prvním návštěvníkům v roce 2017. Jak uvádíte, nejviditelnější změnou bylo otevření krásné památkově chráněné zahrady a vytvoření nového vchodu, který pohodlně zpřístupňuje muzeum od náměstí Jana Palacha a poskytuje lepší komfort služeb – návštěvník tudy prochází kolem kavárny, muzejního obchodu až k pokladně. Neméně podstatnou změnou bylo přemístění všech zde uložených sbírek do novostavby depozitáře a zpřístupnění téměř celé budovy. Díky tomu jsme rozšířili výstavní sály a vybudovali stálé expozice ART, LIFE a Plejády skla, kde návštěvníci mohou spatřit to nejzajímavější z našich sbírek. Po rekonstrukci se také ukázalo, že klíčovým exponátem je samotná budova, s nádherně opravenými malbami, štukaturami a vitrajemi.

PhDr. Radim Vondráček, Ph.D

Všimla jsem si, že vstup do budovy střeží slavná kočka „Líba“ od Libuše Niklové v nadživotní velikosti. Má tato krásná hračka s UPM něco blíže společného?

Kocour vznikl u příležitosti 26. generální konference Mezinárodní rady muzeí ICOM konané v Praze roku 2022, kdy se tato ikonická hračka stala oficiálním maskotem celé akce. Původně vítal účastníky konference v Kongresovém centru a pak jsme se ho ujali my. K dílu Libuše Niklové mělo UPM vždy velmi úzký vztah, její práce systematicky sbíráme a často vystavujeme, například i ve stálé expozici. Velkou autorčinu výstavu jsme pořádali před 15 lety v roce 2010 pod názvem „200 dm³ dechu“. Naposledy jsme její tvorbu připomněli komorní výstavou „Jak šel kocour do světa“ (2022), která ukázala, jak byla tato oblíbená harmoniková hračka kopírována a napodobována po celém světě.

Bystřejšímu oku diváka neujdou ani speciální moderní skleněné lustry, které vkusně doplňují slohový historismus. Můžete nám k nim jen v krátkosti říci více?

Návštěvníci mohou především obdivovat lustr René Roubíčka nazvaný „Vivat, crescat, floreat“, umístěný ve slavnostním Votivním sále ve 2. patře. U příležitosti otevření muzea po rekonstrukci roku 2017 jej pro muzeum koncipoval sám autor, tehdy pětadevadesátiletý. Sestavil jej z komponentů svítidel realizovaných v 60. letech pro několik československých velvyslanectví. Vzniklo tak nové působivé dílo, spíše než o svítidlo jde o svítící plastiku. Kromě toho máme nový přírůstek na podestě v přízemí před historickým slavnostním schodištěm, kde je zavěšena jedna z menších verzí slavného lustru firmy Lobmeyr, zdobícího Metropolitní operu v New Yorku.

Díky svému oboru jste absolvoval i řadu mezinárodních stáží. Kde se vám nejvíce líbilo?

Asi nejblíže mám k Vídni a Londýnu, v obou městech jsem prožil krásné chvíle a získal hodně důležitých podnětů. Největším zážitkem pro mne však byly pracovní cesty do jihovýchodní Asie, hlavně do Japonska, kde je člověk konfrontován se zcela jinými kulturními a myšlenkovými koncepty, je jimi fascinován a vstřebává mnohé, co evropskou kulturu může obohatit.

Nedávno se na půdě UPM konala tisková konference k soutěži Design Správná hračka 2025. Jak vnímáte současnou moderní dobu a její trendy (nejen) v návrhářství a výrobě hraček?

V této oblasti designu muzeum dlouhodobě podporuje zvláště českou dřevěnou hračku, jíž je věnován festival Hračkobraní, který každoročně spolupořádáme na zámku Kamenice nad Lipou. Dřevěná hračka měla v Čechách vždy velmi silnou tradici, zmiňme například tvorbu Artělu či produkci největší evropské továrny Johanna Schowanka. Vynikající tvůrce máme i dnes, třeba designérku Terezu Talichovou nebo studio My dvě, které založily Monika Matějková a Veronika Watzková. Myslím, že kvalita české hračky vlastně hodně vypovídá o trendech, které jsou pro konkurenceschopnost českého designu dnes obecně důležité, ať je to kreativita, preference přírodních materiálů nebo vysoká úroveň zpracování.

České, potažmo československé užité umění bývalo ve světě vždy v mnoha odvětvích legendární. Je tomu tak i dnes?

Určitě v některých oblastech je český design na špičce, a to nejen v oblasti skla, kde stále patříme mezi světové sklářské mocnosti. Zmínit bychom mohli třeba nadané návrháře šperku, módy nebo interiérového designu. Na úspěších české tvorby se podepisuje systém kvalitního uměleckého školství i vztah k tradici a ovládnutí řemesla, což je podle mne pro současný český design příznačné. Doufejme, že bude pokračovat zájem státu i soukromých investorů o větší součinnost průmyslu a kreativních odvětví, větší zájem výrobců, a také že se posílí propagace našeho designu doma i v zahraničí, bez níž se dnes nikdo neprosadí.

Nedá mi to, proto se vás na závěr musím ještě zeptat, zda máte nějakou oblíbenou historickou epochu, historickou osobnost či umělce?

Seznam by byl asi dlouhý a navíc se mi často mění, ale určitě přetrvává můj zájem o první polovinu 19. století, o dobu, kdy se rodila občanská společnost i umělecká moderna. Byla to velmi zajímavá epocha, v níž se na jedné straně formoval moderní individualismus, jak jej ztělesňovaly třeba romantické proudy, na druhé straně jeho ideový i umělecký „korektiv“, jakým byl již zmíněný biedermeier. Ten naopak zdůrazňoval ideu společenské a životní rovnováhy, úctu k nadosobnímu řádu, snahu vyhnout se extrémům. V dnešní hektické a v mnohém přepjaté době je jeho apel na životní harmonii, jistou umírněnost a uměřenost určitě ozdravný a inspirující.

Vaše koníčky a záliby mimo práci. Máte nějaké?

Hranice mezi prací a volnem je v našem povolání trochu rozvolněná, zvláště pokud vás zvolený obor baví a věnujete se mu i v čase, který máte jen „pro sebe“. Užívám si chvíle, kdy člověk nemusí nic, a může dělat věci jen kvůli sobě samému. Číst texty, na které v pracovním týdnu není soustředění, poslouchat hudbu, cestovat, bloudit šumavskými lesy, a rovněž se věnovat více rodině, která by ale ráda mé záliby „obohatila“ třeba o různé chalupářské dovednosti.

Máte (nejen) pro rok 2026 nějaké speciální přání?

Spíše jen obecné přání – abychom se nevzdávali svých nadějí a tužeb, i když ne všechno jde někdy hladce, a sloužilo nám k tomu zdraví. A muzeu přeji, aby se stále více stávalo místem inspirace, dialogu a zážitků ze setkání s unikátními uměleckými díly i zajímavými lidmi.

 Děkuji vám za rozhovor.

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv

Produkce: Michaela Köch

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře