Vladimír Birgus – fotograf, historik fotografie a pedagog


Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
05.01.2013 10:23 | Erika Čelikovská

 

 

 

 

 

„Není dobré být vždy na módní vlně. Fotograf má odevzdat něco ze sebe.“ Vladimír Birgus

 

 

 

 

Na jeho fotografie narazíte u nás i v zahraničí. Realizuje se ve vlastní tvorbě, předává zkušenosti svým studentům a svým způsobem pomáhá ke zviditelnění i svým kolegům. Působí také jako kurátor výstav. Tvorba Vladimíra Birguse odráží realitu. Nic není přikrášlené, jeho dokumentární snímky v sobě mají celý příběh, i když je zachycen pouze v okamžiku zmačknutí spouště.

Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Fotíte nearanžované snímky, jedinečnost momentu. Jak ale poznáte, že situace, kterou vidíte, se bude skvěle vyjímat i na fotografii? 

Je to otázka určité koncepce. Pokud se pohybujete na místě, kde je hodně lidí, například jdete po ulici nebo jste ve veřejném interiéru, musíte vědět, co hledáte. Stanovíte si momenty nebo téma. A potom je zde otázka čekání na správnou konstelaci oněch daných momentů. Mám rád fotografie, které nejsou úplně čitelné, kde zůstává i prostor pro diváka a on si může téma interpretovat i trochu podle sebe.

 

Nosíte fotoaparát neustále s sebou?

Neustále ne, ale většinou ano. Asi před čtyřmi lety jsem začal fotografovat na digitální přístroj. Do té doby jsem měl pocit, že analogová fotografie je nejkvalitnější a ta digitální se jí může rovnat jen tehdy, pokud nosíte velkou kameru. Ovšem dnes můžete udělat kvalitní fotografie i z malého kompaktního přístroje, pokud fotografujete za slušného světla. Takže i já s sebou nosím malý fotoaparát. Pokud jdu ale fotografovat něco důležitého, beru si s sebou pořádný přístroj. A občas použiji i klasický film.

 

Je tedy přístroj na klasický film v něčem stále lepší, když se k němu vracíte?

Dnes už v podstatě ne. Je to spíše otázka zvyku, určité nostalgie. Ještě nedávno byly většinou zvětšeniny z filmu trochu ostřejší, ale to už neplatí. Laboratoře dnes dokážou tento určitý hendikep digitálu opravit. Technika neuvěřitelně pokročila.

 

Když se dívám na vaše barevné fotografie, barevnost je zde velmi výrazná, trochu mi připomíná obrazy Davida Hockneyho. Přistupujete k fotografování spíše jako k reportáži, nebo kladete důraz na umělecké ztvárnění?

Už dlouho v podstatě nedělám reportáž nebo klasický dokument sociálního typu. Snažím se o osobní subjektivní vidění. Pokud je na fotografii barva, musí mít svoji roli. Takovou, která snímek obohatí oproti černobílému. Proto střídám barevnou a černobílou fotografii.

 

Vybaví se vám nějaký moment, který jste zažil, a litujete, že jste ho nevyfotil?

Ano, to se stává prakticky denně. Člověk si přeje, aby třeba mrknutím víček něco zachytil. I z tohoto důvodu si s sebou snažím brát malý fotoaparát.

 

Vašimi objekty jsou často lidé. Musíte mít jejich svolení, abyste si je vyfotil?

U nás toto tak přísné není, ale jinde ve světě v mnoha případech při publikování snímků potřebujete povolení fotografované osoby. U nás se moc nesetkávám s tím, že by někdo protestoval. Za komunizmu občas problémy byly, ale také byla jiná situace. Když jsem fotografoval nějaké komunistické slavnosti, lidé sami chodili za policisty, že někdo fotografuje nepřístojné situace. Ale nestalo se mi, že bych někoho vyfotografoval a on si ex post stěžoval. Je to také dané tím, že nevyhledávám situace, které by lidi zesměšňovaly.

 

Ozval se vám někdy člověk, kterého jste vyfotil a on se pak viděl například na výstavě? Jaké jsou reakce těchto lidí?

Ano, to se stalo. Někteří viděli fotografii sebe nebo své maminky a chtěli ji získat.

Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Mohou sami sebe i koupit?

(Smích) Samozřejmě, že mohou, ale nesmí se to přehánět. Na příliš velké množství fotografií nejsem přizpůsobený.

 

Fotografie může mít spousty podob. Co bylo tím impulzem, který rozhodl, že se budete věnovat dokumentárnímu zpracování?

Začínal jsem s reportážní fotografií. Už na základní škole jsem vytvářel inscenovanou fotografii, bylo to v éře, kdy byl v oblibě Jan Saudek. To mě bavilo. Poté jsem zkoušel akty i krajiny. Na gymnáziu jsem začal fotografovat realitu. Více mě fascinovalo, jak takto mohu zachytit svět kolem nás.

 

Válečný fotograf Robert Capa kdysi řekl: „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dostatečně blízko.“ Jaké bariéry musí fotograf překonávat, aby vznikla kvalitní fotka?

Dnes je válečná fotografie jiná, než v době, kdy toto pronesl Robert Capa. Vyvíjí se přístup, technika, zpracování. Podívejte se, jaké výtvarně silné a mnohovrstevnaté válečné fotografie dělá například James Nachtwey, Paolo Pellegrin nebo Antonín Kratochvíl. Jsou úplně jiné. Při vší úctě k Robertu Capovi si myslím, že toto heslo už dávno neplatí.

 

Musel jste při své tvorbě překonávat nějaké překážky?

V 80. letech jsem se hodně věnoval fotografiím komunistických svátků a tehdy bylo estébákům divné, že s Danou Kyndrovou, Jaroslavem Kučerou či Karlem Cudlínem fotografujeme něco úplně jiného než fotoreportéři z Rudého práva. Občas jsem tedy skončil na nějakém výslechu, také se mi stalo, že jsem byl zavřený i přes noc, jako tomu bylo v Bulharsku. Větší problémy jsem ale neměl. Nevyhledávám totiž až tak nebezpečné situace, o kterých by mohl mluvit například Antonín Kratochvíl.

 

I vy jste přešel na digitální techniku. V čem vidíte nevýhodu této nové technologie?

Digitální fotografie definitivně zvrátila určitou auru opravdovosti fotografií. Pravda, i dříve se inscenovalo, ale dnes už opravdu nikdo nevěří tomu, že co je na fotografii, je pravda. V počítači můžete snímky upravovat, přidávat a ubírat lidi, zkrátka měnit jejich podobu.

Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

A vy pracujete i s počítačovými programy na úpravy fotografií?

Upravuji kontrast nebo technické nedostatky. Ale například nikdy nekopíruji do fotografie jiné lidi. Používám jen počítačovou postprodukci ke zlepšení technických nedostatků.

 

Do jaké míry se podílíte na vzniku fotografie? Zmáčknete jen spoušť nebo jste i u tisku?

Musím být zodpovědný za vše. Důležitou fází je výběr. V dnešní digitální éře totiž vznikne mnoho fotografií navíc. Sleduji celý proces. Sice si snímky sám netisknu, ale spolupracuji s laboratoří, a tak vím, jak budou vypadat. Snažím se být i na výstavách a podílet se na tom, jak budou fotografie instalovány.

 

Jaké máte nároky na fotoaparát? Co musí technicky splňovat?

Nemusím mít nejlepší fotoaparáty. Nechci ale, aby mě technika příliš omezovala. Chci mít takový přístroj, který mi umožní nemyslet na technické podmínky. Například se nechci starat o dostatek světla, nebo jestli mám patřičný objektiv. Používám techniku jako pomocníka, ale rozhodně nejsem expert.

 

Jak vy sám určujete hodnotu své fotografie?

Zastupuje mě jedna americká galerie a ta ceny stanovila na základě vlastních zkušeností. Mně se zdály až příliš vysoké, ale musíte počítat i s tím, že galerie si vezme 50 procent prodejní ceny. Má totiž náklady s nájmem, tiskem katalogu, reklamou a jinými záležitostmi.

 

Je nějaká vaše fotografie, kterou byste za žádnou cenu nikdy neprodal?

Staré původní zvětšeniny, které někdy mám jenom v jednom exempláři. Ale z dnešní produkce už v podstatě, alespoň pro mě, není nic unikátní. Dělají se edice, kdy se musí stanovit počet zvětšenin nebo tisků. A vy musíte mít přehled, kolik kusů bylo prodáno. Já ale nikdy nedám celou edici z ruky, takže vždy mi minimálně ten první exemplář zůstane.

Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vlastníte vy sám vzácný snímek od jiného fotografa?

Jako mnoho kurátorů, i já sbírám fotografie. Hlavně si je s kolegy a se studenty vyměňuji. Když se mi nějaká fotografie líbí, vyměním ji za svoji a dnes mám pěknou sbírku právě díky té formě výměny.

 

Pokud prodáváte svoji fotografii, co je součástí podmínek obchodu? Co si zákazník kupuje?

Existují obecně platná pravidla. Fotograf by měl především ručit za to, že snímky jsou v určité edici a nesmí vyrobit další fotografie nad stanovený počet. Toto se promítá i do ceny. Když uděláte jednu nebo dvě fotografie, cena bude logicky vyšší než v edici 15 snímků. Důležitým faktorem je i známost autora. Například fotografie od Josefa Koudelky bude stát více než od neznámého studenta FAMU. Podstatný je i zájem sběratelů, například akty nebo výrazně inscenované fotografie mají větší úspěch než dokumentární fotografie. A důležitý je i region. Například v Americe má sběratelství dlouhou tradici, u nás taková není. Ale například nejbohatší Čech Petr Kellner sbírá fotografie, má firmu PPF Art, Galerii Josefa Sudka nebo Galerii Václava Špály. Bohatých sběratelů fotografií je u nás víc, ale většina z nich si přeje zůstat v anonymitě.

 

U nás se tedy, co se umění týká, více sbírá malířství?

Určitě. Více se sbírá česká moderna. Kupka, Filla, Čapek, Zrzavý. Jsou to už ověření umělci a nikdo zde neriskuje.

 

V současné době je nejdražším prodaným snímkem fotka Andrease Gurského Rýn II za zhruba 4,3 milionu dolarů. Můžete vy sám za sebe zhodnotit, jestli tento snímek má opravdu takovou cenu?

Lidé se pořád podivují, že za fotografie Gurského, které často existují jenom ve třech kusech, dá někdo miliony dolarů. A pak se ale nediví, že za Twomblyho obraz, který vypadá jako dětská čmáranice, dá někdo několikanásobně víc. Gursky je světoznámý umělec. Dělá skvělé fotografie, které fascinují vizuální silou i dokonalou technikou, proto nevidím problém, když někdo zaplatí za jeho dílo takové peníze, podobně jako třeba za fotografie Cindy Shermanové.

Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Významné české galerijní instituce nemají velké sbírky fotografického umění. Jak je to možné?

Toto je speciální problém Národní galerie v Praze a neblahého působení Milana Knížáka. Odmítal založit fotografickou sbírku, ale snažil se dosáhnout toho, že Národní galerie pohltí Uměleckoprůmyslové muzeum s největší sbírkou české fotografie. Osobně považuji za nedostatek, že Národní galerie dodnes nemá fotografickou sbírku, protože to je téměř světové unikum. Prakticky každá mezinárodně významná galerijní či muzejní instituce se sbírkou moderního a současného umění dnes fotografie sbírá. Stačí se podívat na Metropolitní muzeum nebo Muzeum moderního umění v New Yorku, Pompidouovo centrum v Paříži, Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem nebo i Slovenskou národní galerii v Bratislavě. U nás máme ale jiná muzea, která se mohou pyšnit svým fotografickým fondem. Například Muzeum umění v Olomouci si vybudovalo za minimální prostředky a za relativně krátkou dobu třetí největší sbírku po Uměleckoprůmyslovém muzeu a Moravské galerii.

 

Která jména by podle vás měla do národního fondu fotografie patřit?

Především Josef Sudek. Málokterý fotograf je tak známý jako Sudek. Potom samozřejmě Drtikol, Funke, Rössler, Wiškovský, Tmej, Svoboda, Saudek, Koudelka, Kratochvíl, Kolář, Štreit, Hanzlová, Pinkava i další. A Josef Koudelka.

 

Pokud hodnotíte snímky jiných fotografů, máte stejná kritéria hodnocení kvality jako u sebe?

Je samozřejmě jednodušší hodnotit někoho jiného. (smích) K vlastním snímkům máte osobní vztah. Fotografii se věnuji od střední školy, učím na školách a celý život se zabývám objevování talentů a pomáhám jim se zviditelnit, proto nad jednotlivými autory hodně přemýšlím, abych skutečně podpořil ty zajímavé a talentované, kteří mají co nabídnout.

 

Jste i kurátorem výstav. Do jaké míry spolupracujete i s autory vystavených děl?

Nejraději pracuji na výstavách mrtvých autorů. Nikdo vám neříká, co máte vystavit, nestěžuje si, že soused má více prostoru. Pokud dělám současníky, musím vytvořit selekci a nechat vyniknout téma. Někdy je těžké vysvětlit přátelům, proč mají na výstavě méně fotografií, ale nemůžu z výstavy nechat udělat salon, kde by zanikla myšlenka. Mladí autoři jsou ale vděční, ti si většinou nestěžují. (smích)

 

Co podle vás nejvíce škodí současnému fotografickému umění?

To je poměrně složitá otázka. Asi bych to rozdělil. U nás tomuto umění škodí, že fotografie není adekvátně brána jako součást umění. Není zde rozšířený trh. Ve světě obecně nejspíše škodí zánik tištěných médií. Čím dál méně vychází knihy nebo časopisy, kde je prostor fotografii. Přitom ještě

v 60. a 70. letech bylo běžné, že velké týdeníky a měsíčníky věnovaly kvalitní fotografii mnoho stran. Dnes tam dominují záběry celebrit.

 

V dnešní době jsou fotoaparáty zabudované skoro všude a fotí skoro každý. Nebojíte se, že jednou může profese profesionálního fotografa ztratit smysl?

Pokud se podíváte na záběry z historie, málokdo na nich má fotoaparát. Je pravda, že dnes může fotografovat každý, nemyslím si ale, že práce fotografa ztratí smysl. Naopak, například již zmiňovaný Josef Koudelka neměl nikdy v historii takové postavení jako dnes.

 

Vedete i Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Čeho chtějí vaši studenti dosáhnout v tomto oboru? Jaké mají cíle?

V České republice je asi šest fotografických škol, což je na 10 milionů lidí hodně. Studenti dnes mají velké možnosti, všichni sledují trendy. Pořád se je ale snažím přesvědčit, že není vždy dobré být na módní vlně. Radím jim, aby odevzdali i něco ze sebe, ze svého pohledu na vnitřní i vnější svět. Nemám rád obsahově vyprázdněné snímky banalit, což je specifický trend u nás, který nemá na současné světové scéně mnoho paralel, protože tam byl aktuální v 60. a 70. letech, ale u nás je silně adorován některými kurátory a kritiky.

Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Představovala bych si, že fotografování jako technickou záležitost se lze snáze naučit než třeba malování. Stalo se vám někdy, že jste měl studenta, který tento obor opravdu nezvládl?

Vše je otázka talentu. Můžete spoustu faktorů kultivovat, ale talent musí být přítomen. Dříve studenti museli pracovat v komoře a spoustu věcí si dělali sami. I když se jim díky technice ulevilo, bez talentu stejně neuspějí.

 

Kdybych od vás chtěla rychlý kurz focení, co byste mi poradil do začátku?

Především si musíte ujasnit, co chcete říci danou fotografií. Na začátku je dobré mít někoho, kdo vám poradí, ukáže vám, kde děláte chyby, a předá zkušenosti. Platí to i v pokročilém případě, kdy budete pořádat výstavu. Začátečník například vždy neodhadne, co k sobě pasuje.

 

Do jaké míry ovlivňuje kvalitu snímku fotoaparát. Pokud nebudu vyloženě špatná fotografka, může mi pomoci velmi drahý přístroj?

Ani vynikající přístroj vám nepomůže, pokud nemáte pro fotografování cit. Výsledná fotografie může být řemeslně dobrá, ale to je vše. Pokud máte talent, uděláte i malým fotoaparátem výbornou fotografii. Technika je důležitá, ale není důležité být na ní závislý.

 

Jak se mění způsob výuky s trendy ve fotografii? Musíte někdy, ač nerad, na něco přistoupit, abyste nabídl studentům kvalitní vzdělání?

Samozřejmě, každý pedagog má látku, kterou má raději více a jiné zase méně. Osobně nemám moc vztah k 19. století, ale pokud přednáším historii, patří to do výuky.

Vladimír Birgus, foto: Robert Vano

Foto: Robert Vano 

 

Stalo se vám, že jste někdy zkritizoval něčí styl focení, ale pak jste svůj názor přehodnotil?

Ano, například se mi to stalo u Dity Pepe. Když začínala na Institutu tvůrčí fotografie, měla strašně křečovité a teatrální fotografie. Myslel jsem si, že je kýčařka. Postupně přešla do svých známých autoportrétů. Najednou to začalo být zajímavé, mělo to koncept a publiku to bylo srozumitelnější. Nakonec jsem měl radost, že jsem ji mohl připravit první monografii. Dnes ji považuji za jednu z nejlepších českých fotografek. Člověk se může zmýlit, ale i ona se hodně změnila.

 

Jak vy sám přistupujete ke kritice svých fotografií?

Samozřejmě, že na své věci je člověk citlivější. Musí se s kritikou vyrovnat, když je konstruktivní. Pokud ale kritik nepřinese argumenty, nemá smysl se tím zabývat. Nejprve vás to mrzí, ale pak nad tím mávnete rukou. Mladého autora to ale může ranit a on pak nemá chuť do další práce.

 

I to jste zažil?

Ano, naši studenti třeba i na rok nebo dva po takové kritice přestali fotografovat. Proto jsem opatrný, abych někoho sekernicky nepohřbil.

 

Co si myslíte o digitálních úpravách fotografií? Dnes už můžeme v elektronické podobě na snímcích vidět třeba i mrkající lidi…

Dnes jsou hodně oblíbená tzv. mezimédia, která jsou mezi filmem, videem a fotografií. Jedná se o záležitost módy. Pokud jsou takové efekty adekvátně použity, může se zrodit kvalitní dílo. Když ale něco takového sklouzne do povrchnosti, připadá mi to zbytečné.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Vladimír Birgus, foto: Robert Vano
Vladimír Birgus, foto: Robert Vano


Tagy: fotograf, umělecký soubor, umění

Partneři

Hotel ALWYN****


Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA
Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA

01.07.2016 | Narodila se ve Francii a svůj život spojila s tancem. Tanečnice, producentka, taneční pedagožka, ...


Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf
Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf

17.12.2015 | Je všestranným divadelním umělcem. Vystudoval Státní konzervatoř v Brně, obor hudebně dramatický. ...


Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér
Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér

18.06.2015 | Docent Jan Burian vystudoval režii na pražské DAMU. Jako režisér prošel několika divadly – pracoval ...


Michaela Žemličková - malířka
Michaela Žemličková - malířka

12.06.2015 | Michaela má klasické, krásné a poměrně tradiční jméno.  To, co dělá, je však velmi netradiční. ...


Jan Onder - učitel tance
Jan Onder - učitel tance

26.02.2015 | Rodák z Lokte vystudoval pedagogickou fakultu na Univerzitě v Ústí nad Labem. Tanec se stal velmi ...











Komentáře na Facebooku