Ing. Radim Studený, plukovník v. v. – velitel Hradní stráže v letech 2007–2015

Osm let stál v čele Hradní stráže, elitní jednotky našich ozbrojených sil. Podařilo se mu zajistit její kompletní přezbrojení, modernizaci vozového parku, obnovení historických tradic spojených se zakladateli Hradní stráže (pražskými sokoly a čs. legionáři). Stál u zrodu stálé expozice Hradní stráže ve věži Mihulka a mnoha kulturních a společenských akcí, často spojených s charitativními aktivitami. Jednotka se pod jeho vedením důstojně zhostila úkolů spojených se státním pohřbem prezidenta Václava Havla. V září roku 2015 umělecká skupina Ztohoven pronikla na střechu Pražského hradu a vyvěsila tam červené trenýrky. Plukovník Radim Studený byl spolu s několika dalšími pracovníky Hradu odvolán. Odešel ze služebního poměru a jako projektový manažer začíná znovu od začátku.

foto: Robert Vano

Co stálo za vaším rozhodnutím spojit svůj život s armádou?

Mám rád, když věci mají řád a smysl. A také jsem měl vzor ve svém starším bratrovi, který se dal „na vojnu“ pár let přede mnou. V naší rodině široko daleko žádný voják nebyl a rodiče nám to hodně rozmlouvali. Ani jeden jsme si nedali říct. Vystudoval jsem strojní průmyslovku a pokračoval jsem vlastně v podobném oboru i dál. Přihlásil jsem se na dnes známou Univerzitu obrany v Brně, obor automobilní a tankový.

Jak vás škola na vaši profesní cestu připravila?

Už před nástupem na vojenskou školu jsem hodně sportoval – hrál jsem fotbal a ragby, takže s fyzičkou jsem žádné problémy neměl a jako každého kluka mě bavil motorismus. Představoval jsem si, že se jednou budu starat o vojenskou techniku a vůbec mě nenapadlo, že skončím na Hradě. Škola mě samozřejmě nepřipravila na konkrétní místo, které jsem potom zastával, ale v oblasti všeobecného rozhledu jsem byl připraven dobře. Velmi dobrý základ jsem měl i v tom, jak zastávat velitelské povinnosti. Samozřejmě s tím, jak jsem postupoval ve své kariéře, každá nová funkce byla spojena s dalším studiem či kurzem.

foto: Robert Vano

Voják asi musí počítat s tím, že bude žít tam, kde ho armáda potřebuje. Jak obtížné bylo pro vás stěhování do Prahy?

Praha byla až konečnou stanicí. Narodil jsem se a vyrůstal v Ostravě, vysokou školu jsem studoval v Brně. Po škole jsem nastoupil do tankové poddůstojnické školy v Hrdlech u Terezína jako učitel, teprve poté jsem byl převelen do Prahy. Rodinu jsem měl v Litoměřicích, takže jsem potom dvacet let dojížděl do Prahy. Jestli se mi po Ostravě nestýská? Trochu ano, ale oba rodiče již zemřeli, takže už tam jezdím jen za vzdálenými příbuznými a na hřbitov, nebo na srazy spolužáků. Moc často to nebývá.

Jakými funkcemi jste prošel, než jste se stal velitelem Hradní stráže?

Bylo to postupné, od učitele v tankové poddůstojnické škole, učitele vojenské autoškoly k náčelníkovi učební skupiny, což byl vedoucí autoškoly. Poté jsem se stal zástupcem velitele výcvikového praporu, pak zástupcem velitele brigády a na tři roky zástupcem posádkového velitelství. Na základě výběru personalistů AČR a náčelníka vojenské kanceláře přišla nabídka na funkci velitele Hradní stráže. Je to velmi prestižní funkce a já jsem ji rád přijal, jako osobní výzvu.

foto: Robert Vano

Co myslíte, proč zrovna vy?

Konečný výběr prováděl náčelník vojenské kanceláře prezidenta republiky. Snad proto, že úkoly služby ať při výcviku, při reorganizacích, při povodních, které před nás byly postaveny, byly včas a spolehlivě plněny. Měl jsem potřebné vzdělání, praxi, zkušenosti z velitelských míst s odpovídajícími výsledky. Neměl jsem ale splněnou podmínku výsluhy v hodnosti, proto mi byla hodnost plukovníka nejprve jen propůjčena, jmenován jsem byl až po roce při slavnostním ceremoniálu ve Vojenském historickém ústavu.

Kolik času jste měl na to, abyste se mohl na svou novou funkci připravit?

Zhruba tři čtvrtě roku. Odchod mého předchůdce byl plánovaný, takže jsem se mohl na novou práci připravit. S povely a ceremoniály jsem problémy neměl. Měl jsem řadu zkušeností ze své předchozí funkce, a možná i proto jsem dostal přednost před jinými kandidáty. Do měsíce po nástupu jsem musel být dokonale připraven. Moje „premiéra“ proběhla v Brně u příležitosti setkání prezidentů středoevropských zemí. Nic jsme nepokazili a vše vyšlo, jak mělo.

foto: Robert Vano

Dařilo se vám něco lépe, než jste čekal?

Věřil jsem v poctivé a slušné lidi a v to, že s nimi najdu společnou řeč. A to se také povedlo. Přišel jsem mezi vojáky, kteří u Hradní stráže dlouho sloužili, a přestože jsem byl nový, mladý a navíc z konkurenční jednotky, brzy jsme si porozuměli.

Zaskočilo vás něco, s čím jste nepočítal?

Hned v prvním roce jsem se stal terčem nevybíravého anonyma, který o mně psal velmi hanlivé dopisy na adresy nejvyšších ústavních činitelů. Celou záležitost ukončilo až vyšetřování Vojenské policie. Bylo to pro mě velmi těžké období, které jsem ustál i díky tomu, že jsem byl zvyklý sportovat. Sportovec vyhrává nebo prohrává, ale nevzdává se. Pomohla mi důvěra kolegů i mé rodiny, protože se mě snažil likvidovat nejen profesně, ale i osobně. Byla to velmi negativní zkušenost, ale i takové člověka svým způsobem posunují dál.

Když jste v roce 2007 nastupoval, měla za sebou Hradní stráž několik afér s drogami, šikanou, korupcí. Bylo vašim úkolem změnit její obraz v očích veřejnosti?

To je velmi složité. V kolektivu, který má 610 vojáků a dalších 43 občanských zaměstnanců, nemůžete dát „ruku do ohně“ za všechny. Hradní stráž je výběrovou jednotkou, ale i její vojáci jsou jen lidé, i když v uniformách, a občas někdo selže. Každý velitel si přeje, aby jeho vojáci byli tou nejlepší jednotkou, a usiluje o dobrý mediální obraz. Je to jeho každodenní práce. Myslím, že se nám to po malých krůčcích dařilo. Výrazným způsobem jsme začali připomínat naše historické tradice spojené s čs. legionáři, pořádali jsme přehlídková vystoupení, adventní koncerty, a tím jsme zvyšovali vlastní sounáležitost s jednotkou a Hradem a sebevědomí vojáků při jejich každodenním pracovním nasazení.

foto: Robert Vano

Měl jste někdy trému, když jste zajišťoval čestnou přehlídku před nejvýznamnějšími světovými státníky?

Respekt a pokoru, to jsem měl vždycky. Tréma, to je otázka toho, jak jste vycvičen a jak si věříte. Snažil jsem se o tom moc nepřemýšlet a brát to jako svůj pracovní úkol. Vítal jsem státníky na hradním nádvoří a následně jsem se s nimi setkal i při dalších pietních akcích nebo státních večeřích. Potěšilo mě, když mi prezident Obama při odjezdu z Hradu přišel podat ruku a podobně milé gesto udělali i mnozí jiní. Upřímně mě vždy potěšilo, když naši práci ocenil náš prezident. Zvenku to možná vypadá jednoduše a nekomplikovaně, akty jsou vždy téměř stejné, a přece je každý jiný. Přemýšlíte nad tím, zdali je každý voják dostatečně připraven, zdali státník neudělá něco nečekaného. Mým úkolem bylo velet celé jednotce a vše zvládnout na nejvyšší a reprezentativní úrovni. Současně jsem si musel být jistý, že bezpečnosti je zajištěna dle potřeb a požadavků.

Vaše jednotka se s velkou důstojností a noblesou spolupodílela na zabezpečení státního pohřbu Václava Havla. Co bylo pro vás osobně nejobtížnější? Může voják ve vaší funkci projevovat osobní pocity, třeba smutek?

Cítili jsme silné osobní emoce. Řada mých kolegů sloužila pod prezidentem Havlem delší dobu než já. Velmi jsme si ho vážili. Cítili jsme to tak, jako by odcházel někdo z našich velmi blízkých. Nebylo třeba nikoho k ničemu přemlouvat, pobízet. Vojáci nehleděli na svůj volný čas. Všichni se hlásili do služby a chtěli být součástí smutečního průvodu. Tahle smutná událost nás ve svém smutku hodně stmelila. Technicky jsme řešili součinnost s Vojenským historickým ústavem a Národním hřebčínem v Kladrubech při zajištění smuteční lafety a další stovky drobných věcí. Zkušenosti z přehlídkového vystoupení s ukázkou kočáru T. G. M., taženého šestispřežím, jsme využili při přípravě a následně i při smutečním průvodu. Koňské spřežení i se smuteční lafetou s čestnou stráží vojáků Hradní stráže bylo tou nejdůstojnější poslední cestou našeho prezidenta.

foto: Robert Vano

Je práce velitele spíš kancelářského druhu, nebo je to práce s mužstvem?

Nejsem moc administrativní typ, ale některé písemnosti bylo třeba každodenně zpracovávat. S vojáky jsem byl v kontaktu při organizaci, provádění nebo vyhodnocování stráží, výcviku nebo reprezentačních akcích. Pro vojáky jsem se štábem zejména organizoval řízení strážní služby a reprezentačních akcí a vše, co bylo s těmito úkoly spojené, včetně komplexního materiálního zabezpečení. Snažil jsem se o pravidelná setkání s nimi a jejich přímými veliteli, abych vyslechl připomínky a snažil se konstruktivně řešit jejich skutečné potřeby. Nikdy nevyhovíte všem a ne vše se dá změnit, ale zpětná vazba je podle mne velmi důležitá a řada dobrých věcí se nakonec podařila.

Stál jste někdy ve strážní budce?

Nestál, nebylo by to vzhledem k hodnosti a funkci vhodné. Při různých vojenských akcích, při čekání na přílet státníků, také stojíte s jednotkou – někdy půl hodiny, někdy dvě a pak plníte další úkoly. Je to v něčem podobné, ale není to spojené s celodenním výkonem. Vojáky „kluky“ jsem vždy obdivoval, že vše zvládnou. Povinností velitele není stát na stráži, ale zajistit, aby byli vojáci vycvičeni, vybaveni, vystrojeni, aby o ně bylo dobře postaráno a byli perfektně připraveni zvládnout veškeré úkoly.

foto: Robert Vano

Co se vám ve vaší funkci povedlo, co považujete za svůj úspěch?

Kompletně jsme přezbrojili Hradní stráž, zbraně už byly zastaralé a nespolehlivé. Byl to jeden z velkých úkolů, který jsme dotáhli do konce. Zásadním způsobem jsme zmodernizovali vozový park. Podařilo se opravit střechy na Martinickém paláci, částečně rekonstruovat kasárna na Uršulinkách. Vybudovali jsme Muzeum Hradní stráže, upravili a zmodernizovali webové stránky, realizovali koncerty pro veřejnost v kostele sv. Jana Nepomuckého či v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, často s charitativní náplní. Uskutečnily se desítky přehlídkových vystoupení. Posledním velkým úkolem byla reorganizace Hradní stráže vzhledem k novelizaci služebního zákona, který začal platit od července roku 2015. Myslím, že se mohu ohlédnout s pocitem, že se Hradní stráži a jejím lidem povedlo mnoho dobrého a prospěšného.

Kromě ceremoniálních je hlavním úkolem HS vnější ostraha a ochrana hradních objektů, což se v září 2015 nepovedlo. Nad Hradem zavlály červené trenýrky. Mnoho lidí to vnímalo jako recesi, ale bylo to narušení bezpečnosti a nepovolené vniknutí do hradních prostor. Byla to chyba systému?

Pokud si někdo dovolí tímto způsobem pošpinit Pražský hrad, sídlo králů a nyní prezidenta republiky, je to podle mne problém celé společnosti, nikoliv jen bezpečnostního systému. Hrad je sídlem prezidenta republiky, nejvyššího představitele naší země, a nikdo nemá právo naši zemi ponižovat a zesměšňovat. Ta skupina ublížila nám všem, ale i sama sobě. Toto by si nikdo za První republiky nedovolil, všichni by ho odsoudili. Vojáci si své povinnosti ve stráži splnili. Po tomto incidentu se systém ostrahy zdokonalil a neustále zdokonaluje. Byla to perfektně připravená skupina, která využila několika faktorů, např. rozsáhlé stavební činnosti na Pražském hradě, střídání před bránou Gigantů s kumulací návštěvníků. Mezi turisty a řemeslníky nešlo narušitele vizuálně lehce odhalit. Stoprocentně se dá zabezpečit (zastřežit) jen místo, které je uzavřené. Hrad je ale největší veřejně přístupnou turistickou atrakcí v ČR. Zde se dá jen snížit riziko narušení. Z jejich strany to možná byla recese, na té naší se několika lidem změnil život.

Byl jste odvolán. Odcházel jste s hořkostí, zdálo se vám to nespravedlivé?

Vnímal jsem svoji všeobecnou zodpovědnost, i když určitý stín nespravedlnosti jsem pociťoval také, a nebyl jsem sám. Moji vojáci si své povinnosti splnili. Mrzelo mě, že vše, čeho jsem dosáhl, a nebylo toho za těch osm let málo, bylo jedním okamžikem, který jsem nemohl ovlivnit, jakoby spláchnuto do kanálu. Byl jsem napadán víc, než ti, kteří na Hrad protiprávně vnikli, a v podstatě nebyli potrestáni.

foto: Robert Vano

Jaké zkušenosti z vaší funkce vám pomáhají na vaší nové pracovní pozici?

Pracuji pro firmu Excalibur trade spol s.r.o. patřící do společnosti CSG na pozici projektového manažera. Starám se o obchodní záležitosti u této firmy. Přináším si velké zkušenosti v oblasti řízení lidí i organizace a řadu zkušeností v oblasti ostrahy a bezpečnosti. Osobně se cítím jako na novém startu – učím se za pochodu. Mám „skluz“ 28 let. Bude ještě chvíli trvat, než se vše dostane na požadovanou úroveň. Je to pro mne opět velká výzva, můj život je opět velmi intenzivní. Na rozdíl od vojenského života, kde je vše striktně dané, postup jasný a pokyny přesné, mám teď větší svobodu a možnost si najít svou další cestu.

Co pro vás znamenala uniforma?

Mám ji samozřejmě schovanou, i když ji nyní nenosím. Když jsem se v ní prošel po Pražském hradě, byl jsem na Hradní stráž a její historii a současnost hrdý. Uvědomoval jsem si výjimečnost této služby a sounáležitost s Pražským hradem a dějinami České republiky. Vždy jsem se s úctou skláněl nad tím, co dokázali naši předkové, koho reprezentujeme, a vždy jsem cítil chuť a povinnost předat to dalším generacím. Jednoduše řečeno uniforma pro mě znamenala hrdost a lásku k české zemi. A jestli se mi po něčem stýská, pak po kamarádech a spolupracovnících, s nimiž jsem řadu let sloužil a odváděl svou práci, jak nejlépe jsem dovedl.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře