Robert Vano - fotograf, lektor foto workshopů


Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
13.10.2014 08:21 | Petra Kuncová

Robert Vano je výjimečně milý člověk a úspěšný fotograf. Přestože jeho ruce pracovaly dříve ve dřezu s nádobím než fotoaparátem, svou vytrvalostí se dokázal vypracovat tak, že nyní dělá to, co ho opravdu baví, a je za to vděčný. Přesto, že je fotografování jeho životem, tak u sebe fotoaparát nosí, jen když jde pracovat, nefotí rodinu, i když toho pak možná trochu lituje, nezakládá si alba a připouští, že jeho práce rozhodně nejsou jen fotky samotné.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Poměrně dlouhou dobu jste žil mimo republiku. Co vás vedlo k emigraci do Spojených států? 

No, ono se to pořád mění. Já neustále říkám něco jiného, ale teď si myslím, že to pro mě bylo nejdůležitější proto, že mě nevzali do školy a odvedli na vojnu, na kterou jsem jít nechtěl. A tak jsem utekl. Chtěl jsem mít dlouhé vlasy a rifle… (smích)

 

A na jakou školu jste se tedy chtěl dostat?

Já jsem chtěl jít na DAMU.

 

Na jaký obor?

Chtěl jsem studovat herectví a tam mi řekli, že mám maďarský přízvuk, protože jsem byl z maďarské rodiny. Já si nemyslím, že bych ho měl, ale to je jedno. No a poradili mi, že to mohu zkusit příští rok, jenže příští rok nebyl... Přišel odvod, a tak jsem odešel.

 

Jaké jste měl pocity, když jste se poprvé ocitl na půdě Spojených států?

No, pocity... My jsme šli s kamarádem přes Maďarsko, Jugoslávii do Itálie a zvláštní pocity jsem měl právě v té Itálii. Bylo to na Vánoce a všechno tam bylo vyzdobené a svítilo. V Nových Zámcích, tam nebyla ani jedna lampa na ulici, a když tam byla alespoň žárovka, tak ji někdo utrhl. To bylo jako jít do nebe. A pak to bylo úplně stejné v té Americe. Člověk to ale nevidí v komplexu.

 

Z jakého důvodu?

Já jsem to vnímal jenom vizuálně, neuměl jsem anglicky, takže jsem nemohl s nikým komunikovat a poznávat ty lidi, tedy to, jací jsou. Teprve když jsem se naučil jazyk, jsem se začal přizpůsobovat jejich zvykům a zákonům.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jakým způsobem jste se učil anglicky?

Já jsem se naučil tak, jak se člověk nejlépe naučí – tím, že jsem byl mezi Američany. Pracoval jsem tam, poslouchal televizi a prostě už to pak přišlo tak nějak samo od sebe. Já sám jsem měl pocit, že jsem uměl hned, ale teď postupem času vidím, že to trvalo tak dva roky. Ale chybami se člověk učí. Když jsem šel třeba na nákup a místo cukru koupil sůl, tak jsem se poučil. Nicméně já se učím pořád, i když stále rozhodně neznám všechna slova.

 

Zaměstnání jste si tehdy našel jako kadeřník a vizážista. Co vás k tomu nasměrovalo?

Já jsem začínal tak, že jsem myl nádobí v restauraci. Tam jsem se seznámil s rodinou, která přišla na jídlo. Oni měli syna stejného věku jako já a byli to zase maďarští emigranti. Emigrovali v padesátém šestém, a protože moji rodiče byli Maďaři a já jsem neuměl anglicky a jejich syn zase maďarsky, navrhli, že bychom se mohli navzájem učit. No a tenhle kluk pracoval v kadeřnictví a jednou potřebovali někoho na mytí vlasů. Jeho maminka říkala, že je lepší mýt špinavé vlasy než špinavé nádobí, a tak jsem šel tam.

 

Takže to nebylo plánované...

Nebylo to tak, že bych to měl nějak promyšlené, předtím jsem dělal spoustu dalších prací – ve sklárně, v restauraci, ve fabrice, vyráběl jsem opasky… Prostě tam, kde mu dali o korunu víc, tam člověk šel a tohle bylo to další. Ale dělat vlasy, to mě původně nelákalo. To by člověka ani nenapadlo, protože kluci za totality nemohli být kadeřníci, oni mohli být jen holiči. Stejně tak nemohli jít na zdravotnickou školu, protože ta byla pro holky. Nicméně takhle jsem se dostal k tomu kadeřnictví.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak jste postupoval dál od mytí hlavy?

Každý večer jsme se tam museli učit o produktech, které se používaly, a pak jsme se učili i stříhat vlasy. No, a když vám to šlo, tak jste dostali židli, a když to bylo ještě lepší, tak vás kadeřnictví vysílalo na různá místa, aby si dělalo reklamu. Třeba jste šli k fotografovi česat modelku. Tak jsem nakonec zůstal u fotografů. Pak zase přišla krize, jak se říká teď, tak řekli, že dva lidi – kadeřníka a vizážistu – už platit nebudou. A tak se ti, co česali, naučili líčit a naopak, a tak se ze mě stal vizážista. Takhle to postupně šlo dál...

 

A z čeho jste měl v těchto počátcích největší strach?

Z té jazykové bariéry. Tam, kde děláte s lidmi, je důležitá komunikace. Oběma pak vadí, že si nerozumíte. To byla jedna věc. A pak to byl takový ten informační šum. Neřeklo se, že se udělá drdol, ale šéfová řekla, že dnes děláme všechny holky jako Marii Callas, Mexico City 1947, to představení, kde jde dolů po schodech a ztratí hlas. Takhle to chci. Nevím, jestli se tady kadeřníci učí, jak zpívala Maria Callas, ale já to nevěděl… Tak šel člověk domů a koukl se třeba do knížky. Tak jsem zjistil, že to je drdol, ale tak se tomu říkalo u nás doma, ne tam. Když jsem to věděl, zavolal jsem, že už to vím, tak mi, řekli, ať přijdu. A pak mi řekli, že teď děláme Ritu Hayworthovou z Gildy. A tak to šlo přes Marlene Dietrich, Marilyn Monroe… Pokud tam děláte dvacet třicet let, tak se něco naučíte. Tady nešlo o to, jak se stříhá nebo vyrábějí vlny. A to mě vždycky děsilo. Co dalšího, co neumím, zase bude. Ale jak stárnete a stárnete, naštěstí víte pořád víc něž ti mladší.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Nepřemýšlel jste, že byste se v Americe začal věnovat herectví, když se vám to předtím nepodařilo?

Ne, to ne, protože málokterému cizinci se v Americe povede uspět. Vezměte si, že se nepovedla Bardotka, nepovedla se Sophia Loren, tak já to nebudu. A ty už tam šly s tím, že měly Oscary. Navíc mi někdo řekl, že abyste neměli přízvuk, musíte do dotyčné země přijít ještě před šestnáctým rokem života. Takové dítě pak má ještě šanci naučit se mluvit bez přízvuku. Jinak tam potom stejně hrajete jen ruské špiony a to jsem nechtěl. Já jsem chtěl hrát Romea. (smích)

 

Jak vzpomínáte na období, kdy jste se poprvé postavil za hledáček fotoaparátu?

To si takhle přímo nepamatuji, protože to samozřejmě nebylo tak, že byste hned dostali nějakou kampaň na skvělou kosmetickou značku s dvěma sty lidí. Já jsem dostal první foťák, když by mi bylo asi patnáct. To bylo zřejmě to první setkání.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

A první práce?

První práce, za kterou mi někdo zaplatil, byla pro pána, který měl obchod s botami v domě, ve kterém jsem bydlel. Já jsem mu ukazoval svoje fotky a on řekl, že by chtěl, abych mu nafotil boty, a že mi dá dvacku. To je to první, co si pamatuji. A pak někdo chtěl košili, někdo chtěl opasek – tenkrát jsem fotil všechno.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Kdy přišla změna?

U kadeřnictví jsem teprve pochopil, co fotografie opravdu obnáší. Takovou tu první dobrou práci pro velký časopis jsem dělal v pětatřiceti. Bylo zajímavé, že jsem dělal se stejnými lidmi, se stejnou šéfredaktorkou, se stejnými modelkami, jen jsem nelíčil nebo nečesal. Takže jsem ty lidi znal. Tím to bylo snadnější. Snadnější, než kdybych třeba kopal kanály a pak přišel do redakce s tím, že chci fotit. (smích)

 

V čem vnímáte odlišnosti mezi americkou a českou fotografií?

V Americe se móda nefotí tak, že se dělá reportáž, tam se fotí sny. Fotí se na místech, kam se lidé nikdy nedostanou, s modelkou, která nevypadá jako nikdo, koho znají, a v autě, které si nikdy nekoupí. Ale představuje to určitý sen. Tady všichni fotí reportáž, protože reportáž udělá emoce a je to hodně muziky za málo peněz. Nic nepotřebujete. Vyjdete někam do slumu, za nějakou holkou, která porodila dítě na ulici a dala ho na smetiště. Na to nepotřebujete žádné peníze. Ale když chcete vyfotit Claudii Schiffer, musíte jí dát milión korun a zajistit Niagáru… A to nikdo nedá.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Máte v tomto smyslu nějaký výjimečný zážitek?

Třeba jednou, když jsem fotil pro prestižní módní magazín, jsem se asi o minutu zpozdil. Tamní šéfka si dala ruku v bok a to už znamenalo, že to je průšvih. Bylo to jako v tom filmu Ďábel nosí Pradu. Ona stále stála, nikdy neseděla, protože říkala, že její šaty nejsou na sezení, a teď povídala: „Mistře, chtěl byste být někdy úspěšný fotograf?“ A já jsem řekl: „Ano, kdo by nechtěl.“ A ona na to: „Tak já vám dám jednu radu. Polovinou úspěchu módního fotografa je, že se musí narodit v Paříži. A to vy už nemáte, vy jste z východního bloku. Druhých padesát procent je v tom, že budete chodit včas. Snažte se tedy být v životě alespoň napůl úspěšný.“ A to je hodně dobrý recept.

 

Takže se tou radou řídíte?

Já to mám stále v hlavě – když jedu někam, kam se složitě dostává, cestuji tam už den předem, protože mám pocit, že když tam nebudu načas, nebudu úspěšný. Navíc je důležité si uvědomit, že když je jeden fotograf, tak se mu přizpůsobí, ale když je fotografů sto, prostě si vyberou někoho jiného. Někoho, na koho se dá spolehnout.

 

Takže nezáleží jen na fotografiích...

Určitě to není jen o fotce samotné. Já dostávám zakázky, protože se nehádám, nemluvím o politice, o sexu, o náboženství, protože tam se lidé většinou chytnou. Nikoho nenaštve, když řeknu, že je vedro – ať už je to komunista, nebo nacista.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Cítíte se nyní být úspěšným fotografem?

Ale asi ano, při pohledu zpátky. Je to podobné, jako když se máma ptá, jestli jsem šťastný. Je to stejné, jako když se člověk dívá na poloplnou sklenici. Jde jen o úhel pohledu. Můžu se na to dívat tak, že už mám jen půlku, nebo mám ještě půlku a také bych nemusel mít nic… Když si představím, co všechno jsem v životě udělal, považuji za úspěch to, že jsem dělal to, co jsem měl rád, a to skoro nikdo z mých přátel nedělá. Pokud se koukám na to, čeho jsem dosáhl, myslím, že jsem úspěšný. Pokud ale vidím, že nejsem Greta Garbo, tak se za tak úspěšného nepovažuji.

 

Proč jste se vrátil domů?

Oni mě proto, že jsem utekl před vojnou, zbavili občanství a odsoudili za vlastizradu a nemohl jsem se vrátit třicet let. A mezitím se mi narodil bratr a umřel táta... Prostě jsem se chtěl vrátit, abych viděl rodinu.

 

Jak jste si tu sháněl práci?

Založila se tady česká Elle a potřebovali lidi, kteří by mluvili česky nebo slovensky a k tomu anglicky. A navíc se mi vždycky líbila Praha. Vypadala jako zakletý Disneyland – všude věže, ale celé to bylo šedivé. Vypadalo to jako v Šípkové Růžence a po revoluci tu všechno začalo nabývat energii a rozkvétat. Získal jsem smlouvu na dva roky, takže jsem mohl být doma, ale za amerických podmínek. A do toho byla moje maminka nemocná, takže odchod nepřicházel v úvahu.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Co nastalo po Elle?

Když mi v roce 2004 Elle dala výpověď, mně už bylo 56 a začal jsem být nervózní, protože jsem nevěděl, co budu dělat. A tak jsem po 25 letech volal do své původní agentury, kde už na mě samozřejmě zapomněli. A když zjistili, kolik mi je, řekli mi, že bych měl být v Hollywoodu, a ne v módě. My vás nemůžeme reprezentovat, sorry. Nicméně díky tomu se pro mě otevřela spousta dalších možností, protože jsem se stal nezávislým.

 

Co je pro vás vůbec kritériem hodnocení dobré fotografie?

Já se moc na ostatní nekoukám, spíš se starám o sebe. A navíc mám jednoduché dělení – prostě líbí, nebo nelíbí. Možná podle toho, co mi řekli, když jsem byl mladý: „Když chceš hezkou fotku, potřebuješ hezkou holku.“ Pak už jen potřebujete nejlepší produkci, nejlepší světlo, nejlepší lokalitu… (smích)

 

Co vnímáte jako nejtěžší věc na práci fotografa?

Podle mě je nejtěžší to, aby práce na konci vypadala tak, jak byla objednána, a aby se líbila klientovi. Nejhorší je, když vám třeba jen řeknou: „Ať je to hezké.“ Ale to je strašně subjektivní. Mám pocit, že tady se lidé bojí říct něco definitivně, že se bojí vzít si na sebe zodpovědnost. Já proto teď vždy udělám výjezd fotografie a dám klientům podepsat, že to tak nebo tak chtějí. Protože jinak se často stane, že se do druhého dne rozhodnou, že to není ono. Když jim to pak ukážu, už nemohou říct, že to není to, co chtěli. To jsou věci, co vás ve škole nenaučí.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Nosíte u sebe neustále fotoaparát?

Ne, nikdy nenosím žádný, jen když jdu do práce. Myslím, že tím, že jsem módní fotograf, bych měl věci fotit ne tak, jak jsou, ale tak, jak by měly být – tedy s nějakými úpravami. Jsou dva směry fotografie, jedna je ta aranžovaná a druhá je ta realistická. A já se zkrátka soustřeďuji na tu první. Navíc pro fotografa je důležité, aby byl rozpoznatelný. Přesto je mi občas líto, že fotoaparát nemám, protože mě něco zaujme.

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Zakládáte si fotoalba třeba s rodinou či přáteli?

Ne, ale nedávno se mě zrovna někdo ptal, koho bych chtěl vyfotit, a mě napadlo, že já ani nemám fotografii své maminky. Tedy mám spoustu jejích fotek, ale vždy je fotil někdo jiný. Já jsem nikdy nikoho z rodiny před hledáčkem neměl. Nevím proč. Možná máte pocit, že tu maminku máte doma neustále, ale teď musíte dohnat něco jiného…

 

Co děláte pro to, aby se z fotografování nestala jen rutina?

Já nedělám nic. Možná se jen vždycky potřebuji setkat s lidmi, kteří ode mne něco chtějí, a zjistit, jestli je to něco, co opravdu umím, a jestli mě to bude bavit. Mám to štěstí, že můžu fotit jen to, co mi dělá radost.

 

Děkuji za rozhovor. 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Designehotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandir.cz

LE Hotels Group

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová
Robert Vano, foto: Lenka Hatašová

Partneři

BANDI VAMOS - Pánské obleky
Designehotel Elephant Praha
Hotel Grandior


Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA
Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA

01.07.2016 | Narodila se ve Francii a svůj život spojila s tancem. Tanečnice, producentka, taneční pedagožka, ...


Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf
Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf

17.12.2015 | Je všestranným divadelním umělcem. Vystudoval Státní konzervatoř v Brně, obor hudebně dramatický. ...


Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér
Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér

18.06.2015 | Docent Jan Burian vystudoval režii na pražské DAMU. Jako režisér prošel několika divadly – pracoval ...


Michaela Žemličková - malířka
Michaela Žemličková - malířka

12.06.2015 | Michaela má klasické, krásné a poměrně tradiční jméno.  To, co dělá, je však velmi netradiční. ...


Jan Onder - učitel tance
Jan Onder - učitel tance

26.02.2015 | Rodák z Lokte vystudoval pedagogickou fakultu na Univerzitě v Ústí nad Labem. Tanec se stal velmi ...











Komentáře na Facebooku