Olga Menzelová - produkční, výkonná ředitelka společnosti MEDIALOGUE, s.r.o.


Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
10.09.2013 22:03 | Dita Brančíková

Vystudovala sportovní gymnázium v Českých Budějovicích, poté Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze a v roce 2010 absolvovala magisterské studium na DAMU obor produkce. Je majitelkou a výkonnou ředitelkou společnosti MEDIALOGUE, s. r. o. Těžiště společnosti, již založila v roce 2006, leží v pořádání autorských outdoorových výstav velkoformátových fotografií, pro které vyvinula i unikátní technologii exteriérových prezentačních nosičů. Jejím manželem je známý režisér Jiří Menzel. Kromě časově náročné práce jí čas vyplňuje pětiletá dcerka Anička. O zajímavých projektech, svém muži, nadané dcerce Aničce a lidské jinakosti jsme si s Olgou povídaly v hotelu Alcron.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Vystudovala jste sportovní gymnázium, což mi evokuje spíše dráhu úspěšné sportovkyně. Kde se ve vás vzala touha jít studovat na DAMU? 

Moji rodiče zastávali názor, že děti se mají vydovádět a vyběhat. Takže jsem dělala všechny možné sporty, až jsem zakotvila u lehké atletiky. Té jsem se věnovala do svých jednadvaceti let. I díky tomu jsem vystudovala sportovní gymnázium v Českých Budějovicích. Ovšem s příchodem do Prahy se sport a škola daly těžko skloubit. Navíc jsem nikdy nebyla takový talent, abych dosáhla úplně nejvýš, nebo bych na to musela opravdu hodně dřít. A to jsem nechtěla. Také mne odrazoval fakt, že v profesionálním sportu stačí menší zranění a člověk je vyřazený a musí začít řešit co dál. Proto přišla nejprve žurnalistika a pak DAMU.

 

Měla jste jako dítě umělecké sklony? 

To nevím, ale odmalička jsem chodila do výtvarného kroužku, vždy mne bavilo malování a rodiče nás vedli k umění. Doma jsme měli spoustu literatury, takže jsem si často listovala zajímavými knížkami a teď si vzpomínám, že jsem vlastně hodně věcí, s nimiž jsem se v dospělosti potkala, znala díky knihám už z dětství.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Váš manžel Jiří Menzel, je známý režisér a umělec, i on vás bezesporu hodně ovlivnil a ovlivňuje…

Když jsem ve svých 22 letech potkala mého muže, tak mne samozřejmě inspiroval k umění, vysvětloval mi, učil mne, určitě je to jeho zásluha, že se dnes zabývám tím, čím se zabývám.

 

Co nejdůležitějšího vás manžel naučil, jakou radu vám dal do života? 

Těžko bych asi hledala pouze jednu radu. Díky Jiřímu jsem našla cestu k divadlu. Ale co považuji za důležité, je vztah k lidem jako takový. Pozitivní vztah k jednání s lidmi jsem si přinesla už z domova a Jiřím se jen dále prohluboval. I když jsme hodně jiné povahy, mít rád lidi je velmi podstatné pro práci. Svoji práci vždy dělám s ohledem a láskou pro lidi, nikoliv pro peníze. Ty jsou vždy až v druhém sledu.

 

Kdysi jste prohlásila, že máte ráda chaos, platí to stále? 

Já bych neřekla, že ho mám ráda. To je o povaze a já si myslím, že jsem pořádná, mám ráda kolem sebe čisto a přehledno. Ale tím, že toho mám skutečně hodně, jsem zvyklá dělat více věcí najednou, tak v tom pravém slova smyslu jsem chaotik. Chaos je u mě asi daný povahou.

 

Předpokládám, že v dnešní době není vůbec jednoduché získávat peníze na různé projekty, investoři si více vybírají, zvažují, cítíte to také? 

Co se týká kultury, dlouho jsem opravdu nevěřila takové té „krizi“, ale musím přiznat, že v tomto roce, ale i v roce minulém, to pociťuji opravdu hodně. Každá společnost si dnes dobře rozmýšlí, do čeho bude investovat. A jako první se škrtá v reklamě a marketingu, protože to nejméně bolí. Z hlediska dlouhodobého to dobře není, ale z krátkodobého to jistý efekt asi má. Je to lepší, než sáhnout lidem na peníze. A samozřejmě pokud nyní sháním peníze na kulturní projekty, tak za to nabízím i reklamu. Ale přiznávám, že situace je dnes složitá a musím vyvinout úsilí desetkrát větší než před lety, aby se vůbec podařilo něco zafinancovat.

 

Pomáhá vám k tomu jméno vašeho manžela Jiřího Menzela? 

Jak kdy a jak kde. Ale u nás překvapivě často i nepomáhá. Někteří jedinci si totiž scestně myslí, že slavné jméno rovná se bohatství. To je takový ten omezený a většinou závistivý pohled na věc. Říkají si, ta má jistě peněz dost, tak ať si projekt zaplatí sama. S tím jsem se už konkrétně setkala. Naštěstí zdravý rozum stále ještě převažuje.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké vlastnosti musí mít člověk, který, když to řeknu napřímo, „shání peníze“? 

Musíte být vždy o krok napřed. A o společnosti, kde žádáte o finance, si zjistit detailní informace a nejenom to, co ta společnost dělá, čím se zabývá, ale i koho podporuje. Je to opravdu o pečlivé novinářské přípravě. Je dobře znát marketingové cíle společnosti a teprve potom jí můžete nabídnout mnohem více. Musíte jí ušít projekt na míru, který jí sedne, musíte splňovat mnoho, mnoho kritérií, aby se společnost rozhodla s vámi do toho jít. A k těm vlastnostem – asi těžko by tuto práci mohl dělat introvert a člověk, který má problém v komunikaci s lidmi. A je pravda, že z 80 procent je to o dobré, precizní přípravě, mapování trhu, ne každý projekt můžete nabídnout komukoliv.

 

Často vystavujete na různých netypických místech, proč jste vzala výstavy z galerií a přesunula je například na nádraží?

Já jsem vlastně jako první začala v České republice vystavovat ve veřejném sektoru. V roce 2006 to byla výstava Yanna Arthuse-Bertranda. Je to francouzský fotograf, který fotí z výšky – z helikoptéry nebo z balonu – především přírodu a se svou výstavou putuje po světě. My ji s Jirkou viděli v Norsku a Jirka mi tehdy řekl, že je to tak pěkné, že bych to měla přivézt k nám. A tímhle jsem začala. Expozice „Země krásná neznámá“ byla tři měsíce v plenéru, pod Karlovým mostem a lemovala Kampu až k Sovovým mlýnům a za tu dobu ji vidělo až milion tři sta tisíc lidí. Což je údaj samozřejmě přibližný, ale vypočítaný na základě reálných statistik počtu kolemjdoucích lidí.

 

Takže jste chtěla tuto výstavu zpřístupnit co nejvíce lidem? 

Ano, přesně tak. Pokud vynesete umění do ulic, tak výstavu uvidí i lidé, kteří by do galerií vůbec nepřišli. Nenapadne je tam jít, také to stojí peníze. A tímhle máte možnost prostřednictvím umění ovlivňovat velkou skupinu lidí. Což je zajímavé i pro sponzory.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Jak je to v současné době s návštěvností galerií a výstav obecně, chodí lidé? 

Návštěvnost galerií je nyní zoufalá, lidé si pořádně rozmyslí, kam vynaložené prostředky investují. Stačí, když si spočítáte, kolik zaplatí pětičlenná rodina za návštěvu kina! To si raději koupí něco dobrého k jídlu. Ano, čas od času se najde zajímavá výstava, na kterou přijde dost lidí, ale jinak ta čísla nejsou optimistická.

 

Není to tím, že některé druhy výstav jsou pro běžné lidi moc „umělecké“?

Člověk musí najít zlatou střední cestu, protože jak máte něco, co chcete vystavovat venku, nesmí to být příliš umělecké, nebo okrajové. Lidé tomu potom nerozumí, nebaví je to, tak nepřijdou.

 

Jakou výstavu vy sama považujete za dobře zorganizovanou a tematicky zajímavou, ať již u nás, nebo v zahraničí? 

Tak v zahraničí je takových výstavy mnoho. Stačí se zajet podívat do Vídně. Ale i u nás je řada krásných a velmi povedených výstav. Napadá mě třeba Karel Malich v Jízdárně Pražského Hradu. To byla skutečně krásná expozice!

 

Jaká byla vaše organizačně nejnáročnější výstava? 

Asi bych nemluvila o výstavě, ale zmínila bych projekt Winton Train, kde jsem byla v organizačním týmu společnosti, která ke stému výročí narození sira Nicholase Wintona vypravila speciální historický vlak z Prahy do Londýna. Většina lidí asi ví, že Nicholas Winton zachránil převážně židovské děti před holocaustem tím, že je nechal odvézt vlaky z Prahy, z tehdejšího Československa, do Británie.

 

…a tento muž stále žije a je mu už přes sto let… 

Letos mu bylo 104 let! Je to úžasný člověk, stále v dobré kondici, říkám o něm, že je to „věc Makropulos“! Ale abych se vrátila k projektu. Na počest přeživších dětí, které se potom vrátily zpátky do republiky, jsme uspořádali rekonstrukci jejich tehdejší cesty a vezli jsme je společně s jejich rodinami z Prahy do Británie. Bylo to emotivní, zajímavé, bylo to organizované především pro studenty a současné mladé lidi, aby se obnovil ten starý, válečný příběh, který je důležitý i pro dnešní dobu. A musím říci, že to bylo organizačně extrémně náročné.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Jak dlouho ta cesta trvala?

Čtyři dny, včetně plavby přes Lamanšský průliv.

 

Nastaly i nějaké komplikace? 

Neskutečně velký problém byl tyto lidi pojistit. Dnes vám pojišťovny nechtějí pojistit 70leté lidi, natož 80 a více leté. Samozřejmě že tam je pravděpodobnost, že se něco stane, mnohem vyšší. Nakonec se to povedlo, ale byl to oříšek. Vezměte si, jaké to je, když jedete ve vlaku den a je vám třicet a oni jeli čtyři dny a byli třikrát tak staří.

 

To jste museli určitě mít početný tým od lékařů až po lidi zajištující stravu? 

Samozřejmě s námi jeli lékaři, kuchaři, kadeřníci, maséři, cestující měli prostě veškerý servis, všechno nutné k pohodlné přepravě. Včetně toho, že jsme zastavovali, spalo se například v Norimberku, v Kolíně nad Rýnem a na trajektu cestou do Anglie.

 

Kdo všechno tímto speciálním vlakem jel? 

Dvaadvacet „Wintonových dětí“ s rodinami, studenti a další lidé, kteří se na projektu podíleli. Ten vlak byl skutečně plný.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Podle čeho si vybíráte „témata“ výstav? 

Dříve to bylo tak, že jsem jezdila po světě, dívala se, co kde je, co bych mohla do Prahy přivézt. V současné době vzhledem k ekonomické situaci přemýšlím naopak. Obrátila jsem systém práce a spíše se dívám po společnostech, která co dělá a co by je mohlo zajímat. A projekty se snažím sestavovat na tělo konkrétní firmě, konkrétním lidem.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Chodí investoři do projektů opakovaně?

Určitě ano, síť spolupracujících firem je důležité budovat, ne vždy se všem hodí to, co zrovna dělám, ale je potřeba se o své partnery starat. Takže jim mimo samotný projekt, produkt, nabízím ještě reklamu, možnost se seznámit třeba na vernisážích s někým zajímavým, s nímž by se běžně nepotkali. Musím nabídnout mnohem více, než dostanu.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Je nějaká výstava, kterou byste ráda uskutečnila? 

Je jich několik a já bych je nerada prozrazovala, protože bych chtěla být první, kdo je přiveze.

 

Působíte velmi nezávisle a emancipovaně, jste skutečně taková? 

Nedávno to velmi pěkně řekla moje máma: „Ona si ta Olinka vždycky dělala, co chtěla.“ A je pravda, že jsem zvyklá už ze sportu, že nic není nemožné. Moje povaha, což mi řekl i astrolog Antonín Baudyš starší, je více mužská než ženská. A já to sama cítím. Ženy jsou takové, že většinu situací přijímají a berou si z toho to, co dostanou. Ale muži jsou ti, kteří situace tvoří.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Máte téměř pětiletou dcerku Aničku, Jak zvládáte péči o dceru a tolik práce dohromady? 

Bez mojí mámy by to nešlo. Je to můj anděl strážný, byla plně k dispozici do doby, než Anička začala chodit do školky. Bez ní bych nemohla studovat a pracovat. Na počátku, když se Anička narodila, jsme měli chůvu, ale nešlo to. Pořád jsem koukala na hodinky, bylo to stresující. Takže moje máma, která je stále vitální, se po dohodě s tátou rozhodla na čas přestěhovat za mnou do Prahy. Rodiče žijí v rodinném domě v Písku, takže táta tam zůstal přes týden sám a máma jezdila domů pouze na víkendy. A jsem jim oběma za tuto pomoc vděčná. Ted už Anička chodí do školky, takže máma vypomáhá pouze v případě nemoci, nebo když potřebuji někam odjet.

 

Rozpoznáte, zda Anička zdědila něco po vás, po rodičích? 

Je pravda, že má velmi dobře vyvinutý hudební sluch, krásně tancuje a hudbu vnímá. Máme doma pianino, už jsem zkoušela najmout učitelku, ale zatím to k tomu úplně nebylo, takže jsme to odložili na září. V létě jsem byla s Aničkou na dětském táboře, kde byla možnost si vydělat nějaké papírové penízky a něco si za ně koupit. A Anička si za ně koupila flétničku a sama si na ni hraje, i když to vlastně pořádně neumí. Myslím, že je důležité jakoukoliv činnost dítěti neznechutit. A stejné je to i ve sportu. Anička se naučila sama plavat, ale jen díky tomu, že se sama rozhodla, my ji k ničemu nenutíme. A také výborně lyžuje. Měla učitele, který se jí každé dopoledne věnoval, zatím co já jsem byla na běžkách. Aničce různé aktivity nabízíme a spíše pozorujeme, jakým směrem se vydává a co ji baví.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Jak byste nesla, kdyby se z Aničky stala třeba kadeřnice? Nebyla by to pro vás životní prohra?

Není nic horšího, než projektovat své nenaplněné ambice do dítěte. A pokud by dítě bylo šťastné jako kadeřnice, tak ať je třeba kadeřnice. Důležité je, mít rád svoji práci. Určitě bych své dítě podporovala, kdybych viděla, že to, co dělá, ji baví a je v tom dobrá. Ale také bych se snažila jí nenásilně nabídnout i jiné alternativy, pokud bych cítila, že má na víc.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Před lety, po porodu Aničky, jste byla pod obrovským mediálním tlakem. Dnes, zdá se mi, se situace zklidnila. Myslíte si, že si lidé prostě na „jinakost vašeho vztahu“ už zvykli? 

Je mi to vážně jedno. Bylo to tehdy velmi nepříjemné. Pouze nejbližší okolí vědělo, jak to je. A je opravdu hrozné, když se vám do vašeho života plete bulvár. Bulvár je pro spoustu lidí zajímavý, atraktivní a není pro něj zajímavá pravda. Pochopila jsem, že cokoliv vysvětlovat je nesmysl, protože si stejně napíší to, co chtějí, co má čtenost. Jakmile se odlišujete, ať již pozitivně, nebo negativně, tak je na vás více vidět, snáze se do vás střílí.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

A jaký postup jste zvolila u Aničky, ví, kdo je její tatínek a jak se věci mají? 

Anička odmalička ví, kdo je její táta a ten se o ni také stará a jako skvělý táta funguje. To, že se naše cesty v určitém směru rozešly, je věc druhá. Nadmíru důležité je však zachování dobrých a přátelských vztahů. To je totiž to, co dítě vnímá. A myslím si, že je dobré, když před dítětem člověk nelže, protože věřím, že se to v budoucnu vymstí a ono pak dostane ránu, kterou nečeká. Anička to chápe dobře. Byla u nás na návštěvě holčička, která se jí zeptala: „Aníí, ty máš dva tatínky?“ A ona na to: „Ne, proč?“ A tím to skončilo. Takže evidentně bylo vidět, o čem se doma rodiče baví. Nejdůležitější je, aby byla v pohodě. Vše ostatní je podružné.

 

Děkuji za rozhovor!

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Styling: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Make up a vlasy: BOMTON STUDIO JALTA

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Spolupráce na produkci: Michaela Rálišová

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová

Partneři

Pavel Filandr Dress and Shoes
Radisson Blu Alcron Hotel Praque


Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Patrik Nový - ředitel KB SmartSolutions
Patrik Nový - ředitel KB SmartSolutions

22.04.2020 | Patrik Nový byl spoluzakladatelem, členem představenstva a akcionářem úspěšné start-up pojišťovny ...


Jan Vážný – obchodní zástupce Moto Italia
Jan Vážný – obchodní zástupce Moto Italia

19.02.2020 | Značka Ducati má za sebou rekordní rok na českém trhu. Loni si zákazníci zaregistrovali 243 nových ...


Tomáš Loukota – dovozce Suzuki ČR
Tomáš Loukota – dovozce Suzuki ČR

25.01.2020 | Do zastoupení japonské značky Suzuki přivedla šéfa motocyklové sekce Tomáše Loukotu celoživotní ...


Michal Janda – Food and Beverage manager hotelu Grandium
Michal Janda – Food and Beverage manager hotelu Grandium

11.11.2019 | Michal Janda má na starost kompletní gastronomický provoz pražského hotelu Grandium. Vystudoval ...


Milan Švára – ředitel Le Hotels Group
Milan Švára –  ředitel Le Hotels Group

07.10.2019 | Hotelový skladatel puzzle dílků. Tak sám sebe označuje generální ředitel Milan Švára. Jeho ...