Rostya Gordon Smith – personalistka, HR manažerka, koučka

09.06.2014 09:38 | Petra Kuncová

Jen málokdy se člověku podaří setkat s tak inspirativní osobou, jako je právě Rostya Gordon Smith. Procestovala obrovský kus světa a všude si dokázala najít oblast, ve které se profesně realizovala a byla úspěšná. Mnohokrát začínala naprosto od nuly a v cizím prostředí, ale neustále na sobě pracovala a nakonec se stala jedním z padesáti nejlepších HR manažerů světa. Své znalosti a zkušenosti v současné době předává jako koučka, a jak sama říká, jejím největším zájmem jsou nyní ženy a jejich nejen profesní realizace.

 

Jak byste popsala své kariérní začátky?

Samozřejmě bylo základem studium. Ale brzy jsem se odstěhovala do ciziny a měla jsem jedno dítě za druhým. Celkem čtyři děti. Nestaršímu bylo dva a půl, když se narodil ten třetí.

Do jakých zemí jste se tedy dostala?

Z Anglie jsme se přestěhovali do Brazílie, z Brazílie do Španělska, pak zase do Anglie, do Kanady, pak do Hongkongu, do Japonska… Stěhovali jsme se jako rodina, takže jsem neměla možnost budovat nějakou permanentní kariéru. Ale protože jsem měla určité vzdělání a jsem člověk, který je poměrně akční, a měla jsem štěstí, že jsem se rychle naučila jazyky a rychle se orientovala v té zemi, tak jsem vždy něco dělala.

 

Čemu jste se věnovala například v Brazílii?

V Brazílii jsem měla privátní školu, kde jsem učila děti zaměstnanců anglické firmy, protože rodiče chtěli anglické vzdělání spíš než to americké. No a později jsem i učila na americké střední škole. Když jsme byli v Kanadě, tak jsem se zase realizovala v neziskové organizaci, která byla vlastně součástí školního představenstva, a pracovala jsem s dětmi emigrantů. S dětmi i rodiči.

 

V jakém smyslu byla nutná spolupráce i s rodiči?

To je takové zajímavé, neboť rodiče přijedou třeba z Jižní Ameriky, z Ukrajiny nebo i z Čech a mají nějaké kvalifikace a dostanou nějakou práci. Jejich děti, ať je jim kolik je, jdou do školního systému a v tom systému se naučí velmi rychle anglicky. Naučí se anglicky bez akcentu a začnou si budovat přátelství a takovou tu svoji síť. Začnou vlastně být Kanaďany. Mezi rodiči a dětmi pak vzniká propast, protože rodiče byli nějak vychovaní a mají nějaké tradice a děti je často pak už nerespektují. Tak tam jsem dělala vlastně takový koučink, ještě než byl koučink moderní.

 

A jak vypadala vaše práce v Hongkongu?

V Hongkongu jsem si například dodělala magisterské studium. Později jsem si tam zařídila firmu, v rámci které jsem vozila cizince po různých továrnách, kde se daly koupit značkové věci tehdy ještě doslova za babku. Také jsme ještě s jednou paní založily školu pro handicapované děti ex-patriotů, to znamená cizinců, kteří pracují v Japonsku. Mohou mít třeba dvě děti, které chodí do normální školy, a pak mají jedno handicapované nebo autistické dítě a tam ho nemají kam dát.

 

V Japonsku neexistují taková zařízení?

V Japonsku sice všechny tyto věci existují, ale jen pro Japonce. Takže jsme si pronajaly dům blízko mezinárodní školy a začaly jsme i s tou mezinárodní školou spolupracovat. Takže co se týče kariéry, já jsem vlastně kariéru neměla, ale vždy jsem měla nějaký projekt nebo nějakou práci…

 

Nelákalo vás budovat už tehdy přímo kariéru?

Já jsem měla takovou filozofii, že s dětmi zůstanu doma, než půjdou do školy, což je pět let. Takže jsem byla pět let doma, ale pak jsem zase zjistila, že jsem opět v jiném stavu, takže jsem byla doma dalších pět let. No ale tam už bylo jen jedno dítě a měla jsem i chůvu. Do té doby jsem si vše dělala sama.

 

V té době tedy začalo intenzivnější budování?

Začala jsem pracovat v oblasti, ve které jsem se kvalifikovala v magisterském studiu, což je rozvoj organizace a rozvoj lidí. Bylo to v Hongkongu a tam jsem vlastně dostala první práci. A shodou okolností díky tomu, že na to místo byly kvóty.

 

Jak to konkrétně probíhalo?

To místo bylo vlastně připravené pro ženu, která se vrací z mateřské dovolené. Nebo tedy z mateřské, protože tomu nerada říkám dovolená. Kdyby tomu tenkrát tak nebylo, tak se ani nedostanu k pohovoru, protože takové ty stereotypy o matkách, kterým změkne mozek, když jsou na mateřské, jsou po celém světě.

foto: Lenka Hatašová

 

Co pro vás bylo v těchto počátcích nejtěžší?

Pro mě to nebylo těžké. Pro mě bylo zpočátku jen těžké dostat se do úplně jiného rytmu a nebýt úplně absolutně zahlcena prací, protože já jsem tu práci milovala. Já jsem si úžasně užívala čas s dětmi. Byla jsem velice aktivní matka a bylo to moje potěšení a obohacení mého života. Ale využít své vzdělání, své sebeuvědomění, svůj entuziasmus a svou energii v práci, to bylo, jako kdyby mě někdo vystřelil jako raketu.

 

A proč jste se tedy rozhodli vrátit do Česka?

To byl absolutně sentimentální důvod, byla to láska k vlasti, zaprvé. A za druhé nesmírná touha zhodnotit ty zkušenosti tady v mé zemi. Protože proč bych dávala energii někam jinam, kde vše víceméně funguje, než do své země, kde spousta věcí nefungovala, a to zejména v mé profesi?

 

Čím to bylo způsobeno?

Strategický rozvoj lidí, to byla úplně nová věc. To tady nemělo tradici, takže proto jsem se sem vrátila. Vrátila jsem se ale i proto, že tuto zemi mám moc ráda a věděla jsem, že tu chci něco udělat. Něco, co tahle země potřebuje. Samozřejmě jsem naivně nepočítala s tím, že mi tady všichni otevřou náruč. Znám český národ. Ale nepočítala jsem ani s takovým tím velkým skepticismem, se závistí, s podrážením, s pomlouváním…

 

Jinde jste se s tím tedy nesetkávala?

Ono to je všude na světě, ale tady jsem se s tím setkala více. Takže to je asi taková věc, která pro mne byla hodně těžká. Ale zase na druhou stranu lidé uznali, že jsem se neodstěhovala někam do Toronta a tam jsem nežila třicet let a pak se nevrátila do Čech a neříkala jim, jak se to správně dělá v tom Torontu. Ale protože jsem žila v tolika v zemích, vlastně asi deseti nebo tak nějak, tak k tomu nebyli tak kritičtí.

 

Jak byste tedy zhodnotila úroveň české personalistiky vzhledem k té světové?

Zpočátku to bylo slabé a mohla bych to spočítat na prstech, kolik tady bylo skutečně strategických HR. Teď si myslím, že jsme ještě před některými západními zeměmi. Myslím tím, co se týče procesů, které známe, znalosti systémů, znalosti strategie a toho, co se všechno může dělat. Naše HR je velmi moderní a je to také díky People Management Foru, což byla česká společnost pro rozvoj lidských zdrojů a je vedená Františkem Míkou.

 

Jak jste s touto společností spolupracovala?

My jsme vlastně tu společnost zakládali a budovali na základě vize, že česká personalistika bude na úrovni té zahraniční. A to si myslím, že se v této zemi podařilo a myslím, že People Management Forum na tom má velkou zásluhu. Ale také je to tím, že tady máme mnoho a mnoho zahraničních firem, které tyto standardy už mají, které mají strategické HR, takže se pak všechno především dolaďuje po českou kulturu.

 

Nic tedy české personalistice neschází?

Jediná věc, která se mi zdá, že tady u personalistů chybí, je odvaha. Odvaha v tom smyslu někdy oponovat. Říci vedení nejen: „Ano, udělám to, mám na to kvalifikaci a umím to.“ Ale také to, že někdy prostě vidím, že to není tak, jak to má být. Být schopen skutečně jako business člověk se svou personální kvalifikací říct: „Takhle to nebude a nebude to fungovat.“

 

Čím myslíte, že je to dané?

To není ani tak o vzdorování, ale o tom, aby si personalista uvědomil, proč tam je. My tam nejsme jen proto, abychom firmě pomohli vydělávat peníze pro investory, ale jsme tam ve skutečnosti proto, abychom se ujistili, že její lidé jsou v pořádku.

 

Jak vypadá nyní váš běžný pracovní den?

Já mám svou firmu, takže si mohu svůj den víceméně organizovat. Samozřejmě, klient je na prvním místě, takže když zavolá nebo něco potřebuje, prostě se to udělá. Tam není jiná cesta a jinak bych si to ani nepředstavovala. Takže můj pracovní den vypadá tak, že ráno se snažím cvičit a pak jsem buď u klienta, nebo připravuji nějaké školení, pracuji na své další knize, kterou chci napsat, koučuji, mentoruji, networkinguji a nebo si vymýšlím nové projekty.

 

Jaké vlastnosti by měl mít člověk, aby mohl být ve vašem oboru úspěšný?

Já si myslím, že ten člověk by neměl mít jiné vlastnosti než jakýkoli další člověk, který chce být úspěšný nebo chce v něčem vyniknout. Podle mě v první řadě potřebujete vysoké sebeuvědomění. Pro to, aby byl člověk sebevědomý v tom, co dělá, potřebuje vysoké sebeuvědomění. To znamená, že potřebuji znát sama sebe. Já potřebuji znát své slabosti, své silné stránky. A v první řadě pracovat na těch silných stránkách, ne na těch slabých. To je často ztráta času. Potřebuji mít hodně energie a potřebuji být sebenabíjející.

 

Jak vypadá takové sebenabíjení?

To je strašně důležitá věc, protože člověk není závislý na okolí. My všichni máme rádi pozitivní zpětnou vazbu a pochvalu. Ale není to podmínka. Samonabíjecí člověk ví, co dělá dobře a co nedělá dobře, a umí si to uvážit a hned tak něco ho nezdrbne. Umí sám oslavovat a umí se sám vyrovnat s propadem nebo neúspěchem. Já jsem věřící člověk, takže u mě jsou velice pevné a narovnané hodnoty. Já vím, odkud pocházím a kam jdu, a to mi dává tu energii. Dává mi to sebevědomí, že dělám to, co chci dělat, a doufám, že to dělám dobře, a myslím si, že moje víra mi v tom pomáhá.

 

Co vás vedlo k tomu, že jste se stala věřícím člověkem?

My jsme vstoupili do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, neboli k mormonům, už před třiceti sedmi lety. Byli jsme pokřtěni v Brazílii. Já jsem byla ateista, můj manžel byl anglikán. Já jsem se na náboženství vždy koukala jako na takovou tu věc, ke které se člověk obrátí, když už nikoho nemá. Viděla jsem to spíš jako berli a neviděla jsem to jako ohromný náboj. Vlastně jako jakousi GPSku na život. Takže v tomto směru jsem velmi šťastná a spokojená, že jsem našla víru, která mě nabíjí, kterou považuji za pravdivou. A v další řadě – a to v neposlední řadě – stabilita závisí na tom, abyste měli štěstí se svým partnerem. Ono to není jen o štěstí, ale abyste měli dobrý partnerský vztah, kde máte absolutní podporu.

 

Zmínila jste vlastní firmu, co vás vedlo k jejímu založení?

Pracovala jsem dlouhou dobu na vysokých postech a zjistila jsem, že moje hodnoty se s mnohými prostě neprolínají. Člověk musí někde udělat nějaký kompromis, ale hodnoty, ty jsou to dno. Přišel takový moment, kdy jsem si řekla: „Ne, už ne, chci mít i širší rozsah.“ Tak jsem si uvědomila, že pro mne bude daleko zajímavější a budu mít daleko větší dopad, když půjdu na šířku víc než na hloubku. Pro mne to je ohromná satisfakce, protože vidím hromadu firem, potkávám hrozně moc lidí a ještě mám čas dělat dobrovolnické věci. Věci, které mě skutečně zajímají a které jsou pro mne srdcové záležitosti.

 

Co jsou ty srdcové záležitosti?

Srdcové záležitosti jsou pro mě ženy. Ženy tady v České republice. Jejich rozvoj, přátelství, budování sítě, pomáhání a vzdělávání. Všechny tyto věci, to je prostě moje vášeň, protože si myslím, že ženy v Čechách jsou neobvykle nadané. Jsou energické, jsou na úrovni, ale není jich tolik. Takže moje touha je, že tu bude více uvědomělých žen. Že se do této společnosti zapojí, že budou aktivně bojovat, aktivně se budou angažovat proti věcem, které škodí ženám, které škodí našim rodinám.

 

Jak vnímáte ženy ve smyslu rodiny?

Věřím, že žena je skutečné centrum rodiny, ať pracuje doma, nebo v nějaké firmě. A také že se musíme spojit. Samotné nic nedokážeme. Já nemluvím o boji proti mužům, ale o boji za lepší společnost. Nejen pro nás, ale hlavně pro naše děti, protože na tom ženám záleží.

 

Bojujete také za to, aby se ženy objevovaly na předních manažerských postech. Proč je to podle vás důležité?

Samozřejmě se v tom angažuji a je to důležité, protože my ženy nejsme minorita. Je nás přes padesát procent a nejsme reprezentované ani v politice, ani ve veřejné správě, ani ve firmách. Fakt je, že jsme vzdělanější – 60 procent postgraduálních studentů jsou ženy. Takže tady jsou cenné zdroje, které nejsou využity. Problém je, že je to stále ještě mužský business, že se ženy potřebují často přizpůsobit tomu mužskému směru. Ale čím víc bude žen, tím bude tato společnost lepší. Tomu skutečně věřím.

 

V čem vnímáte odlišnost mužů a žen manažerů?

To se nedá říci v jedné větě a nenazývala bych to odlišností. Já bych řekla, že jsou muži, kteří jsou empatičtí, a jsou ženy, které absolutně nemají žádnou empatii. Jsou muži, kteří jsou komunikativní, jsou ženy, které nekomunikují dobře. Jediná věc, kterou bych uvedla, je, že muži mají takový mužský klub, kde si umí pomoct, když na to přijde, nebo se podpořit. Kdežto my ženy spolu spíše soupeříme, ale když se podpoříme, když se přes to přeneseme, tak je v nás obrovská síla.

 

Myslíte tedy, že se ženská situace zlepšuje?

Já věřím, že se zlepšuje, jinak bych tu už nebyla.

 

Jakou radu byste tedy dala ženám stojícím na prahu jejich kariéry?

Já bych řekla ženám, aby si vše dobře rozmyslely, když začínají a jdou do kariéry. Aby si dobře uvědomily, o čem jsou, aby měly vysoké sebeuvědomění. Aby si uvědomily, jaké jsou jejich hodnoty a na čem ten život, ty základní kameny stojí. A to aby neztratily, aby to skutečně věděly, aby si uvědomily, že do té firmy něco přinášejí, že jsou někdo. Není to ta firma, která jim dává nějakou sílu, jsou to ony samy. To je o tom sebevědomí. Aby se zapojily do sítě žen. Aby se propojily. A aby uvážily i to, kde jsou priority, co se týče jejich rodin.

 

Podle čeho vybíráte své spolupracovníky?

Já nemám spolupracovníky. Moje firma je nastavená tak, že pracuji sama. Potřebuji si hodně věcí organizovat podle sebe. Potřebuji jezdit do ciziny, v cizině mám děti. Takže v létě nechci pracovat. To se realizuji na své chalupě, kde funguji jako zahradnice a zemědělkyně. Ale spolupracuji s několika firmami, kterým věřím, protože mají stejné hodnoty jako já, takže máme takové strategické spojení.

 

Pracuje se vám lépe s Čechy, nebo s cizinci?

Upřímně se mi lépe pracuje s cizinci. Záleží na cizinci samozřejmě, ale jsem zvyklejší na to tempo, na tu komunikaci, na ty diskuse, na dodržování termínů, na ty znalosti a tak dále. Nejlépe tedy asi s cizinci v cizině. Ale na druhé straně tady v Čechách jsem také spokojená, protože tady se setkávám se spoustou příjemných překvapení.

 

Jakou fázi své práce si nejvíce užíváte?

Přemýšlení o nových věcech, plánování nových věcí, nových projektů. To je to, co mě absolutně nejvíc nabíjí.

 

A kde čerpáte inspiraci k novým projektům?

Inspirace vidím skoro všude. Já něco vidím a něco mě napadne. A protože mám kolem sebe velice dobrou síť žen, zvláště žen, ale i mužů, tak se o to hned podělím, zjišťuji, co by na to řekli. A umím se poté spojit s lidmi, kteří mi to pomohou realizovat. Inspiraci najdete každý den. Obzvláště když máte oči otevřené, uši otevřené a jste všímavý člověk, tak inspiraci najdete všude.

 

Patříte k padesátce nejúspěšnějších personalistů světa, považujete sama sebe za úspěšnou?

To uznání mi bylo dáno v roce 2001, takže to už se nějak posunulo.  A jestli se považuji za úspěšnou? Ano, považuji se za úspěšnou.

 

Dokážete se tedy úplně od práce oprostit?

No absolutně. Samozřejmě. Dokážu se oprostit. Já jsem takový člověk, který je kdekoli, kde je rád, tak stoprocentně. To znamená, že když jsem na chalupě a hrabu se v hlíně a sázím a trhám jablka nebo maliny, tak jsem stoprocentně tam. Když jedu na kole, tak jsem stoprocentně na kole. Někdy mě napadnou věci, tvořivé, ale to mě baví. Takže i když stojím před lidmi a školím, konzultuji nebo koučuji, tak jsem tam stoprocentně.

 

Zmínila jste koučink, kterému se také intenzivně věnujete. Jak takový proces koučování v praxi vypadá?

Když se obě strany domluví, že spolu chtějí pracovat, a „sednou si“, je čas na koučování. Pak je důležitá identifikace a ustanovení cílů, dále prozkoumání situací a možností. Následuje souhlas k akci, přijetí opatření a vše završuje zpětná vazba a souhrn.

foto: Lenka Hatašová

 

Jaký je zájem lidí o to najmout si kouče?

Myslím si, že zájem o to najmout si kouče je veliký. Je to potřeba. A když mluvíme o koučování, tak musím říci, že ze všech systémů a nových věcí, které přišly, co se týče rozvoje lidí, je koučink jeden z nejefektivnějších způsobů jak dostat lidi na nějakou úroveň nebo jak je rozvíjet či jak jim pomoci.

 

Jací lidé za vámi nejčastěji chodí?

Já se obyčejně specializuji na ženy. Koučuji také muže, ale obyčejně jsou to ženy na vysokých pozicích nebo v middle managementu, protože jsem tam byla a vím, čím si procházejí.

 

Jaký je největší přínos toho, když si vás někdo najme?

Největší přínos toho je, že je tam definitivní cíl. Že víme, co chceme, čeho chceme dosáhnout, jak dosáhnout našeho cíle. Kouč vede toho člověka hlavně k tomu, aby si to uvědomil. Aby si to v hlavě srovnal a aby on vyslovil to, co bude dělat.

 

Co je pro vás největší odměnou za vaši práci?

Jsou dvě, ty odměny. Ta první je, že cítím, že jsem udělala dobrou práci. Jsem k sobě hodně kritická, v soukromí i profesně. Ta druhá věc je, když za mnou lidé přijdou a řeknou mi, že jim to pomohlo. Řeknou: „Děkuji.“

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře