Betty Lee - jazzová zpěvačka a skladatelka


Betty Lee, foto: Robert Vano
Betty Lee, foto: Robert Vano
08.01.2012 13:56 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Nemyslím si, že to je touha, ale že to v sobě prostě mám." Betty Lee

 

 

 

 

 

Za jazzovou hudbou by někteří šli světa kraj. Do New Yorku – kolébky jazzu – se vydala i zpěvačka Betty Lee. Štěstí v podobě hudebních příležitostí a první desky, kterou právě v NY měla příležitost natočit, na sebe nenechalo dlouho čekat. Jazzová hudba je pro Američany téměř běžnou záležitostí, ovšem u nás ji uslyšíte jen vzácně, nejčastěji v úzkém okruhu lidí, kteří se o ni nekonzumně zajímají. A to je jeden z důvodů, proč se do České republiky vrátit. Přinést lásku k jazzu a hudební originály také k nám. Se zpěvačkou Betty Lee a fotografem Robertem Vanem jsme se sešli v pražské restauraci Zlatý had, která je příznivkyní živé hudby a je jedním z míst, kde si můžete poslechnout zajímavé interprety živě.

Betty Lee, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak si podle vás mají lidé najít vztah k jazzové hudbě, která je určitým způsobem specifická?

Spousta lidí poslouchá jazzovou hudbu jako nějaký vjem z rádia a neřeší to. Doporučuji zažít si jazzovou hudbu na živo. Už proto, že tam zapojíte mnohem více faktorů a dokážete se napojit snáze, než když ji jen posloucháte z reproduktorů. Lidé nacházejí lásku k jazzu v jakémkoliv věku. Klíčový je rozhodně živý koncert. To docela změní pohled na tuto hudbu. Ovšem ani studiové nahrávky se netočí stejně jako pop. Jazzová skladba se nahrává několikrát, a co se povede, to na nahrávce zůstane. Popová hudba se skládá z tzv. fejků.

 

Co nám sděluje jazzová hudba?

Jazzová hudba sděluje mnohem víc než to, co je snadno pochopitelné. Stává se relaxací až ve chvíli, kdy se do ní člověk „položí.“ Jako zpěvačka si písničky také skládám, a tak vím něco o harmonii, o tom, co ve skladbě probíhá, ale to ještě neznamená chápat tu hudbu, najít její kouzlo. To musí člověk cítit.

 

Jaké jsou možnosti živých vystoupení jak pro posluchače, tak i pro umělce?

Myslím si, že je to dané tím, nakolik se o to člověk zajímá sám. Vidím to u sebe. Čím více se zajímám, zjišťuju, tak tím více vidím možností. Jediné úskalí, které vnímám, jsou prostory pro styl hudby, kterou hrajeme my – moje kapela. Ne všechny prostory jsou pro tento styl hudby úplně vhodné. Prostory tvoří součást dojmu, se kterým posluchač z koncertu odchází. Mnoho klubů je vyhraněných, ale pak tam vystupují i kapely s jiným stylem hudby a to už tak nezapadá.

Betty Lee, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Když vystupujete po republice v různých klubech, nemíváte potíže s technikou a ozvučením?

To bývá často problém. Pokud přicházíme například do rockovějších klubů a máme něco nového, tak tam je problém. Brát si s sebou zvukaře je neekonomické, a tak každá domluva s místním zvukařem je individuální a stále platí, že člověk se musí spolehnout především sám na sebe, takže si mnohdy vozíme i vlastní aparaturu.

 

Kdy jste sama u sebe začala vnímat jazz jako hudební oblast, ve které se chcete realizovat?

Bylo to v době, kdy jsem studovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Prošla jsem si přes rock, pop, funky a různé další žánry, „osahala“ jsem si je, ale stále mi tam nesedělo to, že se musím držet jakési linky, která je tam daná. Tou dobou jsme začala chodit s Ondřejem Pivcem, který mě k jazzové hudbě přivedl. Vnímala jsem jazzovou hudbu jako hodně zajímavý styl, kterému jsem se začala věnovat.

 

Kde jste začala vystupovat veřejně?

Začala jsem vystupovat po restauracích a barech, kde bylo shovívavé publikum. Tam se člověk může hodně naučit, protože když to nedopadne dobře, tak to není úplně průšvih.

Betty Lee, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Nové zkušenosti na sebe nenechaly dlouho čekat a brzy jste se svým tehdejším přítelem Ondřejem Pivcem navštívili New York, odkud jste si přivezli vlastní desku.

To jo, no… S Ondřejem Pivcem jsme tam odletěli v podstatě ze studijních důvodů. Chtěli jsme poznat místní atmosféru a nenapadlo nás, že bychom tam hráli, ale nakonec jsme si v několika dobrých klubech opravdu zahráli. Tam nás slyšel jeden Čech, žijící v Londýně, který navštívil náš koncert v New Yorku a umožnil nám něco neuvěřitelného – pronájem studia na tři dny, kde jsme natočili naši desku.

 

Jaké jste z toho nahrávání měla tehdy pocity?

Velmi smíšené. Na jednu stranu to bylo strašně super, protože muzikanti, se kterými jsem točila desku, byli na mnohem vyšší úrovni než já, která se vzpamatovávala z toho, co se tam vlastně děje. Byl to motivující zážitek, který mi pomohl k rozhodnutí vrátit se do Čech, kde taková hudba takřka není, než abych zůstala v New Yorku, kde by to bylo nošení dříví do lesa.

 

Jak na vás zapůsobila tato zkušenost nejen profesně, ale také osobně? Jaký dopad měla na vaši osobnost?

New York pro mě představoval hodně velký impuls. Uvědomila jsem si, že jsem dříve žila tak trochu ve zlaté kleci pod vedením rodičů. Teprve tam jsem zjistila, že musím začít nějak fungovat sama a pokud chci mít nějakou vlastní osobnost, musím být samostatná jednotka. Dnes mám samostatnou kapelu Cosmic people, doděláváme desku, hraní nám funguje, což je něco, co jsem si dříve nedokázala představit, že bych dokázala.

 

Jaké nové vlastnosti jste u sebe objevila?

Dříve jsem byla člověk, který se nechával unášet proudem a výborně jsem plnila úkoly. Ale nebyla jsem schopná chodit včas, zadávat úkoly někomu jinému, organizovat, až do doby, než jsem pochopila, že bez toho nejde dělat lídra kapely. Dříve bych si nedokázala představit, že budu kromě zpěvu dělat i manažerskou práci, ale jinak to nejde.

 

Už kvůli tomu, abyste se mohla plně věnovat zpívání a skládání, neuvažujete o tom, že najmete manažera?

Uvažuju o tom každý den, ale ještě jsem nikoho takového neviděla. Buď to byl někdo, kdo z nás chtěl vytáhnout peníze a bylo to vidět na první dobrou, nebo ten člověk nebyl schopný, ač sliboval hory doly. Přesto stále čekám a doufám, že někdo takový přijde a já se pak budu zase moci věnovat jen hudbě.

Betty Lee, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Co hudební agentury?

Pro hudební agenturu nejsme záruka. Styl hudby, který děláme, není pro agenturu zárukou, že se to lidem bude líbit. Popové kapely si každý zapamatuje po první písničce, když je dobrá. Jsou zapamatovatelné. Takové písničky bych uměla udělat také, ale nestojím o to.

 

V čem přesně máte touhu být odlišná, specifická?

Nemyslím si, že to je touha, ale že to v sobě prostě mám. Myslím si, že mám lidem co dát jako člověk a zpěvačka a nechci dělat věci, které mi někdo nadiktuje. Máme zde mnoho příkladů, na kterých je zřejmé, že nejsou sami za sebe, ale dělají to, co jim někdo diktuje. Samozřejmě si ráda poslechnu názor kohokoliv, ale vstupovat do svých rozhodnutí si nenechám.

 

Pro mnoho lidí je hudba především business. Jak se na tyto postoje díváte vy?

To je právě ono. Hudba ale není business. Chodím na školu, kde je spousta muzikantů, kteří dělají hudbu a to poslední, proč by ji dělali, je business. Kdyby to bylo primární, tak by to ani nešlo dělat. Na konzervatoři má každý pocit, že když bude dobrej, tak bude známej – logicky. Ale tato logika bohužel asi nefunguje.

 

Vyučuje se na konzervatoři i obchodní oblast hudebního průmyslu?

S tím jsem se nesetkala, ale možná by to tam mělo být. Protože by to pak nebyl pro všechny takový šok. (smích)

 

Co říkáte na společná vystoupení více kapel? Funguje mezi jazzovými kapelami nějaká rivalita?

Zrovna máme naplánovaná čtyři vystoupení s jinými kapelami. Je to tak, že rivalita je taková věc, která funguje daleko víc tam, kde funguje business, a ne tam, kde je hudba. U jazzové hudby nikdo nežárlí, ale jazzový muzikant lepší výkon obdivuje a chce dosáhnout takových kvalit, jako ten, koho vnímá jako lepšího.

 

Vydělat si hudbou je asi hodně složité?

Je to tak. Mám kamaráda, který je jedním z nejlepších bubeníků v republice a možná i dál, a přes den si přivydělává vydáváním obědů. Každý hledá ještě jiné alternativy, pokud se chce v hudbě prosadit a udržet si finanční bilanci, což zvláště v hudbě rozhodně není hned.

Betty Lee, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Musí mít jazzová zpěvačka jiné dispozice než zpěvačka popová? U operních pěvkyň rozdíl pochopím, ale tady si nejsem jistá.

Být popová zpěvačka obnáší mnoho věcí, které jazzová zpěvačka řešit nemusí, jako například styling. Ale nemyslím si, že by popová zpěvačka byla například schopná zazpívat sólo jazzové skladby. Taková věc je běh na docela dlouhou trať. Pop je připravená show s efekty a má jasně daný vývoj. Zazpívá ho každý člověk s dobrým hlasem. Jazz je spíš takový „okamžitismus“, zpěvák musí být muzikant, musí poslouchat a chápat muzikanty, přizpůsobit se jim. Může je vnímat jako podklad pro zpěv.

 

Jak reagujete na rušivé elementy při koncertech?

To je věc, na které hodně pracuju, protože špatné vjemy opravdu mohou přijít kdykoliv, ať už jsou to hlučně se bavící lidé, nebo něco jiného. Je to hodně otázka koncentrace.

 

Jak vnímáte propojení mediálního světa a jazzové hudby?

Myslím si, že v České republice je tohle nepropojitelné. V Americe to nějakým způsobem funguje, ale u nás lidé poslouchají to, co se jim nějakým způsobem naordinuje. Z 90 % je zde skutečně konzumní společnost. Což je škoda, protože si myslím, že pokud by lidem u nás někdo ukázal cestu k něčemu, co není konzumní, tak by se jim to mohlo hodně líbit. Jazzová hudba je hodně osobní a intimní. V ní musíte pochopit, co chce muzikant sdělit, podělit se.

 

Když skládáte hudbu, jak při tom postupujete?

Dávám si dohromady hrubý nástřel, většinou přichází první klávesy a zpěv a postupně se dávají dohromady další prvky.

 

Vybavil se mi film Jen ho nechte, ať se bojí. Hudební skladatel, kterého ve filmu hrál Luděk Sobota, dokázal tvořit nejlépe, když zažil nějaký šok. Jaké impulsy pro tvorbu potřebujete vy?

To je taky zajímavá věc. Když mám klid, tak mě nenapadne nic. Čím víc mám práce, tím víc mám nápadů a podnětů k tomu, abych něco udělala.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Stránky kapely Cosmic People  www.cosmicpeople.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vlasy a make up: Mili Dvořáková

Foceno v pražské restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Betty Lee a Robert Vano
Betty Lee a Robert Vano
Betty Lee, foto: Robert Vano
Betty Lee, foto: Robert Vano
Betty Lee, foto: Robert Vano
Betty Lee, foto: Robert Vano
Robert Vano při focení Betty Lee
Betty Lee a Robert Vano
Betty Lee, foto: Robert Vano

Partneři

Restaurace Zlatý had


Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní
Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní

29.06.2018 | Je charismatická, velmi pracovitá a odvážná. Své první písně začala skládat ještě jako žákyně ...


Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha
Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha

12.03.2018 | Vystudoval dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, získal stipendium na ...


Petr Nouzovský – violoncellista
Petr Nouzovský – violoncellista

18.10.2017 | Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. ...


Petr Malásek - pianista a hudební skladatel
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel

31.03.2016 | Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba ...


David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec
David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 | „Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ ...