Dalibor Janda - zpěvák, skladatel


Dalibor Janda, foto: Robert Vano
17.02.2016 04:38 | Eva Procházková

Přestože zpívat začal velmi brzy, do povědomí lidí se dostal až ve svých třiceti letech. Píseň Jahodový koktejl ho ale vynesla rychlostí blesku do nejvyšších pater naší populární hudby a pak už přidával hit za hitem. Prodal více než dva miliony desek, třikrát za sebou přebíral trofej Zlatého slavíka, má doma deset zlatých desek a dvě platinové. Zvítězil na Děčínské kotvě i Bratislavské lyře. Charismatický zpěvák s nezaměnitelným „chraplákem“ okouzloval a dodnes okouzluje svými písničkami o lásce paní a dívky všech věkových kategorií. O svém životě vypráví v knize Roky jako motýli, kterou napsal spolu se spisovatelem a svým dvorním textařem Janem Krůtou.

Dalibor Janda, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Co vás přivedlo ke zpěvu?

Můj velký vzor Waldemar Matuška. Byl to pro mě bůh-chlap, osobnost. Chtěl jsem se mu podobat. Když mi bylo deset, zvítězil jsem ve škole v pěvecké soutěži s jeho písní Barborka. O pár let později jsem zatoužil po kytaře, ale u rodičů jsem pochopení nenašel. Přinesl mi ji Ježíšek v podobě mé babičky. Zářil jsem tenkrát víc než vánoční stromeček. Začal jsem chodit do hudebky a tam jsme s kamarády poprvé zkusili hrát ve skupině.

Svou opravdovou hudební skupinu jste ale založil až o něco později…

Bylo mi patnáct, ale protože já ani moji dva spoluhráči jsme ještě nebyli plnoletí, nemohli jsme nikde oficiálně vystupovat. Proto jsme přibrali o trochu staršího kluka, který uměl hrát na klavír a on se stal naším kapelníkem. Vymysleli jsme si název Soul Pacific – Duše Pacifiku, ani nevím proč. Zato si moc dobře pamatuji na naše první vystoupení, bylo to v létě roku 1969 u nás na Moravě v Drahotuších, v mém bydlišti. Sami jsme si postavili pódium na náměstí, hráli jsme pro „Vesničku SOS“.

Co vás přimělo z malého moravského městečka Drahotuše vyrazit do Prahy „dobývat svět“?

Vyučil jsem se, začal pracovat. Následovala vojna a po ní další kapela Aragon, s níž jsme hrávali na čajích a tancovačkách. A tam jednou přijel kamarád z Prahy. Úplně mě „zblbnul“. Že je mě tu škoda, že mě v Praze čeká velká kariéra. Že budu natáček desky, hrát na koncertech. Ostatní kluci odmítli odjet, nevěřili tomu. Byl jsem sám, kdo dal výpověď a rozhodl se zkusit to.

Realita asi nebyla tak přímočará jako vaše sny…

To teda nebyla. Začal jsem pracovat na Ruzyni, uklízel jsem letištní plochu. Bydlel jsem tam na ubytovně. Kamarádi, kteří mě do Prahy přivedli, zmizeli, zůstal jsem úplně sám. Bylo to hrozné období. Neměl jsem žádné kontakty, nevěděl jsem, co dělat. Nechtěl jsem riskovat výsměch a vrátit se domů, rozhodl jsem se bojovat. Začal jsem hledat kluky, kteří na něco hrají, založili jsme na letišti kapelu, nechali nás zkoušet v protiatomovém krytu.

Dalibor Janda, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Jak se vám podařilo postoupit ve vaší kariéře?

Byla to náhoda, štěstí. Zazpíval jsem kamarádovi na jeho narozeninách a všiml si mě přítomný kapelník. Nabídl mi místo za nemocnou zpěvačku a s ním první honorář – 80 korun. Začal jsem mít známé mezi hudebníky, dostával jsem šanci na různých záskocích. Na tancovačkách, v barech, u různých kapel, často na dvou místech za večer, do půlnoci a od půlnoci. Pak se naskytla šance hrát několik měsíců v zahraničí – v Rakousku, Švýcarsku, Německu. A tehdy jsem se začal poprvé živit hudbou.

Kterou písničkou se vám podařilo upoutat pozornost?

Byla to písnička Jahodový koktejl, ke které napsal slova Jan Krůta, tehdy už uznávaný textař. Byl to on, kdo ji později pomohl dostat do rozhlasu, což bylo docela obtížné, protože jsem byl v té době téměř neznámý zpěvák. Začali ji hrát a písnička zaznamenala nečekaný úspěch – lidem se líbila a brzy se prodalo 100 tisíc jejích nahrávek. A to byl začátek mé popularity. S Honzou od té doby nepřetržitě spolupracujeme, napsal kolem stovky textů k mým písničkám.

Dalibor Janda, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Pěstoval jste si nějak uvědoměle svůj „chraplák“, absolvoval jste nějaké hodiny hlasové výchovy?

Nic takového. Chodil jsem jen čtyři roky do hudební školy na kytaru a půl roku na klarinet. Od přehrávek mě několikrát vyhodili, předsedkyně komise se ptala, zda nemám nemocný hlas. „To nevím, ale zpívám rád, odpovídal jsem. Získal jsem je až v době, kdy už jsem měl doma Zlatého slavíka…

Jak si zpěvák vytváří svůj styl?

Buď se vám někdo líbí a snažíte se ho napodobovat, což si myslím, že není úplně správná cesta, anebo zpíváte tak, jak to cítíte a sledujete reakci diváků. Tak jsem to dělal já. Začal jsem skládat písničky podle svého pocitu, zkoušel jsem tam vkládat „sám sebe“. Můj zastřený hlas zpočátku lidé přirovnávali k Drupimu, a ten styl se mi líbil. Když jsem pak později viděl, jak 15 tisíc lidí v amfiteátru poslouchá písničku Kde jsi a nadšeně aplauduje, věděl jsem, že tudy „vede cesta“.

Když se z vašich písniček stávaly hity, bylo vám už třicet let. Byla to z dnešního pohledu výhoda, nebo spíš nevýhoda, že jste se prosadil poměrně pozdě?

Třináct let jsem hrával v barech, na tancovačkách, byla to dobrá škola, ale hodně drsná. Když jsem s tím skončil, říkal jsem si: Už nikdy! Už mě to nebavilo, chtěl jsem zpívat sám za sebe, své věci, nikoliv to, co mi kdo nadiktuje. Na druhou stranu jsme zažili spoustu legrace a s odstupem času uznávám, že to nějaké výhody mělo. Dozrál jsem, věděl jsem, co se lidem líbí. Deset let jsem si skládal melodie do šuplíku, a když pak po mně chtěli něco nového, jen jsem je vytahoval. Během roku jsem měl pět singlů. A nejednou se mi teď stává, že mi přijde říct nějaký kluk či dívka, že se jeho rodiče sblížili při poslechu mých písniček…

Co s vámi popularita udělala?

Přiznávám, že z honorářů jsem byl v šoku. Byl jsem chudý strojní zámečník, ale když se desky Hurikán prodalo 350 tisíc kusů, byly to pro mne ohromné peníze, které v té době mělo jen několik hudebníků. Nebyl jsem na to zvyklý, a když mi přišly první peníze, myslel jsem, že je to nějaká chyba. Nátlak a vypětí na koncertech, kterých jsem podle svého diáře absolvoval už téměř 4,5 tisíce, člověka na jedné straně vybičují k vrcholným výkonům, na druhé straně ho ohromně vysávají. Naučil jsem se sednout si pak doma v tichu do křesla a uvědomit si, že je to jen na chvíli, že to musím brát s nadhledem. Hraju pro zábavu, pro lidi. A i když se někdy vyskytnou problémy, nejdůležitější pro mě je, aby lidé odcházeli z koncertu s pocitem, že se jim to líbilo a že přijdou příště zas. K mé profesi patří pokora, na druhou stranu ale není dobré se podceňovat, člověk musí znát svou cenu.

Vzpomenete si na své první vystoupení v Lucerně? Vyprodaná Lucerna bývá pro zpěváky jednou z nejvyšších met…

Pro mě to bylo jinak. Tenkrát, v osmdesátých letech, byla pro mne moc malá. Vejde se tam 1 400 lidí a já byl zvyklý zpívat ve sportovních halách, v amfiteátrech, na koncert na fotbalový stadion v Hradci Králové přišlo skoro 40 tisíc diváků. Lucerna má pro mě ale vždycky slavnostní atmosféru, její kouzlo dokážu ocenit a na koncerty se těším.

Dalibor Janda, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Vstupujete textařům do jejich textů svými připomínkami?

S Janem Krůtou jsme si od začátku lidsky rozuměli. Řeknu příběh, on ho zbásní, někdy se dohadujeme, třeba i pohádáme, ale je to vždy pro dobro věci a pokaždé najdeme společnou řeč. Pro zpěváka je velmi důležité stoupnout si na pódium a vědět, že zpívá to, o čem je přesvědčen, za čím si stojí. Jednou se mi stala taková zajímavá věc. Svůj příběh jsem vyprávěl dvěma textařům – Janu Krůtovi a Jaroslavu Špronglovi. Oba mi o něm složili text a obě písničky se staly hity: Kde jsi a Snad jsem si jí měl všímat víc…

Jaké máte zkušenosti s cenzurou, se zásahy „z vyšších míst“?

Zpíval jsem o životě, o lásce, o ženách, texty zcela nepolitické. Před rokem 89 jsem dráždil svou vizáží, nosil jsem strniště, flanelové košile, provokoval chraplavým hlasem. Tehdejší šéf kultury v televizi prohlásil, že můj vzhled „deformuje“ myšlení socialistického člověka a mnohokrát mi to bylo předhazováno. Po revoluci zase vadilo, že jsem dosáhl úspěchů v éře socialismu – myslím, že v tom byla trochu i závist. Politice jsem nerozuměl, nestavěl jsem se do pozice hrdiny či zachránce demokracie jako někteří jiní. Nikdy jsem nebyl v žádné politické straně, ve Svazu socialistické mládeže (SSM) ani v jiné podobné organizaci, přesto jsem vadil. Stáhl jsem se do ústraní, chtěl jsem dělat jen to, co mě baví. Hudba byla a je můj svět.

Dalibor Janda, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Devadesátá léta všeobecně znamenala pokles zájmu a návštěvnosti na kulturních akcích, jak jste se s tím vyrovnal?

Jako mnozí jiní hudebníci jsem začal podnikat, ale i dál jsme úspěšně koncertovali, i když v éteru mě moc slyšet nebylo. Založil jsem si totiž své vlastní malé hudební nakladatelství a vydavatelství Hurikán, svá CD jsem si vydával sám a dařilo se nám. Jenže velké firmy měly svůj vliv v rádiích, v různých hitparádách, vysílaly písničky „svých koní“. Od jedné z nich jsem odešel a tím jsem se z rádií vytratil. Naučil jsem se nelámat si s tím hlavu, dělat, co mě baví a žít. A ono se to začalo obracet. Kolem roku 2000 už bylo mnoho úspěšných, bohatých lidí, kteří zvali zpěváky populární hudby na své soukromé akce, jezdili jsme většinou ve dvou, s kytarami. Vydal jsem výběr svých úspěšných písniček u firmy Warner Music, prodalo se 80 tisíc desek. Začal jsem se „vracet“ zpět. Ještě dnes se pohybuji v Českém slavíku kolem desátého místa.

Jak moc složité je dostat do povědomí lidí novou písničku, když všichni chtějí slyšet „staré hity“?

V šedesátých letech bylo kolem 50 kapel, o dvacet let později už jich byly tisíce, dnes už není možné se v hudbě orientovat. Člověk nestačí ani vše sledovat, není prostor všechno hrát. V dnešní době je hodně obtížné novou tvorbu prosadit, rádia dávají přednost starým osvědčeným „peckám“, nové písničky se hrají minimálně. Ale já nové písničky chci psát a také je píšu, baví mě to.

Jak taková písnička vzniká? Sednete si do obýváku, dáte si skleničku, vezmete do ruky kytaru?

Takhle to nefunguje, to se nedá naplánovat. Musíte mít tu „správnou“ náladu, brnkáte si, třeba dva akordy, a najednou je to tam. Někdy se mi dokonce stane, že se mi nějaký hudební motiv zdá. Vstanu třeba v půl čtvrté ráno a nazpívám si ho na diktafon, abych ho do rána nezapomněl… Je to náhoda, přijde nějaký nápad, někdy zajímavý prožitek, setkání… to všechno tvorbu ovlivňuje.

Co radíte své dceři, která se také vydala na hudební dráhu?

K hudbě jsem ji nijak zvlášť nevedl, už ve školce si prozpěvovala sama i když bývala hodně stydlivá. Pomáhal jsem jí producentsky s novým albem V muzeu lásky, ale jinak jí neradím. Vystupuje, má svůj pořad. Od malička jezdívala se mnou, má všechno okoukané. Zpívá si po svém, po mně má snad jen to, že také začala, a to docela brzy, skládat své písničky. Často účinkuje na mých koncertech jako host, ale dokáže už zařídit všechny organizační záležitosti, takže já už si „jen“ zpívám, někdy ani nevím, kam vlastně jedeme, kam mě šofér veze… Mám takové přání. Moc by mě těšilo, kdyby to jednou bylo obráceně, kdybych já vystupoval jako host na jejích koncertech. Dneska to ale začínající zpěváci nemají lehké, takže uvidíme.

Dalibor Janda, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Věnujete se i charitě?

Spolupracuji s Protonovým centrem v Praze, stal jsem se i kmotrem knihy o rakovině prostaty. Nemám problém zazpívat ročně na několika charitativních koncertech pro potřebné. Můj děda ale vždycky říkával, že všude je něco, každý máme problémy, s nimiž se musíme vypořádat. Nelíbí se mi, když mi neznámí lidé přímo píší o peníze – to by měla být až úplně poslední možnost.

Co děláte pro to, aby vás zpívání pořád bavilo?

Kdysi jsem měl mnoho hudebních snů, které se mi zdály nesplnitelné. Splnily se. Teď se snažím vybírat si jen takové akce, na kterých opravdu chci vystupovat. Nechci a nepotřebuji jezdit všude. Vystupuji určitě méně než dříve, ale na ty koncerty se těším a užívám si je. Zpívání na různých soukromých akcích beru jako práci, koncerty s kapelou Prototyp, s níž léta spolupracuji, jako svou srdeční záležitost. Dosáhl jsem svobody, jakou jsem si přál – nepatřím do žádného týmu, jedu si po svém. Říkám si, co říkat chci, dělám, co uznám za vhodné. Nikdo mi nemůže nic nařizovat. Jsem odpovědný sám za sebe a taky si nesu následky.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení zapůjčeno od Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Dalibor Janda, foto: Robert Vano
Dalibor Janda, foto: Robert Vano
Dalibor Janda, foto: Robert Vano
Dalibor Janda, foto: Robert Vano
Dalibor Janda, foto: Robert Vano
Dalibor Janda, foto: Robert Vano

Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel

31.03.2016 | Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba ...


David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec
David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 | „Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ ...


Honza Jareš - zpěvák a klavírista
Honza Jareš - zpěvák a klavírista

26.02.2016 | Na české scéně je několik výjimečných umělců a Honza Jareš se krok po kroku dostává mezi ...


Lucie Králová – DJane, moderátorka, producentka
Lucie Králová – DJane, moderátorka, producentka

15.02.2016 | O dámě, která se prosadila v oblasti DJingu nejen v ČR, ale také v zahraničí, bylo řečeno: ...


Markéta Smejkalová - saxofonistka
Markéta Smejkalová - saxofonistka

08.01.2016 | Markéta Smejkalová v sobě měla hudbu zakořeněnou odjakživa. Potřebovala ovšem potkat toho správného ...











Komentáře na Facebooku