David Kraus - zpěvák, hudebník

26.06.2011 00:28 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

„Stále někdo očekává, že budu někým, koho ve mně vidí. V této branži tak trochu nekonečný příběh.“ David Kraus

 

 

 

Hned v úvodu, ve kterém mají má slova představit dotazovaného a třeba i diskutované téma, chci říci, že tento rozhovor, který jsme spolu dělali v pražské restauraci Mlýnec, kde také probíhalo focení, pro které oblékala německá módní značka LERROS, se zcela vymyká drtivé většině těch, které jsem kdy udělala.

Poprvé v oficiálním rozhovoru zachovávám tykání a otevřeně říkám, že jsem nad ním seděla s Davidem Krausem-kamarádem, který mě nechal na rozhovor s ním dlouho čekat. Dnes vím proč. Pro jeho atmosféru, obsah i otevřenost. V tom jsem Davida pochopila sama pro sebe. V tom, že nikdy nemá váhu to, pro co se někam ženeme, ale že na věci, které stojí za to, se skutečně vyplatí počkat.

 

 Předchází tě image drsně vyhlížejícího mladíka. Určitě se s tím sám musíš setkávat i tváří v tvář.

Jsem v podstatě možná trošku drzej, ale slušnej. Můj otec byl definován jako fracek, než začal moderovat „Uvolněte se, prosím“. Je to otázkou image a tím, co kdo zrovna dělá a jak je prezentovaný médii. Jsem člověk, který má svůj názor a nestojím o pózování jen proto, aby mě měli lidi rádi. A rozhodně se nemám v úmyslu obhajovat. Myslím si, že deska bude na lidi působit v podstatě jako deska namyšlenýho frajírka. Showbusiness je takový, že ti ani nedovolí být hodnej a laskavej. Spousta umělců takových je a je jim to stejně jako mně jedno. Svým způsobem mě to mrzí, ale co s tím člověk nadělá?

 

Jak dlouho jsi desku připravoval?

Tři roky. Měl jsem vizi, kterou jsem si chtěl splnit. Chtěl jsem znít podobně, jako moji oblíbenci, které jsem poslouchal jako kluk.

 

Třeba jako kdo?

Peter Gabriel, Prince, Tom Jones a Michael Jackson.

 

Jakým procesem procházel vznik desky?

S deskou bylo spojeno plno těžkostí. Spousta lidí mi nabízela věci, které nebyly tím, co jsem chtěl. Obcházel jsem studia s určitou myšlenkou. Jenže zvukaři mi nabízeli jakýsi svůj model. Tak jsem si řekl, že se to naučím a udělám si desku radši sám.

 

Co konkrétně ses musel naučit?

Pracovat přesně se zvukem. A jsem za to rád nejen proto, že si desku můžu udělat sám až do konce, ale protože to je pro mě dnes a denně užitečný. Po všech těch lidech, kteří mi nabízeli modely, které mi nejsou vlastní, jsem si vybral člověka, který má neuvěřitelnou trpělivost a jde mu o výsledek stejně jako mně. Člověka, který naprosto porozuměl mé vizi a dokázal se s ní sžít. A to je Pavel Fanta, můj klávesista z kapely.

 

A kromě zvuku?

Nic jinýho, jen zvuk. Učil jsem se to jediným možným způsobem a to byl pokus-omyl. V této branži ti dnes nikdo neřekne, jak se to dělá, ale že ti to udělá. A udělá to stejně tak, jak to chce on sám. Což se s mojí představou neshodovalo.

 

A téma desky? Kterou pro představu s položením této otázky začínám poprvé poslouchat. Poprvé, a jak jsem slíbila, sdělím ti tady nemilosrdně své dojmy!

Deska se jmenuje „Cukrárna“. Téma jsem v podstatě já sám a moje pohledy na různé věci. Není to deska za poslední tři roky. Jsou tam různé věci, jako třeba písnička, kterou jsem složil jako dítě a předělal ji do současné podoby. Seřadil jsem písničky tematicky, aby komplexně deska působila barevně.

 

Barevně a sladce?

Sladce zrovna ne. Řekl bych, že je spíš agresivní.

 

Není to škoda? Lidé většinou chtějí poslouchat líbivé věci.

Jistý způsob agresivity je klasika, kvůli které jsem tuhle desku napsal. Přijdeš do obchodu a řekneš: „Chtěl bych si zkusit tyhle hodinky.“ A prodavač odpoví: „Budete si je kupovat?“ Tady nefunguje náš zákazník, náš pán. Snad aby ty hodinky nerozbalil zbytečně?! Proto já zpívám: „… něco si dej a pořád nekoukej, něco si kup a nechovej se jako hňup!“ Protože tohle tady slyšíš dnes a denně. Prodavač se s tebou nebaví, jako by on sám něco prodával, ale tak, že nekoupíš-li si, nebyla to otázka tvé volby, ale něco nevhodného vůči jeho obchodu. Ale to mě nebaví. Já chci, aby bojoval o to, že si tam něco koupím.

 

Proč zrovna „Cukrárna“, proč tedy ne „Hodinářství“?

Deska se jmenuje „Cukrárna“, protože se mi to spojilo s konkrétní vzpomínkou, když jsem přišel do jednoho nákupního centra. Tlačili tam do mě, co si mám koupit, co by mi mohlo chutnat, a do toho hrála hudba, která mě ještě ladila na to, abych to udělal. Promítá se mi zde vztah k době, která žije systémem, který je krátkozraký, konzumní, a podle mě se tohle musí zákonitě sesypat. Ať už virtuální věci a světy, tak i ekonomika aj. Věřím tomu, že se lidi vrátí sami k sobě. Možná mě poznamenal režim.

 

Jak tě mohl poznamenat režim, vždyť ti v době pádu komunistického režimu bylo deset let?!

Poznamenal mě tak, že jsem měl tři hračky a věci jsem prožíval ve smyslu toho, že mě to přimělo snít o věcech, vytvářet si představy, ale nikoliv domněnky. Dnes už si lidi vytvářejí hlavně domněnky. Čas, který lidi stráví u počítače, není přece čas, který si budou pamatovat, natož si ho připomínat. Nikdo si nikdy nebude připomínat hodiny na chatu, které s někým virtuálně prožil u počítače. Lidi si budou vždy pamatovat společný zážitky.

 

Zní to destruktivně. Technika je přece důležitá.

 

Destruktivní je právě ten internet a to dodávám, že ho taky plně využívám a potřebuju. Ale jsem pro to, aby internet sloužil mně, ne já internetu. Poznáš se virtuálně se stovkami lidí a máš pak sotva pár skutečných přátel. Ve chvíli, kdy lidi dávají přednost tomuhle tomu před živými zážitky, je to děsivý. Nedávno jsem viděl dva lidi na rande a oba trávili zhruba dvě třetiny času koukáním do mobilu.

 

To mě přivádí k otázce, zda preferuješ živá vystoupení?

Novou desku podpořím koncerty. Ale stejně jako jsem měl vizi o desce, tak ji mám i o koncertech. O tom koncertu mám scénickou představu. Když přijedu do nějakého klubu, musím se přizpůsobit tomu klubu. Ale takhle tu desku neodprezentuju. Chtěl bych udělat asi deset takových koncertů.

 

Písničku „Cukrárna“ jsem si poslechla a přiznám se, že mě v ní zaujalo to, z čeho jsem před jejím poslechem měla obavy. Někdy si myslím, že jak nakládáš se svým hlasem, když ho propůjčuješ některým jiným písničkám, tak jeho síla a poloha spíše ztrácí na své kvalitě a osobitosti. Ovšem v této písničce mě zaujalo nejen to, jak skvěle máš položený hlas, ale líbí se mi i vokály.

V televizi, kde vystupuju se svojí kapelou v pořadu Show Jana Krause, zpívám hlavně převzatý věci a to tak, jak nejlíp umím. Někomu se líbí to, druhému zase ono, a je dost těžký zavděčit se všem a s tím počítám. Co se týká vokálů, tak ty jsem natočil na chalupě. Potřeboval jsem sbory, a tak jsem použil lidi, kteří tam se mnou byli, a to byla moje rodina. Do této a několika dalších písniček jsem angažoval tátu, Ivanu, překvapivě i Marka, přestože se jako hudebník navenek neprojevuje. A já se jen divil, jaký má můj brácha smysl pro rytmus. Takže ty skvělý vokály zpívá v podstatě skoro celá moje rodina.

 

Jak jsi to realizoval na chalupě? Máš tam studio?

Moje studio je v mým batohu. Tak se to dá taky říct, opomenu-li fakt, že mám pronajaté nahrávací studio. Takže jsem nahrával i na dovolené.

 

Poslouchám další písničku a ptám se, v čem spočívala ta agresivita, o které jsi mluvil, protože já dostala záchvat smíchu. Konkrétně u písničky s názvem „Sex“.

Tak ta se hodně líbí Jaro Slávikovi. I tady jsem zaangažoval rodinu.

 

Takže konečně písnička, kterou si všichni zazpíváme?

Není tam nic sprostýho a všem je jasný, na co je chuť.

 

Písničku „Roman krade“, tu už znám z koncertu a jak jsi mi řekl, na desce vychází poprvé, ovšem po ní přichází „Medvěd“. Přepnula jsem si snad na jinou desku?? Přiznám se, že písničky jako celek mi asociují jakési panoptikum.

A přesně takhle to je. Jsem cukrář – prodavač – průvodce!

 

No a co písnička o Vietnamu?

To je moje klukovská písnička. Tehdy jsem žil, v podstatě jako hodně kluků, tím, že jsem si hrál na válku a přitom žádná nebyla.

 

Davide, s takovými tématy se nežertuje!

Je to o tom, že se všichni koukají na televizi, vidí nějakou válku, ale v podstatě jsou z takové reality všichni vystrašení. Přirozeně. V téhle písničce překvapivě zpívá i jedna vietnamská zpěvačka.

 

Takže cituji text další písničky: „… chodím s tebou a sám nazpátek stezkou a kde steskem stromy usychaj.“ To je, Davide, těžkej melancholicko-sladkej kalibr!

Nádhera! To je o tom, jak bych si to rande představoval, ale nevyšlo to. Jsem tady v té písničce ohromně romantickej, ale nevyšlo to. Deska je o mých snahách a tady to přesně vidíš! (smích) Ale další písnička je o depresi, a to není sranda.

 

Vlastní zkušenost?

To je taková ta bezmoc, alternativa, sebedestrukce, které má člověk při depresi.

 

To je poslední dobou u umělců docela populární téma, nemyslíš? Alespoň se o tom tedy více mluví.

Proto hodně umělců pije, bere drogy, nebo léky. Celá práce, na které ti záleží, a jsi ráda, že ji můžeš dělat, je daň obrovské marnosti k tomu všemu, co děláš. Marnost je s tím vždycky spojovaná. Když postavím barák, zůstane po mně barák a je hmatatelný. Po umělcích tohle nezůstává. Většina toho, co ze sebe vydají, se stává abstraktním. Je to pro tu danou chvíli a pak to zákonitě někde končí. Je to jen zábava, která málokdy má nějakou hodnotu. To člověka psychicky poměrně dost trénuje. Já teda nemám rád pokoru, ale podle mě je to právě pokora, díky které si umělec udrží zdravý rozum a psychiku. To ani není umění, co já dělám. Je to zábava. Kdybych obdělával nějaké políčko, tak to je alespoň k něčemu, ale tohle je strašně pomíjivé. Nesáhnu si na to, nevidím v tom tu práci. Být umělcem, je jako být nějakou děvkou. Lidi tě znají jako někoho, koho představuješ, ale ne jako někoho, kdo skutečně jsi.

 

Teď si trochu stěžuješ. Stěžuje si snad horník, stěžuje si stavební inženýr? Tady si odpovím sama, že vlastně ano. Všichni si nakonec postěžují, co ta jejich práce obnáší.

K této práci jakési pochybování o sobě samotném patří a to mě dost pravděpodobně nepotká v takové míře, jako když budu třeba doktorem. Na téhle desce jsem si splnil to, co jsem chtěl. Vznikala dlouho, ale nepromítá se v ní ničí jiné očekávání, než to moje! Umělec nemůže být většinou sám sebou. A s tím dost bojuju. Stále někdo očekává, že budu někým, koho ve mně vidí. V této branži tak trochu nekonečný příběh.

 

Ke konci desky musím podotknout, že popíráš svá vlastní slova, která jsem citovala zhruba před rokem a půl: „Jsem člověk žijící dneškem, těším se z každodenních okamžiků a věnuji minimum času tomu, abych se stále probíral vzpomínkami." Takže otázka zní, co tady dělá písnička s názvem „Patetická“?

Jsem člověk, který má jak jemný, tak i ty drsný části. V minulosti se nehrabeš ve chvíli, kdy nejsi silnější než ta minulost. Někoho jsem miloval, ale měli jsme problémy. Skončilo to.

 

Proč to otevíráš dnes?

Protože cítím, že jsem někoho takového zase potkal a že ta minulost už není strašákem. Můj otec i matka jsou velké osobnosti, jsou diametrálně jiní a zároveň podobní. Nikdo není otisk svých rodičů, ale u mě se tyto dva extrémy promítají. V mém životě musí být někdo, kdo mi přináší klid. Pro mě pak je plno věcí daleko víc v harmonii. Jsem v tomhle ohledu klasický umělec a vodnář. Musím říct, že jo.

 

Kdo zná vodnáře, ví, že je svět potřebuje…

A taky nemám rád kastování lidí a společenských vrstev. Bavím se rád se všemi lidmi, protože tam cítím, že mi to hodně dává. Pro mě není gró jen ten umělecký svět, ale svět, ve kterém se liší názory, zkušenosti a životní styl i úroveň. V dnešní době si získat člověka, aby věnoval svůj cennej čas tomu, že si nejen koupí, ale i poslechne nějakou desku, je dost složitý. Vážím si stejně tak svýho času, jako času posluchačů a proto jsem přesvědčený o tom, že aby umělec udělal něco přesvědčivýho, musí o tom být přesvědčený i on sám.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: ibestof.cz  www.ibestof.cz

Oblečení: LERROS www.lerros.cz

Vlasová úprava Toni&Guy, Anna Plačková www.toniandguy.cz

Fotografie byly pořízeny v restaurecy Mlýnec www.mlynec.cz

Tagy: divadlo, film, hudba, hudebník, média, televize, zpěv

Partneři

Komentáře