Donovan Philips Leitch (Skotsko) - hudebník


Donovan Philips Leitch
Donovan Philips Leitch
30.04.2011 00:25 | redakce

Jedním z těch, kteří prožili své umělecké nanebevzetí už za života a navíc ve věku bezmála mladistvém, byl v době našeho natáčení padesátiletý symbol hippie hnutí šedesátých let –Donovan. Svět si po jeho vstupu na hudební scénu zpíval jeho písně v Americe, Číně, Japonsku i v Evropě stejně tak, jako písně Beatles, s nimiž se přátelil. Jeho první hit „Catch the Wind“ se stal hymnou řady písničkářů. U nás na motivy pouhého názvu napsal jednu ze svých nejkrásnější písní Vladimír Merta („Chtít chytit vítr“). S novým textem ji zpívali v Praze na Karlově mostě Jaroslav Hutka s Petrem Kalandrou („Ježíšek“). Na rozdíl od Huguese Aufraye, jehož písně u nás proslavil nejvíce Waldemar Matuška, si věhlas a slávu vydobyly Donovanovy písně ve své původní podobě. Snad tomu bylo tak i proto, že jeho písně zcela překvapivě a neočekávaně vyšly oficiálně v roce 1969 v socialistickém Československu. A ačkoli vyšly na LP desce s příšerným obalem z obyčejného tvrdého papíru, mezi mladými lidmi kolovaly jako poklad největší. Písně z téhle desky nemohli mít všichni, deska vyšla jen v omezeném nákladu, a tak se písně kopírovaly na pásky magnetofonů Sonet Duo a později i B3. Mnozí si tuhle gramofonovou raritu schovávají dodnes. Donovan byl pro nás, tehdy šestnácti, sedmnáctileté úžasným zjevem. Byl hvězdou pro písničkáře, ale i pro rockery (pardon, pro beatniky a bigbíťáky, rock ještě neexistoval, alespoň ne terminologicky), vždyť na jeho deskách spoluúčinkovali takoví muzikanti jako Jimmy Page (Led Zeppelin), Jeff Beck, či Paul McCartney nebo George Harrison!

LP - Donovan Philips Leitch

Písničkáře, pověstného svými protiválečnými postoji a názory, pozvali organizátoři v roce 1984 do Prahy, do Paláce kultury, aby zahrál na „Mírovém koncertě“. Donovan přijel a na zvukové zkoušce předal organizátorům koncertu repertoár písní, které hodlal příštího dne zpívat. Měly zaznít skoro všechny jeho slavné písně od „Catch the Wind“ až po „Colours“, včetně protiválečné písně „Universal Soldier“, tedy „Univerzálního vojáka“. Jenže, ouha, v textu se odsuzují všichni vojáci! Ale oni byli vojáci špatní, zlí a útoční – tedy ti imperialističtí a pak byli ti dobří, hodní a bránící mír! A stejně tak byla i válka špatná a dobrá. Nebylo tedy možné Donovanovi povolit zpívat ideově pochybenou píseň! Zástupci stranických orgánů jej ústy pořadatelů vyzvali, aby píseň textově upravil dle požadavků socialistické ideologie. Což Donovan, pochopitelně, odmítl. Než by se s cenzory dohadoval, „Univerzálního vojáka“ odmítl hrát a místo něj přes noc v hotelovém pokoji napsal zbrusu novou mírovou píseň. Jmenovala se „Living on Love“.
Rozhovor s Donovanem jsme dělali u něj doma v Irsku, poblíž Corku.

Ani dnes nevím jak, ale Donovanův dům jsme nakonec našli. Přiřítili jsme se malebnou irskou přírodou po úzké asfaltce podél dlouhé kamenné zdi a vpálili si to otevřenou starobylou kovovou bránou na ohrazenou louku přímo doprostřed, kde stál docela jednoduchý, světlý jednopatrový dům. Přestalo pršet a vysvitlo slunce. Doopravdy! Zastavili jsme u vchodu do domu se zpožděním jedné a půl hodiny. Otevřely se dveře a po schůdcích scházela pěkná postarší paní s malými dětmi. Odpověděla nám s úsměvem na pozdrav a odjela nenápadnou fordkou. A ve dveřích se objevil Donovan!



„Hallo boys!“ usmál se a pozval nás dál.

Drobný štíhlý muž v černých kalhotách a černém svetru s docela znatelným předkusem a slavnou hřívou dnes mírně prošedivělých a trochu prořídlých vlasů. Drobnými krůčky nás doprovodil do kuchyně. Trochu zestárlý kluk, napadlo mě, protože přes všechny vrásky ve tváři vůbec nepůsobil dospělým dojmem. A už vůbec ne dojmem hvězdy, či legendy. Naše omluvy s úsměvem a pochopením vyslechl, když jsme však dopíjeli kávu, nadhodil, že ze slíbených čtyř hodin nám zbývá už jen jedna a půl. Kameraman Bobo Vejslík naštěstí zatím, co jsme popíjeli kafe a domlouvali se na obsahu a tématech otázek, točil už detaily a interiér místnosti, kterou určil Donovan k natáčení. Kameraman tím částečně náš dokument zachránil, protože jinak milý a přátelský písničkář nás opravdu po necelých dvou hodinách vypoklonkoval.

Když bylo vše domluveno a podepsaná smlouva, přesunuli jsme se na místo natáčení. Vešli jsme do nízké, žlutohnědé přízemní místnosti se dvěma okny, kterými přes zatažené záclony pronikalo svými paprsky slunce. Vešli jsme do jiného světa. Do světa fantazie, buddhismu, pohádek, poezie a doby, která mohla začít kdykoli, skončit kdykoli, do doby, která nezná konce, protože pro sebe nikdy neměla dost času.
Donovan se sklonil ke krbu, kde bylo vše nachystané na podpal.


„Uděláme si oheň, ne?“

Zapálil oheň a dvě tenké indické tyčinky. Místnost ovládla vůně orientu. Pocitu nadpřirozeného míru a klidu přihrávalo tiché praskání ohně. Donovan se posadil do jogínské polohy s nohama zkříženýma pod sebou. Široká pohovka byla pokryta velkými červenými polštáři a přehozem s červenočernými vzory. Úzké okno za jeho zády, které začínalo metr od země a táhlo se až bezmála ke stropu, bylo zakryté ručně háčkovanou záclonou s bíločernými svislými pruhy. Prostou lampu na mosazné tyči stínil skleněný klobouk složený ze zelených a červených kousků. Obdélníkovou, kanárkově žlutě vymalovanou místnost opticky zvětšovalo velké benátské zrcadlo v mohutném zlatém rámu.

LP - Donovan Philips Leitch

Můj první dotaz se týkal první písně, kterou kdy slavný písničkář zpíval, pokud si ji pamatuje.

„Jistě, mám to zkusit s kytarou? Tady je,“ přikývnul s úsměvem Donovan, vzal kytaru a zazpíval starou dětskou píseň:

„Žila, byla babka, která spolkla mouchu
nevím, proč tu mouchu spolkla, pravděpodobně umře.
Žila, byla babka, která spolkla pavouka,
který v ní škrábal, lechtal.
Pavouka spolkla, aby chytil mouchu
nevím, proč spolkla tu mouchu, asi umře.
A nakonec to bylo tak, spolkla krávu,
aby chytila kozu, kozu spolkla, aby chytila psa,
psa spolkla, aby chytil kočku,
kočku spolkla, aby chytila ptáčka,
ptáčka, aby chytil pavouka,
který se v ní třepal, škrábal ji a lechtal,
pavouka spolkla, aby chytil mouchu,
asi umře, žila, byla babka, která spolkla koně,
je mrtvá pochopitelně.“
            
„Je to dětská píseň, ale filosofická,“ dodal Donovan, když dozpíval a odložil nástroj vedle sebe. Protože nám kvůli našemu opožděnému příjezdu nezbývalo mnoho času, další natáčení byl pouhý rozhovor, v němž mi odpovídal klidně na otázky a říkal to, co sám považoval za potřebné sdělit.
    
„Vaše písničky jsou něžné, klidné, romantické. Jste také takový?“

„To je introverze, myslím, že mluvíme o introverzi. Když jsem byl malý, měl jsem obrnu, kvůli válce, takže jsem byl nemocný, byl jsem sám, hodně sám, ale chodíval jsem do školy, plaval jsem, byl jsem aktivní dítě, ale přesto jsem se jaksi uzavíral do sebe, introvertně. Teď je těžké říci, proč je jedno dítě introvertnější než druhé. Možná proto, že pro mě byla důležitá poezie. A také moje povaha, vzhledem k mému astrologickému znamení, je velmi introvertní. Ano, býval jsem velmi introvertní, ale pořád jsem byl bláznivé dítě, bláznivý -náctiletý a měl jsem rád rock´n´roll, opravdu.“

 

„Jaké vzpomínky máte spojené se svým mládím?“

„Moje mládí začalo, když jsme se v roce 1955, kdy mi bylo deset let, přestěhovali ze skotského Glasgowa do Anglie. To byla doba „Rock Around the Clock“, Elvise Presleyho, Buddy Hollyho. Pro mě to byl obrovský rozdíl. V Glasgowě bylo všechno šedivé, v Anglii zelené. Žili jsme na venkově. Chodil jsem do anglické školy. Bylo to dost těžké, protože jsem mluvil se skotským přízvukem. V Anglii jsem potkal spoustu nových přátel a setkal jsem se s rock´n´rollem – s Buddy Hollym, s Everly Brothers. Takže jsem v Anglii chodil do školy a stal jsem se, myslím, rokenrolovým modem („MOD“ – mladý člověk, který v šedesátých letech nosil barevné oblečení a jezdil na skútru). To ovšem bylo až dlouho po tom, co mi bylo čtrnáct či patnáct let. Mládí jsem strávil v Anglii. Samozřejmě velkou změnou pro mě byla střední škola. Na střední škole jsem poznal Milese Davise, Jacka Kerouaca, Allena Ginsberga, Woodyho Guthrie, Joan Baez, Picassa, Matise, Braquea, a když mi bylo patnáct, stal jsem se beatnikem.“

„Jaká byla láska v šedesátých letech a jaká je teď? Mohlo by se vrátit hnutí „Dětí květin“?“

„Vyrostli jsme, protestovali proti válce a podporovali ekologii, a naši rodiče jako by spali. Naše generace je chtěla od základu probudit, protože spali a nic neviděli. Ale země byla jedna, všichni lidi na zemi byli jedno a my jsme měli poslání. A když jsme šli po ulicích, mysleli jsme, že to je ono. Ovšem když někteří autoři – já, John Lennon, Leonard Cohen, Neil Young a George Harrisson, když jsme hledali správnou cestu, našli jsme otázku, otázku jak probudit spícího. Četli jsme buddhistické knihy a východní filosofii, a najednou jsme zjistili, že jediný způsob jak probudit spícího je ten, že spící se musí vzbudit sám. Takže mít lásku, bratrství, mír a harmonii na celém světě nebyla nějaká ideologie nebo politický manifest, bylo to probouzení, byla to změna vědomí. A jediný způsob, jak změnit vědomí, je změna jedince, ne masy. Nelze změnit masu, změnit se může každý jedinec a jeho vlastní pohled – meditací a sebepoznáváním. Na začátku šedesátých let to byl sen. Dnes pro lásku, mír, bratrství lidí a k pochopení, co svět potřebuje, je třeba změnit vědomí, dosáhnout změny stavu. Zpočátku se zdálo, že svět změníme uměním, ale nyní je realita taková, že svět se musí změnit sám. To je ten rozdíl, to jsem zjistil. Ale toto zjištění je pozitivní, protože teď pochopitelně my, padesátníci, lidé středního věku, děti šedesátých let, v šedesátých letech jsme byli dětmi, nyní jsme základ my. A některé myšlenky šedesátých let jsou používány dnes, v letech devadesátých. Doufáme, že probouzení přichází. Takže ten rozdíl je sen a praxe.“

„Jaké máte rád obrazy?“


„Velice se mi líbí série Picassových obrazů kytary. A jeho sochy kytary. Byl jsem v muzeu v Atlantě na soukromé výstavě Picassa a vidět Picassovy papírové sochy a obrazy bylo skvělé.“

„Vidíme tady Alfonse Muchu,“ upozornil jsem na jeden z obrazů, který visel na čelní stěně.

„Taky se mi líbil, když jsem byl mladší. Koupil jsem jej, když mi bylo osmnáct. Také mám rád „tanka“ obrazy z Tibetu.“
    
„A víte, že Mucha byl Čech?“

„Ano. Jistě.“

„Proč jste ho koupil?“

„Mucha mě velice zajímal. A také Gustav Klimt a Egon Schiele.“

„Co čtete teď, v této době, v těchto dnech?“

„Autobiografii Alice B. Toklas od Gertrudy Steinové. Znáte ji, spisovatelka, bohémka, která žila v Paříži ve 20. letech. A ještě čtu další tři knihy – „Joseph“, „Cambo – hrdina s tisíci tvářemi“ z mytologie; no a taky čtu poslední knihu Colina Wilsona „From Atlantis to the Sphynx“. Takže někdy čtu tři, čtyři knihy najednou.“
    
„Je nějaká kniha, ke které se vracíte?“

„Ke všem knihám Hermana Hesse, ale myslím, že nejradši mám jeho knihu „Siddhartha“. Mám její nový překlad a ten je výborný.“

„Když jsme přijížděli, bylo vždy jedním z témat rozhovorů, kdo jakou poslouchá hudbu. Jakou hudbu poslouchá tvůrce mnoha světových hitů? Čím se inspirujete u jiných písničkářů a muzikantů? Jaký žánr je dnes blízký někdejšímu průkopníku docela nového žánru, kterým folk v šedesátých letech bezesporu byl?“

„Poslouchám New Age hudbu. Překrásné. A stále také posloucháme Boba Marleyho.“
    
„Které muzikanty považuje za své přátele? S jeho povahou a přístupem k životu a práci – k muzice, bych odhadoval, že to budou ti, s nimiž je schopen tvořit. Nedlouho před naším příjezdem se na trhu objevil léta očekávaný titul nové desky – „Sutras“. Odhadoval jsem, že to budou právě doprovodní muzikanti, kteří se podíleli na vzniku téhle nádherné kolekce nových písní. Bezmála tomu tak bylo.“

„Hraju s přítelem ze šedesátých let Danny Thompsonem, hrál baskytaru na „Sutras“, a taky občas hrávám na kytaru s přáteli z Dublinu, ale ne profesionálně, pouze amatérsky. Teď jsem ale už dlouho nevystupoval. Někdy jezdím za starými přáteli s kytarou, třeba Noel Redding z „The Jimi Hendrix Experience“, žije v Irsku, takže jsme spolu hráli. Ovšem většinou hraju sólově až do chvíle, než připravím desku. Pak si muzikanty zavolám.“

LP - Donovan Philips Leitch

Někdy v roce 1967, v době, kdy už měl za sebou část svých největších hitů jako „Sunshine Superman“, „Mellow Yellow“, „Atlantis“ či „Jeniffer Juniper“ se Donovan začal bouřit proti zvyklostem a staromódnímu puritánství na folkové scéně. Studovat východní filosofie začal již dřív, meditoval, a kromě beatu a folku svých kolegů poslouchal hlavně jazz a to, čemu se dnes říká „world music“, a tak se cítil být připravený na to, aby přivedl buddhismus do rock´n´rollu a pop music vůbec. Do konce úžasných šedesátých let zbývaly tři roky, když spolu se všemi čtyřmi členy Beatles odjel do Indie za Maharishi Mahesh Yogim. Hodiny
společně meditovali, hráli na sitár a šest týdnů skládali nové písně. Zde se sblížil s Paulem Mc Cartneyem a hlavně s Georgem Harrisonem. S ním trávil času nejvíce. Hráli na kytary, improvizovali, doplňovali své hudební nápady. Jednou spolu seděli na rákosových střechách dvou malých domků a přehrávali si nové hudební motivy. Donovan si broukal za doprovodu sestupných kytarových akordů jakousi melodii. George jeho pobrukování zastavil, aby je zopakoval. Donovan poslechl. „Hohó, Done, to by mohl být hit!“ – prorokoval George. A nemýlil se. „Hurdy Gurdy Man“ se vzápětí stal světovým hitem číslo jedna po celém světě. Se členy Beatles se po návratu z Indie stýkali i nadále na různých koncertech i večírcích. Na jednom takovém marihuanou opojném večírku potkal Donovan dlouhovlasou smutnou dívku – svou osudovou lásku – Lindu Lawrencovou. I tomu byl přítomen George Harrison.

„Byl to výjimečný čas. Byli jsme slavní a zničehonic jsme se vším skončili a jeli do Indie. V šedesátých letech jsme tomu říkali „dropping-out“ (odskok, úlet, ale nemělo to nic společného s drogami). Přišli jsme do ášramu a učili se meditovat. A stálo to za to. Měli jsme kytary a já jsem tam napsal album „Hurdy Gurdy Man“, oni napsali „Bílé dvojalbum“… ano, Beatles ho napsali v Indii. Tenkrát jsme si byli velice blízcí. Komunikovali jsme spolu hrou na kytaru, jedli vegetariánská jídla, žili jsme v Indii několik týdnů a co bylo překvapující, každého z nás to změnilo, hodně změnilo. Sem tam si dnes píšeme, ale neviděli jsme se dlouho. Je to už dávno. A navíc žiju v Irsku a to je příliš daleko. Někdy jezdím za Georgem, ale jen jednou za čas. Těsné kontakty neudržujeme. (George Harrison zemřel v listopadu 2001 v Los Angeles – poznámka autora.)
Rockoví muzikanti mají rádi mé písně, protože přicházím s dobrými riffy. Jako například v „The Season of the Witch“. Akordy jsou jednoduché. A navíc pokaždé je to jiný žánr. Točím to vždy na španělce. Někdy v tom ovšem slyším jazz, klasiku, folk, etnickou, světovou hudbu, nebo něco japonského. Slyším zvuky, a když slyším rock, slyším elektrickou kytaru. Hodně rockerů má rádo moje rockové písně – „Hurdy Gurdy Man“, „Season Of The Witch“. Mám rád blues, jazz a mám rád rock. Většinou mě lidi mají za trubadúra, romantického trubadúra, ale rock mám rád.“

„Na desce Sutras hrají dost tvrdí rockoví muzikanti, jak cítí jemnou folkovou, či spíše řekněme duchovní hudbu, bylo jim třeba něco vysvětlovat?“

„Na „Sutras“ je producentem Rick Rubin, který nahrával už s Tomem Pettym a jeho Heartbreakers i s Red Hot Chili Peppers. Rick ty muzikanty znal, hrají hardrock, ale i balady a je potěšení sledovat rockera, jak hraje s akustikou. Je to užitečná změna. Ale pro mě to bylo lehké. Totéž právě dělám i v životě – experimentuji s různými styly.“

„Po čtrnáctileté pauze přišel Donovan s novou deskou. Jak dlouho a jak vznikaly písně pro album „Sutras“?“

„Tři roky. Album „Sutras“ jsme tvořili přes tři roky. A to i přesto, že Rick původně plánoval udělat to během několika týdnů, jak jsme to dělávali v 60. letech. Fascinoval ho však proces vzniku písně. Takže jsem napsal sto písní během jednoho roku a pak jsme vyhazovali, vyhazovali, zkoušeli jsme rockové, jazzové, blues, etnickou, world music i keltskou hudbu. Obrovská spousta stylů... Ale písní ubývalo, až bylo jasné, že uděláme takové album. Takže to byl dlouhý proces. Psal jsem spoustu písní – jednu denně. Byla to zajímavá práce, pro mě nezvyklá. Rick byl jako trenér a já byl atlet a psal písně ve skvělé atmosféře, zajímavé. Trvalo to tři roky, ale ne v jednom zátahu.“
 
„Váš vztah k východním kulturám a náboženstvím byl patrný už v dobách vašich uměleckých počátků. Jaký je dnes, po desetiletích poznávání, zrání a stárnutí?“

„Myslím, že jsem „keltský buddhista“. Uvnitř v sobě mám keltství, které je zviditelněním cesty tak jako to v mytologii a buddhismu je meditace. Náboženství, to je podle mě něco jako organizace; zatímco duchovní cesta je záležitostí jednotlivce. Právě proto je buddhismus tak
přitažlivý pro umělce. Protože cesta je jedna. Jeden člověk – jedna cesta. Ale velká náboženství tvoří mnoho lidí, příliš mnoho lidí ve skupině, a já jsem se nikdy nedokázal hlásit ke skupině, protože mám svou vlastní cestu. Takže si myslím, že všechna náboženství světa mají v sobě cestu, je na každém, jestli ji najde. Je to jako ta mytologická cesta. Náboženství je pro masu nesmírně důležité. Ale mnohem důležitější je duchovní cesta pro váš vlastní život. Máte svou vlastní cestu. Rozdíl je v tom, že moje představa náboženství je cesta individua. Hrdinská cesta, kterou půjdeme.“

„Kde je váš domov?

„Domovem je mi Irsko. Duchovním, hudebním i fyzickým domovem. Jsem Kelt.

Pocházím z téhle země a cítím se tu dobře. I když hodně cestuji, domov mám tady.“

 

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

text, námět, scénář + režie: Jiří Vondrák
produkce: Pavel Loffelmann
vedoucí výroby: Darina Levová
vyrobili: Free Art rec. + EMUR FILM
pro ČT Brno

(pozn.redakce: celý rozhovor najdete v knize Básnící Evropy, autor: Jiří Vondrák)



Vlastním jménem Donovan Philips Leitch – narozen 10. května 1946 v Glasgowě, ve Skotsku.

1965 – vystoupení na folkovém festivalu v Newportu pro 18 000 diváků píše „Catch the Wind“ (23. v americké hitparádě). 30. 6. 1966 vychází „Sunshine Superman“ (věnovaná Lindě Lawrence), přátelství s Beatles, zejména s Paulem McCartneym a Georgem Harrisonem, 1967 – pobyt 6 týdnů u Maharishii Yogi spolu s Beatles. Georgie Harrison se nechal ovlivnit Donovanem při práci na albu White double. 1970 – na radu právníků, aby kvůli daním strávil alespoň rok mimo Anglii, odjíždí na celoroční turné, přichází vyčerpání a zhroucení na začátku kariéry – po pěti letech úspěchů. Manželství s někdejší dívkou Briana Jonese (Rolling Stones) – Lindou Lawrence, vyženil syna, 1972 – první filmová role: „The Pied Piper“ („Krysař“), kde hrál hlavní roli. Napsal hudbu k filmu „Brother Sun, Sister Moon“ (režie Franco Zeffirelli), dále herecká role ve filmu „If It's Tuesday, This Must Be Belgium“ („Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“). V době tvůrčí krize 1971–72 žije dva roky na osamělé farmě jako poustevník, v roce 1972 se stěhuje do velkého domu na kraji Londýna, staví nahrávací studio, má dvě dcery Lindu a Astrelly, se starší vystupoval v San Remu na festivalu. 1974 – hudba z dvanáctého studiového alba „7Tease“ použita pro muzikál, od roku 1974 žije v Kalifornii, první Zlatá deska za SP „Sunshine Superman“. Vydal 25 původních alb. V 70. a 80. létech nebyl příliš aktivní, v r. 90 začíná pracovat – telefonicky se hlásí Rick Rubin – producent. V r. 1996 vydal (po čtrnácti letech) CD „Sutras“.

LP - Donovan Philips Leitch
LP - Donovan Philips Leitch
LP - Donovan Philips Leitch


Tagy: hudba

Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Petr Nouzovský – violoncellista
Petr Nouzovský – violoncellista

18.10.2017 | Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. ...


Petr Malásek - pianista a hudební skladatel
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel

31.03.2016 | Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba ...


David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec
David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 | „Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ ...


Honza Jareš - zpěvák a klavírista
Honza Jareš - zpěvák a klavírista

26.02.2016 | Na české scéně je několik výjimečných umělců a Honza Jareš se krok po kroku dostává mezi ...


Dalibor Janda - zpěvák, skladatel
Dalibor Janda - zpěvák, skladatel

17.02.2016 | Přestože zpívat začal velmi brzy, do povědomí lidí se dostal až ve svých třiceti letech. Píseň ...











Komentáře na Facebooku