Ennio Morricone - hudební skladatel

Ennio Morricone se narodil 10. listopadu 1928 v Římě. Napsal hudbu k více jak pěti stovkám filmů. Skládá doma, ve svém římském bytě a nerad cestuje. A už vůbec ne letadlem. Turné, které začalo v neděli v Amsterdamu a v jehož rámci vystoupí 12. února 2015 v pražské O2 Areně proto pro něj bude náročné. Jistě se bude těšit zpět do svého krásného bytu, kde má i několik šachovnic. Šachy jsou jeho velkou vášní. Stejně jako fotbal. A také nepořádek. V jeho pracovně se nemůže vyznat nikdo jiný než on. Všechno je na sobě – notové partitury, knihy, poznámky, plakáty. Na první pohled je poznat, že je to místo, kde se žije. Ale piano tu nenajdete. U něj Maestro neskládá, všechny melodie si přehrává ve své hlavě. Zpravodaj Českého rozhlasu ve Francii Jan Šmíd měl možnost s ním mluvit v prostředí, které je mu nejbližší. V jeho bytě, pár kroků od známého Kapitolu. 

Do začátku vašeho turné, v jehož rámci vystoupíte také v Praze v O2 Aréně, chybí měsíc a půl, jak se na něj připravujete a už jste po operaci zad v naprostém pořádku?

V únoru jsem měl problémy a komplikace s vyhřezlou meziobratlovou ploténkou a kvůli tomu jsem musel přerušit turné a až do dnešních dnů jsem nemohl vystupovat. Ale zotavuji se, všechno se teď velmi zlepšilo a v únoru 2015 budu moci znovu dirigovat. Víte, já musím trénovat, cvičit, abych mohl dirigovat. Musím se pohybovat normálně, nesmí dojít k tomu, abych třeba během koncertu pocítil únavu či bolest v zádech, to by mne znepokojilo… a to by bylo špatné. No a tak už teď diriguji, zatím tedy pouze ve své pracovně. Bez orchestru, ale s partiturou, představuji si, že je to opravdový koncert.

foto: archiv Jana Šmída

Dirigování je tedy i fyzická námaha?

Absolutně, je to opravdu velká fyzická námaha. Lidé si myslí, že si tam jeden jen tak diriguje, ale ona je to opravdu fyzická námaha… A také psychická… ta odpovědnost vůči publiku, které cítíte za vámi, dole v hledišti. Má to velký vliv… není to strach z publika, ten pocítíte jen na začátku, na to hned zapomenete a soustředíte se na hudbu… Je to pocit odpovědnosti vůči těm lidem, kterým chcete dát to nejlepší, co umíte.

foto: JVS Group

Cítíte publikum za vašimi zády? Vycítíte, jestli se soustředí, nebo jestli je rozptýlené, jestli se mu koncert líbí?

Ne, vidím to teprve na konci, když skončím a obrátím se k publiku. Pamatuji si jednou v Japonsku… po první skladbě se otáčím a publikum netleská. Mrzelo mne to, bylo mi to líto, netleskali, tedy tleskali, ale jen málo, trochu. Byl jsem zvyklý na nadšenou reakci, ale japonské publikum prostě netleskalo, jak říkáme v Itálii, bylo „studené“. Jenomže po druhé skladbě tleskali trochu víc, po třetí ještě víc, po čtvrté ještě víc, po páté skladbě vstali a tleskali… byla to desetiminutová ovace… bylo to divné, bylo to nádherné…

foto: JVS Group

Chystáte třeba nějaké malé překvapení pro diváky, kteří přijdou na pražský koncert?

Překvapení chystám vždycky a chystám je i pro tento koncert v Praze. Tentokrát bych chtěl ale uvést takový upřímně otevřený koncert, který by se mohl líbit všem, náročnému posluchači i tomu, kdo o hudbě moc neví. A ta překvapení jsou vždycky náročnější a složitější. Třeba jsem napsal skladbu na motivy policejní sirény (imituje zvuk), to je ale náročnější kus pro posluchače, a mám i další náročné, jako třeba zhudebnění biblických textů. Připravuji na polovinu koncertu skladby, které publikum zná a miluje a na druhou část skladby, které mám rád já, ale které publikum zná méně. Takový je program pro pražský koncert.

foto: JVS Group

Jednou jste prohlásil, že vaše skladby jsou jako vaše děti, máte je všechny stejně rád. Najdou se tam ale ty, které máte přesto vůbec nejraději? Vy sám.

Některé z těch skladeb, které mám rád, jsou oblíbené i u posluchačů, jako třeba Mission, tu mám moc rád, ale třeba jiné skladby už publikum zná méně, jako skladbu Croce d´Amore z filmu Metti, una sera a cena, tu mám moc rád. Ne že bych uvedl skladby, které se mi nelíbí, to absolutně ne. Uvedu skladby, které mám v každém případě rád, hlavně to jsou skladby, které, podle mého soudu, odolávají zubu času mnoho let, i to je důležité. Vybral jsem pro koncert jen skladby, o kterých jsem přesvědčen, že jsou hodnotné. Myslím, že je to opravdu velmi dobrý program. Ale je to program náročný.

foto: archiv Jana Šmída

Jak se vám spolupracuje s Českým národním symfonickým orchestrem?

Už jsem pracoval s tímto orchestrem a také s pěveckým sborem. Je to vynikající orchestr, opravdu mimořádný… a neříkám to jen tak, ze zdvořilosti, říkám to, protože je to čistá pravda, byli opravdu výjimeční… pokaždé, když jsem s nimi pracoval. Ten orchestr je příkladem profesionality, příkladem uměleckého citu, prožitku a smyslu pro umění a také příkladem nadšení pro to, co dělají. Proto s těmi umělci pracuji rád, opravdu moc rád. A pěvecký sbor… jednou, když jsem s nimi pracoval, moc jsem se rozzlobil na celý sbor… totiž oni při zkoušce nijak nezkoušeli, jen málo, skoro vůbec ne… tak jsem se opravdu rozzlobil a vzal jsem si na kobereček sbormistra. Měl jsem dojem, že podceňuje přípravu na koncert. Zavolal jsem si ho a začal jsem mu to vyčítat. Klidně, ale uvnitř to ve mně vřelo, byl jsem rozčilený. A tak on mi sbor předvedl – byli výborní, fantastičtí, ukázal mi, že jsou výborní – protože už před tím zřejmě hodně zkoušeli…

foto: JVS Group

Máte nějakou konkrétní vzpomínku na Prahu?

Já jsem vlastně Prahu neviděl. Ani Prahu, ani ostatní města turné – byl jsem v Praze pracovat a na prohlídku města nebyl čas. Ale… jednou jsem večeřel v nádherné restauraci na řece – jmenuje se Vltava, že – byla to hezká restaurace, ale přímo nádherný byl pohled na řeku. Na ten dojem si pamatuji velmi dobře, ale je to jediné, co mohu říct… Památky, všechny ty vzácné věci, které jsou Praze, ty jsem neviděl, protože jsem byl v Praze kvůli práci. Tentokrát budu mít dokonce i méně času. Tentokrát nejsou na programu tři dny zkoušek, pouze generálka, pak koncert a na druhý den se odjíždí.

Děkuji za rozhovor.

Text: Jan Šmíd - zpravodaj Českého rozhlasu ve Francii

Foto: JVS Group, blokkmedia a archiv Jana Šmída

Vytvořeno ve spolupráci s Českým rozhlasem www.rozhlas.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: archiv Jana Šmída

Komentáře