Eugen Doga - hudební skladatel


Eugen Doga
Eugen Doga
17.07.2011 21:42 | redakce

V samém centru Kišiněva, nedaleko jedné z hlavních tepen města, obklopený ze všech stran hradbou paneláků, se krčil nevelký šedivý rodinný domek se zahrádkou. Pán domu nás uvítal širokým úsměvem. Znal jsem se s ním již z dřívějška, a tak bylo naše první setkání po letech radostné a halasné. Prohlédli jsme si tedy jeho dům, zahrádku, seznámili se s jeho příjemnou a tichou prošedivělou ženou, dcerou Viorikou a psem Baxem. Řekli jsme si vše potřebné k natáčení, které začalo od časných hodin příštího rána.

Eugen Doga
Eugen Doga

 

Nejmenší místnost v domku, skladatelova pracovna, byla vybavena prostě a účelně. První, nač příchozímu padl zrak, byla skříň přeplněná notami a pak nešlo přehlédnout plakát z filmu „Cikáni jdou do nebe“ přišpendlený na nerovné zdi. Místnosti však dominovalo staré vyře závané pianino s držáky na svíce, které stálo přitisknuté na zdi u okna s výhledem do rozkvetlé zahrady. Eugen Doga se posadil ke klavíru, zahrál pár akordů a obrátil se ke kameře.

„Tohle piano, na které jsem teď hrál, má také zajímavou historii. Tohle piano je totiž z Postupimi a patřilo Mendelssohn-Bartholdymu, vnukovi toho slavného, jehož známe díky jeho „Svatebnímu pochodu“. Ale on psal i jinou muziku, koncerty, symfonie, byl to výjimečný klasik. Jsem velmi rád, že se jeho piano dostalo ke mně. Nevím, jestli na něj hrál klasiku, ale to, co je spjato s jeho jménem, se mi líbí. Má neobyčejný zvuk. To je zvuk orchestru.“

A rozehrál začátek úvodní hudby z filmu „Cikáni jdou do nebe“. Pak vstal a ukázal hrdě pravou rukou kolem sebe a zahájil tak prohlídku svého ráje.

„Zde je vše součástí mě, protože ničeho, co zde bylo vytvořeno, se nedotkla cizí ruka…“

Ukázal na malou sošku stojící spolu s dalšími na horní desce pianina.

„To je Mihai Eminescu. A tady je Ion Kreanga. Další přítel můj a naší národní kultury. Veliký povídkář, na jeho námět jsem napsal balet ,Lucifer‘. A krom toho je tu cena za nejlepší muziku, tu jsem dostal za hudbu k filmu ,Maria, Mirabella‘.“

Vzal do ruky zarámovanou fotografii, na které byl spolu s nějakým smutným pánem.

„Dirigent, hlavní dirigent Anatolij Batchin – vynikající muzikant ze Sankt-Petěrburského divadla, se kterým jsem koncertoval víc jak deset let. Všechno, co jsem napsal, jsem hrál s tímhle orchestrem. A první grandiózní koncerty v Petrohradu, na kterých jsem vystupoval, byly celý týden po dvou, po třech koncertech denně a bylo přeplněno. Sál pro tři a půl tisíce lidí a bylo vždycky nabito.“

Eugen Doga dovyprávěl a jako správný průvodce se od jedné zdi otočil ke druhé. Vztáhnul ruku s otevřenou dlaní k dalšímu objektu své pozornosti. Zeď byla prázdná kromě malého dřevěného kola pobitého plechovou obručí. Bylo snad od vozíku, nebo od trakaře...

Eugen Doga
Eugen Doga

 

„To je kolo, které patřilo ještě mojí prababičce. Našel jsem ho v rodném domě a přivezl jsem ho do Kišiněva, aby tady bylo se mnou, aby mi připomínalo, odkud pocházím. To za prvé. A za druhé proto, že to kolo mi připomíná, že všechno se točí v kruhu. Všechno se mění, ale navrací se do výchozího bodu.“

Pak otočil hlavu, zvedl oči k velkému barevnému plakátu a rozzářil se.

„A to je první plakát na film Cikáni jdou do nebe, který byl vytištěn, bohužel ne tady, ale v Paříži. Budiž dík Francouzům, že to udělali.“

Pan Doga se pak znovu posadil ke klavíru a zahrál další ze slavných motivů scénické hudby z filmu „Cikáni jdou do nebe“. Tentokrát to byla jedna z několika písní této veleslavné filmové poémy, kterou Rómové přijali do svého folklóru za vlastní natolik, že dnes ani netuší, že se jedná o písně umělé. „Andro verdan drukos nane“ či „Nane cocha“. Právě tu nám zahrál Eugen Doga – sice s nadšeným výrazem ve tváři, zato však s tolika chybami a přehmaty, že výsledný efekt byl na hranici použitelnosti. (Ale nakonec jsem do dokumentu jeho klavírní „preludování“ použil.) Dohrál, zvedl rozpažené ruce k ramenům a pyšně vydechl:

„To byl motiv hudby z filmu „Cikáni jdou do nebe“, dávno jsem ji nehrál, takže tam nebylo vše, jak má být... Pro mnohé je to už lidová hudba a to je potěšující, je to největší ocenění pro nás, tvůrce, včetně režiséra Emila Loteanu...“

Historie vzniku snad nejslavnějších filmových písní z dob socialistické kinematografie však nebyla jednoduchá. Původně se skladatel bránil přiznat k trochu nezvyklému osudu tak slavné scénické hudby, pak mu to ale nedalo a přiznal s úsměvem:

„Když začalo natáčení hudby, ztratil jsem partitury. Byly dva dny do natáčení, byla to katastrofa. Dělal jsem poprvé pro Mosfilm a asi by to bylo také naposledy. Kdybych něco neudělal. Pochopil jsem, že je nikdy nenajdu, tak jsem se posadil, vzal čistý list papíru a začal
vymýšlet jinou hudbu. Tu, kterou už znáte. Film se ještě nepromítal a už byla gramodeska. První. Byla to má první deska s filmovou hudbou... Dnes už je to víc než 200 filmů, ke kterým jsem dělal muziku. Ale nebyly to jenom hrané filmy, ale i televizní, dokumentární,
animované. To je celkem široké spektrum filmů, to je asi 200 hodin hudby a to je velmi mnoho. Bohužel jsem mnoho hudby ztratil, hodně not jsem ztratil.“

Eugen Doga
Eugen Doga

 

Zeptal jsem se, zda byl někdy šťastný při poslechu, či prezentaci své hudby. Zasnil se, usrkl horkou kávu a řekl:

„Vzpomínám si, jak v osmdesátém roce, když byla Olympiáda na obrovském stadionu v Lužnikách, kde byly desetitisíce lidí a další statisíce a miliony lidí u televizí celého světa, na zahájení a na ukončení všichni poslouchali mou hudbu. Tak to mi bylo velmi příjemné.“

„Jste úspěšný člověk, stojíte ještě o další úspěchy?“ zeptal jsem se a Doga udiveně zvedl husté černé obočí:

„Úspěch – já chci mít úspěch, nikdy to neskrývám a proč to taky skrývat. Úspěch mi dá sílu tvořit dál, protože kdybych neměl úspěch, nemělo by smyslu dál něco dělat“

V paměti mi vytanula také tato jeho slova, když mluvil o Bohu:

„Myslím, že Boha je v člověku právě tolik, kolik ho člověk chce do sebe dostat. Kolik chce, aby ho v něm bylo. Boha v člověku navíc není ani kousek. Když člověk nechce, Bůh k němu nejde. Tvořím si ho v sobě, nevidím ho jako nějaký vousatý idol. Vytvářím si v sobě mír, ze kterého se mi ulehčí. Mír, z něhož se ulehčí jiným. To je duchovno, to je Bůh. A ne ten, kterého nám kreslí. Tak to vidím teď, tak to chápu za sebe, ne za druhé. Ale ať si ho každý kreslí jak chce, ale ať nechá jiné žít.“

 

Děkuji za rozhovor.


Autor: Jiří Vondrák

Natočeno: 28. 4.–1. 5. 1999

Celý text najdete v knize Básnící Evropy, autor: Jiří Vondrák

 

 

Eugen Doga

Eugen Doga

 

Nar. 1937 ve vesnici Mokra v Moldávii, domácí prostředí nekulturní, chudé; válka, první kontakty s hudbou – vesnické svatby – hrál na buben, první poslech hudby z „krystalky“. Matka měla pro jeho vztah k hudbě pochopení, nechala jej vystudovat za veškeré rodinné úspory. Jeho prvním učitelem byl slepý muzikant Fedor Murga; v r. 1960 se stal absolventem Kišiněvské konzervatoře (obor violoncello, kompozice), po konzervatoři působil jako koncertní mistr v Molteleradio, v té době časté improvizace se skladatelem Dimitriem Georgie; 1965 – studium skladby u Solomona Lobela, aktivní i v nehudební oblasti: členem Svazu bojovníků za mír, Akademie věd a Svazu skladatelů, poslancem parlamentu SSSR. Dnes žije a tvoří střídavě v hl. městě Moldávie Kišiněvě a v Moskvě. Dílo: 1. symfonie – (1969), smyčcové kvartety 1.– 4. (1963, 73, 83, 93), vokální a sborové skladby – „Srdce století“ (poéma pro sbor a orchestr na slova A. Strimbanu (1969) – „The Spring Of Mankind“ (1970), „Bílá duha“ (1984) kantáta pro sbor, sólisty a orchestr slova Emil Loteanu, 9 sborů a capella na slova Emiliana Bukova (1977), dva muzikály, balety – „Lucifer“ (Kišiněv, Divadlo opery a baletu 1983) libreto E. Loteanu dle básně Mihaie Eminescua, „Venancia“ – libreto L. Novikov (1989), filmová hudba (přes 80 filmů): „Cikáni jdou do nebe“, „Maria, Mirabella“, „Zelená vlna“, „Portrét umělcovy ženy“, „Lucifer“, „Lautari“, „Chci zpívat“, „Podzimní olympiáda“, „Samotář“, „Přistání“, „Anna Pavlovová“, „Srážka“...atd. Důležitá spolupráce s režisérem Emilem Loteanu, divadelní scénická hudba, scén. hudba k televizním inscenacím, písně pro děti, LP desky: „Písně Jevgenije Dogy“ (Muzika – 1974), „Zde je tvá vlast“ (Kartyja – 1976), „Slunečný den“ (Artistika – 1978), „Písně“ (Sovět. kompozitor – 1986), „Nejlepší písně“ (Sov. komp. – 1986) + hudba k slavnostnímu ceremoniálu OH 1980 v Moskvě, hudba na CD vydána v Rusku, Francii, Itálii, Japonsku, Finsku, Jugoslávii, Rumunsku, ceny za hudbu k filmům: San Sebastian, Palermo, Moskva, Bukurešť aj.

Eugen Doga
Eugen Doga
Eugen Doga

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Jiří Káš – fotograf, výrobce unikátních NEO handpanů a profesionální handpanista
Jiří Káš – fotograf, výrobce unikátních NEO handpanů a profesionální handpanista

10.06.2024 | Vystudoval polygrafii a Obchodní akademii v Praze. Řadu let působil jako profesionální a umělecký ...


Naďa Válová – zpěvačka, učitelka zpěvu a hudby
 Naďa Válová – zpěvačka, učitelka zpěvu a hudby

15.04.2024 | Narodila se v Příbrami, ale nejvíce vzpomínek má na Prahu. Vystudovala Střední odbornou školu ...


Marta Balejová – zpěvačka, šansoniérka
Marta Balejová – zpěvačka, šansoniérka

18.11.2022 | Marta Balejová patří mezi nejvýznamnější české šansoniérky současné doby. S hudbou začala ...


MgA. Markéta Fassati – sopranistka, multižánrová zpěvačka, moderátorka a podnikatelka
MgA. Markéta Fassati – sopranistka, multižánrová zpěvačka, moderátorka a podnikatelka

24.10.2022 | Markéta Fassati vyrůstala ve světě hudby odmalička. Narodila se do rodiny dirigenta, sbormistra ...


Ondřej Provazník – zpěvák, interpret písní Karla Gotta
Ondřej Provazník – zpěvák, interpret písní Karla Gotta

19.09.2022 | Podmanivý hlas mladého zpěváka je skoro k nerozeznání od originálu. Ačkoliv se narodil v Praze, ...