Gabriela Kočí - Dixonová – jazzová zpěvačka, sólistka Orchestru Gustava Broma

08.07.2012 10:16 | Dita Brančíková

 

 

 

 

"Odmalička jsem hodně poslouchala muziku. Táta tvrdil, že to je čtyřicet procent úspěchu." Gabriela Kočí - Dixonová

 

 

 

 

Gabriela Kočí je přední swingovou zpěvačkou a sólistkou Orchestru Gustava Broma. Dominantu jejího repertoáru tvoří jazz a kromě něj v její hudbě nalezneme i stopy jiných žánrů, především soulu a popu. Hudební nadání zdědila po otci Günterovi Kočím, vynikajícím hudebníkovi a význačné osobnosti naší poválečné jazzové scény.

Svou pěveckou dráhu odstartovala na začátku 90. let, kdy vystupovala na zámořských lodích společně s Laďou Kerndlem. Zkušenosti zde nasbírané jí zasáhly do života hned v několika směrech. O tom všem více v rozhovoru, kvůli kterému jsme se se špičkovou brněnskou zpěvačkou setkali ve špičkové brněnské restauraci BORGO Agnese.

 

 

Váš tatínek, Günter Kočí, byl považován za jednu z nejvýznamnějších osobností poválečného jazzu v Brně. Jak moc vás ovlivnil?

Tatínek byl jazzman a fenomenální saxofonista. Byl to člověk, který mě přivedl k muzice, který mě směřoval a díky němuž vlastně dnes dělám to, co dělám. Od malička jsem doma poslouchala jazz, takže pro mě snad nebyla ani jiná volba než muzika. Maminka k hudbě neměla vlohy, ale podporovala tatínka a později i mě. Musela být v této oblasti hodně tolerantní.

 

Proč se jmenoval Günter, není to typické české jméno…

Táta pochází z Píště, to je na hranici České republiky a Polska. Dříve tuto oblast okupovali Němci a taková jména se tam v té části dávala. Tátova sestra se jmenuje Edeltrauda. Bratr, který se narodil po válce, už byl ale Jan. Ale že by díky svému jménu táta nějak trpěl, tak to ne. Hlavně cestoval po celém světě, jezdil hodně do Ameriky a tam se nějaké jméno vůbec neřešilo.

 

Kdy se u vás začal formovat vztah k muzice?

Ve svých čtyřech letech jsem začala hrát na piano, později jsem k tomu přibrala příčnou flétnu. Celé mé dětství se tak v podstatě ubíralo hudebním směrem. Už v jesličkách se o mně psalo v novinách. Vystoupila jsem na jedné akci a bez rozpaků jsem zazpívala písničku.

 

Jakou jste vystudovala školu?

Hlásila jsem se na konzervatoř, ale nedostala jsem se. Tak jsem si udělala hotelovku. Tu jsem si vybrala také proto, že jsem viděla, jak táta pracoval v restauracích, jezdil po hotelích a zdálo se mi, že je to na dosah k muzice. Vždy jsem chtěla být jako táta. Byl mým vzorem.

 

Zavzpomínejte na své začátky, kdy jste vystupovala se skupinou Ladi Kerndla. Jaký byl život na zámořských lodích?

S Laďou Kerndlem jsem začala jezdit už v jednadvaceti letech, předtím s ním skoro patnáct let jezdil táta, ale ten získal stálé angažmá v Orchestru Gustava Broma, tak jsem štafetu převzala já. K muzice jsem inklinovala odmalička a táta mě v tom všemožně podporoval, veřejně jsem začala vystupovat už v šestnácti letech a loď byla pro mě velkou školou a příležitostí. Bylo to krásné a pro mě velmi bouřlivé období. Ráda na ně vzpomínám, i když dnes už zpětně vím, že tato doba se stala odrazovým můstkem nejen mé hudební kariéry, ale i problémů, které později přišly. Většinou se jezdilo v noci, kdy jsme hráli, potom byl vždy nějaký mejdan a přes den se kotvilo v přístavu, což jsem ale většinou prospala. Několik dnů jsem se třeba nedostala vůbec na pevninu.

 

…takže toto období pro vás muselo být náročné…

Krásné, ale náročné období. Seznámila jsem se se spoustou skvělých muzikantů ze všech koutů světa, kteří mě hodně naučili. V kapele jsem dokonce kromě zpěvu hrála na tři hudební nástroje – na piano, flétnu a saxofon.

 

Jak dlouho jste takhle žila?

Vlastně čtyři roky.

 

A potkala jste zde i svého prvního manžela…

Ano, jmenoval se Julian Dixon, byl Angličan, jeden z nejlepších kouzelníků na světě a jinak vystudovaný technický inženýr. Z tohoto, dnes bych řekla, povrchního vztahu se nám narodila naše společná dcera Daniela. Sice jsme se vzali, ale manželství vydrželo pouze rok. Dnes vím, že Julian byl pouhou náplastí na předešlý vztah, který se mi rozpadl. Jak se říká, nemá se vytloukat klín klínem. A přesně tohle jsem udělala. On byl zamilovaný, ale já nebyla. I proto to tak dopadlo.

 

Jakou daň si vybral životní styl, který jste díky pobytu na moři měla?

Celá ta doba šla ruku v ruce s alkoholem. Byla jsem mladá a na takový životní styl nepřipravená. Navíc ženská. Na lodi vlastně nebyla žádná jiná možnost zábavy, odreagování se. Vystoupení a potom dýchánky. Člověk do toho spadne skutečně lehce.

 

Kdy vám došlo, že to skutečně problém je?

Když jsem se rozvedla s prvním mužem, vrátila jsem se ke své velké lásce. A opět jsem otěhotněla. Narodil se mi syn. Už při narození mu zjistili poškození mozku. A v devátém měsíci, když chlapeček nedělal pokroky, mu diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu. Byla to pro mě i mé okolí velká rána. Měla jsem dvě malé děti a z toho Kristiánka od šesti let na vozíčku. Navíc ani můj druhý vztah nevyšel a já zůstala na všechno úplně sama.

 

Jak jste to zvládala?

Tehdy jsem to nezvládla, přiznávám. Všechno se nakupilo – rozvod s prvním mužem, dvě děti, rozchod s druhým mužem, Kristiánkova obrna, práce. Nebyla jsem na to připravená a zjistila jsem, že nejsem připravená ani na rodinný život. Začala jsem to řešit alkoholem. Problémy mají v dnešní době všichni, ale já je neunesla. Byl tam ten návyk z mládí a já strašně moc potřebovala uniknout z reality. Svůj život jsem si představovala úplně jinak.

 

Kdy jste se rozhodla, že s tím musíte něco dělat?

Když jsem přestala fungovat jako matka. Došlo mi, že mám problém a odešla jsem se léčit. Strašně mě mrzí, že jsem to nezvládala, cítím to dodnes jako velkou prohru. Vím, že řešit věci skrz alkohol je ta nejméně vhodná cesta.

 

Jak to máte dnes?

Dnes abstinuji, mám dvě skvělé děti a dobrou práci. Jsem ráda, že jsem to zvládla.

 

Kdo vám pomáhá s dětmi?

Kristiánův tatínek nám pomáhá. Když viděl, jak se hroutím, tak se do toho vložil. Kristián ho má moc rád. Takže teď si k sobě malého bere, případně hlídá, když mám vystoupení na více dní. Pokud je to jen večer, tak se o malého postará starší dcera.

Zdědilo některé z dětí po vás hudební nadání?
Starší dcera závodně tančí a má ráda zvířata. Intonuje, slyší, ale preferuje tanec. Syn po mně zdědil vztah k muzice. Poslouchá hudbu celé dny, různé žánry, ale také si rád zazpívá. Ovšem jeho handicap, že je na invalidním vozíčku, mu nedovoluje, aby na nějaký hudební nástroj hrál. V tomto ho bohužel limitují jeho motorické schopnosti.

 

Jak vnímáte problematiku dětí s handicapem u nás v ČR a jak vám vycházejí instituce vstříc?

Je to rok od roku lepší a dalo by se říci, že jsem spokojená. Vždy se nějaké maličkosti najdou, ale není to nic podstatného, co by nám nějak ztěžovalo fungování. Instituce nám vycházejí vstříc, obchodní centra už jsou plně bezbariérová, vzniká hodně míst na parkování pro vozíčkáře, ale třeba i nízkopodlažních tramvají a autobusů je čím dál více.

 

Jazz – co se vám vybaví při vyslovení tohoto slova?

Že ortodoxní jazz poslouchá asi jedno procento lidí u nás, což je možná trošku škoda.

 

Jak široký je váš repertoár?

Jsem ráda, že díky zkušenostem z lodí mám široký repertoár a jsem schopná zazpívat téměř všechny žánry. Od jazzu přes swing až po muzikál.

 

Skládáte si písničky sama, nebo k tomu máte tým?

Zatím nemám tolik vlastní tvorby, ale právě se chystám oslovit šikovné lidi, kteří by mi něco napsali. Na nedávném profesním setkání magazínu Best of, kde jsem vystupovala, mi dokonce několik lidí nabídlo spolupráci, což mě velmi potěšilo. Jinak jsem sólistkou Orchestru Gustava Broma, se kterým jezdím nejvíce koncertů.

 

Jak jste se dostala do Orchestru Gustava Broma?

Jednou jsem zaskočila za paní Blehárovou, která náhle onemocněla. Po vystoupení za mnou přišel kapelník s nabídkou stálého angažmá. To mě potěšilo a nabídku jsem přijala a v orchestru působím dodnes.

 

Jak jste si vybírala muzikanty pro svoji Jazz Company?

Na vystoupení jsem si vytvořila jazzovou kapelu složenou ze samých výborných hudebníků, ještě donedávna v ní hrával i můj táta. A měli jsme tam také šikovného kubánského trumpetistu.

 

Jak často koncertujete?

Nepravidelně. Záleží na poptávce. Jak jsem říkala, nejvíce jezdím s Gustavem Bromem, potom s Jazz Company a mívám také vystoupení sama. Takže někdy mám několik vystoupení do týdne a pak třeba čtrnáct dní nic.

 

Je dnes snadné uživit se pouze muzikou?

Není snadné se uživit, to přiznávám. Na trhu je spousta velmi dobrých seskupení, která jsou občas ochotna jet i zadarmo a snižují tak hodnotu v celé branži. Ráda hraji s živou kapelou, ale je pravda, že klienti často nemají tolik peněz, aby zaplatili všechny muzikanty. Proto vystupuji i sama.

 

Kdo byl vaším hudebním vzorem?

Odmalička jsem hodně poslouchala muziku. Táta tvrdil, že to je čtyřicet procent úspěchu. Začínala jsem poslouchat Ellu Fitzgerald, Barbru Streisand a dnes je mojí favoritkou Diana Krall. Ale nebráním se ani mnohým dalším a ani poslechu populární hudby. Poslechnu si ledacos a od zpěváků jiných žánrů se snažím odkoukat prvky, které bych mohla zařadit do svých vystoupení.

 

Co si doma pouštíte, když se chcete odreagovat?

Jazz, jazz a zase jen jazz ve všech možných podobách.

 

Chodíte pěkně oblečená, využíváte rad stylistů, nebo se oblékáte sama?

Oblékám se sama, ale pohybuji se v prostředí, kde jsou i stylisté a vizážisté, takže si ráda nechám poradit. Na svá vystoupení musím mít vhodnou garderobu, a protože často vystupuji na opakujících se akcích, vždy si píšu do deníčku, co jsem měla ten rok, na té konkrétní akci zrovna na sobě. V osobním životě se mi líbí sportovně elegantní móda, mám ráda jednoduché věci.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Lenka Šourková

Růžové a béžové šaty: LERROS www.lerros.cz

Barevné a modré šaty – vlastní.

Foceno v hotelu Achymist Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře