Gabriela Kočí - zpěvačka

Gabriela Kočí, foto: Pavol Bigoš

"Dávám na svůj první dojem a na impuls a podle nich se řídím." Gabriela Kočí

Gabriela Kočí patří mezi nejvýraznější tváře brněnské hudební scény, její jméno ji ostatně k jazzovému způsobu života předurčuje. Vždyť její otec a dnes i spoluhráč Günter Kočí je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností poválečného jazzu v Brně. Gabriela kráčí slibně v jeho stopách a systematicky pracuje na dobrém zvuku jména Kočí. Svoji pěveckou dráhu odstartovala na začátku 90. let a hned od počátku se u ní projevilo velmi silné jazzové cítění, pramenící jistě i ze soustředěného poslechu oblíbené hudby svého otce. Právě jazz je dominantou jejího repertoáru. Kromě něj můžete v její hudbě najít i stopy jiných žánrů, především soulu a popu, ale ve všech zmiňovaných stylech se pohybuje s šarmem a nadhledem. Někdy vás zavede do melancholicko lyrických balad, jindy do dravých rytmů latinskoamerické hudby. Vždy ale s přesvědčivým výrazem a nesmírnou emotivností.

Největší roli v rozhodovacím procesu v otázkách hudby hrál patrně váš otec Günter Kočí, asi nejvýraznější osobnost jazzové hudební scény v Brně. Je to tak?

Vzhledem k tomu, že táta je jazzový hudebník, tak od mého narození u nás stále hrála hudba. Velmi brzy jsem si začala zpívat a tatínek začal vnímat, že intonuji a začal mě v hudbě podporovat. Ve svých pěti letech jsem začala hrát na piáno, později jsem k tomu přibrala příčnou flétnu. A tak se v podstatě celé mé dětství ubíralo hudebním směrem.

Takže se začalo rýsovat hudební vzdělání?

V to jsem doufala, ale navzdory zdařilým zkouškám jsem nebyla přijata z fyziognomických důvodů. Prý že jsem drobná a mám malé ruce. Tehdy brali z Jihomoravského kraje pouze jedno dítě a já to nebyla. Začala jsem studovat hotelovou školu, ale hudbě jsem se nepřestala věnovat.

 Foto: Pavol Bigoš

Profesionální dráhu zpěvačky jste tedy odstartovala kdy?

V podstatě mě směroval můj otec, který vystupoval s Laďou Kerndlem na zámořských lodích a přál si, abych šla v jeho šlépějích. V době totalitního systému to byla velmi příjemná práce, protože se člověk podíval do světa a zároveň dělal práci, která ho baví. To bylo velmi lákavé a tak se také stalo. Jakmile jsem dokončila školu, začala jsem nahrávat, zpívat a vystupovat. Asi po dvou letech mi Laďa Kerndl nabídl, abych vystupovala s jeho kapelou právě na těch lodích, a tak jsem jela.

Jak dlouho jste takhle vystupovala?

Do svých 26 let, kdy jsem porodila první dítě a rok nato druhé, u kterého se projevila dětská mozková obrana. Mojí prioritou se stala péče o děti, která je prioritou stále. Podařilo se mi skloubit výchovu dětí se zpěvem. Časem jsem si postavila svoji vlastní kapelu, ve které je také můj táta a někteří členové Orchestru Gustava Broma. Mám radost, že spolu takhle můžeme fungovat.

S Orchestrem Gustava Broma také vystupujete?

Jednou měl Orchestr Gustava Broma koncert v Brně a měla tam zpívat paní Blehárová, která náhle onemocněla. Pan manažer se obrátil na mě, zda bych mohla zpívat místo ní. Po vystoupení za mnou přišel kapelník s nabídkou stálého angažmá. To mě potěšilo a nabídku jsem přijala. V orchestru působím dodnes.

Kde vystupujete s tímto orchestrem nejčastěji?

Nejčastěji vystupujeme v rámci plesové sezony. Hrajeme každý víkend. Vzhledem k tomu, že kapelník je Slovák, tak také na Slovensku.

Kde vás tedy veřejnost může slyšet zpívat?

Hodně silná je právě ta tříměsíční plesová sezona. V průběhu roku jsou vystoupení, ale není jich tolik, abych každý víkend musela jezdit. Jedná se často o privátní akce, na které se veřejnost většinou bez pozvánek nedostane. Buď jsou to firemní akce, nebo soukromé večírky, pak samozřejmě zmíněné plesy, nebo akce na BVV. Ale veřejnost mohu pozvat do kavárny Savoy v Brně, kde vystupuji.

Foto: Pavol Bigoš

Když se účastníte tolika společenských akcí, jak byste zhodnotila všeobecný přístup k oblékání?

Mohu říci, že na Slovensku si dámy dávají velmi záležet na tom, co si oblečou. Jsou ochotny investovat do svých šatů skutečně velké peníze a hodně času. Záleží jim na tom, jak vypadají a je vidět, že pro ně je ples skutečně událost. Dokonce na Slovensku nekončí plesy dříve než ve tři hodiny ráno. Většinou o půl čtvrté, někdy i ve čtyři. Neexistuje, aby byl ples do dvou. Lidé si to užívají, tančí. Tady v České republice to není až takové. Přípravám na ples se zdaleka nevěnuje taková důležitost, jako na Slovensku. Možná to souvisí s jejich větší temperamentností.

Jak si vybíráte oblečení pro svá hudební vystoupení vy sama?

Patřím k těm ženám, kterým když se něco líbí, tak si to okamžitě koupí. Dávám na svůj první dojem a na impuls a podle nich se řídím. A tak tomu bylo i v případě zkoušení šatů firmy Verino, která mě oblékala na fotografování pro časopis Profashion. Šaty mě nadchly, a tak jsem si je okamžitě koupila. A nejen to. Už vím, kam půjdu pro šaty příště.

Foto: Pavol Bigoš

Kdo je váš hudební idol, oblíbenec?

Odmalička mi otec říkal, že musím hodně poslouchat hudbu. Že to je čtyřicet procent úspěchu. Začínala jsem poslouchat Ellu Fitzgerald, Barbru Streisand a dnes je mojí favoritkou Diana Krall. Ale nebráním se ani mnohým dalším a ani poslechu populární hudby. Poslechnu si ledacos a od zpěváků jiných žánrů se snažím odkoukat prvky, které bych mohla zařadit do jazzu.

Jak vnímáte konkurenci jazzových zpěvaček?

Konkurence na jižní Moravě není. Alespoň o ní nevím. Ale v Praze samozřejmě konkurence je, co já vím, tak tři nebo čtyři jazzové zpěvačky.

Pozorujete kladný vztah k hudbě také u svých dětí?

Určitě, jen děti měly spojené to, že když doma zpívám a učím se nové skladby, že od nich pak odcházím někam vystupovat. Že je nechávám doma s babičkou. Tak se jim zase až tak moc nelíbilo, že si doma zpívám, protože jejich obavy, že někam odejdu, tím narůstaly. Dneska už je to zase trošku jinak. Starší dcera není hudebně zaměřená. Ta má ráda zvířata a jezdí závodně na koních. Hudba ji neoslovila. Intonuje, slyší, ale preferuje zvířata. Syn, ten zdědil hodně talentu. Poslouchá hudbu celé dny a poslouchá různé žánry – od AC/DC až po dechovku, a i rád zpívá. Ovšem jeho handicap, že je na invalidním vozíčku, mu nedovoluje, aby na nějaký hudební nástroj hrál. V tomto ho bohužel limitují jeho motorické schopnosti. Otec mé dcery je Angličan, kterého jsem si tehdy vzala. Bohužel toto manželství trvalo jen krátce. Druhé dítě má otce tady v Brně, ale bohužel po deseti letech jsme náš vztah ukončili. V současné době žiji s dětmi sama.

Ještě stále vystupujete s Laďou Kerndlem?

Ano, příležitostně vystupujeme společně a baví nás to. Obvykle přicházím jako jeho host. V Jihomoravském kraji není mnoho zpěváků, kteří se věnují tomuto žánru, takže se setkáváme na různých akcích.

Můžeme se těšit na nějaké vaše hudební novinky?

Zpívala jsem nejenom swing a jazz, ale také celosvětový repertoár a muzikálové melodie. To se mi strašně líbilo, a tak jsem zatoužila se k nim opět trochu vrátit. A to už jsme znovu zpět u Ladi Kerndla, který má v kapele šikovné kluky. Tito pánové jsou duší bigbíťáci, a protože nemají příležitost si takhle zahrát, domluvili jsme se, že v rámci časových možností budeme taková vystoupení dělat. Už jsme udělali dvě a těšíme se na další.

Děkuji za rozhovor.

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigošwww.bigi.sk

Doplňky: Klenoty Hanák

Make up a vlasy: Toni and Guy, Brno

Oblečení: VERINO

Poděkování: Besední dům Brno

Pulisher: Profashion 1/2010

Komentáře