František Zachoval, MgA. – výtvarník, ředitel Galerie moderního umění v Hradci Králové

Je absolventem pražské Akademie výtvarných umění a pochází ze Šumperka. Mezi roky 2006–2014 působil na své domácí půdě AVU jako vedoucí Digitální laboratoře, kde mj. spoluzaložil Artyčok TV – audiovizuální archiv výtvarného umění. Mezi roky 2015–2019 působil na pozici ředitele Českého centra v Bukurešti a od dubna roku 2019 zastává post ředitele Galerie moderního umění v Hradci Králové, kde působí dosud.

František Zachoval, MgA.

Vystudoval jste prestižní AVU v Praze. To není typ vysoké školy, kam se dostane každý.

Kromě testu základního přehledu z dějin umění se v průběhu čtyř dnů snažíte před profesorským osazenstvem prokázat svůj umělecký talent. Zpětně tuto zkušenost hodnotím jako velice vyčerpávající. Nicméně na školu se mi podařilo dostat až napodruhé a to v roce 2000.

Bylo výtvarné umění vaším snem odjakživa, pocházíte z umělecké rodiny?

Vyrůstal jsem v rodině, kde umění bylo skoro všude. V dětství jsem měl v pokoji abstraktní obraz ze 70. let, ve kterém jsem pokaždé viděl rozličné scenérie, nebo ve mně probouzel různé příběhy. Otec byl akademický malíř, absolvoval také AVU v době socializmu. Mladší sestra studovala obor fotografie na FAMU.

Dětství… Každý v něm má svůj profesní sen. Někdo chce být lékařem, jiný hercem. Čím jste chtěl být jako malý hoch vy?

V šesti letech jsem chtěl být „profesorem“, což jsem neuměl ani vyslovit. Dotáhl jsem to ale nakonec jen k tomu, že jsem se stal odborným asistentem, když jsem byl po ukončení školy přijat do Digitální laboratoře AVU. Ta byla v té době součástí Katedry teorie a dějin umění na AVU.

Z jaké střední školy jste na AVU nastupoval?

Mezi střední a vysokou školou jsem měl rok pauzu, neboť mým snem bylo právě studium na AVU, kam jsem se ale napoprvé nedostal. Maturoval jsem na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově, na takzvané Šperkárně.

Na co přesně jste se na AVU zaměřil?

Od druhého ročníku jsem se věnoval videoartu a jeho možnostem. Tematicky jsem se zaměřil na historii a problematiku česko-německého soužití. Jeden semestr jsem byl na stáži na FAMU a další semestr jsem byl ve Francii.

Jaké téma měla vaše diplomová práce?

Zužitkoval jsem své zkušenosti s videoartem, sociologií a historií, které jsem aplikoval na čistě antropologickou práci, která se věnovala paměti mé rodné vesnice Šléglov. Diplomová práce měla podobu audiovizuální databáze s půdorysem obce, v níž bylo možné se pohybem kurzoru pohybovat v čase, konkrétně mezi roky 1834 až 2006. Před rokem 1945 čítala obec 331 obyvatel a 42 stavení, v roce 2006 bylo v obci trvale hlášených lidí 29 a zůstalo zde 16 domů. Domy na mapě byly číselně označeny a kliknutím na dané stavení se zobrazila jeho historie, například rozhovor, fotografie nebo různé další historické dokumenty.

V letech 2015 až 2019 jste působil na pozici ředitele Českého centra v Bukurešti.

Dostat se do Českého centra není zas tak jednoduché. Rumunské anabázi předcházelo několik publikací a mezinárodních výstav, třeba ve Vratislavi, Mannheimu nebo v Berlíně. Podílel jsem se na překladu filmového díla Plody důvěry (Früchte des Vertrauens) od Alexandera Klugeho, kterému jsem také uspořádal v roce 2012 v Praze retrospektivní projekci. V Rumunsku jsem prezentoval českou kulturu, kromě výtvarného umění jsem se věnoval literatuře, divadlu, hudbě, ale i humanitárním a lidsko-právním projektům.

Můžete být konkrétní?

Zorganizoval jsem například výstavy autorek a autorů jako jsou Andrei Ujica, Mona Vatamanu & Florin Tudor či Jiří Kovanda. V letech 2016–2017 jsem byl dokonce prezidentem spolku EUNIC Romania, což je sdružení čtrnácti kulturních institutů akreditovaných v Rumunsku. Dále jsem inicioval několik doposud probíhajících projektů jako Protect Public Space, zkoumající rumunský veřejný prostor po roce 1945 do roku 1993. Účastnil jsem se oprav letního kina v Eforii Sud, kde jsem se skupinou dobrovolníků a s místní komunitou založil letní festival Cinemascop Eforie. A také jsem zprovoznil galerii, věnující se výtvarnému umění, Future Museum. Zmíním i vydavatelské aktivity, například Rumunsko-český slovník podobných slov (2015) se dostal do finále rumunské ceny o nejkrásnější knihu roku.

Pak jste se vrátil do Čech. Proč?

Zřizovatelem Českých center je Ministerstvo zahraničí a výjezd do zahraničí je v diplomacii omezený na čtyři, maximálně na pět let.

Od jara roku 2019 jste ředitelem Galerie moderního umění v Hradci Králové.

K Hradci Králové jsem měl vždy vřelý vztah, často jsme tudy projížděli s rodinou při cestách z Jeseníků za prarodiči do Prahy. Také jsem se toužil vrátit zpět do České republiky. Když mi tedy kamarád napsal, že je otevřené výběrové řízení na post ředitele galerie v Hradci Králové, neváhal jsem a přihlásil se. A dobře to dopadlo.

Galerie mimochodem sídlí v secesní budově z roku 1912, která vznikla původně jako záložní úvěrový ústav. Jak náročná byla rekonstrukce pro účely galerie?

Rekonstrukce byla velice náročná. Realizovala se v době, kdy galerii ještě vedl můj předchůdce Tomáš Rybička, kterého obdivuji, neboť ji zvládl perfektně.

A je stále ještě potřeba něco, tak říkajíc „dotáhnout“? 

Jsme velice aktivní v akviziční činnosti, plánujeme tedy rozšířit depozitáře. Asi každá výstavní budova řeší problémy s extrémními výkyvy počasí. Uvažujeme o řešení, které by bylo citlivější a energeticky méně náročné. Zejména v letním období je nezbytné řešit ochlazovaní výstavních prostor, neboť teploty v Hradci mohou dosahovat až 35 °C.

Mimochodem, co vy a secese? Patříte k obdivovatelům tohoto posledního velkého slohu?

Secese mě provází od střední školy, neboť jsem navštěvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, tzv. Šperkárnu, která také sídlí v nádherné secesní budově postavené v letech 1908 až 1909 podle návrhu pražského architekta Jaroslava Valečky.

Na co se v galerii nyní zaměřujete a proč?

Jsme v procesu příprav výstavy světově významného sochaře Henryho Moora, která se bude zabývat také jeho vlivem na československé sochařství po roce 1945. Rovněž dokončujeme výstavu věnovanou sbírce Karla Tutsche, jednoho z nejvýraznějších tuzemských sběratelů umění. A příští rok bychom měli otevřít nové stálé expozice.

Které expozice jste už hostili a které probíhají nyní?

Na začátku března končí expozice Minulé století – dvacet osobností a Posledních padesát let. Ke konci dubna otevřeme již zmíněnou kratší výstavu věnovanou sběrateli Karlu Tutschovi a na podzim 2025 nové stálé expozice ve druhém a třetím patře.

Na co se mohou návštěvníci těšit do budoucna?

Máme rozjednáno několik mezinárodních projektů, které z pověrčivosti nechci ještě zveřejňovat.

Vaše koníčky kromě výtvarného umění. Máte nějaké?

Sauna, chůze, četba, architektura, motocykly. No a od loňského roku pečuji s partnerkou o malou zahrádku, kterou nám předal k péči její strejda, shodou okolností také František. Jsou tam třeba dva krásné vzrostlé ořešáky, spousta keřů rybízů a maliníky. Postavili jsme si tam malý zahradní domeček a už se moc těšíme na jaro.

Přání do budoucna. Co byste si přál (nejen) pro rok 2024?

Neutuchající radost ze života, zdraví a lásku.

Děkuji vám za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: archiv

Produkce: Michaela Köch

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře