Gilbert Bécaud - zpěvák

11.03.2011 15:20 | redakce

Gilbert Bécaud – už samo to jméno je jako krásná píseň. Nikoli rodinné stříbro, ale rodinné zlato! Jako děti jsme se na televizi směli dívat jen do určité hodiny. Pak tatínek vstal ze svého křesla a s nemilosrdným cvaknutím vypnul náš zbrusu nový černobílý televizor. Jednou se však zapomněl a my jsme se dívali i přes naši domácí policejní hodinu. To když na pódiu pražské Lucerny stál úplně zpocený pán v obleku a puntíkaté kravatě a do mikrofonu, který držel u brady, zpíval „L'important c'est la rose“.

Tento zážitek jsem si po mnoha letech zopakoval ještě párkrát. A v barvě. Ale i když to bylo „zase ono“, ten pocit štěstí z objevu někoho stejně úžasného, jako byli Beatles, se už nezopakoval.

 

12. května 1998 nás Paříž přivítala otevřenou náručí modré oblohy. Všechny své slavné šperky měla vzorně nablýskané – Sacre Coeur, Montmartre, Champs Élyseés, Pigalle, ale taky Hard Rock Café, či Gibus, kde život neustává ve dne, ani v noci. Nebo slavný hřbitov Père Lachaise, kde věčný sen sní ti, kteří světu řekli vše, co stačili, v minulých desetiletích a staletích – namátkou třeba La Fontaine, Molière, Frédéric Chopin, Sarah Bernhardt, Èdith Piaf, Yves Montand a řada dalších. Paříž je město všeho krásného, co lidské oko a ucho může vnímat. O chuti nemluvě. Úkolem mým a mých přátel bylo, všechny tyto příjemnosti vnímat pracovně, aby se v nejbližší budoucnosti mohly stát záběry pro dokumentární film o jednom z největších světových šansoniérů všech dob – Gilbertu Bécaudovi.

 

Když jsme v půli žhavého května vcházeli po úzké lávce s jedním zábradlím přes vodu řeky Seiny poblíž Boulogneského lesa na velkou loď s irským jménem Aran, uvědomil jsem si, že jsme jedni z mála smrtelníků, kterým se povedlo dostat se až do soukromí jedné v největších legend světového šansonu – Gilberta Bécauda. Celá paluba lodi byla pokrytá zeleným kobercem. Na zádi tropické květiny. Vešli jsme do útrob lodě a vstříc nám zazněl sytý chraplavý a tolik známý hlas jednasedmdesátiletého mistra, který dal světu tolik desítek originálních písní.

 

Návštěva 13. 5. 1998

 

Gilbert Bécaud nyní připravuje novou desku a poslední koncertní turné. To by mělo obsáhnout všechna velká města všech kontinentů světa. Zeptal jsem se, zda je v plánu i Česká republika.

 

 „Určitě! Určitě, Prahu miluji, Praha je krásná.“

 

„Byl jste v Praze několikrát, co byste o ní řekl?“

Zeptal jsem se, a tak trochu jsem očekával obvyklé chvalozpěvy. Pan Bécaud však zvedl obě ruce nad hlavu, jako by se vzdával.

 

„O Praze budu mluvit jen za přítomnosti svého advokáta!“ A rozesmál se.

 

Dal jsem (s nemalou trémou) panu Bécaudovi malý dárek, své cédéčko šansonů. K mému úžasu působil dojmem, že z něho měl opravdovou radost. Hlavně, když si na zadní straně bookletu přečetl, že jsou na něm dvě jeho písně.

 

 „Které to jsou?“

 

Přisedl jsem tedy vedle něj na zem a začal zpívat česky jednu z písní. Okamžitě ji poznal a přidal se francouzsky.

 

 „Le bain de minuit“! zvolal a objal mě kolem ramen. „A o čem jsou texty? Jsou to překlady?“

zeptal se.

 

Řekl jsem mu obsahy obou písní a pan Bécaud spokojeně pokýval hlavou.

 

„Já dnes naprosto zásadně trvám na autorizaci překladů i přetextování. Od té doby, co jeden německý zpěvák dosadil ve své verzi písně „Nathalie“ za Nathalii místo překladatelky prostitutku. To mě urazilo…“

 

„Co vlastně děláte po koncertě? Třeba včera v Římě?“ zeptal jsem se.

 

„Včera jsem po koncertě šel na hotel, zavolal jsem dětem, dal si zeleninový salát se šunkou a víno...“ vyjmenovával Bécaud.

 

 „Jaké víno?“ chtěl jsem vědět.

 

 „Bordeaux, nejraději mám Bordeaux. Nedáte si? Mohu vám nabídnout? Mám tady skvělé!“ nabízel okamžitě.

Všichni jsme s lítostí odmítli – nechtěli jsme zbytečně zneužívat mistrovy pohostinnosti.

O Gilbertu Bécaudovi se traduje, že je nesmírně pracovitý, že často utahá i o hodně mladší spolupracovníky, než je on sám. Zeptal jsem se, jak je to s jeho pracovitostí dnes, v jeho sedmdesáti letech.

 

 „Čím dál horší. Neumím nečinně sedět v křesle.“

 

 „A kolik hodin před vlastním koncertem zkoušíte?“

 

Kdysi jsem totiž zažil zkoušku Gilberta Bécauda v hale Rondo v Brně. On sám si organizoval její průběh. Od světel, přes zvuk orchestru, zpěvů, klavíru, odkrokoval si vzdálenosti ke kraji jeviště, k zákulisí, k orchestru. Na podlaze si dělal křídou křížky, aby se lépe orientoval. Z té několikahodinové zkoušky jsem byl unavený už jen jako pouhý divák.

Odpověď pana Bécauda na můj dotaz byla opět jiná, než jsem čekal:

 

„Já zkouším už pětačtyřicet let. Teď děláme před koncertem jen nezbytné zvukové zkoušky. Svěžest si necháváme na večer, pro diváky.“

 

Věc, která zajímá asi každého – totiž jestli tolik zaměstnaný člověk má ještě čas, chuť a potřebu přijímat nové vědomosti, nové informace. Zajímalo mě, kdy a jak odpočívá. Jestli má čas na čtení, nebo film. Gilbert Bécaud potáhl lačně z bůhvíkolikáté cigarety a zavrtěl hlavou.

 

„Každý večer jsem z práce tak unavený, že jdu hned spát… Bývám z práce velmi unavený.“

 

Ve které zemi vystupujete nejraději a kterou zemi – z těch, v nichž koncertujete – máte v největší oblibě?

 

„O zemích, kde koncertuji, nevím skoro nic. Znám jen letiště, koncertní sály a hotely. Moc se těším, až všechny ty země jednou navštívím.“

 

Bécaud byl pověstný svým kladným vztahem k zemím východní Evropy již za existence „železné opony“… Zpíval takřka ve všech zemích východního bloku.

 

„Mě politika nezajímá, já budu zpívat všude, na Východě, nebo na Západě. Zpívat se má všude. Když jsem dostal pozvání do Berlína, tak jsem je přijímal pouze s tou podmínkou, že budou koncerty v obou dvou jeho částech. To jsem pak chodil z jedné berlínské části do druhé a mával na celníky. Pas jsem vůbec neukazoval…“      

 

„I jako člověk příslovečně apolitický jste přece jen musel nějak reagovat na změny ve východní Evropě, na listopad 1989 v tehdejším Československu…“

 

„Už bylo na čase. I pro Rusy“, odtušil lakonicky pan Bécaud. Bylo jasné, že ho politika nezajímá a že se o ní nehodlá nijak bavit.

 

„A co si myslíte o společné Evropě?“ vnutil jsem se ještě jednou otázkou na nechtěné téma.

 

„Nic si o ní nemyslím, já v ni doufám!“ zasmál se Gilbert Bécaud a debata o politice tím definitivně skončila.

 

Znovu jsem si musel uvědomit věk slavného muže, který dosáhl snad všech úspěchů, kterých se dá docílit. Nicméně i ti nejslavnější musí mít ve své minulosti něco, k čemu by se rádi vrátili. Pan Bécaud pět zakroutil hlavou.

 

„Pro mě včerejšek neexistuje. Zajímá mě dnešek a žiji pro zítřek.“

 

„Snem každého herce bývá zahrát si nejprve Romea, pak Hamleta a nakonec krále Leara. Ve vaší branži – splnila se vám všechna vaše přání, řekněme – od Romea k Learovi?“

 

Bécaud uhasil cigaretu do popelníku. Na chvíli se zamyslel.

„Nevím, nepřemýšlel jsem o tom. Mým hlavním krédem je láska, ostatně osudy Romea i Hamleta spojuje láska…“ Odmlčel se a pak se mu zase rozsvítily oči. „Rád o ní zpívám a ještě radši ji dělám“, dodal.

 

A motto rozhovoru – a jak jsem doufal – i filmu bylo na světě. Čas povídání vypršel, aniž by to kdo řekl. Bylo cítit, že co mělo být řečeno během naší první návštěvy, řečeno bylo. Pan Bécaud s natáčením dokumentu souhlasil s tím, že podrobnosti máme domluvit v La Rochelle s jeho osobním tajemníkem…

 

Zvedli jsme se k odchodu. Pan Bécaud nás doprovodil až ke schodům na palubu. Když jsme se loučili, kladl nám na srdce:

 

„Venku je blázinec, dávejte pozor! Ať se vám nic nestane!“

 

Když jsme vycházeli na horní palubu, zamával nám na rozloučenou. Napadlo mě, jestli svá slova myslel v souvislosti s velkým provozem na silnici, nebo jestli to nebyl vzkaz do České republiky. Na schodech jsem se ještě otočil a mávajícího mistra Bécauda jsem vyfotil. To jsem netušil, že to bude naposledy, kdy jsme ho viděli. Za pár týdnů onemocněl rakovinou plic a pak načas přerušil kontakt se světem. Po čase se ještě jednou ke svému publiku vrátil. V roce 1999 vydal nové album „Faut faire avec“ s působivou písní „Dieu est mort“ (Bůh je mrtev). V listopadu téhož roku vystoupil po třiatřicáté na své domovské scéně – v pařížské Olympii. Jaký musel mít pocit, když se naposledy děkoval vestoje skandujícímu publiku? Vzpomínal snad na to, jak tento chrám šansonu v únoru 1954 po dvacetileté odmlce otevíral? Šéf a majitel Olympie Bruno Coquatrix tenkrát trochu riskoval, když na otevření svého music hallu pozval zpěváka známějšího spíše v Americe než ve Francii. Bécaud však nezklamal. A přesně po roce, v únoru 1955, zažila Olympie výbuch do té doby nepoznaný – čtyři tisíce mladých posluchačů rozvášněných neuvěřitelnou Bécaudovou energií vytrhaly sedadla a zničily část sálu… Gilbert Bécaud v tisku, který události patřičně využil, dostal přezdívku „Monsiuer Dynamite“ (Pan dynamit).

 

Mistr Bécaud na lodi Aran, na níž se uskutečnil jediný rozhovor na téma „Básníci Evropy“, ještě 15. července 2001 nahrál poslední píseň svého života. Je o smrti a o Bohu. O tři dny později na své lodi, která nese stejný název jako jeho jediná opera, umírá.

Jako jediný básník Evropy, kterého jsme nikdy nenatočili…

 

 

Narozen 24.10 1927 v Toulonu, vl. jménem François Gilbert Silly, jako syn hoteliéra, dětství u moře na franc. jihu, v Toulonu začíná studovat konzervatoř, v 15 letech se stěhuje do Paříže, ani ne ve 12 letech se účastní odboje (stal se důstojníkem pro styk s armádou USA). 1945 – Po válce hudba k několika krátkým filmům, začíná psát první písně na texty Pierra Delanoë. 1946 – seznamuje se s Monique Nicolas. Další zhruba čtyři roky hraje po kavárnách. Několik písní zařazuje do repertoáru šansoniérka Marie Bizet. 1950 – doprovází Jacquesa Pillse na turné po celé Americe – napsali několik společných písní a G. B. prvně vystupuje jevištně. Dva roky v Americe, návrat do Paříže, nástup na vojnu. E. Piaf nazpívala píseň „Je t'ai dans la peau“ a seznámila ho s Louisem Amadem, vznik dvou slavných písní „Les croix“ (Kříže) a „Mes mains“ (Mé ruce) začíná spolupracovat se třetím textařem – Mauricem Vidalinem. 1952 – žení se s Monique Nicolas (Kiki), Bruno Coquatrix ho zve do pařížské Olympie (prvně vystupuje jako host zpěvačky Lucienne Delyle ve věku 26 let. 1954 – 16. dubna se G. B. ve svých 27 letech prvně představuje v samostatném recitálu v Olympii (masové šílenství 439 zničených křesel, 200 m² zničených vitrín a zrcadel, hospitalizace 8 vážně zraněných). 1956 – film „Le pays d'où je viens“ (Země, odkud přicházím) 1962 – premiéra „Opery z Aranu“ (Opéra d'Aran) v Théâtre des Champs Elysées (v den Bécaudových 35. narozenin). „Opera z Aranu“ byla na repertoáru tři měsíce a hrála se denně, tedy celkem stokrát. V tisku se o ní polemizovalo celou sezónu. G. B. stálo její uvedení půl milionu franků. Po splacení dluhů za „Operu z Aranu“ staví dům v Le Chesnay u Paříže, kde žije se ženou Kiki, dcerou a dvěma syny. 1964 – turné po SSSR – píseň Nathalie. Výjimka !! – v New Yorku nahrává čtyři americké balady – jinak pouze vlastní písně, 1967 – 28. 2. vystupuje prvně v Praze v Lucerně, 1971 – 4. 6. v Praze podruhé, 1983 – účinkování v pařížské Olympii prodlouženo na šest týdnů, 1995 –účinkuje ve francouzském televizním kriminálním seriálu „Navarro“ v epizodě „Fort Navarro“, režie Nicolas Ribowski.

Největší hity: „Les croix“ (Kříže), „Mes mains“ (Moje ruce), „ Quand il est mort le poète“ (text L. Amade) na počest Jeana Cocteaua, „Et maintenant“ (Co bude dál?) anglicky „ What now my love“ natočilo na desku více než 50 amerických hvězd (Sammy Davis jr., Sonny a Cher, Judy Garland), česky Judita Čeřovská, „ Le jour où la pluie viendra" (Den, kdy se vrátí déšť) česky Jiří Vašíček, „L'orange“ (Pomeranč), „Nathalie“ (text. P. Delanoë), „L'important c'est la rose“ (Růže kvetou dál) česky Helena Vondráčková.

 

Text: Jiří Vondrák

Foto: Jiří Vondrák

Celý text najdete v knize Básníci Evropy, autor Jiří Vondrák

Tagy: film, hudba, hudebník, umění

Komentáře