Hana Křížková - zpěvačka


Hana Křížková, foto: Robert Vano
Hana Křížková, foto: Robert Vano
30.10.2012 11:31 | Dita Brančíková

 

 

 

 

„Já jsem schizofrenik. Mám ráda své koncerty, šansony, swing, blues, miluju muzikály, kde se vyblbnu, zatančím si, procvičím si mluvené slovo, zazpívám si.“

 

 

 


Hana Křížková pochází z jihočeských Strakonic. Svůj vztah k muzice zdědila po rodičích. Tatínek dirigoval divadelní orchestr, hrál na různé hudební nástroje a maminka krásně zpívala a v mládí hrála ochotnické divadlo. Proto se i malá Hanka na sebe snažila upozornit hereckými a pěveckými kreacemi. Jejím snem bylo stát se herečkou nebo zpěvačkou. Takže nikoho nepřekvapilo, když ještě před maturitou začala zpívat ve své první kapele, jazzrockové skupině Rotor v rodných Strakonicích, a v roce 1982 vstoupila na profesionální dráhu. Jak vypadaly přehrávky, proč je smutná z Bratislavské lyry a co se jí vybaví, když se řekne „šňůra na Ukrajině“? To nám Hanka prozradila v milém rozhovoru v krásném prostředí restaurace Campanulla.

Hana Křížková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaké je vyrůstat v muzikantské rodině - tatínek byl dirigent a muzikant, maminka zase ochotničila…?

Byli jsme taková muzikální rodina, mám tři sourozence a tatínek nás všechny vedl k hudbě. Všechny oslavy narozenin, svátků a Vánoc, všechno jsme vždy prozpívali.

 

Váš vstup na profesionální dráhu je datován rokem 1982, proč zrovna tento rok?

Od tohoto roku jsem začala zpívat v karlovarské skupině Metronom. Předtím jsem se zúčastnila Mladé písně Jihlava, což byla tehdy taková obdoba dnešní SuperStar. Získala jsem cenu za interpretaci a cenu diváků a tam si mě všimli. První profesionální přehrávky jsem dělala v Plzni.

 

Jak vypadaly takové přehrávky?

Nebylo to ani tak o zpěvu, jako o tom, kdy se konal jaký který sjezd a kdo byl kdy šéfem komunistické strany, a pak trochu hudební teorie. Bylo to směšné a ponižující zároveň. Přehrávky se bohužel opakovaly každý rok.

 

Vaše angažmá je velmi různorodé, dva roky jste spolupracovala s kapelou Příbramský Big Band, poté hostovala u Petra Kotvadla, šest let spolupracovala s Karlem Černochem, můžete zavzpomínat, co vám tato jednotlivá období dala nebo vzala?

No, nejdříve byl Metronom, což byl můj vstup do profesionálního muzikanstkého světa. Na tuto dobu moc ráda vzpomínám. Byly to první koncertní emoce, velká pódia a publikum. S Big Bandem jsem byla dva roky, byl to swing a dirigent Pavel Eliáš. Tehdy u Big Bandu skončila Eva Olmerová a já po ní převzala repertoár, americké evergreeny a české swingovky. Úžasné „pecky“ od Kocába. Zkrátka swing miluji do dneška. A s Petrem Kotvaldem jsme se dali dohromady, když odešel od Hanky Zagorové a chtěl se osamostatnit. I u něj jsem zůstala další skoro dva roky. Odešla jsem, protože naše muzikální cítění a žánry se přece jenom rozcházely, ale vzpomínám na toto období hrozně ráda, máme s Petrem stejný styl humoru, oba dva milujeme legraci. Zůstali jsme přátelé. A s Karlem Černochem to bylo šest pěkných let. Byli jsme rovnocení partneři, jezdili jsme společný komponovaný pořad. Paráda. Pro mne velká zkušenost a škola. Jsem za ni moc vděčná.

Hana Křížková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Po revoluci jste se dala na jazz?

To jsem se uklidila do pražských jazzových klubů. Začala jsem spolupracovat s Martinem Kumžákem, se kterým zpívám stále, a dalšími skvělými muzikanty. Ale abych řekla pravdu, moc mě to nenaplňovalo. I když jsem zpívala jazzové věci, vždy měly text a já jsem ráda, když diváci vnímají nejen hudbu, ale i text. A právě ten po dvou hodinách hraní už lidé opravdu nesledovali. Sice nás vnímali, plácali nám, ale přišli si do klubu i poklábosit, popít, zkrátka se pobavit. A to mě moc nebavilo.


Získala jste Bratislavskou lyru, cenu, která se již neuděluje, ale která měla zvuk. Za co vám byla udělena?

Získala jsem stříbro v československé soutěži Bratislavské lyry. Byla totiž ještě mezinárodní část, ale tam bohužel postupoval jen ten první. Zpívala jsem Soukupovu a Vrbovu písničku Jablko lásky. Popravdě si myslím, že naše písnička měla na vítězství, ale… Byla jiná doba a jiné, neprofesionální tlaky. Získala jsem ale cenu diváků a novinářů, což pro mě bylo to podstatné. Ale líto nám to bylo!

 

Za svůj život jste také hodně cestovala, kde všude jste měla možnost vystupovat?

Cestovala jsem opravdu hodně. Pochopitelně hlavně po Československu a před revolucí pouze po socialistikých státech. Ale po roce 1989 jsem byla i v Holandsku, Rakousku, Švýcarsku. Byla to dřina, ale bylo to prima. Hrozně ráda vzpomínám na Holandsko, tady jsem s Big Bandem hrála v kostelech. Bydlela jsem u úžasné rodiny architekta. Jeho manželka mě třeba pozvala na projižďku. Vzala kolo, já se lekla, kam si sednu, a ona že na nosič. A skutečně jsme takhle jezdily po různých obchodech, květinářstvích. Paráda. U nás tehdy ještě frčel karafiát a asparágus, tam milióny krásných květin, a ty vazby. Byla to nádhera.

 

A co vaše pověstná návštěva Ruska?

Měli jsme na Ukrajině šestitýdenní šňůru s Petrem Kotvaldem. Dodnes je to moje noční můra. I když diváci byli milí a spontánní a koncerty fakt skvělé, stejně jsou mé vzpomínky hrozné. Dnes, když to vyprávím, se tomu směju, ale tenkrát… Už to letadlo, kterým nás tam převezli, byl nějaký „geroj z druhé světové války“, taková ta, jak se říká, andula, bála jsem se do toho sednout. Ubytování katastrofa. Všechny večery jsem probrečela, bála jsem se zavřít oči, protože všude lezli všelijací švábi a jiná havěť. Po nocích se tam stavěly paneláky, ale jak! Dodnes to nechápu, taková fušeřina. Jak to vůbec mohlo držet po hromadě! Čáry na silnicích byly malované od oka. Na začátku jsme se všichni utěšovali tím, že se tam nějak propijeme až do odletu, ale ani to nám nevyšlo. Psal se rok 1988 a byla zrovna tvrdá prohibice.

Hana Křížková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

A jaká byla samotná vystoupení?

Koncerty byly úžasné, obrovská divadla, obrovské sály, tisíce lidí, super. Až na jeden koncert. To byla síla. Vystupovali jsme ve velkém amfiteátru. Nebyly tam žádné židle, ani žádné lavice, nic. Později jsme pochopili. Přivezli tam zraněné vojáky z Afganistánu, na vozíčcích, dokonce i na postelích. Tolik bolesti, hrůza. Museli jsme se moc snažit, abychom koncert zvládli.

 

Tak to raději obraťme list. Mezi širokou veřejností jste asi nejvíce spojena s muzikálovou scénou, kam jste vtrhla jako ohnivá nymfa v divácky velmi úspěšném muzikálu Dracula. Co obnášela tato role?

Byl to krásný a velký muzikál, kde jsem odehrála 500 představení a strávila dva roky. A tím vlastně začalo mé účinkování v muzikálech. Při práci na Draculovi jsem se seznámila s Danem Landou a ten mě obsadil do Krysaře, kde napsal roli svérázné rybářky přímo pro mě. Pak přišly Jeptišky, krásný crazzy muzikál, Hrabě Monte Christo, Bídníci, Mrazík a Romeo a Julie – muzikály na ledě, Pomáda na Slovensku, Golem, Švejk, Baron Prášil, Carmen a aktuální Vražda za oponou a Popelka – opět muzikál na ledě. Na Draculu jsem ještě šla na oficiální konkurz, ale později už mě producenti nebo režiséři oslovovali sami. A to je pro mne čest.

 

A odmítáte představení, které se vám nelíbí?

I to se bohužel stane. Pokud si myslím, že mi ta role nesedne, z nějakého důvodu o ní nejsem přesvědčená, tak do toho nejdu.

 

Je pro vás podstatné, kdo s vámi v muzikálu hraje, tedy herecké obsazení?

Spíše je to pro mne důležité, ale ovlivnit ho nemohu. Je pochopitelné, že se mi s někým hraje lépe a s někým hůře.

 

Muzikál si vás od té doby získal a přišly desítky rolí, do jakých rolí jste nejvíce obsazovaná?

No tak jak vidíte, nejsem rozhodně typ na milovnice nebo naivky. Na to už nemám postavu. Hraju takové „herdekbaby“, většinou hamižné, zlé, ale i komické. Hrála jsem mrtvou milenku Draculy, rybářku-špindíru, bláznivou černošskou jeptišku, škodolibou paní hospodskou a další úplně šílený postavy. Ale našly se i pozitivní role.V Romeovi a Julii jsem hrála chůvu, dobráka od kosti, vědmu nebo zapálenou producentku.

 

Které role vám osobně nejvíce sedí?

Nevím, jestli mi sedí - to doufám - ale ráda mám všechny. Zatím mám tu možnost, že si své role můžu vybírat, nebo si postavu trochu přizpůsobím.

 

Jak vzpomínáte na muzikály na ledě Mrazíka a Romea a Julii?

To byly excelentní věci, bruslili tam mistři světa a olympijští vítězové, samí borci. Spojení sportu, muziky a herectví na vysoké úrovni plus grandiózní výprava, to je opravdu strhující podívaná. Toto spojení vymyslel režisér Jindřich Šimek. Úžasný nápad. Teď momentálně jezdíme s Popelkou. Je to vlastně jeho třetí projekt na ledě a mám čest opět v něm účinkovat. Tentokrát jako zlá macecha.

 

Musela jste projít nějakou průpravou, jak správně bruslit?

Já nebruslím. My herci a zpěváci hrajeme na takovém vlastně jevišti, v jedné třetině ledové plochy.

 

Jsou některá představení, kde máte více kostýmů a musíte se převlékat?

Ve většině muzikálů jsem se musela často převlékat. To k divadlu patří, ale někdy je na to opravdu málo času. Třeba 40 vteřin na celý převlek i s parukou. A to je pak honička a nervy. A někdy mám na sobě najednou dva kostýmy. Jinak bych převlek nestihla.

 

Zažila jste dobu, kdy diváci objevili muzikály, a proto byla jednotlivá představení pravidelně vyprodávána a hrála se dlouhou dobu. Dnes už je tento boom pravděpodobně pryč, ale přesto - myslíte si, že se stále tvoří dobré kousky, že může muzikálová scéna ještě něčím překvapit?

Myslím si, že lidé chodí skoro stejně. Když má někdo rád muziku, nebo rád chodí na muzikály, tak to dělá, ať je jakákoliv doba. Tenkrát bylo jen pár scén, kde se hrál muzikál. Dnes už se muzikály hrají skoro všude, tudíž i diváci se rozmělní. Jsou však představení, která jsou pravidelně vyprodaná.

Hana Křížková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vaší srdeční záležitostí je swing, šanson a blues. Se svými recitály jste často vystupovala v Divadle Na Zábradlí, také se svým programem cestujete po republice, děláte velké koncerty v divadle Hybernia. Co divákům nabízíte?

S devítičlennou kapelou, složenou ze špičkových muzikantů pod vedením Martina Kumžáka, představuji divákům a posluchačům svůj repertoár, a to trochu nevšedním způsobem. Chci se s diváky podělit nejen o své písně, ale i o pohled na svět, na život, na muziku, na své kolegy. Jsem ráda, když se lidé cítí při mých koncertech dobře.

 

Kdo vám píše texty k písničkám?

Tak na textaře mám štěstí. Dříve mi texty psal většinou Pavel Cmíral, ale posledních asi šest let je to výhradně Rudolf Kubík, můj dlouholetý kamarád, který mě velmi dobře zná, a proto mi dokáže napsat text na tělo.

 

O šansonu se říká, že by ho měl zpívat ten, kdo už něco zažil a má posluchačům co sdělit, je charakterizován náročným textem a sugestivní hereckou interpretací…

Já v životě už parkrát padla téměř na ústa, a proto si myslím, že dozrál čas vyjádřit v písních nějaký pocit. Šansonové věci vždy kladly důraz na text, interpert vyjadřuje nějaký příběh, názor, nesmí být povrchní, jde přímo na tělo, až pod kůži, často až na dřeň. A to mi vyhovuje.

Hana Křížková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano


Kdo je vaším vzorem právě v této hudební oblasti?

U nás jsou představitelkami šansonu nebo písní o životě třeba Hana Hegerová, Radůza, Lenka Filipová, pár šansonků má v repertoáru i Hanka Zagorová. Hana Hegerová mi dokonce křtila poslední desku.

 

Co vás víc baví – muzikály, nebo recitály?

Já jsem schizofrenik. Mám ráda své koncerty, šansony, swing, blues, miluju muzikály, kde se vyblbnu, zatančím si, procvičím si mluvené slovo, zazpívám si. Takže se to prolíná… Obojí je dřina, ale miluju to.

 

Jaký je rozdíl zpívat v muzikálu a mít svůj vlastní koncert, když pominu pravděpodobně ten finanční?

Zase až tak veliký ne. Snad v muzikálu se mohu skrýt za roli, ale na koncertech jsem už jen já. Hana Křížková.

 

Mimo divadelní prkna jste se ale objevila i ve filmu, v seriálech…V čem je to jiné?

Hrozně ráda vzpomínám na natáčení seriálu Ošklivka Katka, kde jsem hrála jednu ze sekretářek. Skvělý tým lidí a legrace, kterou já tak ráda. Na každé natáčení jsem se vyloženě těšila. Rozdíl mezi prací na muzikálu a natáčením tohoto seriálu byl určitě v náročnosti. V tomto směru to pro mě byla oddychovka, navíc jsem si vyzkoušela krátkodobou paměť. V divadle musím mít nastudovanou roli a hraji ji pořád dokola, tady jsem se učila repliky ze dne na den, pořád nové. A navíc to skutečně přinese zviditelnění. Co si budeme říkat, televize je silnější médium než divadlo. Také jsem hrála v Troškově Andělské tváři, Doktorovi od jezera hrochů a teď dokonce budu v jednom díle nové Sanitky. Hraní mne moc baví.

Hana Křížková, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Můžete o sobě říci, že v profesní oblasti máte zdravé sebevědomí?

To doufám. Alespoň se o to snažím a ve své práci jsem poctivá.

 

Jste známá svojí charitativní činností, v jednom rozhovoru jste prozradila, že jste „prošvihla“ dobu na dítě a že to považujete za svoji největší hloupost. Je tohle důvod, proč jste si vybrala za cíl své charity děti?

Ne, není to tento důvod. Byla jsem vychovaná k tomu, abych pomáhala, když je potřeba. A tady potřeba je. A také si myslím, že je to samozřejmé – pomáhat.

 

Můžete přiblížit vaši pomoc?

Jsem patronkou občanského sdružení Sluneční paprsek, které založil lékař Pavel Boček. Sdružení vzniklo na základě dlouholetých zkušeností a nadšení lidí, kteří se zúčastňují ozdravných pobytů pro děti s onkologickým či jiným závažným onemocněním a pro děti z dětských domovů. Jsem ráda, ze se mohu zapojit, že jim mohu pomoci.Dále spolupracuji s diabetickým sdružením v Milevsku, školou pro nevidomé děti na Loretánském náměstí, Českou unií neslyšících – SION, Domovem seniorů na Zahradním městě a dalšími.

 

V České republice existují stovky nadací směřujících do různých oblastí lidského působení. Kdyby to nebyly právě děti, co byste podporovala jiného?

Zajímám se také o seniory, vystupuji v domovech důchodců. Staří lidé na rozdíl od dětí už nemají tu šanci, že si je někdo osvojí, najdou nový domov, že se jejich neduhy a nemoci vytratí. Bohužel.

 

Kde se ve vás vzala ta chuť pomáhat?

Jak jsem říkala, byla jsem vychovaná k tomu, že pomáhat je samozřejmé, ale také jsem byla vážně nemocná a mí přátelé a kamarádi se o mě starali a povzbuzovali mě. Je to úžasný pocit, když víte, že je někdo, komu na vás záleží. Proto i já chci dětem a zvláště seniorům dát něco podobného – pocit, že na ně někdo myslí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasová úprava: Veronika Soukupová, Kadeřnictví Honza Hlaváček and friendswww.honzahlavacek.cz

Vytvořeno ves polupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hana Křížková, foto: Robert Vano
Hana Křížková, foto: Robert Vano
Hana Křížková, foto: Robert Vano
Hana Křížková, foto: Robert Vano
Hana Křížková, foto: Robert Vano

Partneři

 Campanulla - restaurace a kavárna
Estée Lauder
Honza Hlaváček and frends


Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Petr Nouzovský – violoncellista
Petr Nouzovský – violoncellista

18.10.2017 | Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. ...


Petr Malásek - pianista a hudební skladatel
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel

31.03.2016 | Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba ...


David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec
David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 | „Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ ...


Honza Jareš - zpěvák a klavírista
Honza Jareš - zpěvák a klavírista

26.02.2016 | Na české scéně je několik výjimečných umělců a Honza Jareš se krok po kroku dostává mezi ...


Dalibor Janda - zpěvák, skladatel
Dalibor Janda - zpěvák, skladatel

17.02.2016 | Přestože zpívat začal velmi brzy, do povědomí lidí se dostal až ve svých třiceti letech. Píseň ...











Komentáře na Facebooku