Hugues Aufray (Francie) - zpěvák, skladatel, kytarista

Hugues Aufray, foto: archiv Jiřího Vondráka

„Mám pocit, že žijeme v době, kdy je zapotřebí se pokusit o bilanci humanistické filozofie. Víme dnes, že lidé musí jít za spravedlností, za štěstím, ale přišli jsme na to, že materialismus nebyla dokonalá odpověď na toto hledání štěstí.“ Hugues Aufray

 

Hrdě vzpřímený a usměvavý, ve vysokých špičatých kožených botách, v džínsech a v modrém triku s nápisem OLD INDIAN NEVER DIE, nás přišla přivítat legendární hvězda francouzské písně! Pozval nás dál, provedl celým domem – v přízemí dvěma obývacími pokoji, pracovnou s klavírním křídlem i podkrovním ateliérem. Už z prohlídky bylo jasné, kde se bude natáčet. Začali jsme v jednom z obýváků. Aufray se usadil na pohovku s tygřím potahem.

„První píseň, kterou jsem složil, se jmenovala ,Pan Slunce‘. Musím říci, že když jsem byl mladý, nechtěl jsem být zpěvákem. A ani jsem nevěděl, že taková profese vůbec existuje. Nechtěl jsem psát písně, protože jsem nevěděl, že se písně píší. Myslel jsem si, že to je jako ta houba, nebo kytka, které se objevují přirozeně. Patřím ke generaci, která ve škole zpívala hodně lidových písniček. Mám pocit, že folklór vždy existoval. Potom jsem se chtěl stát malířem a začal jsem si vydělávat tím, že jsem hrál, protože jsem neměl jiné prostředky. Postupně jsem potkal se skutečnými profesionály. V té době byl ve Francii jeden herec, kterého jsem měl moc rád, jmenoval se Bourville. Bourville byl komik, který hodně filmoval a také zpíval. Jeho způsob zpěvu byl extrémně přirozený a jednoduchý, dnes bychom řekli cool. Měl jsem přítele, který s Bourvillem pracoval a Bourville hledal písničky. Měl jsem svého ,Pana Slunce‘. Jaké měl téma? Jdu v Paříži po ulici a je mlha, prší. Je to smutné, šedivé a rád bych zahlédl slunce. Volal jsem tedy: ,Slunce, pane Slunce, přijďte za mnou, jsem smutný. Kdybyste se tak mohl oženit s paní Dešťovou, bylo by to skvělé, protože by vznikla Duha‘. Byla to velmi jednoduchá písnička a pro tohoto zpěváka by se mohla hodit. Na neštěstí se mi nepodařilo ji umístit u Bourvilla, bývalo by to bylo životní štěstí. Tak to byl můj první text.“

„Především si myslím, že píseň je skutečně lidové umění. Dnes existují snahy přisuzovat písni funkci kulturní a básnickou a vytrhovat ji z jejího lidového světa, a to není dobré. Myslím, že píseň je nesporně součástí umění, ale to, co označuji jako lidovou kulturu, tedy kulturu
spontánní a instinktivní, to stavím proti oficiální státní poezii, kterou v dějinách představovali umělci pracující pro stát, kteří byli tedy oficiálně uznáváni, zvláště v 19. století. Před stoletím devatenáctým umělci pracovali především pro mecenáše, jednalo se tedy spíše o vztah mezi nějakým člověkem a umělcem. V 19. století začal stát vytvářet to, čemu říkáme oficiální kultura, a najednou se objevila snaha, aby tato kultura ovládla píseň. A proti tomu já bojuji, protože píseň, to je pro mne něco bytostně lidového. V okamžiku, kdy ji vytrhneme z tohoto prostředí, už to není píseň. Máme to štěstí, že největší skladatel písní v dějinách francouzské řeči žil v naší době. Je to Georges Brassens. Myslím, že Brassens sám v sobě obsáhl deset století. Chci říci, že deset století existence francouzštiny, to je Georges Brassens. Napsal nejdůležitější dílo, lidové a zároveň velmi inteligentní, se spoustou literárních odkazů. Brassensův úspěch, to je skutečně lidový úspěch, to není úspěch, který vytvořila nějaká elita.
Tedy: pro mě je píseň lidové umění, které se objeví jako houba v lese a je nezbytné, aby to tak zůstalo.“

Natáčení s lidmi, jako v tomto případě s panem Aufrayem, je vždy samo o sobě jedinečné, i když výsostně profesionální. A pominu-li fakt, že nejtěžší je dostat se k osobnímu kontaktu, u naprosté většiny slavných osobností pak samotné jednání a následně i práce, byly vždy v ohromné pohodě. Když už vás někdo takhle slavný k sobě pustí, tak je to proto, že chce. Ne proto, že to potřebuje, aby byl ještě slavnější, nebo aby se lépe prodávaly jeho desky, ale prostě proto, že k tomu má jiný důvod. V případě našich „Básníků Evropy“ to byly, sympatie našich respondentů s naším projektem. A tudíž se nám věnovali s přízní a ochotou. Tak tomu bylo i u Huguese Aufraye, u něhož hrál významnou roli i fakt, že v Československu zažil mnoho příjemného. Tak mnoho, že o sobě při natáčení sám říkal, že je čechofil!

Hugues Aufray se na televizí zaznamenaných koncertech sám doprovázel na kytaru. Ale nejsem si jist, že by ho u nás někdy někdo viděl hrát třeba španělské flamenco. A přesně o to jsem ho požádal. Bez váhání vzal do ruky kytaru a zahrál divoký španělský motiv.

„Tak takhle se hrávalo“, zatočil kytarou a odložil ji.

„Je potřeba pochopit, že v mém případě, protože jsem nechtěl být zpěvákem, byli mými vzory, nechci používat slovo idoly, protože to není to pravé slovo, zpočátku malíři: Cézanne, Van Gogh, Gauguin. Všichni tihle lidé hodně pracovali a byli také chudí. Proto taky, když jsem byl mladý, myslel jsem si, že budu hodně pracovat a budu také chudý. Ale z toho jsem neměl strach. Netoužil jsem ani po tom být populární, ani být bohatý, na druhou stranu jsem si hluboce přál žít tímto způsobem. Život malíře: vůně barev, bohémství, nezávislost v oblékání a to, že se můžete učesat, jak se vám zachce, všechny tyhle věci a tahle svoboda... Zkrátka
toto odmítnutí stát se součástí měšťácké společnosti byl pro mě model ideálního života… Ovšem potřeba ze mě udělala ve třiceti letech zpěváka s profesionální smlouvou.“

Vzhledem k jeho věku lze usuzovat, že zažil generační hnutí mládeže šedesátých let, pro které se po celém světě, snad ve všech existujících jazycích uchytil jediný výraz – hippies. Hesla hnutí, které ovlivnilo hudbu, poezii, ale i výtvarné umění a módu: LOVE NOT WAR, FLOWER POWER, se vyslovovala ve všech koutech Ameriky, Evropy, Japonska i Austrálie. Jedním z mluvčích světového folku a poezie byl i Aufrayův kolega a oblíbenec Bob Dylan, kterého tak rád překládal. Patřil i Aufray k tomuto hnutí?

„I když mi vykládáte o generaci hippies a zároveň mě do této generace zahrnujete, musím říct, že mám víc let, jsem starší. Letitější, ne starší, to prosím pěkně přeložit. Zapomněl jsem na jeden svůj vzor, který jsem měl jako dítě spolu s bratrem. Byl to básník, který tehdy nebyl tak známý, uvědomte si, že vám vykládám o letech 1942, 3, 4, bylo to za války, a ten básník, to byl Arthur Rimbaud. Byl to člověk, který mě i mého bratra fascinoval a který mě fascinuje pořád, protože v sobě obsáhl veškerou filozofii a způsob chování, které nacházíme u hippies. A Rimbaud, to je ,skutečný tulák‘. Člověk, který psal do svých patnácti, dvaceti let poezii, se velkoryse rozloučil a řekl, že to všechno je nedůležité, že důležitý je život …a odjel do Etiopie. A prožil dobrodružný život. To je otec celé té Kerouakovy generace, od kterého se dají odvodit hippies.

I když hippies, Kerouac to sám taky říká, cestovali po světě s tatínky, kteří jim posílali peníze. Já jsem žil v letech 1947 až 48 v Saint-Germain-des-Prés v Paříži bez halíře, bez bydliště, bez bytu, bez peněz, bez práce a v létě jsem dokonce neměl boty, chodil jsem bos, ale byl jsem šťastný, nebylo to smutné, byl jsem volný, spal jsem. Potkal jsem kamaráda a ten mi říká: „...mám jeden pokoj, můžeš u mě tři dny přespat“, po třech dnech jsem šel k nějaké dívce... Tak jsme žili, ze dne na den. Tedy hnutí hippies jsem nenásledoval, ale bohatě jsem ho předešel, protože hippies přišli v šedesátých letech a já vám vykládám o
letech padesátých, a to je přece jen o deset let dřív.“

Nebývá obvyklé, aby se autor, interpret a překladatel vracel k práci – ke stejné práci na stejném tématu. Hugues Aufray to v případě svých verzí písní Boba Dylana udělal.

„Proč jsem to v roce 1995 udělal? Zůstal ve mně jakýsi pocit neuspokojení. Tehdy v šedesátých letech bylo moc těžké získat povolení k překladu Dylanových písní. Stálo mě to moc času. Písně, které vyšly v letech 1965–66, to byly písničky z let šedesát dva tři a čtyři. Po roce 1966 Bob Dylan začal hrát na elektrickou kytaru rock and roll a folkrock, a tato část Boba Dylana mi tenkrát unikla. Měl jsem chuť seznámit s Bobem Dylanem novou francouzskou generaci, se všemi těmi písničkami jako byla ,Like a Rolling Stone‘, s písničkami, které často přebíraly skupiny rockové i popové. V roce 1995 jsem tedy vydal druhou desku, kterou jsem přeložil. Z toho jsem měl velkou radost. Bylo to moc těžké. Písnička, jako je například ,Like a Rolling Stone‘ je výjimečná, ale těžká na překládání. To je důvod, proč jsem novou desku vydal. První se jmenovala ,Hugues Aufray chante Bob Dylan‘ a o třicet let později ,Aufray trans Dylan‘. Slovo ,trans‘ z názvu desky je moc důležité. O překlad se můžeme jen pokusit, skutečný překlad není možný. Jde o to zprostředkovat komunikaci, říct: ,na, tady to máš‘, nabídnout to jako dárek. Proto jsem to nazval ,Aufray trans Dylan‘.“

Na každou mou otázku reagoval pan Aufray pokaždé téměř okamžitě, některé otázky nebylo třeba ani vyslovit, vyplynuly z hovoru, či situace. Jen jednou se zarazil a než odpověděl, na chvíli se odmlčel. To když jsem se jej zeptal na to, co se mu v jeho profesním životě opravdu nejvíce podařilo. Tuhle odpověď nezačal s obvyklým úsměvem. Pokrčil rameny.

„Řeknu vám jednu historku. Kdysi mi jeden novinář položil otázku, jestli je něco, datum nebo historka, něco důležitého, na co vzpomínám. Víte, já jsem trošku roztržitý. Nevzpomínal jsem si. Odpověď mě vždycky napadá až dodatečně. Ale tato otázka mě přinutila hledat odpověď a většinou vykládám tuto historku, kterou mám moc rád. Je o jednom děvčátku, které adoptovali francouzští manželé v Indii v jednom sirotčinci. Přivezli si do Francie miminko, kterému bylo šest měsíců, žili tady, roky ubíhaly a najednou děvčeti bylo deset, dvanáct let, a oni se rozhodli jet do Indie, do sirotčince, kde se dívka narodila, aby ji seznámili s řeholnicemi a s dětmi, které tam jsou, aby jí řekli, podívej se, odtud jsi. Tak ji tam dovezli, bylo to moc dojemné, byla o tom reportáž v televizi, a řeholnice uspořádaly ve škole pro holčičku oslavu. Malí Indové zpívali písničky ze své země v krojích, bylo to moc hezké, a potom matka představená požádala děvče, jestli jim také může zazpívat nějakou písničku ze své země. Řekla ano, zazpívám vám jednu lidovou. A byla to ta o šedivém oslíkovi. A to je písnička, kterou jsem opravdu napsal já, kterou jsem našel jako kdysi trubadúři. A já jsem byl ve svém křesle moc dojatý, protože je to evidentně mnohem víc, než když řeknu, že jsem byl přeložený do dvaceti pěti jazyků, prodal jsem dvacet pět miliónů desek. Tím nechci říct, že to není důležité, ale nikdy jsem tyto věci nepočítal a tuhle historku, tu vám vykládám, protože je to asi nejsilnější okamžik mé kariéry, když tu písničku zpívá nějaké dítě na druhém konci světa. Znáte toho ,Šedivého oslíka‘ (,Le petit âne gris‘)? Je to prosté. Zpívá se tam: ,Poslechněte si příběh, který mi vyprávěli, ze dna své paměti vám ho zazpívám. Stal se v Provence, uprostřed ovcí na jihu Francie, v kraji Santonů.‘ A tento příběh, který jsem vymyslel, slyšíte zpívat malou Indku, už nevím, kde to bylo, na konci světa. To je dojemné. A tím tak trochu odpovídám na vaši otázku. Vždycky jsem měl rád folklór, a že folklór má rád mě, to je velký dar osudu.“

„Inspirace, to je něco kouzelného. Nemůžeme vědět, odkud se bere. Je vždycky vyvolána nějakou emocí a moje emoce jsou spíše hudební. Poslouchám hudbu, která se mě dotýká a od okamžiku, kdy se mě dotkne, uprostřed hudby, je jakési poselství a to musíme najít. Inspirace
pochází z prožité emoce.“

Jaký je váš vztah k České republice?

  „Česká republika je země, která mě přivítala velmi, velmi přátelsky. Zpíval jsem v mnoha východních zemích, ale hlavně u vás v Československu, bylo to v době, kdy se vaše země ještě jmenovala Československo, v Praze, v Brně, už si nepamatuji jména všech měst, ale
pamatuji si na rok 1968, kdy jsem zpíval u vás a kdy bylo ve vzduchu cítit něco zvláštního, příslib svobody. Pak jsem se vrátil už do jiné situace. Byla to vždy taková zkouška, přijet zpívat k vám. V sále jsem viděl lidi plné lásky a zároveň cítil jejich utrpení. Mluvili jsme s mladými lidmi, s mladými dívkami, které nám vyprávěly, že jejich rodiče ztratili práci z politických důvodů. Bylo vidět utrpení. Měli jsme dojem, jako bychom se ponořili do světa z doby kolem roku 1940. Bylo to hrozné. Měl jsem příležitost složit píseň, která se jmenuje ,Píseň o Praze‘, nevím, jestli ji znáte, je na CD, které bylo pro mě dobrou zkušeností, moc krásné CD, které ale nemělo moc úspěch, protože vydavatelství neudělalo dobrý, jak bych to řekl, marketing, propagaci. Album se jmenuje ,Přes Atlantik‘ (,Transatlantic‘), jsou tam dvě CD a na jednom je píseň, která se jmenuje ,Píseň o Praze‘. Je to krásná píseň, ve které vyjadřuji své utrpení nad tím, když vidím lidi, kteří tolik touží žít ve svobodě. Pamatuji se stále na krásné přijetí u vás. Existuje také další CD, už si nepamatuji, jak se jmenuje, na obalu, když ho otevřete je sál plný lidí, kteří tleskají a pokouší se mi podat květiny, já jsem otočen zády. Tahle fotka byla pořízena v jednom pražském divadle, už si nepamatuji, jak se jmenovalo, takové staré divadlo v malé ulici, s dřevěnými balkony. Mám k Československu velmi vřelý vztah.“

Text a foto: Jiří VONDRÁK. Natočeno pro Českou televizi.

Úplný text najdete v knize „Básníci Evropy“

Narozen 18. 8. 1929 v Neuilly-sur-Seine (Francie). V letech 1945–48 studoval na francouzském lyceu v Madridu. Tam jsou kořeny jeho sympatií ke španělské hudbě, které pak mnohokrát zúročil ve svých písních. Rovněž velice dobře zvládl španělský styl hry na kytaru. Po návratu do Francie studoval uměleckou školu v Paříži, kde začal také účinkovat v kabaretu v Latinské čtvrti. Díky úspěchu v několika soutěžích kytaristů hrajících latinsko-americkou hudbu a flamenco začalo jeho jméno pronikat na veřejnost. Jako zpěvák se poprvé vážněji prezentoval v soutěži stanice Europe 1 v roce 1959 písní „Le poinçonneur des Lilas“. Pak už jeho cesta slávy šla strmě vzhůru. Na pozvání M. Chevaliera se v roce 1961 zúčastnil v New Yorku slavné „Ed Sullivan Show“, spolupracoval se skupinou Peter, Paul and Mary. Setkal se s Bobem Dylanem. V r. 1963 koncertoval spolu s Johnnym Hallydayem v pařížské Olympii a provázel Boba Dylana při jeho návštěvě Paříže. V roce 1965 vyhrál s písní „Dès que le printemps revient“ Velkou cenu Eurovize (Grand Prix Eurovision). V témže roce vydal velice úspěšnou desku s francouzskými verzemi písní Boba Dylana. Na konci šedesátých let jeho sláva vrcholí. Koncertuje samostatně i ve společnosti největších hvězd francouzského šansonu (např. Yves Montand, Simone Signoret a další) na nejslavnějších scénách (např. Olympia). Píše krásné písně, které se zpívají po celém světě – „Santiano", „Slavíci z Madridu“ („Le rossignol anglais“) a další. V sedmdesátých a osmdesátých letech poněkud ustupuje ze světa velkého showbusinessu. Organizuje humanitární ekologické akce a koncerty. Ve volném čase se věnuje svému velkému koníčku – malování. V r. 1991 se po 25 letech vrací do Olympie. V r. 1993 vydává album „Little Troubadour“. V r. 1994 vychází CD „Best of …“, za které obdrží zlatou desku. V r. 1995 se vrací ke svému oblíbenému tématu a vydává opět album s písněmi Boba Dylana, které prezentuje o rok později s velkým úspěchem koncertně v Casino de Paris. V následujících letech se objevuje na různých festivalech. V r. 1997 natáčí živé album ze svého koncertu v Casino de Paris. Posledním hudebním počinem H. Aufraye je album „New Yorker" vydané v roce 2009. Hugues Aufray v současnosti žije se svou rodinou ve starobylém kamenném domě v sousedství bývalého domu M. Chevaliera ve vesničce Marnes la Coquette u Paříže.

Komentáře