Ian Anderson – flétnista skupiny Jethro Tull.


Ian  Anderson
Ian Anderson, foto: Jiří Vondrák
24.02.2011 01:20 | redakce

V té nádherné starožitné skříni před zrcadlem zadní stěny se roztodivně kroutí a pitvoří stříbrná figurka stojící na jedné noze. Druhou nohu má ohnutou pod sebou, jakoby se na ni chtěla posadit. Z chumlu mohutné hřívy vlasů trčí příčná flétna. Typický postoj jednoho z nejslavnějších a nejdivočejších frontmanů rockové hudby – Iana Andersona. Snad všichni, kteří od šedesátých do osmdesátých let chodili řádit na diskotéky, se do tohoto postoje stylizovali a hráli na imaginární flétny… Beatles se svými vícehlasy to všechno začali, Bob Dylan naučil rockové, či chcete-li beatové publikum poslouchat poezii, a Ian Anderson jako první použil v bigbítu příčnou flétnu. Jeho přefukování čistého tónu se stalo typickým nejen pro Jethro Tull, ale pro celé generace rockových flétnistů. Byla to muzika jeho Jethro Tull která zaručeně zvedla lidi ze židle v Americe, stejně jako v Japonsku, Asii, či Sovětském svazu… Z primitivních reprobeden duněly veleslavné hity „Lokomotiv Breath“, „Aqualung“, „Heavy Horses“ opravdu po celém světě. Byly hlasy, které tvrdily, že sláva Jethro Tull jeden čas ohrožovala i samotné Beatles. Hustá hříva dlouhých kudrnatých vlasů Iana Andersona vlála na pódiích největších hudebních festivalů, na předních stránkách novin a časopisů a na plakátech a billboardech ve stovkách měst.

Ian  Anderson

Na fotografii Ian Anderson a autor textu, Jiří Vondrák

 

Berete při výběru koncertního repertoáru v potaz také texty?

Ano, považuji za důležité, aby bylo textům rozumět a aby nesly význam i v kontextu živého provedení. Ale abych pravdu řekl: Když koncertujeme v České republice, moc lidí asi textům rozumět nebude. V Německu textům bude rozumět víc lidí, protože víc Němců umí anglicky, a v USA jim bude rozumět ještě víc lidí, protože je to jejich mateřština. A tak nebude tak důležité, když dnes večer zapomenu text některé písně, až na ty, co budete točit. U těch si musím dát pozor, abych to nezvoral; pro případ, že byste uváděli překlad.

 

Myslíte si, že při koncertech publikum texty opravdu vnímá?

Jsem si jistý, že každý zpěvák, ať už v rockové kapele nebo jako sólista, by si rád myslel, že textům je rozumět a že slovy předává jakýsi význam, ale realita je asi trochu jinde. Lidé spíš slyší zvuk slov v písni, než to, co se jimi ve skutečnosti říká. Lidé mají rádi jakousi povědomost, a tak texty populárních písní jsou většinou velmi prosté a pocházejí z omezeného slovníku. Když píšu texty, snažím se používat slova, která nenajdete v textech někoho jiného. Hledám jiná slova. Nikoli cizorodé, obskurní a komplikované výrazivo; prostě jen slova a výrazy, které nebudou stejné jako u všech ostatních textařů. Bylo by pěkné, kdyby lidé slyšeli a rozuměli tomu, co zpívám, ale… To víte, musím být realista – tak deset dvacet procent lidí opravdu poslouchá texty. Ostatní se spíš dívají na výraznou vybouleninu na kytaristových kožených kalhotách. Ian Anderson se nakažlivě rozesmál a dodal: Alespoň on by byl rád, kdyby to byla pravda.

 

Stalo se někdy, že vás někdy nějaký text omrzel? – zeptal jsem se dále, ale Ian zatím nechal můj dotaz bez odpovědi. Zjevně ho zaujalo téma minulé otázky…

To by mohla být dobrá nápověda pro kameramana pod jevištěm – co bude dnes večer točit. Až budete dělat prostřihy z koncertu do tohoto rozhovoru – zaostřete na tu… na ty… no, na ty kožené kalhoty. Říkám jim ,Kalhoty od Ritchieho Blackmora‘. Většina kytaristů a obzvlášť baskytaristů ráda chodí v černém. Rádi nosí upnuté černé oděvy. To je, myslím, trochu divný. Já jsem z toho maličko nesvůj. Hlavně v případě mužů ve věku jako Martin Barre nebo Ritchie Blackmore.

 

Který text písně vystihuje dnešní podobu Iana Andersona? Zazní ta píseň i na dnešním koncertě?

Z mého hlediska textaře, možná ta píseň, která by splňovala předpoklad čehosi typického, by byla „Budapest“ (LP „Crest of a Knave“ – pozn.autora). Ta v sobě zahrnuje i spoustu prvků hudebního stylu Jethro Tull – jsou tam prvky klasické hudby, blues i folku. Je to tam pěkně propojené, takže nevidíte přechody mezi vlivy klasiky, folku a blues; není vidět, kde na sebe navazují. Ta píseň je tuze pečlivě vystavěná. Je jako dobrá paruka. Ne taková, jakou nosí Elton John – u té je vidět, kde má okraje; ale jako opravdu velmi dobrá paruka, jakou má třeba Ritchie Blackmore, u té ty spoje vidět nejsou. Takže to je mé kritérium pro píseň: aby se vlivy dobře skládaly dohromady a nebyly mezi nimi ostré hrany, aby jeden přeplýval do druhého. Tedy „Budapest“ by i zde mohla splňovat takovou roli.

Ian  Anderson

 

Pamatujete si na svůj první text? Použil jste ho někdy v písni, která se hrála?

Myslím, že vůbec první text jsem napsal, když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct, spíš sedmnáct. Vlastně už si nepamatuji, jak se to jmenovalo. Ale byla to rozhodně první a taky ta nejhorší písnička, jakou jsem kdy napsal. Bylo to někdy v té době, kdy se objevili Beatles. A ti měli celkem jednoduché písně – třeba „Love Me Do“, „Please, Please Me“ a já si myslel, že ten trik, jak napsat dobrý písňový text tkví v tom, že dáte dohromady jen pár slov a ta by měla být hodně jednoduchá. Takže moje první věc vypadala jako něco, co by někdo z Beatles napsal, když by zrovna neměl svůj den, a hodil by to do koše. Takový tedy byl můj první text. Bylo to fakt hrozný. Myslím, že jsme se ale dostali až tak daleko (to bylo s mou úplně první kapelou, kde vlastně hráli dva lidé, kteří se pak v roce sedmdesát jedna stali členy Jethro Tull), že jsme ji hráli, ale ne na veřejnosti. Ovšem vážně jsem psát texty nezačal, dokud jsme nezaložili Jethro Tull – koncem roku šedesát sedm, začátkem roku šedesát osm. Až tehdy jsem začal psát dost písní, aby se to vešlo na desku. Tou dobou už mě hodně ovlivnilo blues, takže jsem začal psát vlastně v tradici struktur bluesových textů.

 

Omrzí vás někdy píseň kvůli textu natolik, že ji vyhodíte ze seznamu koncertních kousků? Když už třeba přestanete věřit smyslu toho daného textu?

U těch, co hrajeme živě, ne. Ty se vyřazují a zase se vracejí hlavně proto, že když, třeba zase za dva roky, vyjedeme na šňůru po Evropě, musíme si dát pozor na to, aby na programu bylo hodně jiných písní než minule. Tudíž asi šedesát sedmdesát procent písní bude jiných, ale je to hlavně kvůli divákům. Aby měli možnost poslechnout si zase trochu jiný výběr ze skladeb Jethro Tull. Určitě to není kvůli tomu, že by nás to nudilo. A rozhodně to není proto, že bych měl problémy s textem. Měníme repertoár kvůli tomu, že si myslíme, že publikum by rádo slyšelo něco jiného. Ale je pár písní, které nerad zpívám na pódiu a nemám rád jejich text a necítím se dobře, když ho mám zpívat. A vy se mě teď zeptáte, které písně to jsou a já vám to povím. Obvykle to neříkám, ale tentokrát to udělám. Mám opravdu problém s písní „Trachet“ („Učitel“ – singl, jinak na výběru „Living in the Past“ nebo na americké verzi „Benefitu“ – pozn. autora). Vůbec mi nedělá dobře ji zpívat. Hlavně proto, že náš první manažer Terry Ellis si myslel, a asi si stále myslí, že to byla píseň o něm. Ale nebyla. Jenže on tomu tehdy věřil a to mě odradilo. Mám taky problém s písní „Witch´s Promise“ („Čarodějčin slib“ také singl na „LITP“ – pozn. autora). Nikdy jsem ji nechtěl zpívat. Ale dnes večer ji budu podruhé v životě zpívat naživo na jevišti, jelikož my jsme ji nikdy naživo nehráli – poprvé teprve předevčírem.

To byl případ i písně „Living In The Past“ (doslova „Život v minulosti“, titulní z výběru „LITP“ – pozn. autora). Zpívat tu píseň mi taky dělalo problémy. Prostě mi neseděla, ani její text, celých patnáct let. Asi až do roku osmdesát šest jsme ji živě nehráli. Takže někdy se tyhle věci mění – nemáte ty písně v lásce a za deset, za patnáct let je slyšíte znovu a třeba se to jaksi srovná. Ale některé se nesrovnají nikdy. „Trachet“ mi prostě nesedne. „Bungle in the Jungle“ („Průser v džungli“ – LP „War Child“ – pozn. autora) – s tím mám taky problém. Po textové stránce s tou písní nejsem spokojen. Ale jsem velmi spokojen s písněmi jako „Budapest“, „Aqualung“ nebo „Locomotive Breath“. Řekl bych, že to je skvělá píseň. „Locomotive Breath“ mě neomrzí nikdy. Takže některé texty jsou pro mě velice důležité a nikdy mě nebudou nudit, protože každý večer je lze předvést nějak jinak, jinak se jimi vyjádřit. Nenajdou se dva večery, kdy by to bylo stejné. Pokaždé se to trochu mění. Je to totéž, jako byste byli herec na jevišti a hráli Macbetha. Každý večer bude trochu jiný. Každý večer bude čímsi zvláštní – tou možností zvolit jiný výraz a interpretaci týchž slov. Z pohledu herce je zde ta možnost vnést tam ty nepatrné změny ve způsobu podání. A stejně tomu je i u zpěváka, který slova zpívá, tak jako herec ta slova pronáší. Každý večer to můžete maličko pozměnit. Takže písně, co mám rád – no problem. Ty, co nemám rád – big problem.

Ian  Anderson

Fotografie pořízena při vystoupení v Městské divadle Brno

 

Na spoustě písní, ať už známých, či těch méně slavných navzájem spolupracují nejrůznější autoři s nejrůznějšími textaři. Dokonce i takoví básníci a textaři jako Bob Dylan, Leonard Cohen, či Donovan občas použili text někoho jiného. Různí slavní rockeři jako Erik Clapton, Jimi Page, či Santana zhudebňovali často texty svých muzikantských kolegů. Spolupracoval tak plodný autor jako Anderson s jinými kapelami?

Nikdo mě nikdy nepožádal, abych pro něj napsal text, a já ani takovou potřebu nemám. Když jsem se začal zaobírat myšlenkami na hudbu, mým hlavním zájmem byla hra na kytaru. Zpěvák se ze mě stal jenom proto, že nikdo jiný v kapele neuměl zpívat. Já jsem byl jediný, kdo se o to pokusil. Nebyl jsem sice zpěvák s přirozeným darem, ale řekl jsem si: No, když se k tomu nikdo nemá, tak to zkusím. A tak se ze mě stal zpěvák. A jako zpěvák jsem zjistil, že mi dělá problémy zpívat cizí písně. Začal jsem psát svoje písničky, protože jsem se stal zpěvákem z nouze a vzhledem k tomu nedostatku jsem neměl co zpívat. Raději jsem skládal, místo abych zkoušel hledat cizí písničky, protože zpívat cizí věci mě nikdy neuspokojovalo. Pro mě to nikdy nemělo tentýž význam, tutéž důležitost jako věci, co jsem napsal já. Tak jsem začal psát texty pro sebe – pro sebe jako zpěváka. A tudíž jsem nikdy nepocítil potřebu napsat něco, co by měl zpívat někdo jiný. Nikdo to po mně nikdy nechtěl. A kdyby chtěl, tak by to pro mě bylo nesmírně obtížné. Protože kdyby ten text byl k něčemu, tak bych si ho chtěl nechat pro sebe. A kdyby nebyl, tak by mi bylo trapné ho někomu dát, nebo prodat. Proto si myslím, že by to vůbec nebylo snadné, psát pro někoho jiného. Stejně jako jsem už o tom mluvil v souvislosti s malíři, s výtvarníky – jsem kočka, která chodí sama. Mám rád svůj svět, kde jsem sám sobě textařem, zpěvákem, skladatelem, aranžérem, muzikantem.Co se týče jisté míry spolupráce, jako třeba v kapele – to už je týmová práce. Ale pokud jde o počátek toho tvůrčího procesu, tvorbu nového materiálu, to je pro mě velmi osobní záležitost. Stejnou potíž bych měl, kdybych měl psát hudbu s někým jiným. Kdybych se s někým posadil do místnosti a měli bychom spolu hrát, to by pro mě byla asi obtíž, stvořit společně nějakou hudbu. Párkrát jsem to zkusil, ale ne moc často. Dělat s někým muziku v takovémhle kontextu mi vůbec nepřipadá snadné.

 

V pořadí čtvrté, ale snad nejslavnější album Jethro Tull „Aqualung“ vyšlo v roce 1971. Dodnes se ho prodalo po celém světě mnoho milionů kusů a bývá považováno za první koncepční album Jethro Tull. K málokterému albu patří obal desky s konkrétní, byť symbolickou postavou, jako je otrhaný somrák Aqualung. Odkud se vzal? Byla to skutečná postava, nebo okostýmovaná figura?

Moje první manželka, s níž jsem byl ženatý krátce, jenom asi rok, studovala fotografii a dostala zadání nafotit v ulicích bezdomovce – vandráky, žebráky, říkejte tomu, jak chcete – kteří v Londýně žili pod železničními mosty u nádraží Charing Cross. A vrátila se s pár fotkami bezdomovců – teď se jim má říkat takhle, abychom použili správný termín „bezdomovci“ místo „špinaví pobudové, co žijí na ulici“, protože musíme dávat pozor, abychom někoho neurazili… i když žije na ulici. Ale jeden chlápek na fotce, kterou mi ukázala, měl v sobě jakousi noblesu, vzdor a sílu. Byla to opravdu silná osobnost.

Takže nevypadal jen jako dojemný zoufalec, co sedí na ulici a žebrá, místo aby si sháněl práci. A mě zaujala ta jeho síla – měl jsem ten dojem, že má v sobě… ano, ušlechtilost. Připadalo mi, že by to byl dobrý námět na píseň. Moje žena si na rub fotografie napsala takový komentář, kterým toho člověka popsala a já jsem z toho textu vyšel při psaní slov k písni. A některá slova, která ona použila, se objevila v textu té písně. Takže, když jsme se rozešli a rozvedli, jako dárek jsem jí nechal připsat autorství textu, z čehož jí každoročně plynou nějaké peníze – a za ta léta to je nejspíš celkem dost peněz. Pro mne to byl takový hezký způsob rozloučení, formou spoluautorství písně „Aqualung“. Jsem si jistý, že by nikdy netvrdila, že ten text napsala ona. Stejně tak já bych nemohl říct, že bych ho napsal, nebýt toho textu, který mi dala napsaný na té fotce. Byla to opravdová spolupráce, jedna z mála užitečných věcí, které jsme během toho krátkého času stráveného společně udělali. Moc jsme se k sobě nehodili, jak jsme záhy zjistili, a tak jsem nebyl ženatý příliš dlouho. Napodruhé už mi manželství vydrželo třiadvacet let, takže na druhý pokus jsem byl úspěšnější.

Ian  Anderson

Fotografie pořízena při vystoupení v Městské divadle Brno

 

Rád bych se někdy vrátil do doby, když mi bylo asi devatenáct nebo dvacet let – těsně před tím, než vznikli Jethro Tull. Protože tehdy jsem potkal spoustu lidí – holky, kluky, ostatní muzikanty. A rád bych znovu navázal ty vztahy, ale už s vyzrálostí někoho, kdo trochu líp chápe jejich společenský kontext. Rád bych tedy navštívil znovu ty doby, kdy mi bylo kolem těch devatenácti dvaceti. To by mohlo být zajímavé. Na druhé straně jsou časy, do kterých bych se vracel nerad. Tak někdy kolem roku 1973–74, to pro mě nebyla nejlepší doba. Jethro Tull byli velmi úspěšní a slavní a tehdy nebylo moc času na soukromí, na samotu ani na přemýšlení. Byl to strašný shon. A to jsem se neměl zrovna nejlíp. Byly i chvíle, kde jsem se sám sebe ptal, jestli chci vůbec ještě dělat hudbu. Skončili jsme koncert a já si říkal: „Já už nechci dál.“ A byly chvíle, kdy jsem už nechtěl jít znovu do studia a nahrávat novou desku. A v letech 1973 a 1974 byly chvíle, kdy se toho prostě dělo přespříliš, a pořád. Dneska už jsem mnohem víc pánem vlastního života, mám víc volného času. A každý týden si rád dám na hodinku dvě pohov od práce. (!) Takže teď trochu toho volného času mám.

 

Byl jsem velice nešťastný asi před třemi lety, když jsem v Chile utrpěl úraz na jevišti a o několik týdnů později jsem skončil v australském Sydney v nemocnici s vážnou embolií nebo vlastně trombózou. A to jsem byl nešťastný, protože jsem si myslel, že možná umřu.

(Ian se – pro mě trochu nepochopitelně – v tomto místě upřímně rozesmál. Pak se krátce podíval na pár mráčků bloudících po teplém nebi a pokračoval zase docela vážně.)

A mně se ještě nechtělo umřít. Měl jsem v plánu udělat ještě další turné a nahrávat další desky. To bylo smutné období, asi tři nebo čtyři týdny. To mi nebylo moc dobře. Ale nemůžu upřímně říct, že v mém životě bylo někdy období, kdy jsem byl ve velké depresi nebo vyloženě nešťastný. Myslím, že mám opravdu veliké štěstí, protože většinou jsem docela šťastný, ale během dne mě třeba znepokojuje spousta různých maličkostí, a tak možná vypadám, že mám kvůli něčemu velikou starost nebo jsem kvůli něčemu hodně naštvanej nebo upjatej na nějakou věc, ale pod tím vším jsem šťastný člověk, věřte mi. Pod tím vším jsem vždycky šťastný. Možná…

 

Když Ian domluvil, tak mi bylo jasné, že jsme právě slyšeli závěrečný monolog našeho dokumentu. Těmito několika větami sám sebe popsal nejlépe… a jak bylo pro něho typické, co řekl, vzápětí zpochybnil.

Člověk, který se ve svých dvaceti letech stane ve světovém showbusinessu hvězdou první velikosti, stane se mnohonásobným milionářem obletovaným kamkoli se pohne, člověk, který se podívá do očí smrti – ten musí mít v sobě obrovskou energii. A energii člověku dává pouze víra. Víra v sebe sama, v to, co dělá nebo víra v náboženství. Ale v textech písní Jethro Tull ani v Ianových sólových albech se religiózní témata nikdy příliš neobjevovala.                  

 

Text: Jiří Vondrák

Foto: Jiří Vondrák

 

Ian Anderson – skladatel, textař, flétnista, kytarista, zpěvák, majitel rybí farmy, podporuje ekologii, nar. 10. 8. 1947 v Durmfermline ve Skotsku, studoval výtvarné umění. V Blackpoolu se setkává ve skupine Johna Evana s většinou svých budoucích spoluhráčů (J. Evan, G. Cornick, J. Hammond-Hammond, B. Barlow) 1967 – poprvé v Londýně, první pokusy o nahrávky (pro EMI) 1968 – Anderson + Cornick + M. Abrahams + C. Bunker zakládají Jethro Tull. Vychází první album THIS WAS (u fy Reprise) 1969 – album STAND UP (několik týdnů na 1. místě hitparády) 1970 – BENEFIT, 1971 – AQUALUNG (první koncepční album, text k titulní písni napsala jeho první žena Jennie) 1971–2 mohutné celosvětové turné, album THICK AS A BRICK, Anderson se nervově hroutí, Jethro Tull se stěhují z Anglie do Švýcarska, ale hned se vracejí zpět, Anderson se věnuje filmu, producentství a muzikálu 1975 – „comebackové“ turné po Británii a Severní Americe, – LP MINSTER IN THE GALERY – Anderson se stěhuje na venkov, kde žije dodnes, 1976 – LP TOO OLD TO ROCK´N´ROLL, TOO YOUNG TO DIE!, 1977 – LP SONGS FROM THE WOOD, 1978 – LP HEAVY HORSES, – koncert 9. 10. 1978 v Madison Square Garden vysílala televize prostřednictvím družice pro cca 400 milionů lidí, 1983 – WALK INTO LIGHT – první sólové album Iana Andersona, 1987 – 20 YEARS OF JETHRO TULL, – JT poprvé v bývalém východním bloku – v Budapešti, 1996 – v Chile autohavárie, těžké zranění, Ian Anderson je potřetí ženatý, má syna jednu dceru (jeho současná žena Shona je i šéfkou jeho organizačního týmu a ředitelkou lososí farmy), srpen 1999 vychází nejnovější album DOT COM

Ian  Anderson
Ian  Anderson
Ian  Anderson
Ian  Anderson
Ian  Anderson


Tagy: hudba, hudebník, média, rádio, televize

Přidej komentář





Komentáře

ahoj 05.04.2013 15:49:09
já jsem teprve začala hrát před rokem na příčnou flétnu a moc moc vás obdivuji
Brother 14.07.2015 18:46:43
Velmi děkuji za Vaši skvělou muziku a přeji dlouhý život.


Kategorie
Příbuzné články
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel

31.03.2016 | Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba ...


David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec
David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 | „Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ ...


Honza Jareš - zpěvák a klavírista
Honza Jareš - zpěvák a klavírista

26.02.2016 | Na české scéně je několik výjimečných umělců a Honza Jareš se krok po kroku dostává mezi ...


Dalibor Janda - zpěvák, skladatel
Dalibor Janda - zpěvák, skladatel

17.02.2016 | Přestože zpívat začal velmi brzy, do povědomí lidí se dostal až ve svých třiceti letech. Píseň ...


Lucie Králová – DJane, moderátorka, producentka
Lucie Králová – DJane, moderátorka, producentka

15.02.2016 | O dámě, která se prosadila v oblasti DJingu nejen v ČR, ale také v zahraničí, bylo řečeno: ...











Komentáře na Facebooku