Irena Pluháčková - sbormistryně

17.10.2013 21:50 | Michaela Lejsková

Irena Pluháčková je drobná žena, které kolem sebe dokáže šířit obrovské množství energie. Když s ní hovoříte, automaticky ji vnímáte jako autoritu, ale jen v pozitivním slova smyslu. Její práce často není snadná, ale ona ji zvládá skvěle mimo jiné díky své důslednosti. Na zpěváky je náročná, ale oni sami to v konečném důsledku vítají. Náročná je však i na sebe a díky tomu všemu mohla vzniknout spousta skvělých, nejen muzikálových děl.

 

Původně jste studovala pedagogiku, proč právě tento obor?

Studovala jsem obor český jazyk – dějepis – hudební výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Už na škole jsem doprovázela na klavír velký pěvecký sbor a hudbě jsem dávala před ostatními obory přednost. Po studiích jsem nastoupila jako vyučující do školy se zaměřením na hudební výuku. Byli jsme jedinou školou tohoto druhu v republice. Byl to experiment, na kterém jsem se podílela a na který se jezdili dívat pedagogové z celé republiky.

 

Jaká byla vaše role?

Vedla jsem stočlenný pěvecký sbor a orchestr a měli jsme velké úspěchy, koncertovali jsme i v zahraničí. Když jsem pak dostala nabídku od ředitele olomouckého divadla, přijala jsem funkci sbormistra a tím to vše začalo. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka jsem vystudovala klavír a dirigování a absolvovala dvouletý sbormistrovský kurz.

 

Kde se u vás vůbec vzala láska k hudbě?

Nemohu říci, že by to bylo z rodiny. Nevím o nikom, kdo by se tím zabýval, takže v podstatě netuším, odkud to přišlo.

 

Jaké vzdělání by měl mít dobrý sbormistr?

Měl by být vzdělaný v hudebním oboru – to znamená absolvovat konzervatoř nebo akademii. Musí ovládat hudební nástroj, mít základy dirigování a v neposlední řadě musí být pro lidi autoritou.

 

Takže to rozhodně není jen o studiu…

Sbormistr musí mít u sboru profesní i osobní autoritu. Jakmile ji nemá, nikdy úplně nedosáhne toho, co chce.

 

Co je tedy největší překážkou?

Já jsem žádné překážky nepozorovala. Snad v Praze to byla z počátku jistá nedůvěra, zda „ženská, a ještě z Moravy“ obstojí. Záleží hodně na tom, jaké lidi máte kolem sebe. Já měla štěstí. Nebližším spolupracovníkem sbormistra je totiž dirigent a já jsem měla kolem sebe osobnosti. Mohu jmenovat například dirigenta pana Homolku, Arnošta Moulíka, Karla Vlacha a takhle bych mohla povídat ještě dál.

 

Jak vypadá váš pracovní postup?

Přijde nová inscenace, sbormistr prostuduje klavírní výtah, sborové party a scénář. Případně se sejde s dirigentem, který mu řekne svou představu o nastudování. Následují dělené zkoušky sboru, pak společné.

 

Jak dlouho takováto příprava trvá?

Nastudování trvá zhruba tři týdny, následuje ansámblová zkouška se sólisty, pak zkouška s orchestrem, takzvané sedačky. Pak začnou zkoušky aranžované, tedy jevištní, kde je sbormistr přítomen, hlídá nástupy sboru, dává připomínky a sám je „připomínkován“ dirigentem.

 

Která z těchto fází je podle vás nejzajímavější?

Nejzajímavější je, když se vše povede podle vašich představ, a když to baví i sborové zpěváky. A když se náhodou něco povede úplně podle mé konkrétní představy, tak to má člověk husí kůži, to se jinak nedá říct.

 

Která fáze je tedy nejtěžší?

Vždy bylo nejtěžší sehnat sborové zpěváky. Práce to nikdy nebyla dobře honorovaná, a přitom je to dřina a řehole. Například v Karlíně se zkoušelo od deseti dopoledne do čtrnácti hodin. V osmnáct hodin pak musel být zpěvák zpět v divadle na zvukové zkoušky. Hrálo se v sobotu, v neděli i o svátcích. Zažila jsem i třicet tři představení za měsíc – to pak už lidem nezbývá čas na soukromý život.

 

Jak to zpěváci snášeli?

Bylo to složité, zpěváci odcházeli „na lepší“ do Národního divadla, ­Státní opery, do rozhlasu a já jsem sháněla stále nové lidi. Sehnat muže do sboru se rovnalo zázraku. Ale nemyslím, že by odcházeli kvůli mně.

 

Jste známá svou náročností a přísností. Vnímají to zpěváci kladně?

Myslím, že nakonec ano. Myslím, že to, co bylo zprvu považováno za přehnanou přísnost, například být na zkoušce na minutu přesně a vůbec dodržet domluvené zásady, je časem vnímáno pozitivně. Jsou-li dány mantinely, líp se žije. Totéž musí ovšem dodržovat i sbormistr. Musí například dodržet konec zkoušky a ne přetahovat, jak měli ve zvyku někteří režiséři. A taky se musí umět za sbor vždy postavit!

 

Jak tedy zpěváky k práci motivujete?

Motivovat se moc nedá, je to zaměstnání jako každé jiné.

 

Svého času jste byla mezi sbormistry jedinou ženou. Bylo těžké se prosadit?

Byly jsme, pokud vím, dvě. V Brně to byla výborná Dana Komárková, která pak odešla do důchodu. Být ženou v takové funkci nebylo úplně jednoduché, ale měla jsem podporu respektovaného šéfdirigenta Homolky i ředitelů – například Antonína Hardta či později Ladislava Županiče.

 

A kolik žen je v této profesi dnes?

Nemám o tom moc přehled. Nicméně jedna moc šikovná je na mém místě v Karlíně, druhá je manželka režiséra Baláše Jana Balášová.

 

Jakým způsobem se tedy od vašich začátků profese proměnila?

Podmínky za mého působení byly složitější, nejen co se týká angažování zpěváků. Musela jsem například téměř denně vykonávat takzvaný umělecký dozor, tedy dohlížet na představení. Ve smlouvě se jednalo o dvacet dva večerů se zápisem o průběhu představení.

 

Lišilo se nějak i sestavení sboru?

Ve sboru bylo čtyřicet čtyři stálých členů, to dnes žádné hudební divadlo nemá. Do velkých klasických operet jako Noc v Benátkách či Cikánský baron byli angažováni zpěváci z rozhlasu, Národního divadla nebo Státní opery. Byly to takzvané výpomoci. Už za mě se sbory redukovaly. Dnes pak sbor tvoří téměř výhradně externisté.

 

Proč jste si zvolila právě operetu?

Dostala jsem dvakrát nabídku do Státní opery a pak i do jiných divadel, ale preferovala jsem hudební divadlo.

 

V čem je specifická práce na muzikálech?

Je to prostě jiný žánr, který vyžaduje kromě zpěvu také pohyb a činoherní projev. Zatímco v divadle musel zpěvák jeden den zpívat klasický repertoár, například v Netopýrovi, druhý den to byla West Side Story. V soukromé produkci, ve které dlouhá léta také pracuji, si porota vybere specifické lidi přímo pro muzikál. Není výjimkou, že konkurzem projde až čtyři sta uchazečů, jako například v muzikálu Bídníci.

 

Na jakých muzikálech jste se podílela?

Velké muzikály, na kterých jsem spolupracovala, byly například Bídníci, Evita či Miss Saigon. Z českých to byly Zvonkonosy s Laďkou Kozderkovu v hlavní roli.

 

Nějaký čas jste byla zástupkyní ředitele karlínského divadla…

Fungovala jsem několik let jako zástupce ředitele Ladislava Županiče. Jsme spolužáci z prostějovského gymnázia a celoživotní přátelé. Toto období bylo jedno z nejhezčích v mém divadelním životě.

 

Jaký je zájem dnešních mladých lidí o práci sbormistra?

Na tuto otázku nemohu adekvátně odpovědět, nemám přehled.

 

Jaký je rozdíl mezi prací s velkým a malým sborem?

Preferuji práci s velkým sborem a velkým orchestrem. V komorním sboru je náročnější práce v tom, že vyžaduje hlasy barevně sladěné. To, co se mnohdy ve velkém sboru takzvaně „ztratí“, zde neprojde.

 

Takže drobné nedostatky nevadí?

I když hlas nemá ideální barvu nebo kvalitu, ale zpěvák je třeba rytmicky dobrý a má všechny ostatní parametry, je ve sboru prospěšný. Řada zpěváků má pak třeba navíc i předpoklady pro sólový zpěv, ale nemá na to psychicky.

 

A jak se pracuje s dětským sborem?

Z mého dětského sboru vzešla řada výtečných muzikantů. Spolu s kolegy jsme do nich investovali víc času, než je tomu dnes při nedostačující výuce hudební výchovy na školách. Také z karlínského sboru, kde jsem působila víc než dvacet let, vzešla řada sólistů. Mohu jmenovat například Ivetu Dufkovou, Milana Bürgera či Kateřinu Jalovcovou.

 

Dokážete rychle rozpoznat talent člověka?

Ve většině případů dokážu.

 

Práce je to psychicky náročná. Co děláte pro to, aby vás to stále bavilo?

Nikdy jsem nelitovala, že jsem si tuto práci zvolila, a vždy jsem této práci dala přednost, mohu jmenovat například před pedagogickou praxí.

 

Dokážete hudbu vnímat ještě i jinak než jako práci?

Dokážu, ale upřímně doma hudbu moc „nemusím“.

 

Máte nějaké motto, kterým se v životě řídíte?

Neumřít, dokud jsme na živu. To je galské přísloví. A pak také ještě: Se špatnou náladou se stárne velmi rychle. To jsou zase slova Ivana Sergejeviče Turgeněva.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře