Jaroslav Kyzlink - dirigent

Jaroslav Kyzlink se narodil v moravské metropoli, kde vystudoval dirigování sboru a orchestru na Janáčkově akademii múzických umění. Od roku 1992 působil v Janáčkově opeře v Brně nejprve jako sbormistr, od roku 1996 jako dirigent, v letech 2001–03 jako šéfdirigent a umělecký šéf. V letech 2004–06 byl šéfdirigentem Slovenského národního divadla v Bratislavě, v sezóně 2012–13 také v opeře Národního divadla v Praze, kde nyní působí jako stálý host. Od sezóny 2014–15 je šéfdirigentem Slovinské národní opery Lublaň. Spolupracuje s mnoha symfonickými orchestry, hostuje na festivalech doma i v zahraničí. Opakovaně je zván k nastudování nejrůznějších hudebních děl do operních domů v Japonsku, Dánsku, Německu, Řecku a v dalších zemích. Jako hostující profesor působí od roku 2006 na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

foto: Robert Vano

Můžete se letmo zmínit o svém dětství a o své rodině? Vaším dědečkem byl významný muzikolog prof. Bohumír Štědroň. Myslíte si, že jste vztah k hudbě zdědil? 

To, že si každý neseme nějakou genetickou výbavu od našich rodičů a prarodičů, je jasné. Sobotní návštěvy u dědečka, který hrával ve svém domácím obleku na klavír, anebo se mnou a bratrem maloval nějaké noty, patří k mým prvním vzpomínkám z dětství. Za stejně důležité považuji, kdy a jak se vztah a eventuálně nějaký talent probudí. Pro mne tímto impulsem bylo účinkování v dětském sboru Kantiléna – dodnes se všemi tehdejšími „kolegy“ na sbor i sbormistra Ivana Sedláčka vzpomínáme. Aniž jsme si to tehdy uvědomovali, získali jsme řadu podnětů, které nyní ve svých profesích úročíme.

Musí podle vás mít člověk hudební nadání od narození v krvi, nebo se dá talent a dovednosti získat třeba studiem a prací? 

Dá se nestudiem a neprací úplně zahodit! Ale „v krvi“, nebo jinde, to mít člověk musí. Přijde mi vždy až líto každého umělce, který cvičí a snaží se do úmoru a je to – v dobrém – vidět nebo slyšet. Ale pak na jevišti nebo při koncertě stejně „někdo to dá a někdo nedá“ – neměřitelnost je na umění přece tak krásná. Ale okřídlené heslo všech flákačů „cvičí jen netalentovaní“ rozhodně nepodepisuji!

foto: Robert Vano

Jako šéfdirigent jste kromě Brna poznal také Slovenské národní divadlo v Bratislavě, pražské Národní divadlo a nyní nově Národní divadlo v Lublani. Jste šéfovský typ? 

To asi není otázka na mne, každý definici šéfovského typu vnímá rozdílně. Je pravda, že mě mimo hudby samotné zajímají i věci okolo – nejen organizační, ale i jakési budování repertoáru, značky a souboru. Říkám si, pokud po těch lidech něco chci a vyžaduji výkony, mám i odpovědnost za to, kolikrát a co hrají a zkouší, jaké mají k tomu podmínky apod. Bohužel, v našich vodách jste často mezi dvěma či více kameny, protože ze strany vedení či zřizovatele vás jako šéfa tlačí úplně k jiným krokům a poměr mezi odpovědností a pravomocemi je mnohdy tolik nevyvážený, že se zdá někdy lepší přijít jako host, udělat svoji práci a s úsměvem zase pokračovat dál. Ale nevzdávám to … zatím.

Na kterou svoji operní inscenaci nejraději vzpomínáte? 

Mám jich spoustu rád, a pokud si mám jednu vybrat – určitě na Janáčkovu Jenůfu z roku 2004, kterou režíroval David Pountney – na spolupráci s ním, na fakt, že se tehdy vůbec podařilo kooprodukci s vídeňskou operou zrealizovat, na legendární sólistku Anju Silju, která Kostelničku zpívala tehdy naposledy i na ostatní sólisty a celý tým. A pak je to také Káťa Kabanova se Zdeňkem Kaločem, pro kterou nám scénu ze dřeva vysochal Vladimír Preclík. Nebo úžasná Brittenova opera Peter Grimes, kterou jsem v roce 2005 nastudoval ve Slovenském národním divadle. A také Mozartova Kouzelná flétna – nejprve s režisérem Janem Kačerem v Brně před patnácti lety a letos s Vladimírem Morávkem v Praze.

foto: Robert Vano

Které nové premiéry jste v poslední době připravil a které vás v nejbližší době čekají? A budete v příští sezoně něco nového dirigovat v Praze? 

V letošní sezoně mám nová nastudování krásně „chronologicky“ i stylově seřazena. Po Gluckově Orfeovi v Lublani jsem nastudoval již zmíněnou Mozartovu Kouzelnou flétnu ve Stavovském divadle, nyní připravuji Bizetovu Carmen opět pro Lublaň a ihned následuje Pucciniho Tosca pro Brno, na léto je plánována nová produkce Janáčkovy Jenůfy pro Dánskou národní operu. V další sezóně bude moje spolupráce se souborem Opery ND pokračovat, nastuduji operu Julietta od Bohuslava Martinů. Jsem moc rád, že naše náklonnost se souborem je oboustranná, velmi si toho vážím a těším se na každý další večer.

foto: Robert Vano

Jak hodnotíte současný stav naší první scény pod novým vedením v čele s Janem Burianem? 

Na hodnocení je jistě brzy, leccos zatím jen napovídají určité dílčí kroky. Ale všichni v Národním divadle i celá divadelní veřejnost očekávají, co bude následovat a jaká vize organizace naší první scény bude představena a postupně realizována. Velmi důležitým bodem bude jistě řešení situace s plánovanou rekonstrukcí budovy Státní opery – to, jak bude organizován po jejím uzavření operní provoz v Praze, jistě mnohé napoví.

Na co byste rád pozval diváka, který si dosud do opery nenašel cestu? 

Myslím, že zrovna Mozartova Kouzelná flétna v kouzelném Stavovském divadle je pro prvodiváka určitě dobrý tip, nebo Smetanova Prodaná nevěsta či Verdiho La Traviata v Národním divadle. Všichni bychom rádi jistě prolomili u nás rozšířený mýtus, že Janáček je složitý a nějak „se na něj nechodí“ – v zahraničí je o jeho opery enormní zájem, jsou skvěle napsané, strhující, nejsou dlouhé. Takže další tip pro vaše čtenáře: do Národního divadla na Janáčkovu Její pastorkyni neboli Jenůfu!

Ve vaší profesi je asi důležité působení i v cizině, neustálé hledání, zdokonalování se… 

Máte pravdu, tak jako v každé profesi. Rozhled, možnost jakési konfrontace a hledání kontextu jsou nezbytné. Nelze se uzavřít v menším či větším divadle a tvrdit sám sobě i svému okolí, že to tady děláme nejlépe. To je v umění ještě nebezpečnější než v jiných oborech.

foto: Robert Vano

Dirigujete pouze opery, jak vnímáte rozdělování dirigentů na operní a symfonické? 

Je pravda, že někteří kolegové se opeře vyhýbají, nerozumí zpěvákům a hlasu. Ale je to otázka určité specializace, tak jako někteří dělají lépe hudbu soudobou, jiní třeba pouze baroko. Nějaké paušální škatulkování odmítám. I když je v současnosti těžiště mé práce v operních domech, rád pracuji se symfonickými orchestry na čistě instrumentálních programech, nebo diriguji díla předromantického období – je to nádherné a osvěžující moci střídat století, obsazení i hudební formy.

Jaké máte dirigentské vzory, posloucháte ještě vůbec operní nahrávky?

Pokud mám čas, rád si poslechnu živé historické záznamy práce „starých“ dirigentů – např. Tulio Serafin, Francesco Molinari-Pradelli – je fascinující, jak ctili text a notový zápis a jak jsou tato provedení „staré školy“ stylově čistá a precizní, přitom nikoli chladně „zvukově vytříbená“, jako některé moderní nahrávky. Z českých dirigentů velmi ctím Ančerla, Kubelíka, velmi rád bych zblízka poznal práci dirigenta Františka Neumanna, který mezi válkami řídil nejen všechny Janáčkovy opery, ale i celý soubor a později brněnské divadlo.

foto: Robert Vano

Je známo, že dirigenti na hranice důchodového věku příliš nedbají. Určitě je v nich cosi, co je žene neustále dopředu. 

Máte pravdu, že se říká, že naše povolání je vhodné pro dlouhověkost. Na druhé straně spoustu dirigentů odnesli přímo z pódia! Nevím, co žene dopředu kolegy, každého asi něco jiného. Mě moje práce baví a většinou i těší, pokud nebudu mít příliš akutní tenisový loket, rád budu dirigovat ještě hodně dlouho.

Děkuji za rozhovor.

Text: Vladimír Stibor

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Mlýnec www.mlynec.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře