Jiří Jahoda - houslista


Jiří Jahoda
Jiří Jahoda, foto: Pavol Bigoš
10.01.2011 08:48 | Michaela Lejsková

 

 

 

 "Tréma je jako pocit zodpovědnosti." Jiří Jahoda

 

 

 

 

 

 

Atmosféra kavárny Slávie, zhruba dvouhodinový rozhovor s houslistou Jiřím Jahodou. Obojí velmi zajímavý předvánoční zážitek. Tento charismatický energický muž umění nejen tvoří, ale snaží se ho i „prodávat“ široké veřejnosti. Za svůj největší úspěch považuje nadšené publikum, zejména to, jak říká: „nepolíbené klasickou hudbou“. Pojďte se spolu s námi dozvědět mnoho zajímavých informací o dalších úspěších, zážitcích a cílech znamenitého houslisty Jiřího Jahody.

Jiří Jahoda
Foto: Pavol Bigoš

 

Pane Jahodo, máte Uměleckou a reklamní agenturu Globart, jste zakladatelem a členem Moravského klavírního tria, působíte po boku své manželky v uskupení Jahodové duo. Jak se to vše dá zkombinovat a stíhat?

Je zajímavé, že tato informace již prosákla, protože Jahodové duo funguje velice krátce. Je takřka v ilegalitě. My jsme s manželkou již dvanáctým rokem, tedy ne spolu, ale tak dlouho se známe. Dosud jsme spolu ale nehráli, protože se u toho hádáme. Až teď, v posledním půlroce, jsme z popudu manželky založili Jahodové duo. Občas někde hráváme, ale zejména na soukromých akcích.

 

A jak to vše stíháte?

V podstatě stíhám. Dříve jsem byl zástupcem koncertního mistra orchestru Městského divadla v Brně, takzvaně „u Moši“. Předtím jsem asi pět let hrál ve Státní filharmonii Brno. Jak jsem postupně opouštěl hromadné soubory a velké orchestry, zbýval mi čas i na další aktivity.

 

Dáváte nějaké oblasti přednost? Nebo jinak – co z toho děláte nejraději?

To si vyžádá většinou situace. Když máme hodně koncertů s triem, nebo jsme někde na turné, pochopitelně se jen velmi omezeně můžu věnovat agentuře. Pak jsou období, kdy máme koncertů méně, a přiznám se, že koncerty schválně plánuji tak, aby byly v souvislé šňůře a potom bylo volno. A v tomto volnu rozpracuji v agentuře další projekt, který zase vyvrcholí nějakými koncerty.

Jiří Jahoda
Foto: Pavol Bigoš

 

Co bylo podnětem pro založení umělecké agentury Globart? Myslíte si, že jako umělec umělcům rozumíte lépe? Že víte, jak je prosadit?

Tak to je asi ta základní výhoda. Ale prvotním podnětem bylo získat trošku více prostoru jak pro sebe, tak i pro kolegy, kterých se velmi vážíme a kterým se tohoto prostoru v již zaběhaném prostředí nedostávalo. Šlo o vytvoření nových příležitostí a k tomu právě posloužila agentura.

 

Dá se podle vás v současnosti plnohodnotně a dobře živit uměním, i když umělec nepatří do světoznámé špičky?

Myslím, že ano. Je to těžké, protože člověk musí zvládnout více profesí. Musí vlastně překročit jakousi úroveň, na které ovládá svůj nástroj. Je nutné, aby byl umělec schopen zahrát sólově, nejen v orchestru. To je taková základní a prvotní podmínka. U nás to totiž funguje následovně: Spoustu se toho naučíme na škole, postupně nabýváme nové schopnosti v orchestrech, ale zároveň hodně schopností zase ztrácíme. Po vstupu do orchestru přestanete na housle pravidelně cvičit. Když to zjednoduším, ztratíte schopnost hrát sólově. Nebo když i sólově hrajete, tak se to lidem moc nelíbí. Například zvuk vašich houslí už není tak hezký, jako když hrajete s dalšími dvaceti houslisty v orchestru, kde se zvuk pojí dohromady. Člověk se naučí s kolegy souznít, ale jemu samotnému se vytrácí do jisté míry kvalita jeho tónu i technické vybavenosti.

 

Vyzkoušel jste si být sólistou, komorním i orchestrálním hráčem. Jak se liší pocity, které prožíváte na jevišti? Je to o něčem jiném, mít vedle sebe spoluhráče z orchestru, nebo naopak stát na podiu sám například jen s doprovodem klavíru?

Ten pocit je úplně jinačí. Když hrajete v orchestru, máte daleko menší pocit odpovědnosti, protože o tu zodpovědnost se dělí celý orchestr, třeba sto lidí. Je to tedy rozhodně větší pohoda. Když hrajete sám a uděláte byť jen drobnou chybičku, tak ta drobná chybička je opravdu velmi slyšet.

 

Jak jste na tom s trémou? Míváte před vystoupením ještě trému? Býváte nervózní?

Je to pokaždé jinak. Člověk má trému vždycky. Akorát se ji postupem času buď naučí, nebo nenaučí zvládat. Mám takovou teorii, že na všechno si zvyknete. Člověk je zkrátka takový tvor. Postupem času se u mě vytratila taková ta tréma, co vám škodí. Tréma jako pocit zodpovědnosti je samozřejmé potřebná. Jakmile ji člověk ztratí, tak ztratí zábrany a potom už to je špatné. Když se někdo hned po škole nenaučí trému ovládat, nemůže sólově vystupovat.

Jiří Jahoda
Foto: Pavol Bigoš

 

Váš otec je houslistou. Byl to ten důvod, proč jste se rozhodl pro kariéru houslisty i vy? Takový ten prvotní impuls to určitě byl. Ale mě muzika jednoduše bavila. Nakonec to vykrystalizovalo v to, že to byla jedna z věcí, která mi šla. A tak jsem u hudby zůstal.

 

Některé koncerty i sám uvádíte. Přechod z mluveného slova k hraní a naopak je velmi těžký. Je to tak?

Je to těžké. Člověk musí posluchačům něco říct. Nebo jinak, nemusí. Ale já jim toho chci říct spoustu. Lidé mají totiž mnohdy pocit, že klasická hudba je zahalená tajemstvím, do kterého oni nikdy neproniknou. A to mě velmi zlobí. Naopak bych chtěl, aby posluchači do našich tajemství co nejvíce pronikali. Protože se s nimi chci o to vše podělit. Studoval jsem velmi dlouho, mnoho jsem tomu obětoval, tomu, abych hrál a co nejvíc lidí mohlo cítit radost, kterou při hraní prožívám. Například je hodně těžké vysvětlit obsah skladby. Skladatelé množství skladeb komponovali z nějakého důvodu. Například Bedřich Smetana napsal Klavírní trio g moll, Z domoviny, z velice smutného podnětu. Zemřela mu dcera. Když někomu zemře někdo blízký, je to pro něj to nejhorší, co se mu může stát. A na Smetanu to tak samozřejmě zapůsobilo.

Klavírní trio g moll je ovšem nádherné. Tklivé, romantické, smutné, ale je tam i takový optimistický gejzír hudby, který vytryskne až na jeho úplném konci. Bedřich Smetana se napsáním tohoto díla vlastně postavil na nohy. Samozřejmě jsem u toho nebyl, ale tak nějak si to představuji. Dopsal skladbu, zaklapl desky, odhodil pero s inkoustem a částečně se s tím vyrovnal. Lidé pochopitelně tyto informace nevědí. Jen to, že se trio jmenuje: Bedřich Smetana, Klavírní trio g moll, Z domoviny. Skladatel však všechny své pocity zašifroval do hudby. A když tohle vím, je to jedna z věcí, kterou publiku na koncertě říkám. Aby když trio poslouchají, v něm mohli hledat, jak to ten skladatel vlastně myslel. Jestli jsou schopni se s ním ztotožnit. Na každého to samozřejmě působí jinak. Ale díky těmto znalostem mohou posluchači k dílu získat niternější vztah.

 

Ještě jeden dotaz k moderování koncertů. Je těžké „přepnout mozek“? Začít mluvit, nějakým způsobem koncert uvést, a hned potom hrát? Jste schopen se soustředit na každou věc v ten určitý moment, nebo například i během hraní se vám v hlavě skládají slova, která potom řeknete?

Správně by si to člověk měl nachystat dopředu. Ale to já neumím. I když si najdu fakta o dílech a autorech, což je pochopitelně nutné, v momentě kdy přijdeme na podium, naladíme si a já se podívám do publika, je často všechno jinak. Často mě něco napadne a já začnu z úplně jiného konce.

 

Takže improvizujete?

Ano, vždycky. Mám připraveno dopředu, co chci posluchačům říct, a to jim samozřejmě řeknu, ale improvizuji pokaždé. Není to o tom, že bych se jako herec naučil nějakou roli a pak ji odvykládal. To neumím.

Jiří Jahoda
Foto: Pavol Bigoš

 

A během hraní?

Stává se, že třeba vykládám o nějaké skladbě, potom hrajeme a mě napadne, vždyť jsem neřekl to a to. Blížíme se k další skladbě a mně v hlavě běží, teď o ní řeknu toto. Pak se přistihnu, že hrajeme a že najednou už jsem na dalším a dalším řádku notového materiálu, nebo dokonce na další stránce. Protože částečně umíme skladby zpaměti, i když hrajeme z not, tak až za nějakou dobu se někdy přistihnu, že jsem přepnul na autopilota. To procitnutí je strašně nepříjemné a zavání to průšvihem.

 

Máte oblíbené autory, které interpretujete raději než jiné?

Nejraději mám romantickou hudbu. Z oboru klavírního tria, což je takový můj hlavní umělecký záběr, mám velmi rád hudbu Dvořáka a Smetany, ze světových autoru je to Čajkovskij. Jeho Klavírní trio a moll, op. 50, což je jedno z nejznámějších i nejtěžších klavírních trií, vyloženě miluji.

 

Jak stíháte při vašem plném pracovním nasazení cvičit? Hrajete denně určitý počet hodin, abyste se udržel „v kondici“?

To se tak říct nedá. Když mám koncert, vím, že se na něj musím připravit. A průběžně se připravuji na zkoušky. Je to takový zápas s časem. Na každém koncertě člověka napadá, že tomu mohl dát ještě více.

 

Neděláte to tedy tak, že například v osm vstanete, do dvanácti cvičíte a pak se začnete věnovat jiným věcem?

To by byl takový ideální svět. Tak to u mě ale nefunguje. Navíc mě to ani nebaví. Musím mít na cvičení náladu a musí mě to bavit. A to hodně dlouho před koncertem. Jakmile se koncert začne přibližovat, nějaké baví nebaví jde stranou. Většinou se jedná až o ten večer před samotným koncertem. Ale třeba čtrnáct dní, tři týdny před vystoupením, když nemám náladu, na housle nehraji vůbec. Většina těch věcí je v repertoáru, pak už se to vždy jen doladí, opráší.

 

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?

Já ty úspěchy nemám moc rád. Ale ne, to je samozřejmě hloupost, každý má rád úspěchy. Spíše nemám rád takové to posuzování, že někdo hrál tam na tom pódiu, tu a tu soutěž. Za svůj největší úspěch v kariéře považuji to, že se můžu hudbou živit a že se tím i poměrně dobře uživím. Potom se to dělí na hezké a hezčí zážitky. A to nesouvisí s úspěchem a finančním ohodnocení. Takže takové to porovnávání nemám rád.

 

Dobře, co tedy patří do těch hezčích zážitků?

Tak třeba krásný zážitek byl, když jsme s Moravským klavírním triem hráli v jednom městě na jihu Španělska, v Malaze. Tehdy jsme tam nemohli najít koncertní sál. Bylo nám to divné, protože pořadatelská agentura, která zajišťovala celé naše turné po Španělsku, nás výslovně upozorňovala, že koncert v Malaze je pro naše další působení ve španělském regionu velice důležitý. Podle toho, jak se na tomto koncertě zapíšeme, nás budou pořadatelé zvát na další akce a také odměňovat. Říkali jsme si, když je to takové prestižní, tak jak to, že nemůžeme najít koncertní sál. Vstupem byla jen taková nenápadná kovová brána. V budovách, které byly již historicky zcela přestavěné, se však skrýval krásný starobylý sál. Nejsem schopen určit, z jakého období, snad ze 17. století. Bylo vidět, že se nerenovoval alespoň sto let. Vše bylo ale zachovalé. Pořadatel nás doprovodil do šatny. Dali jsme si generální zkoušku a poté jsem si všiml, že na stěnách šatny visí obrázky. Takové ty obrázky skladatelů a virtuózů, co jsem vídával ve škole. Obrázky Wagnera, Paganiniho, Berlioze, našeho Kubelíka a mnoha dalších. Dělali jsme si z toho legraci. Před koncertem jsme ale objevili, že každá z těch fotografií byla podepsána a bylo tam i datum. Pátrali jsme v programu a zjistili, že tento náš koncert měl strašně vysoké číslo. Pořadatel nám vysvětlil, že tato koncertní řada, ve které hrajeme, probíhá nepřetržitě od počátku 19. století. A všichni ti pánové a dámy, co viseli na zdech, tam před námi opravdu účinkovali. To nám tedy spadly brady. Jak jste se mě ptala na pocit zodpovědnosti, na trému, tak tam se dostavila. Když jsme si uvědomili, že hrajeme v jedné koncertní řadě se všemi těmi mrtvými, jejichž výkony jsou pro nás vzorem a jsou nedostižné.

Jiří Jahoda
Foto: Pavol Bigoš

 

Teď tam tedy visí i vaše fotky?

My jsme tam svoje fotky sice podepisovali, ale jestli je tam pověsili, to nevíme. Oni tam asi už tehdy založili takovou marketingově prozíravou tradici, že si od všech nechali podepsat fotky a počkali sto let, co z toho bude. Potom je buď pověsí, nebo nepověsí. Tak to byl úžasný zážitek. Musím přiznat, že se mi to honilo hlavou i při koncertě. Ale měli jsme štěstí, že na programu byl v jeho druhé polovině právě onen zmiňovaný Čajkovskij, kterého mám rád a kterého rádi hrají i kolegové z tria. Myslím si, že tehdejší jeho provedení bylo jedno z našich nejlepších. Nebo alespoň jsme to tak cítili.

 

Máte nějaký sen, který byste si chtěl v uměleckém životě splnit?

Co se týče klavírního tria, tak takový nejbližší cíl trochu souvisí s tím, že jsme všichni rodilí Brňáci, ale v Brně kromě našeho Novoročního koncertu prakticky nevystupujeme. Což je takové paradoxní. Máme tedy cíl, který považuji za reálný, že v Brně vytvoříme vlastní komorní cyklus. Cyklus Moravského klavírního tria a jeho hostů. Chtěli bychom vytvořit radu čtyř až pěti koncertů rozprostřených do celé koncertní sezóny, právě zde v Brně.

 

A nějaké cíle ze vzdálenější budoucnosti? Chtěl byste dosáhnout něčeho dalšího?

Tak takovým tím největším cílem je, aby se nám podařilo stabilizovat další sezóny, aby počet koncertů neklesl v roce pod padesát. Aby práce mohla být opravdu soustavná a dařilo se nám průběžně koncertovat a studovat nová díla. Aby nevznikaly příliš velké prodlevy mezi jednotlivými vystoupeními. Jak je mezera mezi veřejnými vystoupeními delší než měsíc, tak to považuji za chybu v práci. Nebo spíše za něco, čím zbytečně klesá úroveň souboru. Mluvíme o Moravském klavírním triu. Žádné další velké cíle nemám. Rodiče a pedagogové mi často vyčítali nedostatek ctižádosti. Nikdy jsem zkrátka nebyl soutěživý typ. To, jak všichni chodili po soutěžích a řešili, kdo hraje lépe, se mě netýkalo. Já razím zásadu, ať si každý hraje, jak chce. Nakonec každý hráč, který na dnešním trhu vystupuje, je nějakým způsobem zajímavý. Kdyby nebyl, tak by na něj nechodili lidi a nemohl by vlastně hrát. A jestli má někdo zajímavější tón, lepší techniku, souhru, intonaci, tak to je jedno. Nakonec o tom v konečném důsledku rozhodnou vždycky posluchači. A posluchači nejsou hloupí.

Jiří Jahoda
Foto: Pavol Bigoš

 

Myslíte si, že hudební svět neustále vnímá vážnou hudbu jako něco, co není pro každého?

Myslím si, že to tak vnímá nejen hudební svět, ale i většina lidí. A to je právě ta chyba. Hudebníci si mnohdy stěžují, že na koncerty chodí málo posluchačů. Proč jich ale chodí málo? Protože mají pocit, že je to něco, čemu oni nerozumějí a co se jich nemůže týkat. Ale je to chyba těch lidí? Ne, je to chyba těch, co jim to špatně zahrají anebo špatně vysvětlí.

 

Jak probíhají vaše koncerty? Abyste přiblížil klasickou hudbu více lidem…

Na náš koncert si většinou připravujeme více skladeb, než kolik jich je v programu. Dáváme lidem často vybrat, co chtějí slyšet. Někdy to píšeme rovnou do programu. Například napíšeme: Slovanský tanec Antonína Dvořáka na přání posluchačů. Připravíme si třeba dva, tři, čtyři Slovanské tance a potom se na koncertě ptám lidí, který by chtěli slyšet. Zahraji jim kousek, melodii, aby poznali, o který tanec se jedná. Potom se hlasuje. Posluchači tak mají skvělý pocit, že jsou přímo vtaženi do programu. Ale nedá se to samozřejmě dělat s dlouhými závažnými díly. Když je klasický koncert, kde hrajeme dvě tři klavírní tria, necháme posluchače hlasovat o přídavcích. Dále se někdy ptám diváků, jak se jim to líbilo a ti jsou často překvapeni. Už se nám stalo, že nám pán řekl, když jsme hráli Brahmse, že to bylo takové smutné a že se mu to nelíbilo. Pánovi jsme potom zahráli veselou skladbu na začátku druhé půlky, aby to bylo jen pro něj a nebyl to přídavek.

 

A teď taková odlehčená otázka na závěr. Asi se shodneme, že život umělce není jednoduchý. Ani život s umělcem. A i vaše manželka je umělkyní a je i součástí reklamní agentury Globart. Jak vypadá váš společný život?

Společný život začíná mnohdy tak, že nás probudí telefon. Například dnes kolem osmé hodiny ráno. My si rádi pospíme. Volala paní pořadatelka, jestli když budeme hrát na ten klavír, jestli ho mají dát na pódium. Tak jsem ze sebe vyblekotal, že ano… Tak i takové dotazy dostáváme. Na takový koncert se ovšem moc těším, protože s největší pravděpodobností přijde takové to, jak říkám, nepolíbené publikum. Tedy pospíme si, vstaneme a potom řešíme, co nás pálí – termíny koncertů, co, kdy, kde. Ted jsme už tři, máme ročního syna, takže často řešíme i to, kam dát dítě. Ale v tomhle nám hodně pomáhá babička. Určitě tím, že se oba zabýváme uměním, se dokážeme vzájemně více tolerovat a chápat problematiku uměleckého života. Přináší to výhody i nevýhody. A nevím, jestli výhody převažují nad těmi nevýhodami. Praktický život není jednoduchý. Náš provoz zasahuje pochopitelně do večerů, kdy jezdíme po koncertech. Tam nastávají třecí plochy. Zkrátka zvládáme to, jak se dá.

Oblek,  

 

Text: Jitka Šmídová

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk

 

Doplňky: Klenoty Hanák

Make up a vlasy: Toni and Guy, Brno

Oblečení: CEREMONI

Lokace pro focení: Besední dům Brno

Jiří Jahoda
Jiří Jahoda
Jiří Jahoda
Jiří Jahoda
Jiří Jahoda


Tagy: hudba, hudba, umění

Přidej komentář





Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel

31.03.2016 | Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba ...


David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec
David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 | „Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ ...


Honza Jareš - zpěvák a klavírista
Honza Jareš - zpěvák a klavírista

26.02.2016 | Na české scéně je několik výjimečných umělců a Honza Jareš se krok po kroku dostává mezi ...


Dalibor Janda - zpěvák, skladatel
Dalibor Janda - zpěvák, skladatel

17.02.2016 | Přestože zpívat začal velmi brzy, do povědomí lidí se dostal až ve svých třiceti letech. Píseň ...


Lucie Králová – DJane, moderátorka, producentka
Lucie Králová – DJane, moderátorka, producentka

15.02.2016 | O dámě, která se prosadila v oblasti DJingu nejen v ČR, ale také v zahraničí, bylo řečeno: ...











Komentáře na Facebooku