Jitka Zelenková - zpěvačka


Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová
13.05.2015 08:05 | Eva Procházková

Kdo by neznal píseň Ty mi smíš i lhát, kdo by neznal sametový hlas Jitky Zelenkové. Mnoho krásných písniček, ceny odborných porot z pěveckých festivalů. A přece ji někteří posluchači spojují pouze s doprovodnou skupinou Karla Gotta, s nímž čtrnáct let spolupracovala. Jitka Zelenková se pohybuje v hudební branži od roku 1967, kdy vyhrála celostátní soutěž Talent 67. Svou první sólovou desku vydala ale až v r. 1980 a od té doby ještě dalších osmnáct, velmi úspěšných. Její doménou jsou především baladické písničky s poetickými texty, kterými v komorních recitálech oslovuje diváky po celé republice.

Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Přála jste si odmalička stát se zpěvačkou?

Vyrůstala jsem obklopena hudbou – táta dirigent, máma zpěvačka. Od šesti let jsem hrála docela dobře na klavír, přestala jsem v kritických šestnácti, což mě dnes mrzí. Když mi bylo deset, onemocněla jsem na škole v přírodě kloubovým revmatizmem a posléze zánětem srdečního svalu, pobyla jsem si šest neděl v nemocnici, kde se mi ale docela líbilo. A to bylo, pokud si vzpomínám, jediné období, kdy jsem nechtěla být zpěvačkou, ale sestřičkou či doktorkou. Jinak jsem ale nutila spolužáky za mého klavírního doprovodu o přestávkách ve škole zpívat, opisovala jsem si všemožné písničky do různých notýsků a představovala si svou hvězdnou kariéru.

 

Rodiče vám fandili?

Zpočátku moc ne. Ale když jsem si stála za svým, táta mě nakonec podpořil. Maminka byla zklamaná, přála si mít dceru vysokoškolačku. Když viděla, že na její vysněná práva nepůjdu, chtěla alespoň, abych hudbu vystudovala. Jenže paní profesorka, k níž jsem potom chodila na zpěv, mě začala učit operní techniku, čímž mi úplně „rozházela“ rejstříky. Výuku jsem přerušila a vrátila se ke svému přirozenému zpívání. Já prostě nejsem studijní typ.

Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Vám se ve škole nedařilo?

Učení nebylo mou prioritou. (smích) Když jsem v sedmnácti vyhrála celostátní pěveckou soutěž Talent 67, začala jsem ještě při škole vystupovat jako host v divadle Apollo. A tam si mě vyhlédl ředitel Rokoka, který mi nabídl angažmá hned po maturitě, tedy za rok. Od té chvíle mě učení logicky přestalo zajímat. Na nic jiného než na zpívání jsem tenkrát nemyslela, pořád jsem něco poslouchala, zkoušela si. Naštěstí mám techniku i frázování jako dar od Pána Boha.

 

Takže hned po maturitě jste začala zpívat…

Už o prázdninách jsem začala vystupovat na různých akcích, například na Libereckých výstavních trzích, hostovala jsem s orchestrem Karla Vlacha a v září roku 1968 jsem nastoupila do Rokoka. Alternovala jsem role s Martou Kubišovou, svým idolem. Podle ní jsem si začala i výrazně líčit oči, tenkrát krémem na boty… Učila jsem se stoupat si správně do světla, chodit po jevišti, vnímat diváky. Měla jsem velké štěstí na setkání s lidmi, kteří mi v mých začátcích pomohli – ať už to byl Josef Vobruba, Gustav Brom, s nímž jsem absolvovala svou první živou nahrávku i první zahraniční vystoupení, Karel Vlach, ale i Yveta Simonová s Milanem Chladilem, kteří mi nabídli hostování ve svém programu. Nikdy jsem nepocítila žádnou řevnivost, ale musela jsem opravdu tvrdě pracovat.

Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Věděla jste od počátku, která hudba bude ta „vaše“?

Zpočátku jsem zpívala, co mi kdo nabídl, svou cestu jsem teprve hledala. Líbila se mi spolupráce s jazzovým kvartetem Karla Velebného, líbil se mi i společný program se sourozenci Ulrychovými. Ráda jsem zpívala swing, který jsem měla možnost zkusit si jako host větších kapel. Mou budoucí parketu odhadl tenkrát nejlépe Jiří Štaidl a Darek Vostřel, který věděl, že taneční hity nejsou pro mě to pravé, že se uplatním hlavně v dramatických polohách pomalejších písní. To se potvrdilo po mém seznámení s textařem Edou Pergnerem. Začali jsme systematicky spolupracovat, vlastně to trvalo až do jeho smrti. Jeho texty přesně vystihovaly mou náladu, mé pocity, proto se mi tak krásně zpívaly.

 

A jak to bylo s nabídkou Karla Gotta?

Vzala jsem si v Rokoku neplacené volno, chtěla jsem se věnovat pouze zpívání. A než jsem se stačila vrátit, Rokoko zavřeli. Zůstala jsem na volné noze a do toho přišel Karel Gott, psal se rok 1973. Oslovil mě a Janu Kociánovou, abychom mu zpívaly doprovodné vokály a hlavně nám nabídl sólové příležitosti. Později v doprovodech Janu Kociánovou nahradila Vlasta Kahovcová a Jarmila Gerlová. Byla to úžasná šance, a tak jsem se jí chopila.

 

Snažila jste se něco okoukat, nebo jste chtěla zůstat jiná, svá?

Samozřejmě, že jsem chtěla zůstat svá, zároveň ale bylo opravdu co se naučit, co pozorovat. Pro mě to byla vysoká škola profesionality. Sledovala jsem, jak sestavuje program, jak si váží diváků. V jeho kapele bylo plno skvělých muzikantů, třeba Rudolf Rokl, Felix Slováček, Václav Týfa. Zůstala jsem u Karla Gotta čtrnáct let, vedle toho jsem pracovala i na své sólové kariéře. S Felixem jsme si vytvořili svůj vlastní program, autorem byl Miroslav Horníček, režisérem Ján Roháč, a tam jsem poprvé začala systematicky vybírat své baladické písně, filmové melodie, byla to hudba, v které jsem se našla, i když jsem velmi často narážela.

Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Proč?

Pro organizátory a dramaturgy jsou mé písně příliš smutné, příliš pomalé. Bojuji s tím vlastně celý život, i dnes. Přestože publiku se takové písničky líbí, stále musím někoho přesvědčovat, vysvětlovat… Kolikrát já už slyšela: „něco veselejšího, rychlejšího“ – nemám tu větu ze srdce ráda, cítím to jako velké nepochopení a trápí mě to. Pořád mám pocit, jako by někdo stále chtěl měnit směr, kterým chci jít.

 

Přesto ty pomalé, baladické písně vám zajistily přízeň posluchačů…

Ano, písně Ty mi smíš i lhát, Zpívání, Smůla bude v tom, Bez lásky láska není, Rád a další podobné, to byly hity, díky nimž jsem získala publikum, které mě už neopustilo. Pro Redutu jsem připravila recitál s Rudolfem Roklem a kytaristou Pavlem Fořtem, postupně jsem připravila program s větší kapelou a začali jsme jezdit po celé republice. Měli jsme velký úspěch, sály byly vyprodané. V roce 1980 jsem vydala svou první desku, o dva roky později druhou a pak další a další.

Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Kdy jste od Karla Gotta odešla?

Přestože jsem měla i své pořady, u Karla jsem zůstávala. Půjčoval mi aparaturu, světla, zpívala jsem s jeho hudebníky, díky němu jsem se dostala do mnoha zemí západní Evropy, kam byl jako populární zpěvák neustále zván. Teprve v roce 1987 jsem se rozhodla odejít. Nechtěla jsem se nechat zatlačit agenturou Pragokoncert do projektu společného zpívání s Ivetou Bartošovou a Michalem Penkem a udělala jsem radikální řez. Po smrti nenahraditelného Rudolfa Rokla jsem začala zpívat s kontrabasistou Františkem Rabou a vynikajícím klavíristou ruské národnosti Lvem Rybalkinem. A vystupujeme spolu dodnes.

 

Na repertoáru máte i velmi krásná dueta, s kým váš hlas nejlépe ladí?

Měla jsem několik pěveckých partnerů, s nimiž jsme zpívali překrásné písničky. Třeba s Karlem Gottem hit Kéž jsem to já, nebo s Karlem Zichem, mým kamarádem, který bydlel naproti v ulici, jsme měli velký úspěch s rokenrolovou baladou Takový nejsi. Mou srdeční záležitostí byl duet Můj ideál s Karlem Černochem, Kterýje podle mèho názoru je srovnatelný s americkým originálem. Pro mě a Tondu Gondolána vznikl swingový duet Jen pár večerů a dal jméno desce, která vyšla v roce 1993 a které si po muzikantské stránce vážím snad ze všech nejvíc.

Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Často zpíváte i pro charitu…

Ano, a pokud je to na dobrou věc, neodmítám. Bývá to tak deset koncertů ročně na dobročinné účely. Snažíme se vždycky si zjistit, kam finanční prostředky přijdou, jestli opravdu pomohou. Podpořili jsme mnohé projekty, několikrát jsme rádi hráli pro Domov Karla Boromejského v Řepích, pro obnovu kostela, pro boj s rakovinou, pro výzkum mladých vědců v Brně.

Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Když se podaří recitál a přijde plný sál, to je nad všechna ocenění. Těší mě živé koncerty s mými skvělými muzikanty, s nimiž stačí domlouvat se očima. Mám radost, když „jdou“ lidé s námi, což se pozná od první písničky, a je to pro mě velmi důležité. Celý život bojuji s pochybností, zda něco dělám správně, zda to posluchače zajímá, jestli vůbec přijdou. Je to asi tím, že maminka ke mně bývala velmi kritická, povzbuzení či pochvaly, které člověk v jistém věku potřebuje k získání sebejistoty, se mi nedostalo.

 

A co je naopak nejobtížnější?

Někdy až neuvěřitelné podmínky ke koncertování. Přijedete, zjistíte, že nejsou klíče, není šatna, není zatopeno, na toalety se chodí přes diváky… Naštěstí mým hobby je být za jakýchkoliv okolností profesionální, podat stoprocentní výkon. Je to taková moje „vnitřní hra“ – navzdory všemu zazpívat co nejlépe. Před každým vystoupením, ať už je to koncert či ples, vždycky jezdím na zvukové zkoušky, i když je to třeba tři hodiny před představením.

 

Napadlo vás někdy, že byste mohla dělat něco jiného?

Zpívání mě nikdy nepřestalo bavit, ale občas nastanou situace, že bych nejraději všeho nechala. Hledání sponzorů, vyčerpávající administrativa, dohadování s organizátory, to dokáže člověka potrápit. Ale stačí, když se dobře vyspím a na žádné utíkání už nemyslím.

Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Zradil vás někdy váš hlas?

Jsem hodně náchylná na choroby, a jakmile dostanu rýmu, která mi spadne na průdušky, zpívat se prostě nedá. Musím se proto hodně hlídat, jím tuny vitamínů, nechodím do kina, snažím se nejezdit hromadnými dopravními prostředky. Rušit koncert, to je vždycky malér. Za mou osmačtyřicetiletou kariéru se to naštěstí stalo jen párkrát.

 

Líčit se, česat, nakupovat elegantní oblečení – to k vaší práci také patří. Baví vás to?

Je to profesionální nutnost. Nevyžívám se v tom, ale dbám na to. Záleží mi na tom, abych byla upravená. Pro televizi a na důležité koncerty mě líčí vizážista Zdeněk Fencl. K mé práci patři i to, že mě lidé poznávají, někdy se se mnou chtějí i zastavit, popovídat. Nikdy nikoho neodbudu, Karel Gott mě vychoval k úctě k divákům, ale někdy, když má člověk splín a necítí se úplně nejlépe, nejraději by byl neviditelný a prošel úplně nepozorovaně. Jenže to nejde. Popularita je fajn, ale někdy člověka opravdu vysává.

 

Jak relaxujete?

Mám ráda, když si sama a v klidu sednu do křesla, vezmu si knížku nebo pustím hudbu, a přitom třeba koukám z okna a popíjím skleničku dobrého vína. Měla bych také relaxovat pohybem, ale přestože bych to potřebovala, moc se mi nechce… (smích) Nesnáším posilovny a solária. Občas si sice vyjedu na kole nebo v zimě na běžkách, (rozhodně ne na sjezdovkách), ale není to pravidelné. Bavívalo mě také jezdit autem, ale dnes už se raději při cestě na koncerty svěřuji zvukaři. Řídit už mě netěší, všude je tolik bezohledných řidičů, že radost z jízdy je pryč.

Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Vzpomenete si na nějaký hezký zážitek z koncertu?

Vždycky, když za mnou po koncertu přijde někdo mladý, a řekne, že si přišel mé písničky poslechnout jen ze zvědavosti a zjistil, že jsou moc fajn, mám radost. Takové chvilky mi pomohou vyrovnat se se zlobou různých anonymních hrdinů či bulvárních článků, kterých také nejsem ušetřena a na které si nikdy nezvyknu. Naštěstí různých urážlivých textů nebo co možná nejošklivějších fotek není mnoho. Nejsem pro bulvár zas tak zajímavá… (smích)

 

Paní Zelenková, na co se nejvíc těšíte?

Až zase pojedu do lázní, kde mě donutí cvičit, až na podzim vyjde knížka o mém životě a o mém zpívání. Těším se na velký podzimní koncert, který připravujeme v Praze a na všechny další, které mě v budoucnu čekají. Dříve jsem hodně cestovala, ale jsou místa, kam jsem se ještě nepodívala, a která mě lákají. Provence, Toskánsko nebo Paříž. Třeba na mě ještě čekají.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová
Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová
Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová
Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová
Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová
Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová
Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová
Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová
Jitka Zelenková, foto: Lenka Hatašová

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Naďa Válová – zpěvačka, učitelka zpěvu a hudby
 Naďa Válová – zpěvačka, učitelka zpěvu a hudby

15.04.2024 | Narodila se v Příbrami, ale nejvíce vzpomínek má na Prahu. Vystudovala Střední odbornou školu ...


Marta Balejová – zpěvačka, šansoniérka
Marta Balejová – zpěvačka, šansoniérka

18.11.2022 | Marta Balejová patří mezi nejvýznamnější české šansoniérky současné doby. S hudbou začala ...


MgA. Markéta Fassati – sopranistka, multižánrová zpěvačka, moderátorka a podnikatelka
MgA. Markéta Fassati – sopranistka, multižánrová zpěvačka, moderátorka a podnikatelka

24.10.2022 | Markéta Fassati vyrůstala ve světě hudby odmalička. Narodila se do rodiny dirigenta, sbormistra ...


Ondřej Provazník – zpěvák, interpret písní Karla Gotta
Ondřej Provazník – zpěvák, interpret písní Karla Gotta

19.09.2022 | Podmanivý hlas mladého zpěváka je skoro k nerozeznání od originálu. Ačkoliv se narodil v Praze, ...


Matyáš Novák - klavírista
Matyáš Novák - klavírista

11.04.2022 | Mladý umělec, vítěz řady mezinárodních soutěží, patří díky svému mimořádnému harmonickému ...