Josef Vágner - zpěvák

05.08.2015 04:07 | Petra Kuncová

Josefa Vágnera mají lidé zafixovaného asi nejvíce jako zpěváka. Jakby ne, jeho první sólová písnička se stala obrovským hitem a vynesla mu dokonce cenu Objev roku v anketě Český slavík. I přesto se ale nezaměřuje jen na hudbu, uvědomuje si totiž, že nikdy nevíme, co nám přinese zítřek, a tak například studuje hned dvě vysoké školy se zaměřením na ekonomii. Kromě toho stojí za projektem, který významně pomáhá maturantům.

Studujete dvě vysoké školy, obě se zaměřením na ekonomii. Z jakého důvodu tato volba?

Začnu asi spíš tím, proč vůbec vysoká škola. Já to vlastně totiž také nevím a už vůbec nevím proč dvě. Přišlo to ke mně tak nějak automaticky a obecně si myslím, že v dnešní době je ten systém tak nastavený. Dřív se považovala za základ maturita a dnes je to vysoká škola. Takže to zkrátka byla automatická volba. Chodil jsem na anglické gymnázium, kde jsme měli anglickou maturitu, a díky tomu jsem se dostal na vysokou školu do Londýna – asi třetí nejlepší na světě – na business management, ale vzhledem k tomu, že v Čechách přibyla práce a objevily se i nějaké další příležitosti, tak jsem tu zůstal a začal hledat nějaké další varianty.

Proč jste nevolil rovnou nějaký hudebně zaměřený obor?

Nechtěl jsem nic směrem k muzice, protože se, a tím nechci říct, že bych to vůbec nepotřeboval, dá být i bez toho a raději si chci vybudovat nějaká zadní vrátka a mít širší obzory.

A kam byste se tedy chtěl případně ubírat?

No, to bych také rád věděl. (smích) Na jednu stranu by se mohlo zdát, že to budou muzikály, ačkoli jsem nikdy nesměřoval k tomu, aby muzikály byly prioritou… Nicméně teď jich je hodně a rozhodně mi to nijak nevadí. Je to pro mě hrozně zajímavé zpestření a také úžasná příležitost jak být se skvělými lidmi. To je parádní. Ale kromě muziky jsem teď začal dělat i jiné věci, což souvisí právě s tím, čemu se věnuji ve škole.

O co přesně se jedná?

Je to zaprvé to, že v tátově firmě, což je hudební vydavatelství, jsem před léty začal dělat digitální prodej a digitální distribuci hudby, protože prodeje CD jdou dolů a naopak internetová sekce stoupá, tedy v poslední době hlavně streaming. Sice to vypadá tak, že člověk zadarmo poslouchá hudbu, ale tím, že je tam reklama, tak vydavatelstvím a prodejcům jdou peníze, ale konzument má hudbu bezplatně místo toho, aby si ji stahoval z nelegálních zdrojů.

foto: Robert Vano

Co všechno jste pro to musel udělat?

K tomu bylo nutné vytvořit celý informační systém, databáze a digitalizace hudebního katalogu. To právě byla ta věc, kterou jsem studoval na vysoké škole. Celou dobu jsem na to nadával a nakonec jsem zjistil, jak se mi to hodí. No a kromě toho jsem minulý rok založil se svým spolužákem ze střední školy firmu, která se jmenuje Eduprep a zabývá se přípravou na anglickou maturitu.

Jak jste na takový projekt přišli?

Celé to vzniklo naší zkušeností ze střední školy, kde ta anglická maturita byla. V republice je takových škol asi šest, ale není tu nikdo, kdo by poskytoval nějaké doučování a přípravné kurzy právě na tu státní anglickou maturitu, která je hodně specifická a úplně odlišná od českého systému.

V jakém smyslu?

No, v podstatě během pár let bude velmi podobná tomu, co se teď začíná dít v České republice. Je to všechno sjednocené. Když člověk vystuduje střední školu nebo gymnázium v Anglii, tak dostane určitý počet bodů a na ten počet se kouknou vysoké školy a podle toho rozhodnou o přijetí. Takže člověk se de facto nestresuje přijímacími zkouškami a to prvotní přijetí většinou závisí na té maturitě. Tím pádem je ta zkouška opravdu velmi důležitá, a tak člověk potřebuje nějakou podporu, přípravu a kurzy… Teď už za sebou máme nějaký čas fungování a můžeme zhodnotit, že se nám to povedlo. A těšíme se na nové studenty.

foto: Robert Vano

Vzhledem k ekonomickému studiu, do jaké míry vnímáte hudbu jako byznys?

Asi jsem vyrostl a už to nevidím jen jako koníček a chození na zpívání. Už se to přehouplo k tomu, že je to moje práce, naštěstí je to práce, která mě baví. Ale jako každá jiné zaměstnání to potřebuje určité plánování, nějaký strategický přístup, zkrátka musí to být nějaký nastavený systém, který má začátek a konec a stanovené cíle. Bez nějakých dílčích cílů se člověk k ničemu nemůže dostat. Takže ano, začínám hudbu vnímat jako byznys a také mě i baví propojovat tu hudbu i s ekonomickou rovinou a hledat v tom souvislosti a zjišťovat, že ve finále je ten systém vždycky stejný.

Hned v začátku jsme zmínili muzikály, u kterých jste i začínal. Pracoval jste i s Karlem Svobodou. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?

Matně. (smích) Ono už je to dávno, bylo mi devět let, ale mám takové úlomkové vzpomínky jako například, že jsem šel do studia Karla Svobody a tam všude visely desky. No a pak jsem pro něj něco zazpíval, ale nedostal jsem za to klasický honorář.

Jak tedy vypadal „neklasický“ honorář?

Dostal jsem čínský dolar, který mám doteď schovaný pro štěstí. Právě třeba na to si pamatuji, jak Karel Svoboda říkal, že to je můj první honorář za zpívání. A opravdu to tak bylo. Potom si vzpomínám i na to, že jsem měl z Kongresového centra obrovské hřiště, po kterém jsem lítal na koloběžce a „pomáhal“ jsem technikům přestavovat kulisy a všichni se děsili, že se mi tam něco stane. (smích) Vnímal jsem to z toho dětského pohledu, a to, že když vyjdu na jeviště, tak mě sledují třeba tři tisíce lidí, to jsem skoro neregistroval.

Jakým způsobem jste se tedy obecně v hudbě vzdělával?

Já nemohu tak úplně říkat vzdělání, protože žádný papír na to nemám. Dostal jsem se k tomu tak nějak přirozeně. Jako jsou rodiče mých přátel podnikatelé nebo se věnují nějakému řemeslu, tak v té rodině je to tak nějak dané, je tam ta atmosféra a potkávají se s lidmi s podobnými zájmy. Takže na klavír a do sboru jsem začal chodit tak nějak automaticky. Potom mi ale paní sbormistryně začala vyčítat, že jsem třeba moc nahlas – já jsem nikdy nebyl ten sborový typ, takže se to různě proměňovalo. Táta měl i přesto se mnou také fotbalové úmysly, nicméně po první zápasu usoudil, že to nebude asi úplně ono. (smích)

Takže vás tedy nevedl přímo k hudbě?

Tak k tomu klavíru a zpěvu ano, ale spíš to asi viděl jako koníček každého malého dítěte. Ale když jsem se dostal do těch muzikálů, tak z toho tolik nadšený nebyl, protože si uvědomoval, že tohle prostředí není vždy jen o veselých věcech. A že to pro malé dítě nemusí být nic dobrého. Ale musím říct, že jsem se naštěstí s ničím takovým nesetkal. Ani jako dítě, ani teď. Pravda je, že čím sem starší, tím častěji se čas od času setkám s nějakými lokty, ale beru to jako součást konkurenčního prostředí – a zase jsme u toho klasického byznysu. Tam, kde jsem teď, se naopak snažíme udržovat přátelskou atmosféru a spíš si to užívat, a když se najde někdo, kdo má chuť dělat dusno, stejně moc nepořídí.

Jakou proměnu v muzikálech, za dobu, co se jim věnujete, vnímáte?

Já spíš vnímám proměny u sebe, rozsáhlejšího hodnocení budu asi schopný až později. Zatím jsem stále čekal na to, abych mohl hrát vyloženě dospělé role. Donedávna to vždy byly takové kompromisy. Teď za poslední rok se tedy začínám dostávat do fáze, kdy chodím na konkurzy na role, které by ke mně seděly věkově i typově. Co se týče muzikálů jako takových, tak asi mohu říct, že dnes se tady neobjevují tak velké projekty, jaké třeba dřív bývaly v tom kongresovém centru. Monte Cristo nebo původní Dracula… Na druhou stranu Mýdlový princ, kde teď hraji, má tak specifickou a lidem blízkou atmosféru, že je to také kouzelné a výjimečné.

Vnímáte Mýdlového prince jako svůj nejzásadnější muzikál?

To bych si asi netroufl, už třeba proto, že premiéra byla teprve nedávno, takže těžko říci, kam mě to posune… Nicméně kdybych měl porovnat Mýdlového prince s ostatními projekty, tak pro mě poprvé znamená z větší části činoherní hraní. Nicméně byl to pro mě oříšek, protože najednou jsem byl na jevišti s opravdu výbornými činoherci a pod taktovkou režiséra Radka Baláše a průběh zkoušení jsem bral jako obrovskou školu. Vždy, když se ocitnu na takových projektech, tak to beru jako takové sebevzdělání v tom, co mi do té divadelní profese chybí, protože já mám přece jen to vzdělání ekonomické. Ale zase na druhou stranu, protože nejsem odmalička veden kantory, kteří by mě nějak záměrně utvářeli podle svých představ a ne podle toho, co bych chtěl já, tak doufám, že je moje prezentace i díky tomu osobitější.

Nelze nezmínit jeden z vašich mezníků, Českého slavíka, co to znamenalo pro vaši kariéru?

Už je to také pár let a já hrozně lituji, že se mi to nestalo třeba někdy později, kdy bych si dokázal daleko víc uvědomit, co to znamená a jak se na to dá navázat. Nicméně bylo to hrozně důležité, protože když jsem to ocenění dostal, tak jsem nazpíval svou první sólovou písničku Mně sílu dáš a ta písnička, s tou se stalo něco úžasného, začala se hrát v rádiích a svého času byla dokonce nejhranější a ve výsledku to skončilo právě tímto oceněním. A byl to zlomový bod, kdy jsem si řekl že se budu hudbě věnovat a udělám vše proto, abych se jí věnovat mohl.

Proč myslíte, že právě tato píseň byla takto úspěšná?

V autě poslouchám jisté rádio, a tam, když jeden moderátor pouští písničky, tak říká, že když se někdo pustí do remaku nebo coveru, tak je to vždy polovina úspěchu. Na jednu stranu je to asi pravda, ale na druhou stranu se potom člověk setkává se srovnáváním co je lepší a komu se to povedlo lépe… Nicméně pro ten začátek. Já nemám nějaké ambice, abych sám sobě skládal písně a texty, natož že bych chtěl třeba spasit svět nějakými velkolepými myšlenkami, tak tak to zatím nemám. Volba té varianty – že udělám cover na český text od autora, který je úžasný, je to Eduard Krečmar, a napsal mi spoustu dalších textů, ta kombinace je zkrátka základ úspěchu. Vybral jsem píseň, která je hezká, na druhou stranu ne zas u nás tolik známá a na tu píseň byl nasazený text, který se Eduardu Krečmarovi hrozně moc povedl. No a ta kombinace zkrátka zafungovala.

Aby byl výsledek kvalitní, musíte tedy zpívat jen věci, které vás oslovují?

Já si myslím, že to, aby se zpěvák ztotožnil s textem, je hrozně moc důležité. Něco jiného je, když hrajete v divadle a hrajete nějaký charakter, tak tam se vám vůbec nemusí líbit to, co tam předvádíte. Nemusíte souhlasit s tím sdělením. Ale to je divadelní póza, která je tím, co herce na té práci nakonec baví. To hledání způsobu, jak by mohl ztvárnit něco, co mu třeba ani vůbec není blízké. V tom sólovém zpívání se interpret musí jak s hudbou, tak s textem sžít. Jinak ten výsledek nemůže být dobrý, lidé tomu neuvěří.

Co vám osobně tedy dává sílu?

Teď mi sílu hlavně ubírá škola, kterou už potřebuji dokončit. (smích) A sílu mi dodává jakýkoli okamžik, když na ni nemusím myslet.

Vystupoval jste v zahraničí, v destinacích jako Filipíny nebo Mauricius, jak jste se k tomu dostal?

Ono to bylo tak trochu v návaznosti na Slavíka a zadruhé na fakt, že jsem studoval anglické gymnázium. Odchytla si mě agentura cestovního ruchu a zkrátka hledali nějakého mladého, talentovaného umělce, který by navíc dokázal vystupovat i v cizím jazyce a dokázal by si odkonferovat vystoupení v rámci různých festivalů kultury České republiky. V zahraničí jsem se zúčastňoval těchto akcí a výjezdů a byla to úžasná zkušenost. Byť jsem byl třeba na Filipínách jen na tři dny, což bylo poměrně náročné. Teď zpětně toho hrozně lituji, protože kdybych byl starší, tak bych poděkoval za tu šanci, vše splnil, odzpíval, poděkoval za přivezení, ale už bych neodjel a zemi si procestoval. Domů už bych se nějak dopravil. Chtěl bych se tam ještě někdy vrátit, protože i to málo, co jsem viděl z auta, bylo fantastické. Ale různých plánů a snů je spousta…

Zahrál jste si i v Semaforu, co to pro vás znamenalo?

Vy, jak tohle všechno říkáte, tak já lituji, že to nezažívám teď, když mi ta hlava daleko víc funguje. Hlavně tedy v rámci toho, abych si dokázal uchovávat ty vzpomínky a vše si uvědomoval. Třeba jen to, jaké příležitosti se mi naskytly, protože zahrát si v Semaforu je něco úžasného. Je to čest. Ještě jsem navíc ztvárňoval hlavní postavu vedle pana Suchého, takže to byla krásná, neuvěřitelná zkušenost. Semafor mi dal hodně v tom, abych si uvědomil, že divadlo je hodně i o pocitech herce. Není to továrna a je třeba k tomu přistupovat lidským způsobem.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano

Vytvořeno ve spolupráci:

Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

Korektura textu: Vladana Hallová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2015-2.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře