Julie Svěcená - houslistka

Krásné i podmanivé jméno Julie dostala po prababičce své maminky. A navíc i talent k houslové hře. Pochází z Brandýsa nad Labem, kde se v roce 1994 narodila. Žije však v Praze a nyní částečně i v Londýně, kde pobývá na studijní stáži. Čtyři roky studovala na Pražské konzervatoři pod vedením prof. Dany Vlachové. Ve švýcarském Interlakenu absolvovala mistrovské kurzy u profesora Zakhara Brona, spolupracovala např. i s profesorem Borisem Kusnirem (Rakousko), či měla možnost zahrát pro houslovou legendu Idu Haendel. Jako houslová sólistka získala mnohá hudební ocenění. Lze připomenout úspěšné vystoupení na Mezinárodní houslové soutěži Georga Philippa Telemanna v polské Poznani, kde také získala zvláštní ocenění poroty – Největší osobnost soutěže, a vítězství v mezinárodní soutěži Concertino Praga v kategorii sólové housle, které získala jako teprve třetí český houslista v historii soutěže. Vystupuje na koncertních pódiích, nahrává ve studiích. Se svým interpretačním uměním procestovala mnoho zemí světa. Celý svět i kariéru houslistky má ale ještě před sebou.

foto: archiv Julie Svěcené

Narodila jste se v Brandýse nad Labem. Jaké bylo vaše dětství? Určitě na ně ráda vzpomínáte.

Jsem hrdou rodačkou z Brandýsa, ačkoliv od třetího dne po narození žiji v Praze. Prožila jsem krásné dětství, od mých čtyř let naplněné tím, co mě baví dodnes, a byla jsem obklopena lidmi, kteří mě pozitivně ovlivnili do budoucna. Bez nich bych určitě nebyla tam, kde jsem teď.

V naší zemi snad není nikdo, kdo by neznal vašeho tatínka, vynikajícího houslistu. Pomáhá vám to ve vaší kariéře, nebo to spíš vnímáte jako velký závazek?

Táta má můj velký respekt za to, co v životě dokázal. Vděčím mu za mnohé a především za tu první myšlenku, že bych mohla začít hrát na housle. To bych nejspíš asi viděla jako ten závazek. Samozřejmě jsme ale každý jiný, dvě různé osoby. Chci se vydat vlastní cestou a ne být posuzována jen podle jména. Snad to v některých situacích možná i pomáhá, ale rozhodně bych na tom nechtěla stavět svoji práci a budoucnost.

Okřídlené lidové rčení, že jablko nepadá daleko od stromu, platí i ve vašem případě? Nebo jste kráčela svou cestou?

Dalo by se říct, že na začátku jiná cesta neexistuje, všichni jsme chodili do hudebky, cvičili Ševčíkovy sešity, stupnice, etudy a jiné „lahůdky“, tedy základ máme stejný. Já sama si svoji další cestu teprve hledám. 

Kdy jste dostala své první housle? A na jaké hrajete dnes?

První housličky jsem dostala, když mi byly čtyři a půl roku a začala jsem hrát. V současné době hraji na zapůjčený nástroj – italské housle Pietra Antonia Landolfiho z roku 1780. Je to úžasný pocit na ně hrát a jsem velice vděčná, že je mi to umožněno. 

Kolik dřiny, času a svým způsobem i odříkání obnáší mistrovské zvládnutí hry na tento královský nástroj?

Housle jsou a byly vždy mým koníčkem, takže pak se cvičení ani nedá brát jako dřina a odříkání, člověk chce spíše dosáhnout maxima svých možností a to samozřejmě vyžaduje velký objem času a píle. Normálně cvičím pět šest hodin denně, když mám před soutěží nebo důležitým koncertem tak i více. 

Stala jste se studentkou Pražské konzervatoře ve třídě, kterou vede známá houslistka a komorní hráčka profesorka Dana Vlachová. Jak vás takováto osobnost ovlivnila?

Paní profesorka byla a je jedním z klíčových lidí v mém životě. Úžasná osobnost a inspirující muzikant. Poznala jsem ji, když mi bylo deset let. Tehdy mi jako jediná podala pomocnou ruku a pomohla mi posunout se dál. Za to jí budu navždycky vděčná. 

Můžete zmínit i další pedagogy, kteří byli přínosem na vaší umělecké cestě?

Když mi bylo šestnáct let, dostala jsem příležitost jet na mistrovské kurzy profesora Zakhara Brona ve Švýcarsku. Když se zpětně ohlédnu, tak to byl svým způsobem mezník v mém rozhodování, jelikož to bylo první seznámení s tím „venkem“. Za rok nato jsem se, shodou několika „náhod“, seznámila se svým nynějším panem profesorem na kurzech, které se tehdy pořádaly v Plzni. Můj pan profesor Rodney Friend byl dlouhá léta koncertním mistrem newyorské a londýnské filharmonie a dodnes je významným pedagogem. Stále koncertuje, je zván do porot na prestižní hudební soutěže po celém světě, je to zkrátka chodící encyklopedie, člověk s obrovským nadhledem a je pro mě velkým vzorem…

Získala jste již nespočet hudebních cen. Které z nich si dodnes nejvíce považujete?

Vážím si všech ocenění, která jsem získala, protože za každým je spousta hodin práce a přemýšlení. Cítíte obrovský vděk, když někdo uzná vaši práci, ale hudba je běh na velmi dlouhou trať a tedy to spíše berete jako dobrou motivaci, aby mělo smysl stále pracovat dál. 

Mnohokrát jste vystupovala i hrála v cizině. Vzpomenu jen Francii, Lucembursko, Rakousko a Německo… Koncertovala jste také v USA. Kde a před jakým publikem se vám hrálo nejlépe?

Přiznám se, že příliš nerozlišuji publikum podle národnosti, ale spíše podle reakce. Někde jsou posluchači při koncertě vážnější a neprojevují tolik emocí, někde zase jsou o mnoho spontánnější. Občas při hře pozoruji tváře lidí v publiku a mám radost, když se usmívají nebo mají zavřené oči a soustředěně poslouchají. Je to velmi zajímavé pozorovat, jak různě se dá hudba vnímat. Když potom po koncertě vidíte úžasné reakce a úsměvy ve tvářích, je to obrovský stimul a nepopsatelný pocit radosti, že jste někomu třeba jenom zpříjemnil den. Ať už jste u nás, či na druhé straně světa, toto je něco, co se zkrátka porovnávat nedá. 

foto: archiv Julie Svěcené

Navštívila jste i jeden ze sedmi divů světa – jordánskou Petru. Má tento skalní chrámový komplex genius loci? Určitě to musel být hluboký a působivý zážitek.

Určitě ano, je však pravda, že tehdy mi bylo dvanáct let, takže člověk to ještě neprožíval tak hluboce. Nicméně to ve vás samo sebou nezapomenutelný zážitek zanechá a moc ráda na to nádherné místo vzpomínám. Dodnes si vážím toho, že jsem si tam mohla zahrát a vůbec se tam podívat, jelikož pro mě jakožto velkého filmového fanouška to byl jeden z ohromných zážitků i proto, že se tam natáčel kultovní Indiana Jones…

Lze říci, či připustit, že hudba, ta houslová obzvlášť, dokáže změnit nitro člověka, nebo ho alespoň donutí uprostřed každodenního shonu na chvíli k zastavení?

Toto by určitě byla otázka na dlouhou filozofickou debatu. Obecně se dá říci, že kdo je schopen vnímat hudbu jako takovou, nejen tu houslovou, umí se i zastavit a užít si ji. V jiných případech zase hudba dokáže léčit, pomáhat i ranit, či jen zkrátka nutí zamyslet se. Záleží spíše na jednotlivé osobnosti, jakým způsobem hudbu vnímá.

Nelze se nezmínit o vašem prvním CD „Julie“, třebaže už vyšlo před několika lety. Která z natočených skladeb na tomto nosiči je vám nejbližší?

Toto CD bylo pro mě mezníkem, jelikož to byla jedna z mých prvních natáčecích zkušeností. Hraji na něm skladby, které mě do té doby houslisticky velmi ovlivnily, a tudíž nedokážu přesně určit jednu nejdůležitější. Všechny pro mě mají určitý a silný význam. 

foto: archiv Julie Svěcené

Setkala jste někdy s Josefem Sukem, vnukem legendárního skladatele stejného jména, jenž také nebývale proslavil českou houslovou školu?

Osobně jsem bohužel nikdy neměla tu čest, ale jako malá jsem samozřejmě chodívala na jeho koncerty. Dodnes poslouchám a studuji jeho nahrávky a obdivuji tu úžasnou uměleckou a hudební stopu, kterou zanechal a kterou ovlivnil spousty hudebníků. 

Nacházíte volný čas sama pro sebe, abyste si mohla odpočinout? A kde, není-li to tajemstvím, obnovuje svou energii?

Je pravda, že volného času až zas tolik není, ale když už je, tak ho trávím objevováním Londýna, kde právě studuji a samozřejmě už tam mám pár míst, kam si chodím třeba jen tak sednout a číst si nebo sledovat „dění kolem“. Kromě obecně známých památek miluji parky a zahrady, které jsou oázou klidu v opravdu velmi rušném velkoměstě. Doma v Čechách mám velmi oblíbenou jednu lokalitu v severních Čechách, kde jsem jako dítě trávila každý rok část prázdnin s rodinou a kamarády. Celé dny jsme byli v pohybu, lítali po lese, jezdili na kolech, hráli fotbal nebo jen tak klábosili po večerech. Dodnes je to moje srdeční záležitost. 

Váš tatínek Jaroslav Svěcený uvádí oblíbený noční rozhlasový pořad Mikrofórum. Kterého hosta byste mu do tohoto vysílání vřele doporučila?

Určitě mého pana profesora, ale vzhledem k objemu sdělených informací, jazykovému rozdílu a řečnosti obou zúčastněných, by jedno vysílání asi opravdu nestačilo. 

Jakou nejtěžší zkoušku jste jako houslistka doposud podstoupila?

Každá zkouška a výzva se jevila v ten určitý okamžik jako nejtěžší, jelikož ze sebe chcete vydat maximální výkon, ale poté si uvědomíte, že uběhne jako lusknutí prstu a dnes na ně s úsměvem vzpomínám jako na jeden z mnoha okamžiků v životě. Jde už pak jen o ten pocit, který zanechá.

foto: archiv Julie Svěcené

Traduje se a snad i právem se říká, že nejlepší houslové dřevo pochází ze smrků na Šumavě. Cítíte k tomuto lesnatému pohoří v sobě nějaké pouto?

Moje housle jsou vyrobené ze dřeva vytěženého před mnoha staletími v Tyrolích a v Bosně, takže z tohoto pohledu ne. Nicméně Šumavu mám velice ráda. 

Co vás v nejbližších měsících čeká na koncertních pódiích?

Teď jsem absolvovala první koncert v Klementinu v rámci Koncertů pro zasvěcené a také tam vystoupím ještě jednou v dubnu. Od 28. března do 5. dubna proběhne festival ve Smiřicích, kde mám svůj recitál s klavíristou Vaškem Máchou a budu účinkovat ještě na dalších třech koncertech – na zahajovacím zazní nově nastudované nádherné Vivaldiho koncerty a dvojkoncerty. Potom mě čeká vystoupení společně s klarinetistou panem profesorem Jiřím Hlaváčem a na závěrečném koncertě zahraji spolu s kamarádem violistou Karlem Untermüllerem a komorním orchestrem Virtuosi Pragenses Mozartovu Koncertantní symfonii. Pak tu mám další koncerty v květnu a červnu, kde například vystoupím na festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami a poté se mimo jiné budu podílet na natáčeníVivaldianna III „Město zrcadel“ spolu s violoncellistkou Tinou Guo. To je, ještě vedle mého studia, plán do léta.

Propadne-li člověk svému umění, je to zpravidla jako běh na dlouhých tratích. Vydržíte celý život milovat houslovou hru, trmácení se po světě, vše, co k tomu patří?

V tomto by se dalo říct, že jsem naprosto po tátovi. Miluji cestování, objevování nových míst, takže pokud mě nezradí zdraví a bude-li zájem o moji práci, rozhodně pro mě nebude „kočovný“ život překážkou. 

Štěstí bývá prchavé, ale někdy se nadlouho usídlí uvnitř člověka. Jaké je to vaše?

Jsem šťastná a nesmírně vděčná za to, že mě nezlobí zdraví, mám úžasnou, milující rodinu a mohu se stoprocentně věnovat tomu, co mě baví. A mám kolem sebe lidi a přátele, kteří mě znají, berou mě, jaká jsem, věří mi a podporují mě. 

Děkuji za rozhovor.

Text: Vladimír Stibor

Foto: archiv Julie Svěcené

Oficiální stránky: www.juliesvecena.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře