Lucie Vondráčková - zpěvačka, herečka a dabérka

23.05.2012 09:35 | Kateřina Poulová

 

 

 

„Každá deska je pro mě naprosto jedinečná. Ne proto, že by byly dokonalé, ale jsou obrazem doby a situace, ve které vznikaly a to mě na nich moc baví. Život také není dokonalý, tak proč by deska měla být.“ Lucie Vondráčková

 

 

 

Lucie Vondráčková je neuvěřitelně pracovitý člověk, který si ovšem nezapomíná užívat krásu okamžiku. I když v životě neměla vždy na růžích ustláno, každou takovou zkušenost bere jako výzvu a největší motivací je pro ni dobrý pocit, pokud to nakonec zvládne. Práce je pro ni ventil a rodina absolutní štěstí. Vyzpovídala jsem ji v období, kdy podle svých slov prožívá nejúspěšnější životní etapu.

 

Pocházíte z umělecké, zejména muzikantské rodiny, nakolik myslíte, že vás to ovlivnilo při výběru povolání?

Ovlivnilo mě všechno. Mámina láska ke knihám, tátova k Bedřichu Smetanovi, babiččina jemná posedlost cizími jazyky… Každý ve vás něco zanechá. A to, že dělám to, co dělám, je promíchání všeho dohromady. Nicméně brácha vyrostl ve stejné rodině a má to zase jinak. Takže kdo ví. (smích)

 

Do širšího povědomí diváků jste vstoupila v roce 1992 jako moderátorka pořadu Marmeláda. Považujete to za opravdový start své kariéry?

Byl to určitě mezník, ale start nastal dříve. Když jsem točila s panem Ludvíkem Rážou seriál, tak jsem zjistila, že to je to, co chci dělat celý život. Hrát. A že k tomu potřebuji kameru. Pak přišlo divadlo a zpěv, ale film byl první.

 

 

Lákalo by vás stanout na moderátorské pozici v televizním pořadu i dnes?

Naprosto ne. (smích) Marmeláda byla specifická a trvala správnou dobu. Věděla jsem, že chci hrát a ne moderovat.

 

Ve stejné době jste také poprvé vystoupila na prknech Národního divadla. Jak jste to jako dítě vnímala a jak vnímáte tento svůj velký úspěch dnes?

Bylo to hlavně obrovská zkušenost a seznámila jsem se při této práci se spoustou herců, které jsem obdivovala a mohla pozorovat. Ale musela jsem se během představení často učit fyziku, protože jsem pak byla pravidelně další den zkoušená. A když to vyšlo za jedna, tak to byl teprve ten pravý úspěch.

(smích)

 

Nemáte pocit, že jste si kvůli všem těmto aktivitám příliš neužila dětství a rychle skočila do světa pracujících dospělých?

Ne. Bylo to naopak dětství plné splněných snů. Neměnila bych ani minutu. A s holkama jsme skákaly gumu a jedly vitacit. Ani o tyhle základní akce jsem nepřišla. (smích)

 

Kromě moderování, zpívání a herectví jste se věnovala i tanci, baletu a stepu. Nechtěla jste se někdy zaměřit pouze na jednu z těchto oblastí?

Bavilo mě, že je každý den jiný. Neměla jsem před sebou vizi vrcholového sportovce. Sport miluji, ale líbí se mi všechno v životě propojovat. Zpěv, step, dabing, smích, plavání, spánek a dobré jídlo. Všechno přiměřeně.

 

Od rodičů jste se v osmnácti letech odstěhovala a zcela jste se osamostatnila. Bylo to pro vás přínosné? Zachovala byste se tak znovu, kdybyste měla tu možnost?

Nešlo se mnou vydržet. (smích) Chodila jsem domů v noci a všechny kolem budila. Muselo to být pěkně nepříjemné. Takže můj odchod byl naprosto v pořádku. Já mohla ponocovat a zjistit, že často není o co stát a nic neuteče a ostatní se v klidu vyspali.

 

V době své moderátorské kariéry jste vydala i první desku se jménem Marmeláda. Když se na své první album díváte s odstupem času, jste s ním spokojená?

Každá deska je pro mě naprosto jedinečná. Ne proto, že by všechny byly dokonalé, ale jsou obrazem doby a situace, ve které vznikaly a to mě na nich moc baví. Život také není dokonalý, tak proč by deska měla být. Každá je taková, jaká jsem byla já sama v době, kdy vznikala.

 

Hudbu a texty k některým vašim písním připravují vaši rodiče. Jak funguje tato rodinná spolupráce? Vnímáte v ní nějaký zásadní přínos?

Zbožňuji práci s nimi. Máma je obrovský profík, který skvěle dodržuje čistotu žánru a dává textům přesah. Nezatěžuje pop intelektuální zadumaností a naopak hlubší podstatu naprosto naplní. Táta je zase obrovský melodik a dotahuje věci do dokonalosti tam, kde bych už šla dál. Jenže detail dělá mistra.

 

Nakolik se ztotožňujete s texty svých písní?

S těmi od mámy víc než s těmi, které jsem si psala sama. Hanka do mě vidí jako do křišťálové koule. (smích)

 

Jsou rodiče také vašimi kritiky?

Největšími. My nejsme moc rodina, která se plácá po ramenou. Někdy bych řekla, že jsme kritičtí až moc. Včetně mě.

 

Jak se s kritikou obecně vyrovnáváte?

Musím ji rozchodit. A vzhledem k tomu, že chodím cca deset kilometrů denně, tak asi máte představu, kolik si jí musím vyslechnout a vstřebat. Ale nejvíc se kritizuji sama.

 

Ke svým videoklipům si připravujete scénáře. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Prostě to přišlo. Vnímám věci vizuálně a už ve studiu během nahrávání písniček mám o některých klipech jasnou představu. Je to moje velká radost točit.

 

Neuvažovala jste někdy o tom, že byste připravovala scénáře i pro jiné autory?

To asi nejde. Neumím si představit, že by jiná zpěvačka stříhala můj klip. A naopak. To by tam vybrala ty nejošklivější záměry – čirou náhodou samozřejmě. (smích)

 

Co je pro vás vůbec přitažlivé na zpěvu a co na herectví?

Že se můžu každou minutu měnit. Jak v herectví, tak v klipech k písničkám. A u rolí je to navíc spojené s tím, že si odpočinu sama od sebe a jsem i myšlením někdo jiný. Je to velká úleva od reality.

 

Hrála jste v českých i zahraničních projektech. V čem vnímáte rozdíl mezi českou a zahraniční produkcí?

Naše filmy jsou osobnější. Všechny znáte, máte jeden autobus pro všechny a podmínky jsou sparťanské. Vyhovuje mi to ale víc, než velká produkce kde nevím kdo co dělá a potkávám se jenom s režisérem a herci.

 

Jak se člověk vůbec dostane do zahraničního filmu?

Jde na konkurz, zvládá jazyk a nenechá se po prvním neúspěchu odradit.

 

Nakolik se vžíváte do svých rolí?

Jsem prostě najednou někdo jiný. Je to někdy úleva, protože zapomenete na sebe a na starosti.

 

Jakou filmovou či divadelní roli vnímáte za dobu své kariéry jako největší úspěch?

Nevím jestli úspěch, ale nejvíc mě vnitřně obohatily Shakespearovy postavy, které jsem měla možnost hrát. Desdemona, Julie, Markéta, Anna. Shakespeare je můj hrdina.

 

Co vás přesvědčí, abyste přijala nějakou roli?

Poslední dobou hlavně chuť trávit s tou kterou skupinou lidí kus života. Pokud si jich vážím a chci je poznat, tak do toho jdu. Čas je mi čím dál dražší a být někde s někým, kde vlastně ani být nechci, je pro mě příliš velký luxus.

 

Slyšet vás můžeme i v dabingu. Čím je pro vás tato práce přitažlivá?

To je moje velká láska. Baví mě přicházet do studia a nevědět, co mě čeká a jaký osud ten den potkám. Pokud mi něco opravdu v Kanadě chybí, tak je to právě dabing.

 

Jaká postava, kterou jste dabovala, vám byla nejvíce blízká a proč?

Ráda dabuji romantické komedie. Mám po práci na nich takový příjemný pocit a líp se mi jde životem dál. Ale setkání s dramatickou rolí jako třeba ve filmu Kluci nepláčou je zase ponor do úplně jiných vod.

 

Co považujete za svou nejúspěšnější životní etapu?

Tu co žiji nyní. Se svým synem a manželem.

 

Jaká byla vaše největší kariérní překážka a jaká byla největší výzva?

Je to jedna a ta samá věc. Nenechat se odradit v momentě, kdy všichni kolem říkají, že tohle nejde a že se máte vzdát. Pokud se totiž nevzdáte, tak vyhrajete, protože jdete za svou intuicí.

 

Co je pro vás při práci největší motivací a co největším oceněním?

Fakt, že můžu neustále dělat to, o čem jsem snila. A vědomí, že výsledky všeho mají i své posluchače a diváky.

 

Zažila jste někdy skutečnou tvůrčí krizi? Pokud ano, jak jste ji překonala?

Myslíte vyhoření? Ano, zažila. Nikdy bych nevěřila, že to může potkat blázna do práce, jako jsem já. A stalo se. Po třičtvrtě roce naprosté nechuti k jakékoli akci, pohybu, práci či emoci jsem zas přišla všemu na chuť. Bylo to jako jíst skoro rok různá jídla a necítit ani trochu jejich chuť.

 

Nějakou dobu jste kvůli zdravotním problémům byla upoutána na invalidní vozík. Mělo pro vás toto období nakonec nějaký přínos?

Uklidnění a načerpání nové chuti do všeho co přijde.

 

Jste známá tím, že nemáte manažera, proč jste se tak rozhodla? Změnilo se na tom něco?

Nezměnilo. Ráda si řídím věci sama. Víte, než dostanete informace přes manažery od vás k posluchačům, dojde cestou ke spoustě komunikačních šumů a pak nic není tak, jak jste si představovala. Trochu systém tiché pošty, kdy si každý tak trochu něco málo přidá a pak je na konci z lampy opice. Mám road manažera, který se stará o vystoupení, filmovou agentku a skvělou rádio agentku. Ale všechno dohromady koriguji sama. On by se z toho taky někdo jiný hned zbláznil. Je toho totiž docela hodně.

(smích)

 

Získala jste titul doktor filozofie. Plánujete se nějak intenzivněji věnovat tomuto oboru?

Ten titul pro mě znamená nespočet přečtených knih, spoustu složených zkoušek a dennodenní docházení na přednášky. Měla jsem denní studium. Dozvěděla jsem se spoustu fascinujících informací a poznala s naším profesorem dějin umění Františkem Dvořákem kus světa. To všechno je ve mně i nikdo to nevymaže. Takže používám, co jsem se naučila na každém kroku.

 

 

Titul jste získala na základě obhajoby práce na téma Pohádky v Československé kinematografii. Proč právě toto téma? Máte k pohádkám nějaký specifický vztah?

Mohla jsem spojit jak pohled teoretika, tak praktickou stránku věci. Natočila jsem jich spoustu a mohla se také obrátit na tvůrce a lidi, kteří pohádkám rozumějí, vyzpovídat je a do své práce to zařadit. Pohádka je kulturní fenomén zasahující do daleké historie a jako taková do kulturologie spadá. Byla to radost.

 

Jste známá také tím, že mluvíte plynně několika světovými jazyky. V jakém smyslu vnímáte znalost cizích jazyků jako největší přínos?

Otevírají se vám dveře. S každým jazykem nějaké nové. Nejvíc mě třeba ve francouzštině baví, že dělají rozdíl mezi gramatickou formou na základě toho, jestli máte z něčeho pocit a dojem, nebo jste si tím jistá. Zjistíte, že v jejich kultuře se klade hodně důraz na pocity, dojmy a smysly. To my v češtině až tak nemáme. Jsme zase posedlí pády. Sedm jich má málo kdo. Ale jsou i chudáci, kteří jich mají víc.

 

Z jakého důvodu jste se rozhodla i pro studium znakové řeči?

Chtěla jsem se dozvědět, jak složitá je její struktura a proniknout trochu do mě neznámého světa lidí, kteří tak mluví. Ve škole nám o ní nic neříkali a přitom tady všichni žijeme společně. Nejraději bych byla, kdyby zavedli v první a druhé třídě znakovku ve školách. Děti se učí hodně rychle a mohli by se pak všichni domluvit. To je můj neuskutečnitelný sen.

 

Nyní žijete se svou rodinou v Kanadě. Jak jste se připravovala na tuto změnu?

Nepřipravovala jsem se. Prostě jsem se sbalila a jela. Mamka říká, že jsem takový nomád. Dřív, když ještě na světě nebyl Matyáš, jsem chodila s obrovskou taškou po Praze. Ušla jsem denně okolo deseti kilometrů. V té tašce bylo všechno. Od kartáčku na zuby přes pas až ke škrabce na brambory. Mohla bych letět kamkoli ihned. Žádné balení.

 

Musela jste přerušit nějaké rozběhnuté aktivity?

Nemusela. Jen jsem nezačínala žádné projekty, které by mě svázaly na delší dobu. Ale vlastně něco přece. Některé seriály, které jsem dabovala, musel začít dělat nějaký nový hlas. To mi bylo líto, ale vždycky je něco za něco.

 

Můžete se své práci věnovat nějakým způsobem i z Kanady?

Můžu a řekla bych dokonce, že je ta práce daleko koncentrovanější. Jsem ovšem zatím v takovém pokusném období, tak uvidíme, jak to bude fungovat.

 

Nakolik myslíte, že vás změnilo mateřství?

Jsem klidnější, vyrovnanější a někdy úplně nevyrovnaně netrpělivá. To když někdo někde zdržuje a já už chci být u Matyáše doma, hrát si s ním a mluvit na něj.

 

Dovedete si představit, že byste se vzdala své kariéry a natrvalo se stala ženou v domácnosti?

Dovedu. Doma je pořád co dělat. Ale pak bych asi svým klukům lezla dost na nervy. Práce je můj ventil, protože mám spousty nápadů, a když je nerealizuji, tak jsem jako papiňák. (smích)

 

Jste sběratelkou citátů. Existuje nějaký, kterým jste se řídila ve své kariéře?

Každý den udělej o něco víc, než si myslíš, že jsi schopen.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Lenka Šourková

Oblečení: LERROS www.lerros.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Foceno v hotelu Achymist Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře