Marian Vojtko - tenorista


Marian Vojtko, foto: Robert Vano
14.01.2015 08:00 | Eva Procházková

Narodil se v roce 1973 v Banské Bystrici, ale už čtrnáct let žije a pracuje v Čechách. Přestože vystudoval operní zpěv, v současné době se daleko více věnuje muzikálu. Je nejobsazovanějším muzikálovým zpěvákem u nás. V roce 2010 získal Cenu Thálie za roli barona Prášila ve stejnojmenném muzikálu, velký úspěch mu přinesla i dvojrole Jekylla a Hyda v Hudebním divadle Karlín. Přijal i několik operetních rolí, v Polské krvi vystupuje dokonce ve dvou inscenacích – v Praze a v Brně. Jeho tenor by jistě krásně ladil s Karlem Gottem, Marian se těší na společný duet, na němž se domluvili na oslavě Marianových čtyřicátin. Rád by se v budoucnu daleko více věnoval i opeře, kterou v současné době zanedbává, a kterou má velmi rád.

Marian Vojtko, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Je možné porovnat zpěv v opeře, operetě a muzikálu? Který z nich je pro vás nejobtížnější?

Opera je technicky velmi těžká, nic neschováte, pokud nejste na 100 % připraveni, v tomto žánru je zpěvák opravdu sám za sebe. Operu jsem vystudoval a navždy zůstane mému srdci nejbližší. Mým velkým vzorem byl a zůstává Luciano Pavarotti. V muzikálu se dá občas nějaká indispozice zakrýt, mohou pomoci zvukaři. Muzikál je zábava, zpěv pro radost – pro diváky i pro zpěváky. Opereta je obtížná a náročná hlavně na hlasivky, protože se často přechází z mluveného slova na zpěv, je ale divácky velmi vděčným oborem.

 

Vystudoval jste konzervatoř v Žilině, Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Co bylo tím zlomem? Jak se stane z operního zpěváka zpěvák muzikálový?

V roce 1995 se v Praze konala premiéra Draculy, naprosto výjimečného muzikálu, který odstartoval muzikálovou euforii u nás a nejspíš navždy zůstane nejslavnějším. Když v roce 1998 přijel do Bratislavy, hledali autoři slovenské interprety do menších rolí. A moje paní profesorka mě postrčila, ať to jdu zkusit. Věděla, že jsem extravagantní, neposedný a poradila mi dobře. V konkurzu jsem uspěl a to byl začátek mé „muzikálové cesty“.

 

Jak těžké bylo rozhodování, zda se usadit v Čechách?

Vůbec to nebylo složité. Karel Svoboda a Richard Hess si mě pamatovali z Draculy a pozvali mě do muzikálu Monte Christo, kde jsem měl alternovat s Danielem Hůlkou. Dodnes se směju, že to bylo hlavně proto, že jsem mu byl podobný… Vzal jsem batoh a odjel do Prahy. Ani s češtinou jsem neměl problém, zvládl jsem ji velmi rychle. I díky kamarádům, kteří mě nutili mluvit česky se slovy, že mé tatarštině nerozumí. (smích) Už na škole jsem zpíval v češtině a říká se, že s hudebním sluchem se jazyky učí lehce. Škoda, že jsem takhle neoposlouchal angličtinu, také by se mi hodila.

 

Neplánoval jste tedy zůstat na Slovensku?

Muzikálová scéna na Slovensku vlastně neexistuje. A právě moje skvělá paní profesorka Eva Blahová, která je velmi vyhledávanou pedagožkou a vyučuje zpěv v Koreji, Kanadě, Finsku i dalších koutech světa, mě vybízela, že mám jít dál, sbírat zkušenosti. Na té své cestě do světa jsem se zastavil v Praze…

Marian Vojtko, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Stačí pro kariéru úspěšného zpěváka vystudovat školu, nebo je třeba vzdělávat se dál?

Pán Bůh mi nadělil hlas, škola mi dala techniku, měl jsem štěstí na výbornou paní profesorku, která je specialistka na tenory. Měl jsem dobré základy, díky nimž jsem se prosadil. Ale chce-li být člověk lepší a lepší, musí se samozřejmě zdokonalovat a cvičit. Po absolvování školy se vám už nikdo nevěnuje, musíte si platit soukromé hodiny, hledat si učitele. Já jsem od přírody trochu lenivý a pak také někdy jsem neměl dost času, někdy dost peněz a na soukromé hodiny jsem chodil nepravidelně.

 

Potřebuje zpěvák na začátku své kariéry kromě dobrých pedagogů a dobrého hlasu ještě něco?

Potřebuje také mít štěstí. Dostat roli, v níž má šanci ukázat své schopnosti. Vybudovat si dobré jméno, předvést stoprocentní profesionalitu. Aby vás producenti obsazovali, musíte vzbudit jejich důvěru, zaujmout obecenstvo. Pak už to jde snadněji. Zpěvák by se měl věnovat i svým fanouškům. Divácká základna je velmi důležitá, můj fanklub mi moc pomáhá – v propagaci, ale i různými akcemi, díky nimž mám stále více posluchačů jak v divadlech, tak na různých koncertech, kde vystupuji.

 

V muzikálu Dracula jste postupně přešel od menších k hlavní roli. S jakými pocity sledujete dnes ty mladé, kteří vystupují v rolích, v nichž jste začínal vy?

Dívám se na ně a vzpomínám na své začátky – jak jsem se bál, jaké jsem měl obavy, zda to zazpívám, když jsme den předtím poseděli s kamarády… Často stojím v zákulisí a zpívám si s nimi. Ve všech dalších muzikálech jsem už byl obsazován rovnou do hlavních rolí – těší mě, že za „mé éry“ se inscenovaly všechny krásné muzikály, v nichž jsem chtěl kdy hrát. Kolem roku 2000 byl muzikálový „boom“. Žili jsme a pracovali na plný plyn.

 

Jak v Draculovi, tak v Monte Christovi jste alternoval v hlavní roli s Danielem Hůlkou. Byl zkušenější, pomohl vám?

Alternace je vždycky konkurence. V našem oboru si lidé zpravidla moc nepomáhají. Dan byl hvězda, ale pomohl mi. Radil mi, byl mi „starším bráchou“. Utěšoval mě, když na mě režisér křičel, ujišťoval mě, že na něj křičíval ještě víc… Díky němu jsem se dostal do party, daleko rychleji jsem si zvykl a naučil se pohybovat v show byznysu.

 

Zahrál jste si pak někdy ještě ve slovenské inscenaci?

Nezahrál, není moc možností. Ale vrátil jsem se tam v českých muzikálech, které jsou na Slovensku přijímány s nadšením, mají tam velmi dobré jméno. Slovenští diváci jsou v porovnání s českými uvolněnější, vnímavější, vřelejší. Mají více temperamentu – zakřičí, zapískají, dávají své sympatie více najevo. V Čechách jsou diváci trochu odtažitější, i když i tady jsem už zažil mnohokrát potlesk ve stoje, a to je pro každého na jevišti velkým zážitkem. Trochu podobně to vnímám i s výukou zpěvu. Slovenská pěvecká škola je dravější, technika tam má daleko výraznější úlohu, česká je jiná, taková lehounká, tichounká. Každá pěvecká škola je trochu odlišná, klade důraz na něco jiného – mohu to posoudit, měl jsem učitele Slováky, Čechy i Italy…

Marian Vojtko, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Prvního velkého ocenění se vám dostalo z úst amerického skladatele Franka Wildhorna za dvojroli Jekylla a Hyda v Karlínském divadle…

Moc jsem si toho vážil a opravdu mě to povzbudilo. Byl to nezúčastněný člověk, pochvala z jeho úst byla upřímná. Měl jsem v té době spory s dramaturgem, byl to uhlazený člověk, v jeho očích jsem byl hrubián, Hydova gesta pro něj byla nepřípustná. Ale konzervativní Američani byli uchváceni. Jsem dost tvrdohlavý, rád dělám extrémní věci a jim se to líbilo, protože nikde nic takového neviděli. Risk mi vyšel. Hyde se mi hrál daleko lépe než Jekyll, jeho aristokratické chování mi moc nešlo… (smích)

 

Ještě jeden muzikál byl pro vás velmi úspěšný. Za hlavní roli barona Prášila jste obdržel Cenu Thálie. Čím byla povedenější než jiné vaše role?

Byla to role obtížná hlavně herecky, baron Prášil se měnil téměř před očima a všechny jeho polohy musely být přirozené. Byla to inscenace náročná i technicky – vznášeli jsme se i nad diváky, celé to bylo propojeno s Černým divadlem. Tanec, herectví i zpěv tu působily v nádherné souhře. Člověk tam mohl ukázat úplně všechno, zazpívat krásné melodie Zdeňka Bartáka. Ale já se snažím dělat všechny své role tak, jak umím nejlépe, aby se lidé bavili, aby to bylo hezké. Tady se to nejspíš povedlo nejlépe.

 

Jste trémista?

Nejsem. Když jsem byl malý, maminka mě vystrčila na jeviště, řekla zazpívej a já bez problémů zazpíval. Bylo mi to jedno. Ničeho jsem se nebál, měl jsem kuráž, uměl jsem se prosadit a to se mi později hodilo. Ale trému jsem jednou zažil. Vzpomínám, jak jsme na konzervatoři v Žilině uspořádali představení pro veřejnost Bastien a Bastienka od Mozarta. Poprvé jsem zažil „opravdické“ obecenstvo, dav, potlesk… Připadal jsem si, jako bych vystupoval v La Scale.

 

Vaše hudební průprava byla pestrá…

To byla. Byl jsem hodně neposedné dítko, a tak mě rodiče, aby mě zaměstnali, přihlašovali na různé kroužky. Kromě fotbalu a lyžování jsem zkoušel hrát i na různé hudební nástroje. Moji rodiče byli hudební nadšenci, doma se hodně zpívalo. Když jsem rozbil housle, chodil jsem už jen na zpěv a to se mi líbilo, protože jsem se „zbavil zavazadel“ a nosil jenom noty. Zpíval a tančil jsem ve folklórním souboru Radost, potom přišla puberta, kdy jsem díky partě kamarádů hrál v metalové kapele, ve škole jsem se věnoval opeře, poté muzikálu… Legrační bylo, když mi režiséři doporučovali, že pro muzikál si musím trochu „zašpinit“ hlas. A tak jsem špinil… (smích)

Marian Vojtko, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Jaké to bylo ve folklórním souboru? Kterou lidovku byste mi zazpíval, kdybych poprosila?

Bylo to tam prima, moc mě to bavilo. Bylo to skoro tak obtížné, jako vrcholový sport. Měli jsme velmi náročné čtyřhodinové zkoušky, tanec a pak zpěv. My mladí jsme povinně nosili pivo těm starším a oni si z nás dělali legraci. Díky našemu souboru jsem mohl vycestovat na západ, což bylo tenkrát nevídané, přivážel jsem si džíny a módní oblečení a cítil jsem se být „mistrem světa“. A která lidovka by mě napadla jako první? V mojej milej dvore – tu mě naučil táta.

 

Kolik textu jste schopen si zapamatovat?

Místa v hlavě mám zatím dost. (smích) V současné době hraju v pěti muzikálech a třech operetách, učím se poslechem. Celkem už jsem hrál zhruba ve dvaceti muzikálech, velmi rychle bych si je dokázal připomenout, některé nezapomenu nikdy. Textů je to opravdu hodně, ale že bych se dostal na jevišti úplně mimo, to nepamatuju. Vždycky se z problémů dokážu „vylhat“. Když jsem ještě ve škole cestoval po koncertních pódiích v řadě evropských zemí, ale i v Japonsku, byl jsem schopen zpívat maďarsky, japonsky… Naučil jsem se to, i když jsem významu nerozuměl, měl jsem ho napsaný pod notami.

 

O muzikálu Fantom opery se říká, že je vrcholem muzikálové tvorby. Hrajete v něm hlavní roli – jste tedy na vrcholu?

Je to nejlepší muzikál na světě, s tím souhlasím. Jsem nadšený a doufám, že se bude hrát ještě hodně dlouho, abych si ho mohl užívat. Nepatří k těm úplně nejtěžším, ale jsou tam na konci velmi vypjaté scény, člověk si musí dobře rozložit síly. Je to strhující příběh a pohled do hlediště je pro herce největší odměnou: lidé pláčou a smějí se zároveň, vstávají a tleskají… Jsem nejspíš na vrcholu jako interpret muzikálů, ale mým snem je prosadit se i v opeře.

Marian Vojtko, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Myslíte, že najdete odvahu opustit muzikál a vrátit se k opeře?

Přál bych si to. Opera je nádherné umění a je mým snem něco v ní dokázat. Možná budu muset „sbalit kufry“ a odstěhovat se do ciziny, třeba pro začátek i do nějakého menšího divadla, abych zkusil, jestli se prosadím. Tady, kde jsem známý jako muzikálový zpěvák, už pro mne místo v opeře nejspíš nebude. Přemýšlím o tom už několik let, chce to odvahu…

 

Zatím jste ale v Praze, cítíte se po těch letech být „Pražákem“?

Ano, jsem tu teď doma. Já sice bydlím v Praze, ale na okraji, takže vlastně na venkově. Pro relaxaci je to ideální místo: klid, příroda, ticho. Mým velkým koníčkem je rybaření, mám tu rybník pár minut od domova. Potřebuju si od lidí a hudby občas oddychnout a tady mám ideální příležitost. Rád také hraju golf a to jsou vlastně čtyřhodinové procházky přírodou. No a chodím cvičit do posilovny, ale to spíš z povinnosti… (smích) Mám rád maso a musím se hlídat.

Marian Vojtko, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Věnujete se i charitě?

Jsem patronem jednoho dětského domova. Vozím tam dárky, občas s dětmi podnikám nějaký výlet. Měl jsem moc rád svou babičku a prababičku, své prarodiče, mému srdci je blízká charita zaměřená na seniory. Celý život dřeli, nemohou už nic dalšího dokázat.

 

Vím, že vystupujete i na vlastních koncertech, vydal jste své profilové CD s písničkami různých žánrů, zeptám se vás na dueta. Vybíráte si své pěvecké partnery sám?

Většinou jsou to partnerky a snažím se do jejich výběru také mluvit. (smích) Aby nám to slušelo a aby nám to hlavně ladilo… Rád zpívám s Monikou Absolonovou a s Kamilou Nývltovou. Obě mají krásný hlas. Těším se také na duet s Karlem Gottem. Zatím jsme oba zaneprázdněni, ale domluvili jsme se, že bychom to rádi zkusili. Karla Gotta velmi obdivuji, mým největším zážitkem bylo, když mi po premiéře Fantoma opery přišel pogratulovat. Bylo to pro mě velké uznání.

 

Jak se na vaše výkony dívají rodiče?

Vždycky mě ve všem podporovali, od ničeho mě nezrazovali. Navštěvují všechny mé premiéry. Jsou rádi, že se mi daří, že jim nedělám ostudu. Jejich radost je i mou radostí. A když mi máma po návratu domů přinese na stůl halušky, je mi dobře.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální stránky: www.marianvojtko.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Marian Vojtko, foto: Robert Vano
Marian Vojtko, foto: Robert Vano
Marian Vojtko, foto: Robert Vano
Marian Vojtko, foto: Robert Vano
Marian Vojtko, foto: Robert Vano
Marian Vojtko, foto: Robert Vano
Marian Vojtko, foto: Robert Vano

Partneři

BANDI VAMOS - Pánské obleky
Designehotel Elephant Praha
Hotel Grandior
LE - Hotels Group


Přidej komentář





Komentáře

Medunka 14.01.2015 12:11:18
love it


Kategorie
Příbuzné články
Petr Nouzovský – violoncellista
Petr Nouzovský – violoncellista

18.10.2017 | Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. ...


Petr Malásek - pianista a hudební skladatel
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel

31.03.2016 | Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba ...


David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec
David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 | „Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ ...


Honza Jareš - zpěvák a klavírista
Honza Jareš - zpěvák a klavírista

26.02.2016 | Na české scéně je několik výjimečných umělců a Honza Jareš se krok po kroku dostává mezi ...


Dalibor Janda - zpěvák, skladatel
Dalibor Janda - zpěvák, skladatel

17.02.2016 | Přestože zpívat začal velmi brzy, do povědomí lidí se dostal až ve svých třiceti letech. Píseň ...











Komentáře na Facebooku