Martin Chobot - kytarista

07.01.2015 09:49 | Vladimír Stibor

Martin Chobot je nejenom nadějný kytarista a člen doprovodné kapely zpěvačky Ewy Farne, ale rovněž sám skládá muziku i písňové texty, v nichž zpracovává mnohé životní náměty i zajímavé postřehy. Objevuje se v tvůrčí dvojici eFeM se zpěvákem a skladatelem Filipem Sázavským. Připravuje desku, v poslední době si zamiloval golf a dlouhé cesty do exotických zemí.

 

Jak jste se dostal ke kytaře? Objevil jste ji ve svých genech?

Ke kytaře jsem se dostal přes housle, na které jsem hrál od pěti let. Přímo kytaru v genech nemám, pouze můj děda hraje na klarinet, jinak pocházím spíš z výtvarně zaměřené rodiny.

 

Vedl vás někdo k hudbě, nebo jste musel vše objevovat sám?

Vždy mě někdo vedl, už od začátku mé hry na housle jsem měl učitele pana Jana Nováka z Dejvic a později, když jsem začal hrát na kytaru, to mi bylo asi tak dvanáct, mě učil Pavol Pekný, se kterým jsme se věnovali spíš klasické hře. Ve čtrnácti letech jsem už dělal přijímačky na KJJ na obor rocková kytara.

 

Kdo z kytarových umělců na vás nejvíce zapůsobil?

Při studiu na konzervatoři jsem si prošel obdobím, kdy jsem obdivoval kytarové mágy, jako jsou Steve Vai, Joe Satriani, John Petrucci a podobně. Snažil jsem se hrát jejich sóla a cvičit jejich techniku, ale později jsem od takové hry upustil a začal se věnovat tvorbě písniček… A v tom pro mě ve světovém měřítku budou vždy největším vzorem John Lennon a Paul McCartney.

 

Jak bylo obtížné absolvovat Konzervatoř Jaroslava Ježka a co vám toto studium přineslo? 

Těžko se odpovídá, jak to bylo obtížné, nikdy mi moc nezáleželo na známkách, takže kdybyste se podíval na mé vysvědčení, určitě by vám připadalo, že to asi bylo náročné. Ale nemyslím si, že nijak zvláště. Ta škola mi ukázala směr, dala mi potřebné znalosti, ale trvalo mi několik let po ukončení studia, než jsem se hudebně našel.

 

Nyní studujete arts management. Jak jste dospěl k této volbě? 

Už nestuduji arts management, ve druhém ročníku jsem přerušil a následně studium ukončil. Přišlo mi, že by se mi takový obor mohl hodit, avšak je zaměřený převážně na galerie a muzea, což není zrovna můj cíl.

 

Působil jste v hudebních kapelách Preweet a My Own Story. Bylo to pro vaši další kariéru zásadní?

Myslím si, že každá kapela má význam v kariéře muzikanta, ale klíčová je určitě ta úplně první. A tou byla právě kapela Preweet, kterou jsme založili ve třinácti letech s kamarády, s nimiž se vídám dodnes.

 

Zpěvačka Ewa Farna je fenoménem české písničkové scény, její hlas je oblíbený i v Polsku. Kdy jste se o ní poprvé dozvěděl a čím vás okouzlila? 

O Ewě jsem věděl od začátku její kariéry, zaregistroval jsem ji asi jako většina lidí hned s jejím prvním singlem Měls mě vůbec rád. Asi o čtyři roky později jsem se dočetl, že odešla její doprovodná kapela, tak jsem se přihlásil na konkurz, na kterém jsme se poprvé setkali osobně.

Každý ze zúčastněných měl zahrát dvě písničky od Ewy, myslím, že Lalalaj a Ticho, a jednu dle vlastního výběru. Na konci konkurzu jsme si všichni sedli do kroužku, bylo nás asi dvanáct, a Ewa se některých z nás ptala, jestli známe nějaký vtip, že když budeme trávit tolik času společně v dodávce, tak jestli se nebude nudit. Já naštěstí žádný neříkal – bůhví jak by to dopadlo. (smích)

 

Jaký nejnovější hudební projekt s Ewou připravujete? 

Ewě vychází na podzim deska s názvem Leporelo, na které jsem se částečně autorsky podílel právě s kolegou Filipem Sázavským. Česká deska bude stejná jako polská deska Winna, která vyšla před rokem. Stejné písničky, jen s českými texty, většinou jsou i náměty stejné. Pouze písnička Leporelo, která je pilotním singlem desky, je textově i aranžérsky zcela odlišná než její polská obdoba Znak.

 

Máte už nachystaný pracovní program na příští rok? A kde vás budou moci fanoušci vidět?  

Ewa má koncerty plánované dlouho dopředu, takže nějaké termíny na příští rok určitě jsou, a co se týká mých projektů, tak nám s eFeM vychází deska na podzim. Doufáme, že v příštím roce budeme mít nějaké nové příležitosti k živému hraní.

 

Je náročné a těžké působit v její doprovodné skupině? 

Je to určitě náročné hlavně kvůli nesmírně dlouhým cestám na koncerty. Když je sezóna, hrajeme třikrát až čtyřikrát týdně a převážně v Polsku. To znamená, že trávíme nekonečné hodiny v dodávce. Často se stává, že hned po koncertě vyrážíme na cestu, abychom stihli další koncert, který je druhý den úplně na druhé straně Polska. Ale i přesto je to skvělá práce.

 

Jaké je polské publikum? A stane se při přejezdech občas něco zajímavého?

Hrajeme převážně na městských slavnostech, na které je vstup zdarma, takže přijde většinou opravdu hodně lidí a bývají vstřícnější a víc se baví než české publikum. Dalo by se říct, že se při každém přejezdu stane něco zajímavého, někdy víc, někdy méně, ale máme takové nepsané pravidlo s kapelou, že co se stane v dodávce, v dodávce taky zůstane.

  

Kolik času denně musí kytarista trénovat, aby nevyšel ze cviku?  

Při studiu na konzervatoři jsem cvičil dost, pravidelně čtyři hodiny denně, ale nyní, abych byl upřímný, tak každý den necvičím, snažím se spíš vymýšlet písničky než cvičit techniku.

 

Vaší doménou je elektrická kytara. Hrajete ještě na další hudební nástroje?

Na konzervatoři jsme měli povinné piano, tak bych možná ještě něco zahrál. A jinak, jak už jsem zmínil, jsem hrál na housle, na které jsem v podstatě nesáhl od té doby, co hraji na kytaru, ale rád bych se k nim jen tak rekreačně jednou vrátil.

 

Skládáte si také vlastní hudbu a texty? 

Hudbu i texty skládáme s Filipem Sázavským, snažíme se působit jako autorská dvojice. Nemáme určené, ani to nevyplývá z dosavadní spolupráce, kdo co dělá víc. Občas přinese část textu Filip, jindy já, ale finální podobu doděláváme vždy společně a tak je to i s hudbou. Jsme domluveni, že veškerou společnou autorskou činnost máme vždy půl na půl.

 

Odkud převážně čerpáte náměty? 

Může to znít ohraně, ale převážně ze života. Málokterá naše písnička je kompletně smyšlená, alespoň část se vždy pojí s tím, co jsme skutečně zažili. I když píšeme pro někoho jiného – s čímž máme zatím minimum zkušeností – snažíme se vždy text spojit s něčím konkrétním.

foto: Lenka Hatašová

 

Jako každý hudebník v sobě určitě nosíte také svůj umělecký sen. I když se vize ani představy nemají prozrazovat, můžete pro čtenáře magazínu Best of učinit výjimku?  

Můj hudební sen je v tuto chvíli, aby se naše deska eFeM s názvem Zmatená generace setkala s úspěchem, aby lidé měli rádi naše písničky a texty a abychom díky ní mohli hrát samostatné koncerty. Prostě je to snem každého muzikanta, který něco vytváří.

 

S Filipem Sázavským jste vytvořili duo. Můžete přiblížit, jaká náhoda vás svedla dohromady? 

S Filipem se známe od dětství a už tehdy jsme si říkali, že bychom chtěli mít kapelu, ale uskutečnili jsme to v podstatě až teď, respektive před pár lety. Nějaký čas však trvalo, než jsme nashromáždili dostatek potřebného materiálu k vydání CD. Netlačil nás tolik čas, měli jsme volnější tempo, přesto přibližně rok trvala příprava celé desky, než jsme mohli jít do studia. O hudební produkci desky se staral Jan Steinsdörfer, který vybral studio Lukáše Martinka a na druhou část natáčení studio Michala Šenbauera. Měli jsme natočeno během asi šesti dnů. Nejvíce práce zabrala postprodukce, proto budeme vydávat desku až nyní, skoro po roce od natočení.

 

Máte mimo hudbu čas ještě na jiné zájmy?  

Baví mě stříhání videí, tomu se poslední dobou věnuji nejvíc. Jsou to především videa k našim písničkám, takže se pořád vše točí okolo hudby. Jinak k mým zájmům patří například golf. Většina lidí si myslí, že to není ani sport, ale to se pletou. Je to velmi náročný sport, hlavně psychicky.

 

Jak se kytarista dostane ke golfu?

Ke golfu mě přivedl můj kamarád a spoluhráč z kapely basista Tomáš Lacina. Říkal jsem si, že by to mohlo být fajn, aspoň nějaký sport, čerstvý vzduch, a nakonec mě to opravdu chytlo.

 

Je někde v Česku nebo v nejbližší cizině oblíbené místo, kam se rád vracíte a kde si dobíjíte baterky?

Určitě je to doma v Praze, rád se z náročných cest po koncertech vracím domů, kde se nachází ideální místo na dobití baterek. Mluvím o takovém tom běžném dobíjení. Pak samozřejmě přichází na řadu dovolená, která nemusí být každý rok, ale je na delší dobu a co možná nejdál. Letos jsem byl s přítelkyní na Bali na pět týdnů. A to byl ideální restart.

 

S jakým kytaristou byste si na koncertě rád zahrál? 

Splnil by se mi sen, kdybych si mohl zahrát s Davidem Kollerem. Není to primárně kytarista, ale obdivuji ho jako muzikanta obecně a kapela Lucie patří jednoznačně k mým nejoblíbenějším.

 

Nakonec se neskromně zeptám: Chtěl byste někdy v budoucnu vyprodat strahovský stadion?

Takové ambice vůbec nemám. Měl jsem možnost hrát velké koncerty a rovněž opravdu malé. Jako kytaristovi mi velké koncerty vyhovují, davy lidí, show a všechno kolem, ale jako frontmanovi, což je role, se kterou se nově seznamuji, mi více vyhovují menší prostory. Možná je to jen tím, že nemám v tomhle ohledu tolik zkušeností, avšak zatím tomu tak je. Měli jsme s eFeM možnost zahrát si v Balbínově poetické hospůdce před kapelou Neřež a to byl pro mě výjimečný koncert.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky eFeM: www.efem.cz

Vytvořeno ve spolupráce s hotelem Grandior www.grandior-hotel.cz

Designhotelem Elephant Prague www.elephant-hotel.cz

LE Hotel Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Lenka Hatašová

Partneři

Komentáře