Michael Krásný - baskytarista


Michael Krásný, foto: Robert Vano
13.07.2014 13:51 | Petra Kuncová

Dokud jsem nepoznala Michaela Krásného, vážně jsem netušila, že se kytary vyrábějí na míru – v případě zájmu navíc z plesnivého dřeva. Stejně tak mi nedošlo, že muzikanti už hudbu neposlouchají jako my, kteří nejsme z branže, ale má pro ně úplně jiný rozměr. V neposlední řadě mě pak překvapilo, jak velké a specifické nadšení hudbou může člověk prožívat. Právě nadšení, ale zároveň i výjimečná vášeň, je znát z každé Michaelovy odpovědi. Nyní spolupracuje například s Lacem Deczim a stojí za to si je poslechnout. Je očividné, že tento člověk si vybral povolání, které mu stoprocentně sedí. To je Krásný.

Michael Krásný, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Odkud se vzalo rozhodnutí začít se věnovat hudbě?

Já jsem se vlastně hudbě nezačal věnovat sám od sebe. Naši mě strašně nutili do toho, abych hrál na piáno, a já jsem strašně nechtěl. Chtěl jsem sportovat. Ale nakonec jsem byl malý kluk, co hrál na piáno a hrozně ho to štvalo. Těch facek, co jsem dostal! Jo, bylo to bláznivé.

 

Co se změnilo?

Jednou jsem dostal písničku. Doteď si na to pamatuji. Byl jsem doma, zahrál jsem si to a projevily se u mě obrovské emoce. Normálně jsem ji začal cítit a byl jsem z toho úplně v šoku. Říkal jsem si: „Tyjo, na té muzice asi něco bude.“ A tak jsem vlastně začal dělat muziku. Pak už to bylo lepší. Když jsme třeba šli se školou na prohlídku do nějakého muzea a tam bylo piáno, tak holky ze třídy říkaly: „Musíš zahrát!“ Strašně jsem se styděl, ale viděl jsem ty jejich obličeje… No a bylo to hotové.

 

Co to bylo za písničku, která vás tak okouzlila?

An Affair to Remember od Harryho Warrena. Pak mě úplně dostal Fibichův Poem. Dále W. A. Mozart Fantasia no. 3, a když jsem začal hrát Preludium Cis moll od Rachmaninova, věděl jsem, že už jsem v pasti! (smích) 

 

Co vám dal klavír a kontrabas, na který také hrajete, do vaší současné kariéry?

Všechno. Není dobré, když se člověk vyvíjí jen jedním směrem. Vždycky je podstatné se kolem sebe co nejvíc rozhlédnout a třeba se potom něco stane. Já jsem kontrabas vlastně dělal na základní umělecké škole v Opavě. Kontrabas mě těšil i z jiného důvodu. Studoval jsem ho u úžasného člověka, který zcestoval celý svět, pana Oldřicha Jíry.

 

Čím vás konkrétně tento člověk zaujal?

Přístupem k životu. Myšlenkou, že vlastně o nic moc nejde, člověk má být prostě v klidu a hlavně si dělat to své. Vždy jsme spolu šli na pivo a tam jsme to celé probírali a bylo to super.

 

Klavír jste tedy nakonec „vzal na milost“?

Klavír jsem si také nakonec užíval. A to nejen proto, že když člověk studuje konzervatoř, je to jeho povinný předmět. Doteď mi obrovsky pomáhá, protože když člověk třeba skládá, na basu si toho moc nesloží. Ale na piáno si zahraji cokoli. I kontrabas dodnes používám docela často, třeba když doma natáčím.

Michael Krásný, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

A nepřemýšlel jste někdy, že byste se věnoval jen kontrabasu?

O tom jsem přemýšlel hodně. Když jsem hrál na kontrabas, jel jsem v 18 letech na celostátní soutěž smyčcových nástrojů. Rok jsem se na to intenzivně připravoval. Člověk cvičí ty věci stále dokola, už jsem z toho byl úplně hotový. No a pak jsem tam přijel a tu soutěž jsem vyhrál a dostal jsem i speciální cenu poroty. Samozřejmě jsem se tam pak úplně bláznivě opil se svým učitelem. Druhý den jsem vyšel před hotel a měl jsem, dá se říci, úplně vymazáno. Vůbec jsem nevěděl, co vlastně teď budu dělat. V té době mi profesor domlouval hraní v Janáčkově filharmonii a já jsem si říkal, že tedy asi budu hrát na kontrabas. Protože to vypadalo, že tak to v tu chvíli má být. Ale najednou jsem se zasekl a chtěl jsem hrát jazz, tak jsem šel do Prahy na Ježkárnu studovat jazz.

 

A kdy jste poprvé vzal do ruky baskytaru?

Můj brácha začal hrát na kytaru, takový ty písničky, co mi připadaly dobrý, a pro mě bylo úplně automatické a přirozené začít hrát na basu. Měl jsem takový vnitřní pocit, že prostě musím. Moje první basa byla bráchova stará kytara, ze které jsem si sundal horní struny, aby měla jenom čtyři struny jako basa, a drnkal jsem na to jen takhle. Řekl jsem si, že chci hrát na basu.

 

A první opravdový nástroj?

Když mi bylo asi třináct let, tak mi táta první baskytaru koupil. Byl jsem z toho úplně hotový a hrál jsem na ni ještě další čtyři roky. Pak jsem si vydělal na svůj první nástroj, který jsem si nechal postavit. Ale v těch čtrnácti letech jsem se prostě rozhodl, že budu hrát na basu.

 

Basa se tedy staví na míru?

Samozřejmě, že jsou firmy, které dělají ty – dá se říci – tovární kusy, jako je třeba Fender. Jsou to slavné, světoznámé značky, které se tím zabývají snad už od třicátých let a dělají skvělé nástroje. Je to prostě klasika. Pak jsou tady nástrojáři, kteří jsou daleko dražší, ale ten zvuk je úplně odlišný. Můj nástroj, který nyní používám, dělal Aleš Vychodil a je to z jeho strany umělecké dílo. Je to úplně neuvěřitelné.

 

Jak probíhá proces výroby baskytary?

Začíná se tvarem. Tvar jsme řešili asi tři měsíce, neustále jsem to překresloval, aby mi to vyhovovalo. Pak následuje výběr dřeva, protože dřev je neskutečné množství, to je celé úplná alchymie a filozofie. Mně šlo hlavně o to, aby to mělo nějakou přijatelnou barvu a rezonanci. Nakonec jsme použili nahnilou kořenici javoru. To, jak už název napovídá, zahnije kořen javoru a ten se potom vysuší a nařeže na plátky. A ty plátky díky struktuře hnití mají zabarvení. No, a tak to mám na base.

 

Co vám vůbec hra na basu dává?

Úplně největší svobodu, kterou v životě můžu mít. Je to tak, že člověk se musí většinou zohýbat, aby mohl přežít. Já se taky musím zohýbat, to je jasný, ale svým způsobem se můžu vykašlat, na co chci. Dává mi absolutní svobodu.

 

Měl jste někdy i klasické zaměstnání?

Já jsem pracoval v kanceláři, kde člověk musí prostě vstát a jít do práce. A takto normálně jsem chodil do práce několik let, ale souběžně s tím jsem neustále dělal hudbu. No a nakonec se to celé zlomilo a já jsem si řekl: „Už ne. Já už to nebudu dělat, nemusím a hlavně nechci. Už se chci věnovat jen té hudbě.“ Protože vlastně do nějakých dvaceti osmi let jsem seděl na dvou židlích.

Michael Krásný, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Na židlích – dá se říci – extrémně odlišných…

Nejdřív jsem studoval ČVUT a věnoval jsem se elektrotechnice a fotovoltaice a všem věcem, které s tím souvisejí. Do toho jsem soustavně dělal konzervatoř a potom tedy Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka. Neustále jsem přebíhal z jedné školy do druhé, z jednoho zaměstnání do druhého. No a najednou jsem si řekl: „A dost. Už nemusím. Uživí mě jedno i druhé.“ Tak jsem se rozhodl pro muziku a prostě začal dělat jenom muziku.

 

Takže klidnější režim?

Vůbec. Musím tedy říct, že jsem pracoval jako blázen. Každé ráno už v osm hodin jsem měl depresi, že nic nedělám. Takže jsem okamžitě začal něco dělat. Ať už skládat, shánět hraní nebo managovat kapelu. A najednou jsem se úplnou oklikou dostal k Danu Bártovi. Tak jsem si jeden večer sedl a přearanžoval pro něj jednu věc – písničku On my head ze Snowboarďáků. Je to moc hezká záležitost, on to totiž zazpíval úplně úžasně. Ani jsem nečekal, že to takhle bude znít.

 

Byl to tedy začátek spolupráce?

Ano, tam vznikla naše spolupráce. On mi pak pokřtil desku a najednou týden nebo dva nato mi volal Laco Deczi, že o mně slyšel a že chce, abych s ním hrál. No a tak jsme se okamžitě začali úplně normálně bavit a bylo to super.

 

Co vás přivedlo s vaší láskou k hudbě ke studiu na ČVUT?

Já jsem odmala matematiku miloval a chodil jsem na matematické a fyzikální olympiády a vyhrával je. A vždycky jsem si užíval se v těch číslech úplně topit, protože to byl pro mne naprostý vesmír. Matematika pro mě byla něco, co nelže.

 

Nelitoval jste tedy nikdy, že jste se v té době místo studia nevěnoval více hudbě?

Ne, já myslím, že to pro mne bylo důležité, protože to formovalo moji osobnost. Krom toho jsem tam měl spoustu ekonomických předmětů. Kdybych byl jen muzikant, tak nemám vůbec představu o tom, jak věci skutečně fungují nebo mohou fungovat. Během studia jsme například museli založit přibližně šest fiktivních firem a dokázat jejich zisk a ztrátu a na základě čeho k tomu došlo.

 

V jakém smyslu je to prospěšné hudbě?

Když se věnujete jen umění a hudbě, máte zakrnělý ekonomický model vnímání, a pokud nemáte finanční prostředky, nemůžete natočit desku a nemůžete se věnovat těmto věcem. To je všechno se vším. Pokud člověk studuje jen hudbu, umí složit jen písničku a pak, když je mu dvacet, vůbec nemá představu, jak se všechno děje a o co jde. Myslím si zkrátka, že mi to dalo strašně moc a jsem za to rád.

Michael Krásný, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Kolik času vám při vaší umělecké kariéře ekonomické přemýšlení zabírá?

Všechen. (smích) Laco Deczi vždycky říká: „Cvičí se doma a do devíti let.“ Ale samozřejmě on cvičí doteď a já taky. Nicméně souběžně jste zkrátka neustále na telefonu, na e-mailu, permanentně něco řešíte, počítáte, domlouváte… Celodenní záležitost. A večer si jdete zahrát, to je taková ta třešnička na dortu. Odměna, můžeme si zahrát.

 

A jak často cvičíte?

Samozřejmě každý den. Navíc, když jste na túře a hrajete každý den, tak ty věci neměníte. Může se stát, že přidáte jednu nebo dvě skladby. Ale jinak když hrajete úplně každý den, máte v paměti to, jak jste to hráli včera, co se tam pokazilo a co ne, a víte, co si můžete dovolit jinak a co ne. Tak už k tomu přistupujete tak, že se snažíte o dokonalost a vlastně cvičíte v tu chvíli. Technicky už je to za mnou, nemyslím si, že je něco, co bych nezahrál. Ale jde o to, aby mě napadlo, abych to zahrál. To je to těžké. V dnešní době spíše přemýšlím nad melodií, nad tím groovem, než abych si to zkoušel a cvičil to.

 

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Tenhle rozhovor. (smích) Dosavadní úspěch je to, že jsem schopen tím, co miluji z hloubi svého srdce, vydělat na svoje živobytí, střechu nad hlavou, na jídlo, na to, že mohu holku pozvat do kina…

 

A co překážka?

Já si myslím, že nikdo z muzikantů to nemá jednoduché. Podle mě skuhrat může každý a já nejsem člověk, který by si na tom nějak zakládal. V podstatě každý den je překážka, člověk musí vstát a fungovat…

 

Největší kariérní zlom?

Tak to bylo asi, když mi zavolal Laco Deczi, to bylo zásadní. Já jsem přišel na konzervatoř, už jsem uměl hrát, ale neměl jsem úplně představu o tom, co dělám. Ale technicky jsem na tom byl dobře. Získal jsem pověst nějakého úplně démonického basisty. Prostě každý, kdo mě potkal, udělal jen „wow“, ale nikdy jsem nedostal job.

 

Čím to bylo?

Protože si mysleli, že když jsem tak dobrý, mám hraní dost. Já neměl žádné hraní, já neměl vůbec nic. Tak jsem si tak poplakával a pak jsem si začal práci shánět sám a začal jsem na tom pracovat. To je takový obrat, ke kterému dospěje asi každý muzikant. Začalo to fungovat, najednou jsem měl víc kapel, o které jsem se staral, a kapel, kterým jsem dával hraní, a to byla i doba, kdy jsem se seznámil s Vaicem Deczim.

 

Takže osudové setkání?

Já jsem byl v té době úplně bezradný, protože jsem neměl bubeníka, a najednou z vedlejší zkušebny vyšel Vaico a já jsem mu to hraní dal. No a tak jsme se zahráli, jemu se to strašně líbilo a řekl, že řekne tátovi, Lacovi. No a já jsem si říkal – no jasně. Byl jsem zvyklý, že u muziky jsou lidé schopni naslibovat neskutečné věci. Takhle jsem už procestoval celý svět. Ve dvou případech se mi stalo, že někdo dodržel opravdu to, co řekl, a jedním z nich byl právě Vaico.

Michael Krásný, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

V jakém smyslu je pro vás Laco Deczi výjimečný?

On výjimečný je. Spolupracoval jsem s hodně lidmi, kapelami, hvězdami v této zemi. Ale on je jedním z hrstky lidí, o kterých můžu s klidným srdcem říct, že je génius. Laco je pro mě mentor nejenom profesně, hudebně, umělecky, ale svým způsobem i lidsky. Nikdy jsem nepotkal nikoho tak geniálního, jako je on, a nemyslím si, že někdy ještě potkám. Je mu sedmdesát šest a hraje jako ďábel. Soustavně tvoří, třeba úplně neuvěřitelně maluje, do toho vymýšlí ty svoje pravdopříběhy a žije život, jako by mu bylo 20. On je výjimečný. Moc toho o sobě nikdy neřekne, a pokud ano, tak to jsou většinou nějaké vtipné historky, ale když někdy pustí něco o svém životě vážně, pak už jste jenom v úžasu. (smích)

 

Co pro vás znamená, že s ním spolupracujete?

(smích) Znamená to mít pevné nervy, zdraví z oceli a futrál od basy naplněný vitamínovýma tabletkama a práškama na uklidnění.

 

Jak byste charakterizoval hudbu, kterou společně vytváříte?

Nevím. Je to jazz. Ale přitom to vlastně jazz vůbec není. Kdyby si to poslechl člověk, který poslouchá nějaké české rádio, tak pro něj hrajeme jazz. Ale když řeknete jazzmanovi, že to, co hrajeme my, je jazz, tak se snad i rozpláče. Podstatný je, že ta hudba nějak funguje a líbí se lidem. Lidi si kupují cédéčka daleko víc než třeba před dvěma lety, kapela šlape strašně dobře, všude je vyprodáno a lidi na koncertech v poslední době i tančí.

 

Jak se cítíte při společných koncertech? Bylo třeba nutné se nějak sehrávat?

Repertoár se musí nazkoušet. Nové věci, co nosíme do kapely, se taky musí nějak ohrát, nazkoušet, hlavně se jim musí najít tvář. Já vždycky říkám, že ta písnička tam někde je, ale musí se najít. A to chce čas. Někdy to třeba ani nejde najít, a tak se to schová a najednou se to objeví za rok a už to tam je a je to tam hned. Ale pokud jde o lidskou rovinu věci, tak od první chvíle si „sedla p... na hrnec“ a nemuselo se o ničem moc mluvit. Jakmile jsme se potkali, všichni jsme věděli, že to je hotové a že se o tom nemusíme dál bavit. První zkouška, doladily se ty drobné detaily, které jsou důležité, a jelo se na túru. Nebylo co řešit.

 

A co koncerty?

Na celé té túře to je vlastně vždycky odpočinek. Když můžete hrát a být v tom. Nezabývat se ničím jiným. Už nemusíte řešit cestu, zvuk, hotel, vaše životní problémy, naštvanou přítelkyni, nespokojenou milenku, druhou nespokojenou milenku… (smích) Teď se obě začnou hádat, která je víc nespokojená… (smích) Už se jenom spoléháte na ostatní a děláte jenom to, co víte, že umíte nejlíp. Hlavně můžete nemyslet, vůbec nemyslet, vůbec na nic a to je tak osvobozující. Jste šťastný. 

 

Jak vypadá vaše příprava na koncert?

Normálně přijdu, naladím si to, zkontroluji zvuk, jestli je to v pořádku, dám si kafe, pokecám s klukama a jdu hrát. (smích) Dřív to bylo trochu jiné, třeba když jsme hráli s Gaia Mesiah, tak tam jsme se před koncertem vyloženě rozběhávali a dělali třeba kliky, aby člověk dostal do těla endorfiny a mohl je předat lidem. To byla rocková muzika, tam to bylo třeba.

 

Jste spoluzakladatelem kapely Quattro Formaggi a stále v ní hrajete. Co vás vedlo k jejímu založení?

Já jsem ji de facto nezakládal, ale když mi bylo třeba šestnáct let, oslovil mě jeden bubeník, se kterým jsem spolupracoval, jestli bych s nimi nechtěl hrát jazz. A já jsem říkal: „No jasně.“ No a pak jednou přišel s tím, že se to bude jmenovat Quattro Formaggi a já jsem říkal: „OK.“ Pak se kapela postupně začala rozpadat a já jsem přivedl kamarády ze školy. Jednou jsme si spolu zahráli a zjistili jsme, že to perfektně sedí, a všichni tam jsme doteď. Bylo to osudové setkání a je to úžasná spolupráce.

 

Co je v takové kapele důležité?

Symbióza mezi basistou a bubeníkem je úplně nejdůležitější pro to, aby to šlapalo dohromady. Když si ti lidi jakkoli nesednou, tak to nefunguje.

 

Podle jakých měřítek hodnotíte dobře odehraný koncert?

Podle lidí. Mnohdy má člověk pocit, obzvláště v jazzu, že prostě zahraje něco, co je úplně úžasné a přelomové, a přitom na to lidi vůbec nereagují, protože tam s vámi nebyli. Když hrajete koncert, je nejdůležitější komunikace mezi publikem a vámi. Čím víc vám to lidé vracejí, tím víc to do nich sypete.

 

Posloucháte rád svou hudbu?

Poslouchat sám sebe, to je to největší mučení na světě, to je otřesné. Maximálně si občas rád poslechnu něco, co jsem dělal před rokem, protože rostete a stále se vyvíjíte. Za ten rok se třeba nad svou prací usmějete: „Jo, když jsem ještě dělal tohle…“ Ale stále je třeba věnovat se tomu, co se děje teď, a maximálně tomu, co bude v následujících deseti minutách.

 

Kde berete inspiraci?

Nevím, prostě jedu v autě, začnu si něco zpívat a říkám si: „Tak tohle je zajímavé, tak tohle jestli zapomenu…“ Tak si to nahraju do telefonu, a když přijdu domů, začnu to rozpracovávat a dělat k tomu třeba harmonii nebo melodii a většinou to zahodím. A pak si to poslechnu za měsíc nebo dva a řeknu si: „Tyjo, v tom něco je.“ Tak to dopracuji a najednou je ta písnička hotová.

 

Takže žádné momenty, kdy si řeknete, že prostě něco napíšete?

Je těžké psát programově, sednout si a začít dělat písničku. Ale většinou něco vznikne. Někdy to zahrajete dvakrát třikrát, vezmete a zahodíte a někdy třeba během deseti minut vznikne písnička která je dobrá. Pro mě je to postavené na tom, že mám nějaké životní zkušenosti díky tomu, co jsem v životě odehrál nebo slyšel nebo poslouchal nebo jsem se tomu věnoval. A když potom nad tím člověk nepřemýšlí a jen ty tóny nějak vybere, najednou to celé zafunguje. A nebo ne. Když to nezafunguje, pak se nad tím člověk zamyslí hlouběji a řekne: OK, tady to není moc dobré, nebo tohle by třeba bylo ještě hezké. Vybíráte ty varianty, které na vás odněkud jdou, ale nevím odkud. Takhle si to prostě člověk podle vkusu vybere a udělá.

 

Dokážete ještě hudbu poslouchat i z neprofesionálního hlediska?

Ne, to nejde. To je, jako když se hokejista dívá na hokej. Člověk tam vidí věci, které ten, kdo má jen rád hokej, vůbec nevidí. Kouká na to už jako profesionál. Když slyším písničku, vnímám všechna spektra toho, jak je to nahrané, jaké nástroje jsou použité, jaké věci vůbec hrají a proč je hrají. Milión věcí. Třeba největší mučení pro mě je mít sex u hudby. To je pro mě úplně nezvladatelné a dřív to bylo naprosto normální. Člověk si pustil nějakou hudbu, která vytvořila atmosféru. A já si dnes pustím hudbu v tu chvíli a to nejde. Člověk nad tím začne přemýšlet a vůbec se nevěnuje tomu, čemu by měl. Já už vlastně ani nevím, jak se hudba normálně poslouchá, a to je to kouzlo.

 

Kouzlo?

To se mi líbí na Laczovi. Laczo hraje úplně pro všechny a ta muzika se úplně všem lidem líbí. Ale lidi to nemůžou slyšet tak, jak to slyšíme my. Ani z deseti procent to neslyší tak jako my. Oni v tom slyší něco, co já vůbec nechápu. Už. Jsem za nějakou hranicí. Každý muzikant, když se tomu začne věnovat, tak se dostane za nějakou hranici. Už vůbec netuší a jen se může domnívat, že má pravdu v tom, když říká, že je to hezké, ale nemůže si vůbec představit, jak nemuzikant vnímá hudbu a proč ji vlastně tak vnímá a proč ji tak chce. Já už nemohu vnímat hudbu bez toho, že bych se nad ní profesně zamýšlel.

Michael Krásný, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak vidíte sám sebe kariérně v současné chvíli?

Bezvadně.

 

A sníte tedy ještě v tomto ohledu o něčem?

V současné chvíli budu vydávat svou sólovou desku. Některé věci jsem nahrál celé sám, někde si zvu kamarády, hosty, natáčím to u sebe doma ve studiu a jsem zvědavý, jak to dopadne. Ten sen je, abych to v červenci měl hotové. Pak další sen je, aby se to třeba pokřtilo a aby tam přišli lidé, desku slyšeli, byli s ní spokojení a třeba si ji koupili.

 

Co vás napadne jako první, když se řekne hudba?

Láska. Asi tak.

 

Tímto výčtem, který jsme již v rozhovoru zmínili, ale vaše hudební aktivity nekončí…

Každou středu od půlnoci vedu jam session v Sherlock‘s Pub, kam chodí muzikanti z celé Prahy i z celého světa. Měli jsme zpěvačku z Austrálie, kytaristu z Jihoafrické republiky, saxofonistu či bubeníky z Anglie, z New Yorku… Občas si přijdou zahrát i slavní lidé. Je to úžasná párty, hrají se písničky, které lidé znají, chodí zpěváci, kteří si chtějí zazpívat jen tak, že je večírek. Zajímavá byla spolupráce s Milanem Svobodou, který mě vedl na Ježkárně a dal mi strašně moc, co se týče harmonie a kompozice. Hrál jsem s ním jak v big bandu, tak v kvartetu. Ještě mám jednu kapelu, která se jmenuje Top Dream Company, což je vlastně desetičlenná, skoro bigbandová věc a je to super. Dále doprovázím Ivetu Blanarovičovou na jejích koncertech, na koncertech její nadace La Sophia, kde působím nejen jako kantor, kdy učím děti, ale doprovázím je i na večírcích, na galavečerech.

 

Jak se dá takto intenzivní muzikantský život skloubit se soukromým životem?

Nádherně. (smích) Když člověk podniká, tak je to se soukromým životem složitější, než když jde na svoji osmičku do práce, má své jisté a pak se jde zase domů věnovat svému soukromému životu. Když jste muzikant, váš soukromý život je veřejný, což znamená, že ho vlastně žijete v práci. Jiná možnost ani není, protože kdyby si měl člověk zachovat ten klasický model, tak se z toho zblázní nejenom on, ale i partner. Podstatné je pro mě svůj život žít a moc nad tím raději nepřemýšlet… Co ví ryba o vodě, v níž plave? To myslím řekl Albert Einstein. Tak nějak to beru. Miluji svou práci nadevše a o to víc se snažím ji odvádět úplně nejlíp, jak dovedu. Můj soukromý život tím nijak netrpí, ba naopak.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibesof.cz

 

Michael Krásný a Michaela Lejsková
Michaela Lejsková a Michael Krásn, foto: Robert Vano

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibesof.cz

Michael Krásný, foto: Robert Vano
Michael Krásný, foto: Robert Vano
Michael Krásný, foto: Robert Vano
Michael Krásný, foto: Robert Vano
Michael Krásný, foto: Robert Vano
Michael Krásný a Michaela Lejsková

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní
Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní

29.06.2018 | Je charismatická, velmi pracovitá a odvážná. Své první písně začala skládat ještě jako žákyně ...


Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha
Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha

12.03.2018 | Vystudoval dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, získal stipendium na ...


Petr Nouzovský – violoncellista
Petr Nouzovský – violoncellista

18.10.2017 | Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. ...


Petr Malásek - pianista a hudební skladatel
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel

31.03.2016 | Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba ...


David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec
David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 | „Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ ...