Milan Peroutka – zpěvák, herec, moderátor


22.01.2020 09:23 | redakce

Milan Peroutka pochází ze známé muzikantské rodiny. Jeho otec byl bubeníkem v legendárním Olympicu, bratr Jan se také věnuje muzice. A z něj samotného se kromě hudebníka a zpěváka stal také herec a moderátor. Jak to vše zvládá, co mu pomáhá a kdo mu imponuje?

foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka

Milan Peroutka v rozhovoru pro profesní magazín Best of, foto: Michaela Dzurna

 

Působíte v pozici zpěváka, herce, moderátora… Jak dobře se tyto profese u vás dají kombinovat?

Myslím, že člověk není hercem tím, že si to tak řekne, ale tím, že hraje. Říkávám, že je to práce vzrušující a dobrodružná, ale člověk ji nejprve musí mít. Nezapomínejte, že jde o život na té nevyzpytatelné volné noze. Člověk v branži není závislý jen na zaměstnavatelích, ale i na lidech, posluchačích a divácích. A tady nám vzniká další rozpor. Protože umělce nesmí formovat jen jejich stanovisko, ale zároveň  ̶  pro koho jiného naši práci děláme? Čili já se cítím být vždycky nejvíc tím, kým v daný okamžik jsem, a kde cítím, že svou práci dělám dobře, s chutí a skutečně pro lidi.

 

Dá se říct, co z toho vás baví nejvíce, nebo je to pro každou situaci a období právě to, co zrovna děláte?

 Snažím se v hlavě a v srdci zavčasu nastavit na to, co mě čeká. Začínám s tím zpravidla v posteli před usnutím, kdy kouknu do diáře, co přijde následující den, a eventuelně doháním, co je potřeba. Pravda, když člověk moc přebíhá, nestihne se do toho ani správně položit, natož si to užít. Ale všichni jsme jenom lidi. Někdy se vyspíme lépe, někdy hůře. Někdy nám sedne lépe to, někdy něco jiného. To zná každý z nás, ne? Pracujeme s emocemi a ony pracují s námi.

 

Jak moc těžké bylo pro zpěváka, potažmo herce, stát se moderátorem ranního live vysílání?

Víte, povím vám příběh. Já jsem po odhození všech ostychů kdysi založil kapelu. Byl jsem už plnoletý, musel jsem si k tomu sám dospět. Stalo se tak při mé pracovní stáži od školy ve španělské Malaze. Chodil jsem tam do místního baru zpívat s kytaristy své první zhudebněné české texty. Oni sice ničemu nerozuměli, ale byli rádi, že si taky zahrajou. Po návratu do vlasti jsem byl skálopevně přesvědčený, že chci pokračovat a něco v oboru dokázat. Žádná jiná představa mi tehdy vnitřně nepomáhala víc. No, a tak jsem vyprodukoval svůj první videoklip, přihlásil ho do Óčka, a pozvali mě do živého přenosu. Bylo to vzrušující, bál jsem se, ale jasně jsem se rozhodl, že tuhle výzvu chci. Mluvil jsem tak náruživě, až mi nabídli, jestli nechci zkusit kamerové zkoušky na moderátora. A proto to říkám. Čím se člověk stane moderátorem, a čím hercem? Vždyť já vlastně nemám papír ani na jedno.

foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka

Milan Peroutka v rozhovoru pro profesní magazín Best of, foto: Michaela Dzurna

Co vám při vašich začátcích v televizi na pozici moderátora dělalo největší potíže?

To je spíš dotaz na pozorné diváky a vedení, ale řekl bych, že se člověk musí tzv. ostřílet a vymluvit. V tom procesu jsem vlastně stále. Hlavně se naučit být ranní ptáče, což se mi koneckonců pořád jeví jako nenaučitelné. Na druhou stranu už jsem poznal, co od svého rozespalého já můžu před kamerami očekávat.

 

A co tréma?

Myslím, že na ni ve studiu netrpím. Dostaví se v momentě, kdy je pro mě přicházející zkušenost něčím nová. Strach z nového prostředí, písniček, textů, lidí... A taky ve vztahu k odpovědnosti k divákům, ale to si člověk nesmí příliš připouštět.

 

Míváte ve studiu hosty, kolik času máte na přípravu?

Střídáme se v přípravě kartiček, které máme během vysílání v ruce, a které nám slouží jako opora při rozhovorech. S hosty se snažíme vždy navázat nějaký takzvaně „pokec“ před vstupem, aby věděli, že není čeho se bát. Říká se tomu ice-breaker.

 

Co improvizace před kamerou?

Myslím, že právě pohotovost, schopnost reagovat na podněty hned a správně, je jedním z rysů, kterými by měla moderující osoba oplývat. Ta práce přece není o čtení textů. A v souvislosti s improvizací mě teď napadl Tomáš Klus, na jehož koncertě jsem byl. Klaním se před tím, co umí, a před jeho pravdami, které tak rád sděluje publiku. Je to sympaťák.

 

Jste zpěvák, ale také i herec a muzikálový herec. Baví vás i tohle spojení?

Baví. V létě jsem nakonec po nějakých rozvahách a vyjednáváních žádný nový muzikál nenazkoušel. Sám jsem si chtěl ujasnit, jestli mi bude chybět. A zjistil jsem, že divadlo má v mém diáři taky své místo. Ale opět je to dílo od díla. Songy, role, režisér, kolektiv. Nazkoušel jsem už šest muzikálů, a každý z nich byl něčím jiný.

 

Pocházíte z rodiny, kde váš tatínek byl slavný muzikant kapely Olympic. Je pro mladého muže těžké a náročné přesvědčit okolí, že to není jen „jméno“, ale že jste sám za sebe?

Já osobně jsem to takhle vůbec nevnímal. Chytli se toho později až novináři, protože hledají příběhy. Dokonce mě už několikrát zvali k natáčení 13. komnaty. Já mám ten formát rád, ale necítím se na něj, tedy alespoň zatím. Ale co se týče rodičů, pro mě bylo naopak vždy nejtěžší vystoupit právě před našima. Když se tak stalo, většinou to následně nekomentovali. A já jsem se bál zeptat, protože jsem tušil, že to chtěli raději přejít. Zlomilo se to až v dospělosti.

 

Máte dva sourozence, bratr Jan je taky muzikant. Co sestra Barbora?

Bára teď natočila jako produkční s Patrikem Hartlem jeho filmový debut. Mám za ni radost, protože vím, že v životě najednou byla na křižovatce, necítila se dobře a sebevědomě a potřebovala nějakou vzpruhu. Hodně jí to pomohlo a já jí držím palce i dál. Určitě má také nějaké hudební vlohy, ale zatím se ještě nekousla, aby je rozvinula. I když se nám s bráchou svěřila, že jejím snem je udělat něco hudebního společně s námi.

foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka

Milan Peroutka v rozhovoru pro profesní magazín Best of, foto: Michaela Dzurna

Jaké vztahy panují mezi sourozenci Peroutkovými?

Haha, dobré! My jsme vyrůstali v jednom pokoji v pražských Vršovicích. Ségra mě štvala, když mohla chodit spát později, protože byla nejstarší. Já jsem si pravidelně nařizoval budík o hodinu dřív, abych se ráno mohl v klidu učit. Od sedmnácti jsem pak částečně i kvůli gymplu a soukromí šel bydlet k babičce. Jinak já jsem byl vždycky takovej hledač pravidel. Měli jsme dohromady jednu televizi, jeden počítač a jedno rádio. A já pořád vymýšlel pokojíčkové řády, jak tam s tím zacházet. Oni si zvali spolužáky a smáli se mi. S bráchou jsme byli hodně kreativní. Točili jsme pořady, zkoušeli divadla, zakládali kapely. Mamka nás v tom plně podporovala, hlavně když měla klid. (smích)

Jste frontmanem kapely Perutě, máte v ní hlavní slovo, nebo to máte nastavené nějak „demokratičtěji“?

To jste trefil hřebíček na hlavičku, protože právě tahle věc je u nás donekonečna diskutovaná. Nechci kapele brát právo vyjadřovat se, ale zároveň pro mě, nekompromisního berana, je demokracie velká výzva. Myslím, že v tomhle mě kapela dost naučila. Jsem rád svým pánem a plánuji několik hudebních překvapení. Na pódiu je mi každopádně dobře a zpívat chci.

 

A co film? Láká vás taková práce, nebo máte i nějaké nabídky?

Zrovna nedávno jsem v kině viděl komedii Špindl 2, ve které hraju. Na premiéru jsem nemohl, tak jsem si zašel na film extra a představte si, to kino bylo úplně plné. To jsem zažil naposledy někdy se základní školou dopoledne na pohádce. Tak jsem tam pak s několika diváky rozebíral jejich dojmy. Bál jsem se toho, jak sám na sebe budu působit, ale možná i tím, že jsem neměl přílišná očekávání, mě to vlastně nakonec potěšilo. Bylo hezké poslouchat publikum, na které gagy reaguje.

 

Jaký žánr vám, ať jako divákovi či umělci, všeobecně ve filmech vyhovuje?

Horory, dramata. Duševně nevyrovnaní jedinci. Jack Torrance, Norman Bates. V každém žánru ale najdu své favority, jen snad moc nemusím romantické filmy. Tedy až na Titanic, tomu jsem věrný už od třetí třídy a na videokazetách jsem měl snad všechny dokumenty o jeho vzniku. Mě vždycky zajímalo právě i to zákulisí.

 

Co vy a pohádky?

Ty taky miluju. Dokonce jsem si zahrál prince v muzikálovém představení Popelka, které bohužel skončilo. Bylo to v Kongresovém centru pod taktovkou Filipa Renče a moc mi to představení chybí. Říkám to i navzdory tomu, že nás pan producent vypekl a doposud jsme nedostali zaplaceno. Diváci to milovali a my taky. Každopádně vlajkovou pohádkovou lodí je pro mě Arabela.

 

Čím jste vlastně původně, jaké máte vzdělání?

Já stále studuju. Začátkem února bych měl mít konečně státnice, no držte mi palce. Panem inženýrem už to u mě skončí, ale školu dodělat musím. (smích) Nemám rád věci nedotažené do cíle. Abych byl konkrétní, studuji management cestovního ruchu. Předtím to byly služby muzeí a galerií, a ještě předtím všeobecné gymnázium. Rok a půl jsem díky stipendiím strávil v zahraničí, to bylo z mých školních let to nejpřínosnější.

 

A čím byste chtěl být, kdybyste nedělal to, co děláte nyní?

Určitě by to byla práce s lidmi. To jsem si ověřil už při letní brigádě na baru v Německu. A taky aby tam byla nějaká kreativita a mělo to smysl. V penězích vychovaný nejsem. Někdy si říkám, že jsem ohromně rád, že jsem si zkusil tu práci, kterou právě dělám. A jestli už není načase zkusit zase něco jiného. Ale jsou to spíš jen slova. Úspěch a pódium jsou prostě taková droga.

 

Jsme magazín o profesích. Která z nich vás jako člověka nejvíce zajímá či přitahuje?

Bude to znít divně, ale moc rád se bavím s lidmi o jejich práci. Jak ji prožívají, jak je baví, co vlastně všechno dělají. Jsou pozice, o kterých nemám ani tušení. Říkám si, jak by bylo vzrušující si třeba na týden jejich práci zkusit. Hlavní je, aby člověk dělal práci s láskou. Práce je důležitou součástí života. Pokud v ní není člověku dlouhodobě dobře, pak bych třeba já dal výpověď a šel pátrat dál. Nikdy není pozdě.

foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka

Milan Peroutka v rozhovoru pro profesní magazín Best of, foto: Michaela Dzurna

 

Setkáváte se se spoustou lidí. Co vás při setkání s novým člověkem na něm zajímá?

Energie, vyzařování, komunikace. Já rád poznávám nové lidi. Všechno nové mi připadá zpravidla úžasné. Mám prostě růžové brýle, ať potkám kohokoliv. Jen se často nerad bavím o sobě, protože mám pocit, že se opakuji. Baví mě naslouchat a vyptávat se toho druhého. Říkám, že mám rád lidi, dokud je opravdu nepoznám. Takový ten hezký líbivý obal, když jsou lidé k sobě slušní, přejí si, váží si sebe navzájem a nemají důvod hledat na druhém to špatné.

 

Je to tak, že lidi potřebujete jako publikum, ale v soukromí spíš vyhledáváte klid a samotu?

Je to tak. Mám několik svých poloh. Domov je pro mě místo, kde je klid. Kde můžu jen tak koukat, aniž by kdokoliv očekával něco jiného, nebo abych měl pocit, že musím fungovat jinak. Rád poslouchám hudbu a jen tak si chodím nebo sedím. Nebo můžu rozdělat krb, dát prát prádlo, uklidit. Člověk se u toho vlastně sám nějak očistí.

 

Jste workoholik, nebo to spíš vychází z nabídek, které se tzv. neodmítají?

Říkají o mně, že jsem workoholik. Ale já si nemyslím, že to je tak žhavé. Všichni máme spíš tendenci být líní. Ženou mě ambice, zároveň ale nemám problém vypnout a sebemenší úkon je pro mě náročný. Jednu dobu jsem se bál vyhoření. Myslím, že každý z nás potřebuje balanc mezi výdejem a příjmem energie. Podstatné je, jak si to nastavíme v hlavě, z čeho uděláme obávanou povinnost a z čeho radost. Každopádně se snažím moc nemluvit a víc konat. My lidi toho totiž strašně nažvaníme. (smích)

 

Lucie Bílá třeba říká, že nejvíce nervózní je z prázdnin, a kdyby měla mít třeba měsíc úplně volno, že by se zbláznila. Jak je to u vás, nejenom jako u zpěváka?

Z prázdnin nervózní nejsem, naopak mi to libozvučí, ale z Lucky cítím, že pro práci žije a má k ní i všechny potřebné vlastnosti. Je pravda, že když jsem měl teď o Vánocích týden volno, první dva dny jsem neudělal vůbec nic, ale po zbytek už jsem v hlavě začal spřádat nové pracovní plány.

 

Dokážete si představit žít jinde než v Česku a dělat svou profesi za hranicemi?

O tuhle zkušenost jsem moc stál a zkusil si pobýt v zahraničí. Vlastně jsem si to splnil na vejšce hned ve druháku, kdy jsem odjel do německého Ludwigshafenu. Tehdy jsem si řekl, že jediné, co mi nikdo nevezme, jsou znalosti a zkušenosti, tak jsem si za nimi šel. Svým talentem jsem si vůbec nebyl jistý, i když jsem tam stejně chodil do tamních karaoke barů. Mezinárodní spolužáci mi tleskali, a já jim to stejně nevěřil. Ale přes všechny ty rozklepaný mikrofony mi tam vždycky bylo hezky.

 

Je pro vás jeviště a muzika lékem na všechno, třeba i na chmury?

Určitě. Tvorba vzniká právě z nějakého vnitřního nesouladu, proto přichází ta potřeba emoce zpracovat. Vlastně je to jeden z nejhezčích způsobů, jak s takovými emocemi zatočit. Já jsem poslední dva roky ve jménu všech dalších povinností úplně přestal poslouchat sám sebe, to je teď moje výzva pro nový rok. Chci se sám k sobě zase vrátit skrze písničky. A dost možná budou o něco dospělejší.

 

Máte nějaký rituál, než jdete před diváky?

Většinou potřebuji být aspoň chvíli sám se sebou. Je to takové úplné vypnutí před tím, než se rozdám. A také se u všech svých spoluhráčů ujišťuji o tom, že si to „dneska uděláme hezký“. A nosím peruťáckou známku na krku.

 

Máte vysněný prostor, kde byste chtěl jednou koncertovat?

Jestli se ptáte na vysočanskou halu, tak tam moje mysl nemíří, to by bylo troufalé. Jako host jsem tam vystupoval už několikrát a můj první dojem vždycky byl „vždyť to zas tak velký není.“ Já mám pocit, že toho svým fanouškům musím ještě hodně ukázat.

foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka

Milan Peroutka v rozhovoru pro profesní magazín Best of, foto: Michaela Dzurna

 

A člověk, s nímž byste si rád zazpíval, zahrál?

Vážím si všech lidí, kteří svou pílí a talentem vytrvale vzdorují všem tlakům a pochybnostem a dělají svou práci rádi. Vážím si jejich odhodlanosti, přesvědčení a chuti. Prakticky každý takový je mou inspirací. Pokud teda vědomě nešíří něco zlého.

 

Věnujete se i charitě, pomoci druhým. Která oblast vás v tomto ohledu nejvíce zajímá?

Úzce spolupracuji s charitativní organizací „Smiling Crocodile“, kterou jsem si vybral už kdysi ve Tváři, a ona mi pak nabídla možnost se podílet na mezinárodní kampani „Because I hear I live“. Stejnojmenná hymna Because I hear I live, kterou jsme udělali s bratrem na podporu neslyšících dětí, provází tuto kampaň po celém světě. Už jsem ji natočil v devíti jazykových mutacích a zrovna se chystám na bengálštinu do Bangladéše. Pracujeme s neslyšícími dětmi, já měl v dětství také problémy se sluchem. A navíc mi doslova pár dní před natáčením praskl ušní bubínek, takže tím byl náš osud spolupráce zpečetěný.

 

Co pro vás znamená slovo láska?

Pohlcení. Neumím nad ní mít nadhled. Ten k ní teda asi ani nepatří, ale já se těch závislostí děsím a pletou mi hlavu. Zároveň s ní ale pracuji každý den, je přímou součástí mé práce. Náš vztah je velmi komplikovaný. Je to plyn i brzda a kéž v něm někdy najdu ten správný balanc.

 

Máme tu nový, kulatý rok 2020. Jaké jsou vaše plány, sny a přání?

Jak už jsem zmínil, největší výzvou do tohoto nového roku je pro mě vrátit se sám k sobě. V tvorbě. Nějaké zkušenosti v oboru jsem získal, začátky jsou vždycky vzrušující, ale teď mám pocit, že plním úkoly a nevytvářím nic nového. To mě trochu děsí a rozhodně to plánuju napravit. A ruku v ruce s tím jde vydání alba, kde by měly být právě i úplné novinky. Už méně ruku v ruce s tím jde dokončení mého studia. Státnice mě čekají v první půlce února, takže mám co dělat. Zároveň bych chtěl také nazkoušet dvě nová představení, dál „snídat s Novou“, vystupovat, budovat domov a čas si zase bude plynout. Jo a taky si nechávám narůst vlasy a po čase opět začínám cvičit.

 

Čekají vás také kulatiny, oslavíte třicátiny. Změní se něco, nebo byste rád změnil něco vy?

To mi řekněte vy, jaký mezník to pro člověka je? Určitý tlak to je, ale já nelením, mám pocit, že žiju život naplno a čas nám běží všem stejně. Mám před ním ale čisté svědomí a díky Bohu za to.

 

Máte nějaké životní motto, kterým se buď řídíte, nebo jste si je oblíbil?

Život je krásnej!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: René Kekely

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Michaela Dzurna

Make up: Janina Robertson

Vytvořeno ve spolupráci:

Superbrands CZ

Hotel Grandium Prague www.grandium-hotel.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Pánské obleky Bandi www.bandi.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka
foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka
foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka
foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka
foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka
foto: Michaela Dzurna, Milan Peroutka

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Vadim Petrov – hudební skladatel a pedagog
Vadim Petrov – hudební skladatel a pedagog

13.09.2020 | Vadim Petrov je přední český klavírista, pedagog a hudební skladatel. Vystudoval Akademii múzických ...


Miguelangelo Cavalcanti – operní pěvec
Miguelangelo Cavalcanti – operní pěvec

08.04.2020 | Ve světě opery je Miguelangelo Cavalcanti velmi ceněný barytonista rakousko-brazilského původu. ...


Tokhi – bubeník
Tokhi – bubeník

25.11.2019 | Tokhi je všestranný hudebník, který se může pochlubit celou řadou talentů. Vyučuje hru na perkuse ...


Markéta Muzikářová - houslistka
Markéta Muzikářová - houslistka

27.08.2019 | Umělkyně, absolventka plzeňské konzervatoře a pražské Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy ...


Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní
Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní

29.06.2018 | Je charismatická, velmi pracovitá a odvážná. Své první písně začala skládat ještě jako žákyně ...