Norbert Peticzky - zpěvák a patron nadace Rakovina věc veřejná

01.06.2012 15:18 | Erika Čelikovská

 

 

„Můj současný stav je můj největší úspěch v životě. Všechno je důsledkem toho, co jsem v životě budoval a co se mi podařilo.“ Norbert Peticzky

 

 

Tento talentovaný zpěvák se slovenskými kořeny má za sebou už pestrou hudební kariéru. Spolupracoval s nejrůznějšími hudebními osobnostmi, například s dříve velmi populárním ruským dívčím duem TATU, nebo jeho život občas protne člen legendárních The Kelly Family. V Čechách jsme ho mohli zaregistrovat díky prvnímu ročníku soutěže Hlas Československa. V současné době je na hudebním trhu horkou novinkou Norbertova debutová deska s názvem Alchymista. Výtěžek z prodeje tohoto alba jde na podporu výzkumu rakoviny.

 

Pocházíte z velké rodiny, narodil jste se jako páté dítě. Naučil jste se prosazovat se už v mládí?

Naopak, měl jsem to, na co jsem jen pomyslel. Byl jsem nejmladší, nejmilovanější, rozmazlovaný a mohl jsem si dovolit všechno. Potom přišla puberta a ještě před osmnáctými narozeninami jsem se odstěhoval od rodiny. A tehdy jsem skočil do dospělosti. Dokonce jsem se těšil na ty první neúspěchy a na to, jak všem ukážu, že se o sebe umím postarat sám a že si vždycky poradím. Je sice hezké, když máte všechno připravené od maminky, ale pro člověka s povahou, jakou mám já, to může být demotivující. Proto jsem chtěl všem ukázat, že dokážu být samostatná bytost. A to se mi daří.

 

Kdy jste v sobě poprvé objevil touhu věnovat se hudbě?

Bylo mi šest let. Mojí aparaturou bylo dálkové ovládání, pódium představovala rozložená sedačka v obýváku a jako hudební podklad mi hráli Ace Of Base.

 

Ovládáte nějaký hudební nástroj?

Jsem hudební samouk a všechno, co umím, jsem se naučil postupem času. Umím sice hrát na kytaru, klavír nebo bicí, ale ne zas natolik, abych se postavil před publikum.

 

Umělecký talent prý máte po rodičích. Podporovali vás ve vašem snu prorazit?

Ano. Na rozdíl od mých sourozenců, kteří po střední založili rodiny, já jsem ten, kdo se nevzdal svého muzikantského snu. Přiznám se, že někdy jim trochu závidím, protože jít si dnes za svými sny je asi těžší než vychovávat dítě. Ale zpět k rodičům. Oba dva jsou muzikanti a zpěváci a oba dva jsou na mě hrdí. Není to ale tak, že by mě někam tlačili nebo mi zasahovali do práce. Máma se mě třeba zeptá, co je nového a já jí odpovím, že něco chystám. Teprve, až si za tím stojím, tak jim to ukážu.

 

Který okamžik své hudební kariéry považujete za průlomový, kdy jste si mohl říci, že se hudbou budete živit?

Bylo jich hodně. Momentálně se mi vybavuje jeden okamžik: 90 sekund na blind audition v Hlasu ČeskoSlovenska. Tehdy se při mém zpěvu postavil celý sál a do svých týmů si mě vybrali Dara Rolins a Rytmus. A oni jsou interpreti, kteří ovlivňují současnou populární hudbu, takže pro mě je to pocta jako lusk!

 

Vaši kariéru provázejí i zahraniční interpreti. V letech 2005 a 2006 jste doprovázel ruské hudební duo TATU, v roce 2011 jste byl předskokanem rockové opery Johna Kellyho z legendárních The Kelly Family. Jak jste se k těmto umělcům dostal?

Náhoda? Pracovitost? Štěstí? Popravdě nevím. Každá z těchto osobností přišla do mého života klikatou cestičkou, kterou nazývám osud. Kdybych měl hodnotit, kdo a jak se ke mně dostal, bylo by to nadlouho. Teď mám před sebou další výzvu. 18. srpna budu v Praze už ne jako předskokan, ale jako plnohodnotný partner koncertu členky The Kelly Family, Kathy Kelly. Pro mě to je fascinující, protože budu zpívat spolu s ní písně této kapely, která dlouhé roky ovládala hudební scénu v celé Evropě. A aby toho nebylo málo, koncert bude v Sacre Coeur, jedinečné původní kapli na Smíchově. A třešničkou na dortu je skutečnost, že výtěžek z tohoto koncertu půjde na výzkum protinádorových léčiv prostřednictvím nadace Rakovina věc veřejná. Jsem rád, že díky své profesi mohu i takto pomoct.

 

A jak probíhá spolupráce s takovými osobnostmi? Užíváte si to, nebo jste spíše ve stresu?

S TATU to bylo přímo božské, s děvčaty jsme se skamarádili, protože jsme v podobném věku. Johna Kellyho jsem ještě neznal, takže když jsme měli zvukovou zkoušku a on tam pobíhal, ve stresu jsem nebyl. U umělců tohoto formátu nejde o stres, protože všechno je dokonale ozvučené, nastavené a není tedy důvod se nějak stresovat. Je tam spíše jen takové to krásné vzrušení.

 

Absolvoval jste řadu hudebních soutěží. Myslíte si, že je jednodušší zúčastnit se takových projektů, nebo lze prorazit i bez takovéto mediální propagace?

Samozřejmě, že to jde i jinak. Ale to zase musíte použít třeba jiné nástroje, jestli chápete, co tím myslím… To je ale na jinou debatu.

 

V čem vám pomohla účast v těchto soutěžích?

S odstupem času mohu říci, že skoro v ničem. Třeba některá média o mě mají zájem, ale jiná mě zase ignorují.

 

Pěveckých soutěží je v posledních letech mnoho. Jak vy, jako zpěvák, vidíte konkurenci?

Za posledních deset let televizní pořady vyprodukovaly desítky, možná i stovky zpěváků a super objevů. Ale kde jsou dnes? Kdo si pamatuje, jak se jmenuje třetí vítěz Superstar? Každý zná jen Anetu Langerovou. Nevidím tedy konkurenci v soutěžích, respektive v jejich vítězích. Vidím konkurenci v pracovitých lidech, za kterými jsou vidět výsledky jejich vlastní práce a ne aktivit producentů nebo režisérů. A právě tato konkurence mě žene vpřed, protože vidím, že to jde i bez zaprodání se.

 

Nastalo ve vašem životě období, kdy jste se už nemohl živit hudbou a musel jste si najít jiné zaměstnání?

Ano, byla to raná dospělost. Období, které mi dalo hodně, ale také tehdy vzalo to nejcennější. Chuť ukázat světu můj talent.

 

Pokud jste se živil i něčím jiným, co vás přimělo vrátit se k hudbě?

Moje polovička. Víra tohoto člověka ve mě a moji hudbu mě nakopla tak moc, že jsem se po osmi letech vydal znovu do boje.

 

Do jakého hudebního projektu byste nikdy nešel?

V současné době nevím, čím by mě mohl hudební projekt odradit, abych do něj nešel… Vlastně mě něco napadá. Neprofesionální projekt, kterých je, pravda, plno. Ty tedy odmítám.

 

Co je dnes nejdůležitějším prvkem pěvecké kariéry? Dobrý manažer, skvělý singl, propagace v médiích…?

Dobrý manažer, skvělý singl, propagace v médiích a bulvár.

 

Hudebníci dnes musí čelit fenoménu kopírování. Má vůbec smysl vydávat nové desky?

Nová deska je forma připomenutí se, forma prezentace. Je to taková velmi drahá vizitka. Peníze z ní nejdou umělcovi, a pokud ano, tak v našich podmínkách jde opravdu o velmi směšná čísla. Kopírovaní ale svým způsobem vytváří po umělcovi poptávku a to zvyšuje jeho hodnotu na trhu a na komerčních akcích. Kdyby moje album nepodporovalo projekt nadace, jež se zabývá pomocí výzkumu rakoviny, šířil bych ho zadarmo. Aby lidé věděli, jakou hudbu dělám a že jim mám co nabídnout.

 

Co vás jako hudebníka nejvíce živí? Jsou to koncerty?

Přesně tak. A komerční akce.

 

Jakou hudbu posloucháte?

Pro mě musí hudba mít hlavu, patu, odkaz, nápad a náladu. Potom je mi jedno, jestli to zpívá třeba Dyk anebo Dara Rolins. Nemám ale rád hudbu plytkou a stupidní, založenou jen na recesi a vulgaritě. Té se speciálně v Čechách daří.

 

Je nějaký hudební žánr, v jehož duchu by vás lákalo si něco zazpívat?

Gospel. Kostel, velký černošský sbor, varhany a já.

 

Máte nějaký vzor, se kterým byste se chtěl setkat, případně si s ním zapívat duet?

Jeden jsem měl, přál jsem si nazpívat něco s kolegyní z Hlasu, Dominikou Šulákovou, a to jsem si také splnil. Právě v těchto dnech vyšel náš duet „Love Love Love“, z dílny předního producentského domu LittleBeat a text nám napsala Celeste Buckingham.

 

Vaše jméno je spojené i s charitou, podporujete nadaci Rakovina věc veřejná. Proč jste se rozhodl právě pro tento projekt?

Když jsem byl malé dítě, moje sestřenice zemřela na rakovinu. Byla mladá, krásná a velmi jsem ji miloval. O tomto příběhu jsem už několikrát mluvil. Je pro mě moc intimní na to, abych ho znovu opakoval.

 

Máte pocit, že známé jméno pomůže třeba i určité osvětě?

Pouze známá jména pomáhají osvětě. Není to sice nejlepší příklad, ale abych to názorně ukázal, tak si představte jednu situaci. Kdyby Karel Gott rozdával Strážnou věž (časopis s náboženskou tématikou – pozn. red.), tak by nikdo nelamentoval nad tím, že Svědkové Jehovovi zase někoho otravují. Lidé by si to vzali a doma by si to i přečetli. Takže ano, známé osobnosti jsou zárukou úspěchu osvěty.

 

Pracujete i na nějakých jiných projektech než na své hudební tvorbě?

Ne, věnuji se naplno hudbě.

 

Čím si myslíte, že zpěvák dnes nejvíce zaujme publikum? Může to být jen zpěv, nebo už je třeba myslet i na určitou image?

Záleží na každém. Jsou zpěváci, kteří mají co nabídnout a je jedno, jestli mají na sobě pytel od brambor. A pak jsou tací, kteří potřebují nějakou image. Všeobecně ta image pomáhá. Davy mají rády, když si mohou zpěváka někam zařadit, ať už hudebně, nebo vizuálně. Když přišla zpěvačka Pink po rockovém albu s pop-taneční deskou, byl to propadák. Když se ale vrátila rocková Pink, hvězda ožila.

 

V jakém jazyce se vám nejlépe zpívá?

Mám rád slovenštinu, dám do ní víc ze sebe. Angličtina je ale stylová a do některých žánrů prostě sedí daleko víc, zatímco slovenština zní trapně. Já ale preferuji slovenštinu. Kdybych uměl česky, tak odpovím, že češtinu, ale na to si netroufám a divím se slovenským umělcům, kteří si na to troufnou.

 

V jaké fázi si hudbu nejvíce užíváte? Je to při nahrávání nové písně, nebo máte rád atmosféru koncertů?

Jedno bez druhého by bylo nudné. Všechny aktivity jsou jako puzzle, které miluji.

 

Je něco, co vám vzalo iluze, když jste pracoval na debutovém albu?

Ano, byly takové momenty, ale z úcty k lidem, kterých se to týká, se o tom nechci rozpovídat.

 

Co považujete za svůj největší úspěch v životě?

Můj současný stav. Všechno, v čem jsem uspěl, je důsledkem toho, co jsem v životě budoval a co se mi podařilo.

 

Je v hudbě nějaká jistota, kde byste se mohl uživit? Třeba o účinkování v muzikálech se to říká…

Já muzikály moc rád nemám. Zpěvák tam zakrní a zpívá stále v jednom stylu. Mám ale s muzikály zkušenost, hrál jsem v Krysaři a byl to skvělý zážitek. Ale asi to není cesta, kterou bych se chtěl vydat.

 

Spousta zpěváků zkusí i filmovou roli. Neláká vás něco takového?

Jasně, že láká. Musí to být super. Ale z točení klipů mám zkušenost, že bych asi nebyl extra dobrý herec. Takže raději se budu držet toho, co mi jde.

 

Máte nějaký sen, který byste si chtěl splnit bez ohledu na peníze nebo jiné prostředky?

Těch snů je spousta. Více i méně materiálních a někdy až duchovních. Z těch nemateriálních bych popřál lidem, aby jim „nešiblo“ z konce světa. A také bych si docela přál, aby média měla zákaz šířit takové neověřené informace, aby se lidé kvůli tomu nebáli. No a z těch materiálních snů? Chtěl bych bílý kabriolet. Toužím po něm už odmala.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Erika Čelikovská

Norbert Peticzky

www.facebook.com/Peticzky

www.norbertp.com

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Mlýnec www.mlynec.cz

Oblečení: Jozef Sloboda

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře