Petr Janda - muzikant a zpěvák


Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
17.02.2015 17:41 | Eva Procházková

Petr Janda se stal v průběhu let legendou českého rocku. Téměř zlidovělé písně Želva, Jasná zpráva a mnohé další hity si zpívají fanoušci napříč generacemi. Když přišel v roce 1963 do skupiny Karkulka (Karlínský kulturní kabaret), právě se měnilo její jméno. Podle klubu, v němž muzikanti našli své útočiště, pojmenovali skupinu Olympic. A začal se měnit i repertoár. Skupina nabrala nový hudební směr od převzatých skladeb a koketerie s popem k původnímu českému bigbítu a Petr Janda se brzy stal jejím kapelníkem. Před dvěma lety oslavil Olympic padesáté narozeniny velkolepou sérií koncertů. Vyprodané sály i stadiony jsou jasným důkazem, že fanoušků neubývá. A slovy jednoho z hitů – jede se dál…

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Byla kytara prvním nástrojem, který jste kdy vzal do ruky?

Nebyla. Oba rodiče byli amatérskými hudebníky, milovali klasickou hudbu a vedli nás k ní. Začínal jsem hrou na housle. Každou neděli v deset hodin dopoledne přicházel pan učitel – výborný houslista, koncertní mistr. Tatínek dohlížel, kontroloval mou přípravu, byl velmi přísný. Potom jsem doma našel klarinet, zkoušel jsem hrát i na něj. Když mi bylo třináct, vzal jsem poprvé do ruky kytaru. 

 

Líbilo se vám, jak hrál a zpíval Elvis Presley?

Tenkrát jsem ho ještě neznal. To až později a samozřejmě mě zaujal. Ale tehdy přinesl pan učitel kytaru, která mu visela doma na zdi, a řekl mi, že na ni hrál sám Paganini. Půjčil mi ji a já byl ztracen. K lítosti rodičů jsem přestal s houslemi, kytara byla můj svět. Cvičil jsem na ni do omrzení, třeba i celou noc. K mým oblíbeným patřily skladby Jaroslava Ježka, Osvobozeného divadla. Bavilo mě hrát i čundrácké písničky, rokenrol přišel až mnohem později. 

 

Hrál jste i klasickou hudbu?

Zkusil jsem to, ale nebavilo mě to. Nebyla to „má parketa“. Ale před několika lety jsme se s Lubomírem Brabcem a Lubošem Andrštem pokusili naše hudební směry propojit, každý jsme si vybrali to své a ostatní se mu přizpůsobili. Vzniklo kytarové trio „Klasik, jazz a rock“. Vydali jsme desku, která byla velmi úspěšná. Byla to zajímavá zkušenost. 

 

Připravoval jste se na nějaké „civilní“ povolání, nebo vám bylo od začátku jasné, že se chcete živit hudbou?

Vystudoval jsem gymnázium a vyučil se v oboru spojový mechanik. Kdybych u té profese zůstal, pravděpodobně bych se pokusil vystudovat v oboru vysokou školu, opravovat telefony mě nebavilo. Jenže přišla muzika, Olympic se začal prosazovat a já jsem zjistil, že hudbou si vydělám o něco víc než ve svém povolání. A tak jsem začal přemýšlet o tom, že se jí začnu věnovat naplno. Jsem vděčný rodičům, že mě v mém rozhodnutí podpořili, přestože výsledek byl zpočátku velmi nejistý. 

 

Vy jste vlastně stál u zrodu Olympicu…

Ne tak docela. Když jsem v roce 1963 přišel, skupina se jmenovala Karkulka a hrála převzaté melodie na rozhraní rocku a popu. Z mého původního kvintetu přetáhla bubeníka a basistu a já jsem po chvíli trucování přišel za nimi. Pokusili jsme se společně skupinu postrčit, hrát své vlastní skladby, tvořit si repertoár, chtěli jsme si vzít příklad z Beatles, fenoménu tehdejší doby. Se členy, kteří nás „táhli“ k popu, jsme se postupně rozloučili a přejmenovali se podle klubu, v němž jsme hráli: Olympic. A že jsem byl brzy zvolen kapelníkem? Byl jsem asi jediný, kdo uměl noty a byl ochotný vyjednávat s úřady… (smích)

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Začal jste s hraním rovnou i zpívat?

Do zpěvu se mi vůbec nechtělo. Kytara mě bavila vždycky, se zpěvem to bylo horší. Ve skupině nebyl žádný zpěvák, tak jsme si to nějak rozdělili, nakonec to zůstalo na mně. Zpočátku mě to netěšilo, ale zvykl jsem si. Kritika pochválila… postupně mi to přestalo vadit. Dnes to beru jako syntetický výkon – kytara a zpěv. A dělám to rád. 

 

Pane Jando, jak se pozná rocker?

Dnes už skoro nijak, jak já říkám, všichni jsme „kolemjdoucí“. Hodně se změnilo, v devadesátých letech se rockerská uniformita rozvolnila. Když jsme začínali, hodně jsme provokovali: náušnice, dlouhé vlasy, tetování, typické oblečení (kůže), dlouhá saka, fiží, černá barva… Měli jsme krejčího, který pro nás šil. Samozřejmě velké sebevědomí a pohrdání konvencemi, ale já říkám, že i rockerské oblečení může být pěkné, takovým příkladem pro mě byli Stouni… Zásadní ale zůstává styl hudby, rytmus. 

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Ježkovu konzervatoř v oboru skladba jste šel studovat až v roce 1972, tedy deset let poté, co jste složil svou první písničku. Co vám ta škola dala?

Dala mi hodně. Skládání je především o talentu, ale důležité je hlídat si uměleckou úroveň své tvorby, nepodbízet se posluchačům, stát si za tím, co „pustím do světa“. Skladatel by neměl kalkulovat jen s okamžitým úspěchem, ale měl by být schopen dívat se dál, aby se ani v budoucnu nemusel za své písničky stydět. 

 

Byl jste pyšný, když jste složil svou první písničku? A která to vlastně byla?

Písnička se jmenovala Mary, podle dívky, s níž jsem se tenkrát rozešel. Není příliš známá, takové anglicky zpívané blues. Pyšný jsem nebyl, spíš jsem měl obavu, jestli bude dobrá, a takové pochyby mívám dodnes. Když složím písničku, nechám ji do druhého dne „uležet“ a pustím si ji s čistou hlavou, říkám tomu moment pravdy. Pokud mě nezaujme, zkusím to o den později ještě jednou… a pak ji smažu. Takto končí asi tak polovina mých písniček.

 

Byla nějaká, s kterou jste se hodně natrápil?

Když se člověk s nějakou písní trápí, je nejlepší vyhodit ji do koše, různé předělávání, úpravy, dotváření většinou nestojí za to. Mám raději, když to jde samo, třeba si tu melodii měsíc brnkám a písnička se najednou objeví.

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Zlepšuje se věkem technická zručnost při hře, nebo je to naopak čím dál náročnější?

Technicky si myslím, že je to stále stejné. Samozřejmě musím cvičit, ale to mě nikdy nepřestalo bavit, to si opravdu stále užívám. Pokud některý den, a to je málokdy, nevezmu kytaru do ruky, není to proto, že by se mi nechtělo, důvodem bývá nedostatek času. Beru si kytaru s sebou všude, i na dovolenou, nemůžu bez ní být, chyběla by mi. A co se týče hraní, je to zvláštní, ale mám pocit, že s rostoucím věkem je to stále lepší. V citové sféře, v emocích, určitý klid, zralost, procítěnost. 

 

Je popularita Olympicu stabilní?

V porevoluční době na počátku devadesátých let se zájem o koncertní vystoupení zmenšoval, dokonce až tak, že jsme se rozhodli skupinu rozpustit a činnosti ukončit. Což jsme také udělali. Jenže i když jsme to mysleli opravdu vážně, nedomysleli jsme, jak moc nám hraní bude chybět. Bylo to, jako by vám vzali dítě. Vydrželi jsme nehrát necelé dva roky a pak jsme se vrátili. Paradoxně nám to velmi pomohlo. Byl to nový impuls, diváci se na nás těšili, začínali jsme s velkou slávou. A od té doby kam přijedeme, tak je plno, vyprodáno, je to nádhera. Které písničky nesmějí na koncertech chybět? No, střídáme to, ale kdyby nezazněla Želva, Dávno, Jasná zpráva, lidé by asi byli zklamaní.

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Čím přitahuje Olympic posluchače všech věkových kategorií?

Olympic je český fenomén. Za ta léta se mu podařilo „prosáknout“ do rodin, děti přebírají štafetu po svých rodičích. Máme i úplně mladičké fanoušky a zpívají s námi všichni. A myslím, že je to i písničkami. Nikdy jsem vědomě nepustil žádnou lacinou, naše skladby nebývají okamžitým hitem, tvoříme je na delší vzdálenost a to se nám vyplácí. 

 

Jaký je váš osobní největší úspěch?

Především to, že Olympic tak dlouho vydržel, hrajeme už dvaapadesátou sezónu. Kapela žije, vydává desky, na koncerty chodí davy lidí, držíme se stále v popředí. A potom také to, že jsem si vybral povolání, které mě stále neomrzelo, dělá mi dobře na těle i na duši. Na každé vystoupení se těším, a to je má životní výhra. Kdybych nehrál, život by pro mě ztratil smysl.

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jaké pochvaly jste si nejvíc vážil?

Pochvaly od mých rodičů. Oni byli z jiného „břehu“ hudby, táta byl k mému hraní zdrženlivý, spíš kritizoval, že jen křičíme… A když jednou řekl: „Petříčku, to se ti povedlo“, vnímal jsem to jako velké ocenění. A samozřejmě mě těší pochvala od lidí z branže, od těch, kterých si vážím a vím, že tomu rozumějí. 

 

Dojali vás někdy diváci?

Často. A v mém smutném životním období mě dojímaly i písničky, které jsem zpíval, bývalo mi na jevišti hodně těžko. Za každou větou jsem viděl svého zemřelého syna… Z mé současné muziky prýští životní štěstí, optimismus, cítím se velmi spokojený a to se v mé tvorbě odráží. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem na své osobní ztráty reagoval hodně ponurými písničkami. Byl jsem plný negativních emocí, stále jsem si něco vyčítal, připadal jsem si starý, opuštěný, nevěřil jsem, že mě ještě něco hezkého čeká. Jsem rád, že jsem se mýlil.

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jste přísným kapelníkem?

Do stolu nebouchám, ale když si myslím, že je to pro dobro kapely, dokážu být „zabejčený“ a i přes různé překážky se většinou nenechám odradit. Ale dokážu i ustoupit – většinou rozhodujeme všechno kolektivně, já navrhnu, diskutujeme… Všem nám jde o Olympic. 

 

Sledujete mladé hudebníky, je mezi nimi někdo, kdo vás zaujal?

Sedm let jsem učil studenty na konzervatoři, vím o třech, kteří se velmi dobře chytili, a mám z toho radost. Jinak mám ale pocit, že muzika se v poslední době motá v bludném kruhu, nic nového, jiného nepřichází. Nejvíc lidí chodí na staré kapely, ty nové vytvoří jeden hit a zapadnou. Motá se taneční proud s popovým a rockovým, já tomu říkám: rokenrol jako by byl dva roky mrtev. V osmdesátých letech jsem začal rockovou scénu u nás mapovat. Vyhledával jsem kapely, pomohl jim natočit singly. Bylo to fajn, rád vzpomínám na Kabáty, Arakainy i mnohé jiné skupiny. Stál jsem tak trochu u zrodu jejich popularity. 

 

Kdybyste dnes, se svými zkušenostmi, začínal znovu, udělal byste něco zásadně jinak?

Myslím, že na začátku je nejlepší, když žádné zkušenosti nejsou. Člověk je svobodnější, není svázaný žádnými jasnými názory, hledá. A to je to, co kapele nejvíc prospěje. Zkušenosti se potom sbírají cestou. Takže bych do toho znovu šel stejně, opět jako „neználek“.

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

 

Jste majitelem nahrávacího studia. Splnilo vaše ambice?

Rozhodně. Postavil jsem ho před patnácti lety tzv. na zelené louce, mělo v té době nejlepší evropské parametry, dodnes je to špičkové, moderní nahrávací studio. Moc se toho nemění, technika se předělávala z analogu na digitál, ale teď se přišlo na to, že analog hraje mnohem lépe, takže se všechno zase vrací. Natáčím do počítačových programů, je to jednoduché, rychlé. Pro sebe, pro kapelu, pro textaře. 

 

Jak je to s textováním vašich písní?

Ti největší sekáči v oblasti textů zemřeli, a noví, mladí kluci… mnozí neumějí ani pořádně česky, v životě nepřečetli žádnou sbírku poezie, neznají žádného básníka. Podle toho potom texty vypadají. Dávám své písničky otextovat těm, o nichž vím, že jsou zralí, sečtělí, že něco umějí. Eda Krečmer, Aleš Brichta, Karel Šíp, Mirek Černý. Některé písničky si textuji sám. S textařem musí mít člověk vztah, musí být naladěný na stejnou vlnu. Jen v jednom případě jsem skládal hudbu na již hotový básnický text. Poezie má totiž jednu obrovskou vlastnost – dokáže ve dvou větách říct neskutečný příběh. Textařem byl Václav Babula, šlo o píseň Slzy tvý mámy.

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Omezujete nějak své aktivity, zpomalujete?

Vůbec. Stále nemám dost. Vyhledávám další příležitosti, hraju i s jinými kapelami, nebrzdím. V létě hráváme jednou týdně s partou na vesnici, zpívám pro krajany v USA, v Austrálii, měl jsem koncert s americkým jazzovým trumpetistou slovenského původu Laco Déczim a chystáme další, pořád vymýšlím nové projekty. 

 

Získal jste nějaké ceny, kterých si vážíte?

U nás jsou hudební ceny v podstatě dvoje – Anděl a Slavík. V té první hodnotí profesionálové, v té druhé posluchači. Ty ceny se nikdy neprotnou, což se mi zdá docela komické. Olympic sbíral ceny ve Slavíku. Mám doma i zlaté a platinové desky, visí mi ve studiu. V obýváku své trofeje a fotky nemám, tam máme obrazy…(smích) Samozřejmě, že ceny potěší, ale zas tak moc to neprožívám. Takovou, abych s toho padl na zadek, jsem nezískal a nezískám…

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Vedete si v Olympicu nějakou kroniku?

Nevedeme. Zkusili jsme to, ale po dvou letech už se žádný dobrovolník, který by se o ni staral, nenašel. Ale mám docela dobrou paměť a taky si schovávám zápisníky, kde mám koncerty zapsané, najdu tam i kdy a kde jsme co křtili. Vydal jsem vzpomínkovou knížku Olympicu, je tam chronologicky zapsaných téměř sedm tisíc koncertů. Stačilo otevřít notýsky a život naší kapely jsem měl jako na dlani… 

 

Co vás v poslední době nejvíc zaměstnává?

Děti. Děti a rodina – a vážím si toho. (Pozn. redakce: Kromě dospělých dcer Marty a Elišky je Petr Janda otcem i Anežky – 5,5 roku a Rozárky – 2,5 roku.) Naštěstí už nemusím tolik spát, a tak mi nevadí ani občasné ponocování s nejmladší dcerkou. 

 

Děkuji za rozhovor.


Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz


Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
Petr Janda, foto: Lenka Hatašová
Petr Janda, foto: Lenka Hatašová

Partneři

BANDI VAMOS - Pánské obleky


Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Markéta Muzikářová - houslistka
Markéta Muzikářová - houslistka

27.08.2019 | Umělkyně, absolventka plzeňské konzervatoře a pražské Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy ...


Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní
Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní

29.06.2018 | Je charismatická, velmi pracovitá a odvážná. Své první písně začala skládat ještě jako žákyně ...


Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha
Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha

12.03.2018 | Vystudoval dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, získal stipendium na ...


Petr Nouzovský – violoncellista
Petr Nouzovský – violoncellista

18.10.2017 | Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. ...


Petr Malásek - pianista a hudební skladatel
Petr Malásek - pianista a hudební skladatel

31.03.2016 | Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba ...