Petr Kroutil - hudebník

16.04.2011 11:12 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Jsem v první řadě entertainer – komediant, který je na pódiu jako doma a užívá si to naplno." Petr Kroutil

 

 

 

 

 

Zažít Petra Kroutila při jeho hudebním vystoupení je zárukou dobré nálady, můžete očekávat nepředvídané improvizace i smysl pro humor, kterým dokáže zapojit své posluchače více „do hry“, a hlavně, prožitek z hudby, který vám bude ještě dlouho rezonovat v celém těle. Ne nadarmo věnoval roky dřiny a odříkání splnění svých představ o studiu hudby, například ve vyhlášené Berklee College of Music v Bostonu, či v Nepálu. Je jasné, že Petr je nejen muzikant, ale hlavně srdcař, který dokáže probudit emoce svých posluchačů.

 

Když jste se poprvé rozhodoval pro hudební nástroj, který vás bude doprovázet na profesionální cestě muzikanta, který byl ten první?

V šesti letech za mě rozhodla maminka a dala mě na piano. Ovšem odtamtud mě brzo vylili pro „nedostatek talentu“ a máma, která to nevzdala, mě dala na zobcovou flétnu. První nástroj jsem si sám vybral v devíti letech – klarinet, a později saxofon. Byla to dobrá volba.

 

Jak jste se vlastně dostal ke studiu na Berklee College of Music v Bostonu?           

Na Berklee jsem chtěl už v šestnácti. Chodil jsem na americkou ambasádu zjišťovat podrobnosti a zdálo se mi to tenkrát obrovsky složité. Také jsem chodil na speciální kurzy angličtiny, ale prostě na to ještě nebyly podmínky a já zůstal následujících 13 let v Praze. Později ten dětský sen zase najednou ožil a pak už to šlo všechno rychle. Přijímací zkoušky v německém Freiburgu, stipendium, sehnat peníze, vízum, letenky... a bylo to. Přišel ten správný čas.

 

Měl jste tou dobou možnost studovat s někým z Čech?

Jistě. Tenkrát jsme tam byli čtyři Češi: Zdeněk Kánský – světoběžník, ze kterého je vynikající kontrabasista a můj kamarád, Elena Sonnenshine, která studovala zpěv a spolu s jejím manželem mi moc pomáhali, hlavně na začátku, kdy to bylo nejtěžší. Pak také Hanka Robinson, se kterou jsme jeden semestr sdíleli společný byt, právě ten Eleny. S Hankou spolupracuji prakticky dodnes a naštěstí se vidíme často.  

 

Jakým způsobem se rozvíjel váš vztah k hudbě po zkušenosti z USA?

Je to diametrálně rozdílný pohled na celé hudební dění, ale zřejmě jen těžko definovatelný. Paradoxně mi tato zkušenost pomohla získat sebevědomí, kterého se mi dřív v Čechách nějak nedostávalo. To je asi největší přínos.

 

Postrádáte zde v rámci hudebního života něco, co jste měl v USA?

Jazzoví hráči jsou tady výborní, úroveň je velmi vysoká a konkurence ještě únosná. Naproti tomu v USA jsem měl skutečně pocit obrovského drtícího stroje. To mi opravdu nechybí.

 

Procestoval jste mnoho zemí. Dá se říci, že většinou ve spojitosti s hudbou? Jaké země to byly?

Cestuji poměrně hodně, ale dlouhodobě jsem žil v USA a v Nepálu

 

Jaké máte zkušenosti z Nepálu, kde jste, jak jsem se dozvěděla, studoval flétnu? A proč zrovna toto rozhodnutí?

Abych to poopravil, studoval jsem indickou bambusovou flétnu – bansuri. Obor indické rágy. V době, kdy mi bylo v USA už docela dobře, začal jsem si hudbou i vydělávat a už jsem uvažoval o usazení se tam, dostala moje bývalá britská přítelkyně možnost pracovat v Káthmándú. Mohl jsem jet s ní, ale minimálně na dva roky. To se asi neodmítá, že?

 

Myslíte si, že pro své zkušenosti a umění máte v Čechách dostatečné uplatnění?

Momentálně ještě ne, ale to jistě přijde. Naštěstí jezdím dost po světě, tam je publikum trochu vnímavější.

 

Uvažujete ještě o nějaké další hudební cestě do světa?

Ne, rozhodně ne na delší dobu. 

 

V jakých klubech či při jakých příležitostech obvykle vstupujete?

Hraji hodně, téměř denně. Od klubů, přes koncertní sály po svatby a párty, prostě normální muzikantský život. Baví mě právě ta pestrost a užívám si možnosti bavit lidi. K tomu jsem se narodil.

 

Které vaše vystoupení hodnotíte jako hodně neobvyklé?

Každé. Trapasů a legrací mám za sebou samozřejmě moc a moc. Na několik Televarieté, anebo na vlastní knihu.

 

Máte rád improvizaci?

Improvizace patří k jazzu neodmyslitelně. Ovládáme ji lépe než kolegové hudebníci z jiných žánrů. Ale schopnost improvizovat je výborná i v životě. Však se někdy přijeďte podívat na můj improvizovaný domek. Třeba když dojde stavební materiál…

 

Je vám příjemnější hrát v menším či větším počtu hudebníků? Jaká to má úskalí?

V menším počtu je to určitě větší zábava i více prostoru k dýchání. Ale prošel jsem i big bandy. Jeden jsem spoluzaložil a sedm let jsem ho moderoval a byl jeho sólistou. Momentálně mě to netáhne. Mám teď kvartet jménem „Petr Kroutil Orchestra“, což je sice trochu zavádějící název, ale chci si nechat možnost mít zase v budoucnu big band a neměnit jméno kapely.

 

Jste hudebník a zpěvák současně. Přiznám se, že s tím saxofonem, flétnou či klarinetem to asi kombinovat nejde. Kdy se vlastně jako zpěvák realizujete?

Jsem v první řadě entertainer – komediant, který je na pódiu jako doma a užívá si to naplno. Zpívám prakticky pořád, občas to proložím sólem na nějaký nástroj, ale hlavně se raduji z toho „tvoření“. Pak je vlastně téměř jedno, co konkrétně dělám. Má to, alespoň doufám, smysl jako celek.

 

Když se ohlédnete za vaší publikovanou hudbou, jaké vás s vydanými alby spojují zážitky či životní události?

Vydal a spolupracoval jsem asi na osmnácti až dvaceti cédéčkách. Nevím přesně. Z toho tři jsou ve Velké Británii a tři v Nepálu. Většinu nahrávek ani nemám doma. K vlastní tvorbě jsem trochu moc kritický, takže ji až na výjimky nikdy neposlouchám. Tedy, až na dvě CD. Jedno je „Bhakti Junction“ s indickou zpěvačkou Renu Gidoomal a druhé je zatím pracovní verze tibetských a indických manter, na kterých už dlouho pracuji a ještě jsem je oficiálně nevydal. Vybíráme vhodného investora. (úsměv) To jsou však jediné moje nahrávky, které mě samotného uklidňují, a posloucháme je doma poměrně často.

 

Za svoji dosavadní kariéru jste získal nesmírně mnoho zkušeností s věhlasnými umělci, především z oblasti jazzu. S jakými pocity se ohlížíte za takovými zkušenostmi, jaký mají na vás dodatečně vliv?

Samozřejmě, že díky Berklee máte možnost hrát (nebo je doprovázet) s velikým množstvím těch nejlepších muzikantů na světě. Tedy v tomto žánru. Nemá význam se pyšnit slavnými jmény, koho to zajímá, ať se podívá na moje webovky. Spíš jsem vždy pozoroval vlastnosti, které k takovému úspěchu vedou. Když pominu takové, jako jsou vytrvalost, píle, odhodlání atd., které jsou na začátku i uprostřed cesty naprosto nezbytné, umělce na samotném vrcholu spojuje, dle mých pozorovacích schopností, kombinace skromnosti a neotřesitelného sebevědomí. Žádná nafoukanost, či arogance, ale naprostá jistota sebou samým.

 

Považujete nějaké „hudební setkání“ za vskutku osudové, mimořádné?

Nejosudovějším je samozřejmě můj první učitel na klarinet z LŠU – Otakar Bretšneider, který prostě nasadil vlak na tu „správnou kolej“. Navždy mu patří můj dík. V Indii se žák klaní k zemi, na znamení úcty se dotýká mistrových nohou a nazývá ho guru. Tak to byl můj první guru, který by si jistě tyto pocty zasloužil, pokud by zde taková tradice existovala. Ti ostatní učitelé a hráči už „jen“ pomáhali usměrnit rozjetý rychlík.

 

Když vezmu v potaz vaši spolupráci s českými umělci, patří k nim také textař Michal Horáček, jehož deska „Ohrožený druh“, měla obrovský úspěch. Jak na tu dobu a spolupráci vzpomínáte?

K nahrávání mě jako studiového hráče přizvala právě Hanka Robinson. S panem Horáčkem jsem strávil asi pět hodin mého života a jeví se mi jako sympaťák. Jinak to byla normální práce. To CD ani nemám.

 

Život s muzikantem není žádný med. O víkendech jsou většinou akce, někde hraje a doma moc není. Konečně se tedy mohu zeptat muzikanta na jeho vlastní názor – jaký je podle vás život s muzikantem?

S muzikantem nevím, ale myslím, že konkrétně se mnou to musí být SUPER! (úsměv) Taky asi pomáhá, když si člověk najde muzikantku, což se mi podařilo a nemáme si co vyčítat.

 

Jaké jsou vaše představy o blízké budoucnosti? Bude to spíše kariéra, nebo dáte více prostoru soukromí? Dokážete v tomto ohledu nějak systematicky plánovat?

To nevím. Umím si představit rozumnou kariéru a úspěch vedle krásně fungující rodiny, ale asi to zase budu muset odjet někam do světa nastudovat.(úsměv)

 

Příležitosti někdy vcházejí do života jen jednou, někdy vícekrát. O jaké takové můžete říci, že jste ji uměl uchopit a jste za to dnes šťastný, hovoříme-li o profesním životě?

Já si o sobě myslím, že jsem pochytal snad vše, co se dalo. Od filmování až po důležitá angažmá. Nepamatuji si, že bych se někdy před nějakou nabídkou zastavil a řekl si, že to nezvládnu. Vždycky jsem to minimálně zkusil.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Petr Kroutil www.petrkroutil.cz

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Karel Pražák

Foceno v restauraci Fama Grand v Praze www.famarestaurace.cz  

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz  

Tagy: film, hudba, hudebník, jazz, saxofonista, zpěv, zpěvák

Komentáře