Petr Rezek - zpěvák

02.05.2012 13:26 | Kateřina Poulová

 

 

 

 

„Pamatuji si, jak jsme s jistou nevolí museli se sestrou zpívat návštěvám za doprovodu tátovy harmoniky.“ Petr Rezek

 

 

 

Když se řekne jméno Petr Rezek, většině z nás se v hlavě hned rozběhne některá z jeho nezapomenutelných písní. Cesta k jejich vzniku byla ale často dlouhá a klikatá, nicméně právě na ní zpěvák poznal spoustu osobností, které ho v jeho kariéře významně ovlivnily. S většinou z nich je v kontaktu stále a i dnes pro něj v profesním i osobním životě mají velký význam. Asi nejvíce může tohoto výjimečného člověka přiblížit fakt, že jako největší odměnu za svou práci vnímá zájem publika.

 

Na začátek se zeptám, chtěl jste opravdu kdysi dávno lítat?
Je to pravda… I když se dá spíše mluvit o jakémsi naivním klukovském přání či snu. Navíc snu absurdním, protože jsem vždy měl strach z výšek. A tak jsem si zřejmě plnil svůj „sen“ alespoň virtuálně, tedy formou písniček s touto tematikou – ať už to byla Modrá Zem, Tulák po hvězdách, Letuška nebo Pilot.

 

Původně jste studoval strojní průmyslovou školu, jak jste se vůbec dostal k hudbě?
Můj otec byl skvělý muzikant, hrál na několik nástrojů a měl svůj malý taneční orchestr, který byl ve své době známý hlavně v lovosickém regionu. Pamatuji si, jak jsme s jistou nevolí museli se sestrou zpívat doma návštěvám za doprovodu tátovy harmoniky. Vážně jsem začal koketovat s muzikou až na vojně. Založil jsem kapelu, se kterou jsme hráli na tancovačkách písničky Semaforu. Právě ty odstartovaly moje první vážné pěvecké pokusy.

 

Ve vaší kariéře sehráli velkou roli i legendární Kučerovci, tedy alespoň jeden jejich člen. Můžete nám to přiblížit?
Kučerovci byli velmi populární skupinou, která se specializovala na písničky Latinské Ameriky. Seznámil jsem se s jejich kytaristou Ferrym Friedrichem, který mě zasvětil do základů hry na kytaru tak kvalitně, že jsem v mnohem pozdější době dokonce dva roky studoval klasickou kytaru na lidové konzervatoři. Tam jsem však nakonec přešel na studium skladby a zpěvu.

 

Na koho ze spolupracovníků z počátků své kariéry nejvíce vzpomínáte a proč?
Začínal jsem jako kytarista v beatových skupinách Karkulka a Juventus. Zvláště v Juventusu bylo několik osobností, které se zapsaly do mého života – basový kytarista a vynikající skladatel Láďa Heráček, který se proslavil skladbami – Ona se brání, 18 minut, Procitnutí, Nářek převozníka – v interpretaci Karla Černocha. Stejně tak samotný Karel Černoch, ten mě silně ovlivnil zejména v mých pěveckých začátcích. Nemohu zapomenout ani na textaře Pavla Žáka a v později pak ve skupině Kardinálové na klavíristu a skladatele Zdeňka Mertu, který pro mne napsal několik úspěšných písniček. Moc mi pomohla i Petra Černocká, která mi poskytla dost velký prostor v našich společných koncertech.

 

Od roku 1976 jste působil ve skupině Karla Vágnera a do té doby se také datuje počátek vaší spolupráce s Hanou Zagorovou. Byl to váš nápad začít vystupovat společně?
S Karlem Vágnerem jsem se poprvé setkal v kapele Jaromíra Mayera, kde hrál na baskytaru. Byl jsem s touto partou na tak zvaném záskoku za nemocného kytaristu Otu Jahna na turné po severních Čechách. Jeden večer jsme seděli na hotelovém pokoji, hráli a zpívali. A tehdy mi Karel řekl: „Ty docela dobře zpíváš, já se ti někdy ozvu, něco vymyslíme.“ A skutečně asi po dvou letech se Karel ozval s pracovní nabídkou, která mě naprosto šokovala. Z ničeho nic jsem byl pěveckým kolegou Hany Zagorové.

 

Vnímáte tuto spolupráci jako zlom ve své kariéře? Případně, která období vnímáte jako zlomová?
Samozřejmě toto angažmá bylo pro mne naprosto zlomovým momentem, protože díky němu jsem přešel na výhradně pěveckou sólovou dráhu.

 

Jak vzpomínáte na počátky vaší spolupráce?
Pamatuji si na ně naprosto detailně. Po dohodě s Karlem Vágnerem jsme během několika dní zrealizovali s Hankou první společnou nahrávku, byla to píseň Asi asi. Souběžně s tím jsme připravili i televizní klip. Obraz se točil v Liberci a vzpomínám si, že byla hrozná zima
a pěkně jsme tam vymrzli.

 

Ve skupině Karla Vágnera jste po několika letech skončil. Nicméně Karel Vágner je
i tak producentem vaší poslední desky. Váš odchod tedy neměl vliv na vzájemné vztahy?
Moje působení v orchestru Karla Vágnera trvalo šest let. Hanka si zvolila novou image koncertů, angažovala Petra Kotvalda a Standu Hložka. Pro mě byla tato situace signálem k mému dobrovolnému odchodu z tohoto projektu a přijal jsem nabídku tehdejší rockové skupiny Centrum, známé ze spolupráce se zpěvačkou Janou Robovou. Začalo osmileté období mé již doslova pouze sólové pěvecké dráhy a dá se říci, že bylo jakýmsi druhým zlomovým obdobím umělecké činnosti a také obdobím, na které rád vzpomínám a s některými členy mé kapely Centrum spolupracuji dodnes; hlavně s kapelníkem Vlastou Červenkou. Samozřejmě že můj odchod od Karla Vágnera a Hanky Zagorové pro mě nebyl lehký, ale naše vzájemné vztahy nijak výrazně nenarušil a jak zmiňujete, s Karlem jsme se po mnoha letech opět sešli v nahrávacím studiu. V roce 2000 mi Hanka nabídla hostování v jejím koncertním programu a vlastně tak odstartovala můj, jak se říká, comeback, protože do té doby jsem se zabýval kompozicí divadelní a scénické hudby, moderováním v rádiích a o návratu na koncertní pódia jsem neuvažoval. Naše staronová spolupráce trvá už dalších 12 let.

 

Jste také autorem dvou rozhlasových her. Nechtěl jste se někdy na tuto oblast zaměřit více ?
Nikdy mě to nenapadlo, byla to pouze momentální nabídka, která mě velmi zaujala.

 

Některé vaše písně, například Duhová víla, jsou stále hity, které se hrají i na diskotékách. Co myslíte, že stojí za jejich přetrvávajícím úspěchem?
Na to je jednoduchá odpověď. Autoři napsali dobrou píseň a ta má většinou i dlouhodobý úspěch u posluchače.

 

Myslíte, že by vaše texty v hudební úpravě současného popu oslovily posluchače stejně, jako v době jejich vzniku?
O tom jsem naprosto přesvědčen. Jen mám takový osobní pocit, že textařů kvalit Pavla Žáka, Pavla Vrby, Zdeňka Rytíře, Eduarda Pergnera, Zdeňka Borovce – a mohl bych ještě jmenovat další – je stále méně. I když musím zmínit jednoho autora, který mě v současné době svými texty nadchnul a to Pavla Buňatu.

 

Bylo podle vás dříve snazší hudebně se prosadit?
Nevím, snad nebyla tak velká konkurence jako dnes. Je to hlavně kvůli mnoha, po sobě jdoucím hudebním a talentovým soutěžím. Je však pravdou, že já jsem čekal na větší televizní natáčení až pět let. Dnes je každý soutěžící v televizi několikrát týdně a to je obrovská reklama, kterou jsme my neměli.

 

Vystupujete raději ve dvojici nebo sólově?
Nedělám mezi koncerty žádné rozdíly, každý má své specifikum.

 

Na co jste ve své kariéře nejvíce pyšný?
Nejsem ten, kdo se rád dme pýchou. Nazval bych to spíš dobrým pocitem, že moje práce publikum zajímá. Ale přesto na něco pyšný jsem. Na své syny a svou ženu.

 

Co dělají vaši synové? Šli ve vašich stopách?
Mám tři syny, jak už jsem zmínil a jeden z nich žije v zahraničí. Mladší synové jsou dvojčata a mají odlišná povolání – ekonom a lékař. Jeden z nich, konkrétně Richard, však s úspěchem provozuje hudbu jako koníčka. Má svou folk-rockovou skupinu Šeginy.

 

Uvažoval jste někdy, že byste se živil jinak než hudbou?
Neuvažoval, ale kdyby to bylo nezbytné, učinil bych tak.

 

V současné době vystupujete zejména se svými staršími hity. Neplánujete něco nového?
Samozřejmě že stále něco plánuji. Plánovat je ale jedna věc, realizovat věc druhá. Vše dnes závisí na penězích, na sponzorech… A těch je stále méně. Mám hotovou, dá se říci, staronovou desku s názvem Podél cest, která sice kdysi vyšla v Pantonu, ale do médií se nedostala, protože neprošla textovými komisemi minulého režimu. Vznikla ve spolupráci s textaři, které jsem již jmenoval. Věřím, že k realizaci dojde, je to jen otázka času. Na koncertech opravdu hrajeme převážně staré hity, jinak to ale nejde, lidé to chtějí, a tak na nové věci není tolik prostoru.

 

Vaše texty jsou příjemné a čiší z nich pohoda. Kde berete inspiraci?
Na tuhle otázku by museli odpovědět zejména jejich autoři. Já jsem svých textů napsal jen pár. Je však pravdou, že někdy navrhnu autorovi svou představu o tématu, který pak on jako profesionál zpracuje.

 

Autorem této písně Modrá zem je v originálu Fred Neil. Čím vás zrovna jeho hudba zaujala?
Modrá zem je česká verze písně Everybody´s talking z filmu Půlnoční kovboj. Ten film mě nadchnul, stejně tak i tato titulní píseň. Pavel Žák zvolil úžasné téma – Antoine de Saint-Exupéry a jeho Malý princ. Miluji tu píseň.

 

Existuje nějaká zahraniční píseň, ke které byste rád dodal český text, ale zatím se vám to nepovedlo?
Víte, že už se tak stalo? Ten text jsem nenapsal já, ale Pavel Žák… A je nádherný! Otextoval píseň The last resort od Eagles. Má to ale jeden háček, nenašel jsem zatím odvahu tento obrovský hit nazpívat. Eagles jsou pro mne asi příliš velké sousto.

 

Jste se svým dosavadním dílem spokojen?
Chtěl bych, abyste uvěřila tomu, co teď odpovím. Nikdy nejsem spokojen s tím, co udělám, všechno počínání má ještě svoje rezervy.

 

Existuje nějaká píseň, kterou byste raději vůbec nikdy nevytvořil?
Určitě ano, ale rychle jsem je zapomněl!

 

Kdybyste se mohl vrátit do některé své životní etapy, která by to byla?
Vrátil bych se obecně znovu do svého dosavadního života! Mám ho rád a vážím si ho!

 

Relaxujete u hudby? Jakou hudbu pro relaxaci volíte?

Hudba je pro mne pochopitelně relaxací. Budete asi překvapená, jaký žánr preferuji. Není to pop, ale heavy metal.

Koho si v životě nejvíc vážíte?
Byl by to dlouhý seznam těch, kteří do mého života patří a těch, kteří můj život obohatili!
A jestli bych směl vaši otázku rozšířit o termín, čeho si nejvíc vážím, pak je moje odpověď jednoznačná. Vážím si zdravého života!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz

Styling: Jaroslav Mejta

Foceno v areálu BASTION PRAGUE RESTAURANT www.bastion-prague.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2012.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře