Tokhi – bubeník


Tokhi bubeník
25.11.2019 00:10 | Lenka Žáčková

Tokhi je všestranný hudebník, který se může pochlubit celou řadou talentů. Vyučuje hru na perkuse a improvizaci, skládá, píše texty, působí jako DrumCircle facilitátor (koordinátor skupinového bubnování – pozn. red.), pořádá workshopy pro firmy a školy, vidět ho můžete i na festivalech. Vede teambuildingy pro největší firmy z celého světa. Svou první velkou tour jel hned s Karlem Gottem. Vždy chtěl dělat muziku, ale svoji pracovní dráhu začal jako redaktor v bulváru, kde překládal a redakčně zpracovával dění ve světě pro zahraniční rubriky. Založil bubenický orchestr Groove Army fungující na principech slavných a světových samba kapel z brazilského Ria de Janeira. Má stovky referencí z korporátů a akcí pro veřejnost doslova z celé planety. Produkoval industrial video firmě Lexus, stavěl největší show pro tisíce lidí a zaměstnanců značek jako Toyota, Kofola, Adidas, Ikea, McDonald´s a mnoho dalších. Působí jako firemní a sponzorovaný hráč výrobců a prodejců hudebních nástrojů či příslušenství Meinl, Flix, Balbex, Tama, Cympad, Korg, Boomwhackers a Kytary.cz.

Tokhi

foto: Honza Kvarda

Zkuste vyjmenovat všechny profese, které zastáváte?

To nejde, to opravdu nejde… 

Která vás baví nejvíce, která nejméně?

Nejvíc mě baví ta kreativní část a samozřejmě to finále, když hraju na pódiu. To je to nejlepší, to je špička ledovce. Nejméně mě baví zpracovávání těch šílených věcí, co mám v mailu. Ale musím to nějak vymyslet a odepsat, to je fakt nejhorší. Mailů chodí podstatně víc, než mě baví denně procesovat. Naštěstí zavolám Ivče (Tokhiho asistentka – pozn. red.), která se s tím musí vypořádat.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý kluk?

Já jsem chtěl dělat něco, co mě bude bavit. Hraju od malička a hraní mi přijde naprosto přirozené. Bavil mě taky fotbal, ale šel mi o dost méně než hraní. (smích) Vždy jsem věděl, že se prací chci i bavit, že je důležité, abych práci měl rád. Je fakt skvělý, že to tak je. Byli jsme vychovávaní v tom, že práce je to, co nesnášíš. Že nejdřív je práce a až pak zábava. Nevěřím tomu, že se nemůžu bavit tím, za co budu placený. Když jsem byl malý, tak tenhle model hrozně frčel. Říkalo se, že práce nemůže být zábava. To schéma, že musím chodit do práce a teprve pak můžu dělat, co mám rád, jsem chtěl opustit. Zvládl jsem to a doporučuji to všem. 

Tokhi bubeník

foto: Honza Kvarda

Vyrůstal jste v severních Čechách, jaký k nim máte vztah?

Mám rád Teplice, ale na to, jaké jsem měl plány, nebyly dost velké. Měl jsem tam kapelu a začal jsem s ní pronikat do světa hudby. Do Prahy jsem nejdříve jen dojížděl. Pak jsem zjistil, že to moc nejde, mít náplň na čtyři dny v týdnu a nemít kde spát. Postupně jsem se proto do Prahy přesunul. Do Teplic se vracím rád, ale bohužel na to nemám moc času. 

Jakým vzdělávacím procesem jste prošel?

Oba moji rodiče se věnovali muzice velmi intenzivně, oba jsem hudebně založení. Táta, než se odstěhoval do Německa, tady hrál na violu ve filharmonii a máma hodně zpívala a hrála na saxofon. U nás se pořád na něco hrálo. Bylo jednoduché často myslet na muziku. I přítel mé maminky, Luboš, je hudebně založený, neustále mi pouštěl nějaké desky. Chodil jsem na základku s rozšířenou hudební výchovou. Ale nakonec jsem šel na úplně jinou střední školu. Babička učila na hotelovce, chtěla, abych měl maturitu, abych se mohl něčím živit. Mám tedy maturitu z angličtiny a němčiny, což je super. Nebyl jsem proti, bylo tam strašně málo matematiky, což bylo klíčové. Matematika tenkrát nebyla jenom na konzervatoři a na hotelovce. V době studií mě hodně bavilo psaní a do teďka mě to částečně živí. Během hodin, které mě nezajímaly, jsem psal texty. V té době už jsem měl v Teplicích i kapelu. A v době, kdy jsem začal jezdit do Prahy, tak jsem ráno spal na lavici a nebudili mě... (smích)

Po střední škole jste se tedy přestěhoval do Prahy? 

Už v maturitním ročníku jsem jezdil do Prahy za učitelem, špičkovým americkým perkusistou Hearnem Gadboisem, který hrál i s Yoko Ono.

Jak jste se k němu dostal?

Napsal jsem mu v angličtině e-mail a on mi odepsal, že můžu přijet, že učí v tanečním studiu, tak jsem tam začal jezdit. Občas mi dohodil nějaké hraní a já se pomalu začal etablovat…

Tokhi bubeník

foto: Honza Kvarda

Vraťme se k začátkům v Praze.

Bylo to dost složité. Na začátku jsem se neživil muzikou, ale psaním. Psal jsem pro jeden pražský bulvární deník. Dělal jsem v zahraniční sekci. Překládal jsem články. Našel jsem si pokaždé nějakou zprávu, něco závažného, co se stalo v zahraničí. Řešil jsem reálné zprávy a psal příběhy. Tam jsem si uvědomil, jak obrovský mají média vliv. Psal jsem na poslední stranu, takže to každý viděl.

Jak dlouho jste psal pro bulvár?

Asi dva roky a hrozně mě to bavilo. Chvíli jsem dokonce psal i horoskopy. Vůbec jsem netušil, jak do toho jít, ale zjistil jsem, že nikdo nečte všechno, jen své znamení a ještě třeba znamení partnera. A ono to fungovalo. Pak jsem jel třeba v metru a najednou jsem slyšel, že ten lev prostě seděl, že to vyšlo, jak to bylo napsané... 

Vy ale máte dobrou intuici, neměl jste pro takové věci skutečně nadání a cit?

Ano, intuici mám…

Jak jste se z bulváru dostal k muzice, jak se říká, na plný úvazek?

Přišlo období, kdy jsem chtěl hrát, ale směny v redakci byly dlouhé. Když se něco stalo, tak jsem tam musel být i v noci, pracoval jsem o víkendech, a to se vůbec neslučovalo s tím, co jsem chtěl dělat. Musel jsem přestat, abych mohl cvičit a zkoušet s kapelami. Vydělal jsem dost peněz na to, abych mohl přestat a zároveň se mohl zlepšovat. Přišlo naprosto extrémní období, kdy jsem pořád cvičil a s každým novým úkolem jsem se posouval. Pak přišel třeba Pavel Šporcl, skládal kapelu na tour Sporcelain, poslal mi skladby…. Bylo to strašně rychlé a já si myslel, že to nezahraju. Zjistil jsem, že mám několik měsíců na to, abych se to naučil. 

Tokhi bubeník

foto: Honza Kvarda

Co vše jste udělal pro to, abyste se zdokonalil?

Na zkušebně jsem i spal, ale začaly mi docházet peníze, kamarád mi půjčoval na jídlo. Řekl jsem si, že to nevzdám, že to bude dobrý. Prolomil jsem krizové období a pak už jsem věděl, jak na to. Jakmile člověk dá tu největší krizi, tak ho to zocelí a může jít už jen dál, a to platí pro všechny obory. Pak najednou zazvonil telefon a tam se ozvalo: „Ahoj, tady je Jirka, chtěl jsem se zeptat, zda bys neodjel šňůru s Karlem Gottem?“ Tenkrát jsem stál na náměstí Míru a odpověděl jsem: „Promiňte, pardon, můžete mi to říct ještě jednou?“ Z telefonu se ozvalo: „Já jsem z Boom Bandu, a jestli byste neodjel koncerty s Karlem Gottem?“ Nechal jsem ho to zopakovat asi čtyřikrát. Svoji první šňůru jsem jel s Karlem Gottem. Byl to neuvěřitelný nástup. Na Mistra vzpomínám s obrovskou láskou a respektem jako na fantastického člověka. 

Je někdo, kdo dal vaší tvorbě směr, posunul vás a zanechal nějaké důležité stopy, ve kterých občas jdete?

Těch je moc. Neexistuje člověk, který by pro mě byl absolutním vzorem, abych chtěl dělat všechno přesně stejně. Tím že mám relativně široký záběr – od perkusisty přes natáčení desek, vystupování, až po psaní – tak je vždycky někdo, kdo mě v tom ohledu nějak baví. Ale skoro žádný člověk nedělá všechno takhle dohromady. Ono se to v člověku poskládá z inspirací, ze zdrojů a z toho pak vychází tvorba daného člověka. Měl jsem několik zásadních učitelů – každý hrál jiný styl, byl z jiné země, ale nikdy se nepotkali. Něco v tobě zůstane, něco vypustíš, něco zapomeneš, něco se ti nehodí, něco ti koordinačně nejde…. Najdeš jinou techniku, nebo na tom postavíš svoji techniku. Kombinace toho všeho je ten nový muzikant.

Kdo je ve vaší branži pro vás velkou osobností?

Umění facilitace jsem se učil od Arthura Hulla. Do Německa jsem jezdil za Holgerem Mertinem. Vždy se vše propojovalo. Když jsem tvořil formaci, čerpal jsem z brazilských zdrojů a přemýšlel, jak vést Groove Army. Mistr Manan Sharma mě učil metodě sound healing (terapie zvukem za použití gongů tibetských mis, bubnů, hlasu a ticha – pozn. red.) a jsem jeho několikanásobně certifikovaným přímým žákem, jediným ve střední Evropě. Jezdil jsem za ním po světě.

Tokhi bubeník

foto: Honza Kvarda

Co pro vás znamenají získané certifikace? 

Znamená to, že mám požehnání od někoho, kdo se tomu věnuje, kdo vymyslel metodu, které se v rodině věnují po generace. Mananova rodina vyrábí mísy na sound healing. Arthur Hull mě učil facilitovat. Sám začal, když byl ještě mladý, a teď je to roztomilý pán s čepičkou a v takovém kimonu, který nosí všude s sebou medvídka a je s ním hrozná sranda. Tento člověk předává na kurzech to nejlepší. Na závěr se dělají testy. Certifikace má mezinárodní platnost. 

Dovolím si nyní přeskočit k aktuálnímu dění. Povězte nám něco o vaší kapele. Kolik je vás, jak jste ji dával dohromady?

Kapelu jsem dával dohromady na konkurzu. Momentálně je nás šestnáct a ne všichni jsou super aktivní crew. Plus vychováváme další lidí z akademie, která teď nově funguje pod křídly BDS Academy v Praze na Vinohradech.
Před lety jsem potřeboval odjet šňůru, podepsal jsem smlouvu na velkou částku a zavázal se, že na všech náměstích v Čechách a na Slovensku bude bubenická show. Přitom jsem neměl ani jednoho bubeníka. Okamžitě jsem vymýšlel, co s tím. Zjistil jsem, že když člověk něco přijme a teprve pak to řeší, vždy se posune. Když jsem musel řešit nějaký problém, pokaždé jsem vyrostl. Stejné to bylo, když přišla nějaká firma, že potřebuje, abychom udělali workshop, ale že každý účastník musí mít buben a bude jich 500… „Máte 500 bubnů?“ zeptali se. Já jsem řekl: „Jasně, v pohodě...“ Vyšel jsem ven a říkal jsem si: co teď? Takže jsme řešili, kdo vyrobí 500 bubnů, museli jsme je objednat, zaplatit… Ale už jsme měli bubny a mohli jsme je využívat na další velké akce. Pak přišel někdo a řekl, že chce 1 000 bubnů a já řekl jasně, umíme, a sháněli jsme dalších 500. Napřed to musíš vzít a pak to řešit. Když budeme brát jenom výzvy, na které jsme připravení, tak to nejsou výzvy. Groove Army vlastně vznikla, protože nebyla. A byla to velká výzva! 

Uskupení Groove Army tedy vzniklo za běhu, měl jste něco podobného v hlavě dlouho?

Vždy se něco spustí, jakoby z vesmíru, co umožní realizaci takových věcí. Odjeli jsme tour a vznikl projekt. Za tři týdny jsme se to museli naučit. Cvičili jsme šest hodin denně. Přišli lidi, co neuměli ani držet paličky, nikdy předtím nehráli a za tři týdny to byla provozu schopná formace, což byl od těch lidí neuvěřitelný výkon. Ivanka, moje asistentka, tehdy přišla s tím, že bude mávat praporem, v životě před tím nedržela v ruce žádný nástroj a teď hraje skoro nejlíp ze všech. My jsme si pak řekli, že když je za tím tolik práce, tak že to nebudeme rozpouštět. První šňůrou, kterou jsme jeli, byla obrovská tour se skvělým zázemím. Kdybychom začali od těch malých klubů a zkoušeli jsme se vyhrát, tak bychom nikdy v životě takový skok neudělali. Půlku kapely jsem musel uklidňovat, že to zvládnou. Někteří ještě pár dnů před tím neměli ani tušení, že začnou kariéru na největších stagích na největších náměstích. První hraní, první show Groove Army, byla uprostřed Václaváku. Bylo tam postavené pódium jenom pro nás. Oni jako, co to je, a já jim jen řekl: „To je váš první koncert,“ a dopadlo to skvěle. (smích)

Tokhi bubeník

foto: Honza Kvarda

Máte strašně široký záběr, a to na několika úrovních. Jistě je zapotřebí být i dobrým psychologem, ale kde berete energii a sílu s tím vším pracovat? 

Psychologie mě zajímá, čtu hodně knížek, baví mě koučovací metody, baví mě růst, lidský potenciál, osobní rozvoj. Mám spoustu kamarádů, kteří používají například metodu sound healing, se kterými se různě potkávám na konferencích, na hotelech. Vždycky, když přijdu s lidmi na bubnování a je před námi v programu nějaký zajímavý speaker, tak poslouchám. Už jsem slyšel spoustu přednášek. Automaticky mi to dává smysl. Když si s ním potom dáte kafe v lobby baru, tak ty dialogy jsou velmi zajímavé. A možná, aniž bych to pěstoval cíleně, mě to téma prostě láká, přitahuje, jsem mu otevřený, takže si spoustu věcí pamatuju, spousta věcí ve mně zůstane, baví mě to s těmi lidmi rozebírat a řešit lidský potenciál i v té mé kapele. Někdy je to velmi složité ukoučovat, když má někdo krizi, protože ten organizmus šestnácti lidí je křehký. Kapelník má problém udržet jazzové trio, natož šestnáct lidí. Kapela je schopná se rozhádat kvůli nesmyslům, třeba že někdo nechce sedět někde v dodávce, ale musí se s tím fakt pracovat. Všechno to jsou skvělý lidi, jenom někdy nemáme stoprocentní den…

Máte několik velice známých a zajímavých projektů. Přibližte je čtenářům.


Řešíme jich opravdu několik. Groove Army hraje jako kapela, Royal Squad je náročný na produkci, společně s námi vystupuje DJ, máme svého zvukaře, což jsou lidi, kteří s námi normálně nepracují. Je to audiovizuální projekt, který nemá v Čechách obdoby. Začátek show je v maskách, máme speciální kostýmy, choreografii, projekce…. Royal Squad se sejde daleko méně často než ta úzká parta, která jezdí třeba i pětkrát týdně. 

Nejvíc tedy řešíme Groove Army, odnož je Royal Squad. Pak dělám pravidelně sound healing. Velkým projektem je projekt Bubny do škol, kdy jezdíme do základních škol se speciálním workshopem, který působí i jako prevence proti šikaně a měl by posilovat vzájemnou komunikaci mezi dětmi, která vlivem sociálních sítí velmi pokulhává. V tomto projektu navazujeme spolupráci s Policií ČR, která začala letos v květnu v rámci Pomněnkového dne – Mezinárodního dne pohřešovaných dětí. Jezdili jsme tour po školách po celé ČR a snažili jsme se dětem vysvětlit, že si nikdo nesmí nechat ubližovat, že útěk z domova není cesta, že si každý zaslouží být šťastný.
Velmi často jezdíme do firem na teambuildingy. Od září probíhají kurzy v rámci Groove Army Academy, kterou má pod křídlem BDS Academy, kde učíme bubnovat i úplné začátečníky. Kurzy jsou buď pravidelné, nebo i open class, a těší nás velký zájem.
Sám pracuji ještě jako muzikant, doprovázím spoustu hudebníků a kapel. Když mě chce někdo na šňůru a mám čas, tak jedu. Teď mám za sebou zrovna skvělou šňůru s Láskou, to je písničkář. 

 

Je některý z vašich projektů skutečnou srdcovkou?

Všechny. Baví mě rozmanitost. Jakmile přijde něco, co mě nebaví, co mě obtěžuje, tak to zastavím. Nechci se potácet v něčem, co mi nedělá radost. Pokud to necítím, tak to nechci dělat. Nechci, aby lidi odnášeli, že se mi něco nechce, to je úplně nesmysl.

Tokhi bubeník

foto: Honza Kvarda

 

 

S kým byste si chtěl zahrát?

Jeee, to je nereálný. Rád bych si zahrál třeba se Stingem, Peterem Gabrielem, Philem Collinsem, to jsou skuteční muzikanti, kteří jistě nemají nic jiného na práci než googlit týpka z Čech. (smích) Mám hrozně rád všechny ty, které jsem poslouchal, když jsem vyrůstal.

Nejžhavější novinky ve vaší tvorbě?

Co se týče práce, tak teď musíme dát dohromady playlist na koncert v Lucerně, což je velmi zábavná část toho programu. Jako už tušíme, co se tam bude dít, ale není to zkompletované, není to natrekované, není tam klik, tak to teď musíme dát dohromady. To je to, co mě nyní nejvíc vytěžuje. A k tomu musím ještě dopsat texty pro lidi, jejichž jména zatím nesmím prozradit. Pak musím ještě dokončit jednu část blogu, který pravidelně každých čtrnáct dní publikuji. Takže po nocích ťukám do počítače a poslouchám písničky. Je to fascinující život.

Kdy přesně se koná koncert v Lucerně?

Lucerna Music Bar je 25. 11. 2019 od 20:00 hodin, bude to fantastické, vezměte s sebou rodinné příslušníky, kamarády, zvířecí miláčky nechte doma. (smích)

Podařilo se vám získat jednoho zajímavého hosta, co o něm prozradíte?

Máme hosta přímo exkluzivního. Přijde Pavel Šporcl, excelentní muzikant, můj kamarád, a to je fantastická zpráva. Moc se na něj těšíme. Známe se dlouho a dobře, máme za sebou společnou tour Sporcelain, kterou jsme jeli v roce 2012.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Honza Kvarda

Vytvořeno ve spolupráci:

Grandior Hotel Prague www.grandior-hotel.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Produkce: Kateřina Fingralová, Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Tokhi bubeník

foto: Honza Kvarda

Tokhi bubeník
Tokhi bubeník
Tokhi bubeník
Tokhi bubeník
Tokhi
Tokhi bubeník
Tokhi bubeník

Komentáře



Kategorie
Příbuzné články
Vadim Petrov – hudební skladatel a pedagog
Vadim Petrov – hudební skladatel a pedagog

13.11.2019 | Vadim Petrov je přední český klavírista, pedagog a hudební skladatel. Vystudoval Akademii múzických ...


Markéta Muzikářová - houslistka
Markéta Muzikářová - houslistka

27.08.2019 | Umělkyně, absolventka plzeňské konzervatoře a pražské Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy ...


Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní
Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní

29.06.2018 | Je charismatická, velmi pracovitá a odvážná. Své první písně začala skládat ještě jako žákyně ...


Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha
Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha

12.03.2018 | Vystudoval dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, získal stipendium na ...


Petr Nouzovský – violoncellista
Petr Nouzovský – violoncellista

18.10.2017 | Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. ...