o lidech vynikajících ve svých profesích

Vojtech Szabó – sólový hráč na akordeon, hudebník

04.01.2022 09:43 | Michaela Košťálová

Je úspěšným sólovým hráčem na akordeon – nástroj, který většina laické veřejnosti zná jako „tahací harmoniku“. Ve své specializaci ovšem patří k evropské hudební špičce. Zaměřuje se na klasickou francouzskou, argentinskou, jazzovou, ale i moderní popovou a rockovou muziku. Samotnou hru na akordeon absolvoval na Konzervatóriu v Bratislavě pod vedením Mgr. art. Nadi Varínské a již roku 2009 se v tomto oboru zaměřil na pedagogickou činnost sám. Téhož roku založil trio Tango Argentino. V roce 2010 zahájil jako sólista spolupráci s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín. Roku 2014 byl speciálním hostem na CD Pavla Šporcla Gipsy Fire, o další čtyři roky později vydal již vlastní debutové album Vojtech Szabó: Play Accordion. Minulý rok mu s Jazz Bandem vyšlo album Szabotage. Muzice se věnuje po celý život a před nedávnem představil klip Song for Julie, který věnoval své ženě.

Vojtěch Szaboó, foto: Lenka Hatašová

Akordeon je z pohledu laika nevšední hudební nástroj. Co vás přimělo věnovat se právě tomuto, ne příliš často se objevujícímu nástroji?

K akordeonu mě inspirovala paní učitelka ze Základní umělecké školy v Nových Zámcích. Jinak na tento zajímavý hudební nástroj hrála jako první moje sestra Mária. Chodil jsem s ní na hodiny, kde mě styl výuky paní učitelky chytil za srdce. Pamatuji si, že jsem na otázky, které pokládala sestře, odpovídal dokonce dříve než ona. Bavilo mě to. Pak mi nabídla akordeon, tak jsem to zkusil.

Tahací harmonika. To je v Čechách název pro akordeon zažitější. Jaký máte k tomuto pojmenování vztah?

Zvykl jsem si! (smích) Vytáčí mě však pojmenování „dršťky“. To už „nedávám“, když to slyším, ale na druhou stranu mi to vždy vykouzlí úsměv na tváři.

Akordeon je bezesporu zajímavý. Nelákaly vás někdy i jiné nástroje?

To ano. Vždy mě lákal kupříkladu klavír. Na konzervatoři jsme měli klavír jako jeden z povinných předmětů. Moc mě to bavilo a dodnes na něj hraji moc rád.

Vojtěch Szaboó, foto: Lenka Hatašová

Jaký byl váš profesní sen z dětství? Opravdu šlo výhradně o muziku, nebo jste uvažoval i o jiné profesi?

Pamatuji si, že jsem si už v deseti letech vyrobil a na dveře pokojíčku přilepil ceduli s textem: „POZOR NERUŠIT! ZDE CVIČÍ HARMONIKÁŘ!“ (smích) Takže sen z oblasti muziky se mi rozhodně splnil. Ovšem jako malý kluk jsem chtěl být vedle hudebníka s harmonikou i popelářem nebo řidičem nákladních aut.

A profesi řidiče si dovedete představit dodnes?

Je pravda, že bych si takové zaměstnání klidně zkusil i dnes.

Kdy jste si poprvé zahrál před více lidmi? Jaké byly reakce?

Jako šestiletý kluk jsem na besídce v ZUŠ hrál v duu s mojí sestrou. Od patnácti jsem potom začal hrávat v kapelách. Miloval jsem hip-hop, takže jsme založili kapelu, se kterou jsem pak vystoupil asi před 1 000 lidmi. To byl veliký zážitek. Honorář byl tehdy hamburger a já se cítil skvěle.

Narodil jste se v Nových Zámcích na Slovensku, ale už nějakou dobu žijete ve Zlíně. Líbí se vám v Čechách? Máte zde nějakou oblíbenou památku nebo místo?

Líbí se mi celá Česká republika. Je krásná a lidé jsou přátelští. Cítím se tady prostě doma. Miluji Jižní Moravu, Český Krumlov, Prahu, Karlovy Vary a i jiná města. Chtěl bych se také někdy podívat do Českého Švýcarska. Láká mě tamní krásná příroda.

Kam nejdál jste v rámci svého hudebního povolání zatím cestoval?

Jak tak přemýšlím, bylo to Irsko. Jazzový festival Django sur Lennon. Mám na tento festival jak krásné, tak i hrozné vzpomínky. Potkal jsem se tam se zvučnými jmény jazzu, jako je například Stochelo, Rosenberg nebo Tchavolo Schmidt, což bylo skvělé. Ovšem když jsem pak letěl domů, v Amsterodamu mi letecká společnost rozbila akordeon značky PIGINI. A na to se vzpomíná vážně hodně špatně…

V roce 2014 jste se zúčastnil nahrávání desky Gipsy Fire, což je dílo Pavla Šporcla, a o čtyři roky později jste vydal vlastní debut Play Accordion. Vloni pak desku Vojtech Szabó Jazz Band/Szabotage. Jaký bývá průměrný posluchač vaší tvorby?

Myslím si, že je to „akordeonista“, muzikant nebo tanečník argentinského tanga. Určitě je to člověk, který hledá jazzový žánr nebo má rád etno music. Potkal jsem například hodně mladých lidí, kteří si pouští moji poslední desku Szabotage, a dokonce si ji i zpívají. (úsměv) To mě vždycky pohladí po duši a zároveň mě těší, že moje práce má smysl.

Vojtěch Szaboó, foto: Lenka Hatašová

Spolupracoval jste s řadou zajímavých hudebníků. Například s Ondřejem Gregorem Brzobohatým, Felixem Slováčkem ml. nebo Pavlem Šporclem. Jaké to bylo?

Jakákoliv spolupráce se skvělými muzikanty mě vždy posune dál. Jsou to všechno pokorní lidé plní profesionality a skvělé energie, kterou dokážou předat ostatním. Inspirují mne.

Pavel Šporcl vám pomohl i v rámci profese, je to tak?

Ano, vzal mě pod křídla své agentury ŠPORCL ARTS. Exkluzivně mě zastupuje a krásně se o mne stará. Současná „covidová doba“ nám sice nepřeje, ale věřím, že se situace brzy zase uklidní a agentura bude opět moci volně produkovat koncerty a připravovat další projekty.

Mimochodem, máte pěkné webové stránky…

Děkuji!

Kromě desek je vaše tvorba spjata i s Jazz Bandem, výchovnými koncerty a Symphonic Tangem. Prozraďte nám o vašich aktivitách více.

S Jazz Bandem hraji jazzovou a vlastní tvorbu. V kapele hraje na kytaru například jeden z nejlepších slovenských kytaristů Pavol Bereza. Kontrabasu se ujal fenomenální Josef Fečo a na bicí kouzlí Josef Bagár. Symphonic tango je zase projekt pro sólový akordeon a symfonický orchestr. Repertoár dvou velkých koncertů, které se střídají se sólovými skladbami. Výchovné koncerty dělám jak pro základní, tak pro střední školy. Na koncertě třeba procházíme svět a hádáme hlavní města podle hudby, kterou hraji celý koncert na elektrický akordeon. Současně na plátně běží fotky zemí, které hudbou představuji.

Kromě aktivní hudební dráhy jste i pedagog. Jaký je mezi současnými mladými umělci zájem o hru na akordeon? Jak vypadá váš průměrný žák či žačka?

Zájem je poměrně velký. Průměr je různý… Mám jak nadprůměrně talentované žáky, tak i ty podprůměrně talentované. Jsou nicméně i žáci, kterým se věnuji nad rámec výuky v ZUŠ, a to mě baví. Musím však od dotyčného žáka cítit, že se skutečně chce něco naučit a není to jen vynucené přání jeho okolí – třeba rodičů. Když pak zaujetí pro hudbu cítím, rozdal bych se. Ale když zájem necítím, dívám se často na hodinky, kdy už ta hodina konečně skončí…

Vojtěch Szaboó, foto: Lenka Hatašová

Akordeon, potažmo hudba je vaším životem. Fascinuje vás i jiný druh umění? Tuším, že určitě ano.

Jednoznačně malba a sochařina. Je to nádhera a neskutečná stopa, která tady po takových umělcích zůstane. Přiznám se, že se sám pokouším o malování, ale potřeboval bych k tomu, aby měl den alespoň 28 hodin.

Máte anebo měl jste nějaký umělecký vzor?

Vzorem mi je moje maminka. Neskutečně silný člověk s neustálým úsměvem na tváři. A hudební vzor? Richard Galliano, jazzový akordeonista. Potkali jsme se a víme o sobě. To mě těší.

Poslední klip Song for Julie, který jste před nedávnem natočil, byl věnován vaší manželce. To je milé gesto. Jak k takovému nápadu vlastně došlo?

Song for Julie je má vůbec první kompozice. Napadlo mě věnovat ji lásce mého života i životní partnerce. Skladba se nachází také na mém posledním albu Szabotage. Pro prezentaci celé desky jsem nějakou dobu vymýšlel i vhodné video. Nakonec jsem zvolil právě tuto skladbu a natočili jsme k ní klip v prostorách památníku Tomáše Bati ve Zlíně.